The World We Left Behind | HP fanfiction

Kapitola patnáctá: Malfoyovi

Kamarádka říkala, že málo přidávám na Wattpad. Tak jsem se rozhodla to změnit. :)  Snad vás kapitola potěší. Další brzy.

Svět, který jsme znali, se nikdy nevrátí
Čas, který jsme ztratili, už nikdy nedostaneme zpět
Život, který jsme měli, už nikdy nebude znovu náš
Tenhle svět nikdy nebude to, co jsem očekával

(Three Days Grace - Never Too Late)

---------- ~•~---------- •○• ---------- ~•~----------

.:: 10. února 2007; Provence, Francie ::.

K Rose se Nathalie dostala až těsně před polednem. Z Anglie se sice vrátila už před dvěma hodinami, ale úklid domu a zařízení všech důležitých obranných kouzel jí zabralo mnohem víc času, než si původně myslela. Nakonec se nebylo čemu divit. Od doby, kdy pro ni byly podobné formule na denním pořádku, uplynula už pěkná řádka let. Navíc potřebovala, aby její práce byla perfektní a bezchybná – po včerejších událostech nechtěla nic ponechávat náhodě.

„Jak ty to děláš," řekla jí Rose namísto pozdravu, „že vždycky přijdeš přesně včas? Zrovna jsem chtěla prostírat!"

Nathalie se unaveně usmála a lehce políbila svou přítelkyni líčko, „To víš, jsem přirozený talent."

„Ajéj, takže včerejšek asi moc dobře nedopadl, co?"

„Povím ti o tom pak," stihla prohodit chvíli předtím, než se k ní s hlasitým jásotem přiřítila malá Alanis. „Počkej, vždyť mě udusíš!" zaprotestovala, i když si ve skutečnosti přála, aby její dcera stisk okolo krku nijak neuvolňovala. Líbilo se jí mít ji takhle blízko.

„Co to máš?" zeptala se Leni po chvíli.

„Tohle?" Nathalie pohledem sklouzla k tašce u svých nohou. „Překvapení."

„Překvapení?" opakovala zvědavě. „Jaké? Můžu se podívat?"

„Koláč."

„Koláč?!"

„Až po obědě!" přikázala rázně Rose. „A teď už honem ke stolu nebo nám to vychladne, pojďte."

Během posledních let zažila Nathalie podobných obědů i dalších podobných setkání spoustu. Obědy kávy, večeře nebo jen pouhé klábosení nad sklenicí vína... Nejspíš by je nedokázala ani spočítat. Přesto na ní toho dne pohodová atmosféra Roseina domu nepůsobila tak klidným a konejšivým dojmem jako kdykoliv jindy.

Naopak se jí s každým krokem zdálo, že její pocit naprosté frustrace akorát nabývá na síle. A mohly za to přitom tak obyčejné věci! Fotografie, obrázky, sošky, pohlednice. Všechno tady, dokonce i zvláštní forma nepořádku, v ní vyvolávaly pocit nekonečné závisti.

Připadala si jako malá holka. Puberťačka, která jen tak nějak ze zásady chce mít všechno, co její šťastnější kamarádka. A nehledě na to, že věděla, jak moc hloupé to je, nedokázala se své žárlivosti zbavit.

„Lásko, podáš mi solničku, prosím?"

Henry Rose podal, co chtěla a ještě ji letmo políbil na rty, „Pro tebe všechno."

Vysíleně přitiskla víčka k sobě a na malý okamžik se nedokázala ubránit několika otázkám: Kdyby byl Draco naživu, chovali by se k sobě taky tak? Přistupovali by k sobě stále se stejnou láskou i něhou jako tehdy před léty? Zamiloval by si Leni? Učil by jí hrát šachy? Bral na famfrpál? Četl pohádky?