Kocour ležel v rohu, nehýbal se. ,,Co jsi s ní provedl?!" křičela na všechny strany Beruška. Kromě Kocoura a jeho samého tam nikdo nebyl. Rychle přispěchal k Marinette, která však jen nehybně ležela v jeho kostýmu. Klekl si nad ní a dotkl se vlastní tváře. Pořád si myslel, že je to jen sen. To všechno. Lišaj, mirákula, Kwamiové. Marinette.
Smutně se pousmál. Nechtěl, aby byla Marinette jen sen. Chtěl ji chytit do náruče a vynahradit všechnu bolest, co ji způsobil.
Nikdy před tím necítil nic takového. Tisíce pocitů ho naplňovali uvnitř mozku, žaludku, srdci.
Když se na ni podíval, viděl jeho budoucnost, sen.
Chtěl, aby byla jeho.
Chtěl, aby byli spolu.
,,A-Adriene?" zachraptila Marinette pod ním. Kocour měl na obličeji snad přes tisíc slz. Slzy, které potřebovaly ven. Slzy, které se mísily se smutkem a ztráty jeho matky.
,,Jsem tu, co se stalo?" zeptal se jemně.
,,Li-Lišaj mi chtěl vzít mirákulum, jen-" Marinette se rozkašlala a utřela si jeho slzy na vypůjčeném těle. Asi vedli souboj a Marinette měla sucho v krku.
,,Jenže, když mi sáhl po prstenu, vyšlehla z něho zá-záře a-a-"
Marinette dál nemluvila. Zastavila se uprostřed věty a vypadala, jako kdyby přemýšlela.
,,Nemůže nám vzít mirákula..." zašeptala.
,,Eh?" neslyšela ji Beruška.
Kocour vyskočil na nohy, jako kdyby mu nic nebylo a šťastně vykřikl: ,,NEMŮŽE NÁM VZÍT MIRÁKULA!" jásal.
,,Ale jak?" nechápala Beruška.
,,Dotkl se tvého prstenu, ale ten vyslal destrukci. Sám! Lišaj někam zmizel. Mluvil o nějakém pánovi a že chce něco zpět." chrlil Kocour.
,,Nech Lišaje Lišajem a pojď ke mě." prosila Beruška.
Kocour se zatvářil zmateně.
ADRIEN AGRESTE CHCE, ABYCH ŠLA K NĚMU?! CO KDYŽ ZAKOPNU?! ZTRAPNÍM SE?!
Zmatkovala Marinette.
,,Ráda bych, ale není mi dobře, dostala jsem pěknou ránu do zad a už dávno ti měli pípat náušnice." odsekla Marinette rázně.
Beruška se zarazila. Jak může vědět, že použil štěstíčko?
,,Jak-"
,,Jak by ses dostal z klece?" zasmál se Kocour.
Adrien toho měl dost. Věděl o jejích rozpacích. Viděl tu červeň přes jeho masku.
Vrhl jojo a svázal tak Kocoura.
,,Počkej, co to děláš?!" nechápala Marinette.
,,Teď už mi neutečeš." usmál se Adrien a pomalu šel ke Kocourovi, který měl strach v očích.
Nechtěl, aby se ho bála!
,,Poslouchej..." odmlčel se.
,,Chci ti to říct už strašně dlouho. Nejdřív jako mojí lady. Teď jako oboum tvým osobám. Byl jsem blbec, nekňuba a drzoun, který by si o Marinette opřel kolo, jen proto, že je to jeho kamarádka. Jako lady jsem tě uctíval. Mám doma dokonce tvoje akční figurky." zasmál se potichu. Kocour jen poslouchal.
Poslední tečka na Beruščině náušnici zapípala, místnost ozářila červená záře a před Kocourem stál Adrien. Krásný a zlomený, jako nikdy dřív.
,,Pamatuješ, jak jsem ti chtěl říct něco důležitého, ale zasáhl mě temný amor?"
Zeptal se.
Kocour přikývl.
,,Miluju tě." vydechl konečně Kocour.
,,Zdál jsem se ti dokonalý, jenže jsem svým způsobem byl namyšlený hloupý Kocour." vzlykl.
,,Marinette prosím tě, odpusť mi to." vzlykl zas a zas.
Kocour měl slzy v očích a usmíval se. Přesně tohle potřebovala Marinette slyšet. Tohle si vždycky přála slyšet.
Chtěla mu odpovědět, ale někdo jí skočil do řeči.
,,Nerušíme vás?"