Čas rychle plynul a už byl zase konec semestru. Už jenom 2 roky a budu mít po veterině. Jupí!
Zrovna jsem si četla knížku, kterou jsem si před nedávnem koupila, když někdo zaklepal. „Dál," zavolala jsem a podívala se na dveře.
„Můžu?" zeptal se Oliver.
„Jasně," usmála jsem se na něj. „Co potřebuješ?"
„Jdu ti podat bližší informace o tom setkání..." řekl nejistě Oliver.
Zamračila jsem se. „Co se děje?" zeptala jsem se podezřívavě.
„No... Víš, on je ten dodavatel v Anglii..." řekl.
„Aspoň se po dlouhé době podívám na starý kontinent..." řekla jsem radostně. „Kdy to je? Měla bych totiž najít nějakou výmluvu, aby mě Hawkins nepodezříval..." plánovala jsem.
„Příští neděli v 16:00," odpověděl.
„Tak si zajedu navštívit mou starou kamarádku ze základky..." řekla jsem spiklenecky. Na mojí poznámku se uchechtl.
„Tak já už zase půjdu..." měl se k odchodu.
„Počkej... Nepůjdem si zaběhat?" zeptala jsem se.
„Proč ne?" řekl s radostí.
Oběhli jsme velký okruh a skoro celou dobu jsme se smáli. Náš „vztah" se vrátil do stádia kamarádství, kdy se nehádáme. Jupí! Když jsem se smíchem otevřela vstupní dveře, uvítal mě naštvaný pohled jedné osoby... A ano, byl to Hawkins.
„Kde jste byli," zeptal se hodně naštvaně. Smích mě hned přešel.
„Proběhnout, nevidíš?" zeptala jsem se řečnicky.
„Doufám, že jste si to užili," pomalu ty slova vyplivl a přitom si nenávistně měřil Olivera.
„To se mi snad zdá! Náš dokonalý Hawkins žárlí," konstatovala jsem pobaveně.
„To by mě nenapadlo..." řekl uraženě.
„Co tě pořád žere?" zeptala jsem se kousavě.
„Víš, co mě žere?!" vyjel po mně. „To že se snažím, abychom spolu vycházeli, a ty to vždycky pos*reš!" vybouchl ještě víc.
Oliver si odkašlal. „Tak já radši jdu..." konstatoval a odešel.
„Já že všechno pos*ru?! Já jsem se snad chtěla vdávat?! Já jsem chtěla zůstat svobodná!" pokračovala jsem v naší hádce.
„Já se s tebou aspoň snažím vycházet!"
„A já..." začala jsem a nevěděla jak pokračovat. Co já? A já to kazím... V mojí mysli začal souboj dvou protichůdných reakcí. Buď přiznat, že já to kazím, nebo pokračovat v hádce.
Ale Hawkins rozhodl za mě. Začal se ke mně přibližovat a já instinktivně začala couvat. „Co-co to děl-áš?" vykoktala jsem přiškrceně. Zmocnila se mě panika, když jsem narazila do dveří. Připadala jsem si jako myš, která se snaží v koutě, respektive u dveří, skrýt před kočkou.
Uvěznil mě mezi svýma rukama. „Já to chápu," řekl konejšivě. Cože?! On možná chápe... ale já nechápu, o čem mluví... Když viděl, že nechápu, o čem tu kecá, ujasnil mi to: „Chápu, že si nedokážeš přiznat city ke mně, ani já jsem si to ze začátku nepřiznal..." Ehm... dobře. Toto jsem vědět nechtěla...
„Já k tobě ale nic necítím," vyvrátila jsem mu tu jeho divnou teorii.
Čekala jsem jakoukoli reakci kromě téhle. Uchechtl se a řekl: „Už jsi si to jednou přiznala..."
Než jsem to stihla zpracovat, tak mě políbil. Když mi došlo, co dělá, snažila jsem se ho odtlačit, ale on chytil moje ruce a chytil mi je nad hlavou. Hajzl! Musím přejít na jinčí techniku. Pootevřela jsem rty a on mi hladově vtrhl do mých úst a já jsem ho pořádně kousla. Rychle se odtáhl a setřel si pramínek krve, který mu tekl po bradě. „Co děláš?!" vyjel po mně.
„To bych se měla zeptat já tebe, nemyslíš!" vrátila jsem mu to a on se zamračil, ale nic neřekl. „Jak jsi myslel to, že jsem to už přiznala?" změnila jsem téma.
„Ty si to nepamatuješ?" zeptal se udiveně.
„Vypadám snad na to?" zeptala jsem se ho frustrovaně.
„Vzpomínáš, jak ses opila u tvého bratra a jak ses pak probudila u mě v posteli?" zeptal se a u toho se potutelně usmíval.
„Jo... až moc dobře," zamračila jsem se.
„A tento příběh má i střed...," když jsem zvedla jedno ze svých obočí, pokračoval: „Posadil jsem tě do auta a jel jsem k nám domů. Těsně před tím, než jsi usla jsi mi řekla, že mě nejspíš miluješ..."
„Cože jsem řekla? Co sis to vymyslel?! Já bych nic takového nikdy neřekla..." vyjela jsem po něm a odešla.
Rychlým krokem jsem šla do svého pokoje. Rychle jsem prošla kolem Olivera, zabouchla za sebou dveře a sjela po nich dolů. Připadala jsem si jak nějaká blbá třináctka, která má problémy s klukem (neberte to osobně, nemám nic proti třináctiletým holkám – pozn. autora).
Toto jsem nikdy nemohla říct! Ale... byla jsem opilá! Co když jsem to fakt řekla? Tak jsem to myslela určitě ze srandy! Nebo... ho doopravdy miluju? To není možné! Takový debil! Ale co když h-
Z přemýšlení mě vytrhlo klepání. „Kdo to je?" zeptala jsem se podezřívavě, a neobtěžovala jsem se vstát.
„To jsem já," řekl Oliver.
„Počkej!" zavolala jsem na něj, vstala a otevřela dveře.
Vešel bez vyzvání dovnitř a pokynul, abych zavřela dveře. Povytáhla jsem jedno obočí, ale jeho pokyn jsem splnila.
„Vím, že nejsi momentálně v dobrém citovém rozpoložení, ale našel jsem dalšího chlapa, který nám kradl zbraně," řekl vyčerpávající odpověď na moji nevyřčenou otázku.
Nadechla jsem se a vydechla. „Tak jdeme nakupovat," přinutila jsem se k úsměvu, který byl asi hodně strojený.
Jeli jsme mým oblíbeným Hawkinsovým autem a já se cestou dívala z okýnka a nechala své myšlenky volně plynout.
„Do prdele! Někdo nás sleduje!" vykřikl z ničeho nic Oliver a já jsem se lekla.
„Někdo nás co?" začala jsem panikařit.
„Sleduje... jede za námi už pěknou dobu..." řekl vyčerpaně.
„Je tu někde blízko nějaké nákupní středisko?" zeptala jsem se.
„Asi tři bloky od nás by měl být obchoďák..." pátral v paměti Oliver.
„Pokud je to Hawkins... o čemž silně pochybuju, tak se zbavíme podezření. Pokud je to někdo, kdo nás chce zabít, tak máme dvě možnosti. Buď nás zabije, a nebo se ztratíme v davu..." odhadovala jsem naše možnosti. „Jak dlouho nás sledují?" zeptala jsem se.
„Asi dvě třetiny cesty..." tipoval Oliver.
„To jsi mi o tom řekl brzy..." konstatovala jsem sarkasticky. „Takže z 98% to Hawkins nejspíš nebude..." odhadovala jsem tentokrát já.
„Kdyby to Hawkins nebyl, začali by po nás nejspíš střílet..." uvažoval.
„Asi..." povzdychla jsem si.
Měli jsme štěstí a ten obchoďák tam fakt byl. „Jeď do těch podzemních garáží," zavelela jsem. „Zajeď někde, kde není moc lidí... pokud možno nikdo," navigovala jsem dál.
„Blázníš?! To je sebevražda!" vyjekl.
„Možná to sebevražda je, ale tak to zůstane v mafii, takže se o tom nikdo nedozví," řekla jsem naprosto klidně.
„Ty jsi blázen," zkonstatoval, ale poslechl.
Vystoupila jsem, ale skryla jsem se za dveřmi. Z Oliverovy strany začaly létat kulky. „Pozor!" vykřikla jsem, ale nebylo to nic platné, protože Olivera zasáhla jedna z kulek a odporoučela ho k zemi.
Doufám, že není tak debilní, aby tu neměl zbraň! Děkovala jsem Hawkinsovi, že tam tu zbraň měl.
Odjistila jsem ji a vyhledala svůj cíl. Byli asi čtyři. Tomu se říká vyrovnaný boj... Zamířila jsem a jednoho z nich sejmula. Zamířila jsem znovu, ale tentokrát jsem minula. Musela jsem si pohnout, jinak to Oliver nepřežije. Po třech neúspěšných výstřelech se další přidal ke svému kamarádovi v odpočívání. S notnou dávkou trpělivosti se odporoučeli i zbývající dva k zemi, a já se vrhla k Oliverovi.