The World We Left Behind | HP fanfiction

Kapitola dvacátá sedmá: Cesta zpátky

Život je větší
Větší než ty
A ty nejsi já
Dálky, do kterých se vydám
Ta odměřenost v tvých očích
Ale ne, řekl jsem toho příliš
Zavinil jsem to

(R. E. M. - Losing My Religion)

--------~•~--------~○~--------~•~--------

.:: 10. května 1999; Birmingham, Velká Británie ::.

Návrat domů mezi své blízké se ukázal být ještě mnohem náročnější, než si Amelie myslela.

Poté, co ji Agorim zanechal na opuštěné cestě, nějakou dobu jen tak nečinně postávala před domem svých prarodičů. Pohled svých smutných očí upírala k nedalekému oknu, přes které mohla pohodlně sledovat dění uvnitř.

Pan Smith zrovna seděl ve svém oblíbeném křesle s knihou v ruce. Nevypadal však ani zdaleka tak uvolněně a spokojeně, jakého si ho Amelie pamatovala. Jindy veselá vrásčitá tvář byla protkána bolestí. Smutkem tak hlubokým, že ho nedokázala napravit dokonce ani sklenička milované brandy, která doposud netknutá spočívala na malém stolku opodál.

Jeho žena nevypadala o nic lépe. Amelie ji sice spatřila jen na okamžik, když proběhla obývacím pokojem, aby odnesla špinavé nádobí, ale i ta krátká doba, těch několik znepokojených pohledů, které vyslala směrem k fotografiím na zdi, stačilo na to, aby jí došlo, že její babička trpí úplně stejně jako dědeček.

A to všechno bylo o to horší, když si uvědomila, že je takhle zničené vidí poprvé ve svém životě. Ještě nikdy, dokonce ani po smrti její mámy, na tom nebyli takhle špatně. Vždycky si zachovali svou hrdou tvář. Byli to praví Angličané, jak o sobě s hrdostí tvrdili. Nás jen tak něco nerozhází...

Najednou si připadala jako zrádce. Jak jen jim to mohla udělat? Jak je mohla opustit? Svou jedinou rodinu? Přátele a Draca? Prostě si jen tak sbalila kufry. Utekla z boje a ani na moment nepomyslela na ty, které tady zanechala napospas jejich vlastnímu osudu.

Copak se jim teď může jen tak podívat do tváře? Neměla nejmenší tušení, čím vším si tady prošli, jaké hrůzy prožili...

V očích ji zaštípaly slzy. A Amelie je po dlouhé době nechala, ať si jdou svou vlastní cestou. Dovolila jim, aby do světa vyřvávaly pravdu o její zbabělosti i pošetilosti, pravdu o tom, co je ve skutečnosti zač. Protože i když někde v hloubi její zčernalé duše jakýsi hlásek řval, aby se sebrala a šla dál, najednou to nedokázala.

Nenáviděla se. Sebe a všechno okolo. Fakt, že její svět se zasekl na jednom jediném místě mezitím, co ostatní hrdě kráčeli dopředu, ji ničil na každém kroku. Její blízcí bojovali za své cíle, zamilovávali se a zakládali rodiny. A ona? Stála na mrtvém bodě, zaseknutá mezi svými ideály a tíhou reality.

Vyčerpaně se sesunula do proutěného křesla. Bylo sice poněkud chladno, ale jí to nijak zvlášť nevadilo. Najednou se ji před očima míhaly vzpomínky na všechny ty večery, které tady strávila coby malá holka.

Byli by její rodiče zklamní? pomyslela si hořce.

Ale i když se jí hlavou honily desítky důvodů, proč, by na ní měli být pyšní, každý z nich se jí najednou zdál malichernější než ten druhý. Co na tom, že získala skvělou práci na ministerstvu? Že vymyslela pár kouzel? Její rodina si vždycky zakládala na něčem úplně jiném. Na lásce, přátelství a odvaze. Peníze i všechny materiální věci šly odjakživa stranou.