The World We Left Behind | HP fanfiction

Kapitola sedmnáctá: Dívka z fotografie 1/2

Doposud nejdelš kapitola celé povídky. Snad u ní nepadnete. :)

Hledala jsem vdechnutí života
Nepatrný dotek nebeského světla
Ale ty sbory v mé hlavě pějí: ne
Získat znovu životní cíl
Nepatrný záblesk začátku na konci
Ale ty sbory v mé hlavě pějí: ne

(Breath of the Life - Florence & The Machine)

---------- ~•~---------- •○• ---------- ~•~----------

.:: 14. února 2007; Godrikův Důl, Velká Británie ::.

„Tak, tady to je," prohlásil na oko vesele Harry, když na stůl položil tác s několika hrníčky. Hřbetem ruky si pak setřel pot z čela. „Vůbec nechápu, jak je možné, že to nikdy nevyliješ."

Ginny ho políbila na tvář, „Kouzla, miláčku."

Harry v tu chvíli zrudl až po kořínky vlasů a malou jídelnu prořízl hlasitý smích.

„Od tebe to sedí, Ronalde," zpražila ho Hermiona. „Jak tě znám, ani bys nevěděl, kde máme kafe. Díky, Harry."

Její manžel na to nic neříkal. Sice se několikrát rozčíleně nadechnul k nějaké peprné odpovědi, ale vždycky pusu zase zavřel, jako by snad nevěděl, co říct. „Na polici. Tam jak jsou sušenky," řekl nakonec. „A i kdyby!" vyhrkl. „Od čeho máme hůlky! Musím mít v hlavě důležitější věci!"

„Klid vy dva," zamračil se Harry. „Jste jak malí."

Hermiona s Ronem se ještě naposledy probodli vražednými pohledy a pak se oba zadívali na Ginny, „Tak co?" zeptala se nakonec Mia. „Jak ti je?"

„Líp. Sice bych nejraději pořád spala, ale ty lektvary, které mi dali, zabírají perfektně."

„Měl jsem strach, že bude po tobě..."

„Ronalde!"

„Co?!" ohradil se.

„Nepomáháš!"

„To je dobré, Hermiono," usmála se Ginny. „Jsem na podobné výlevy svého brášky zvyklá, viď že jo?"

„Co jsem zas udělal?!" rozčiloval se Ron. „Všichni jsme na to mysleli!"

Jídelnu v tu chvíli ovládlo dokonalé ticho. Oba hostitelé, jak Harry tak i Ginny, se cítili poněkud rozpačitě. Věděli sice, že si jejich přátelé prochází manželskou krizí, ale ani jeden z nich si až do toho dne nebyl schopný představit jak velkou.

„Dáte si někdo koláč?" zeptal se nakonec Harry a sám se chopil nože, který prozatím volně spočíval na tácu. „Sice není domácí, v tomhle Ginny asi nenahradím, ale snad vám bude chutnat."

Ani sladký čokoládový zákusek však nic nezmohl s hořkostí, s kterou k sobě oba Weasleyovi i nadále přistupovali. Zpočátku se sice snažili krotit, ale když seznali, že to nikam nevede, vrátili se zpátky k původnímu tempu.

„Nemůžete si to nechat na doma?" vyhrkla nakonec Ginny, když už toho začínala mít akorát tak dost. „Když už ne kvůli nám, tak alespoň kvůli těm dětem!"

Hermiona se vyděšeně ohlédla za svými zády. Děti, které si ještě před chvíli spokojeně hrály na malé dece, teď nechápavě hleděly jejich směrem. „Omlouváme se. Já..." její hlas odezněl do ztracena.

Poprvé po dlouhé době měla pocit, že se propadne hanbou. Ale ne kvůli Rona - i když ten jí bezpochyby, soudě podle toho znechuceného pohledu, který jeho směrem vysílala, štval taky. To, co v danou chvíli ale skutečně trápilo, bylo její vlastní jednání.