„Pořád nechápu, proč tohle musím dělat," stěžovala si patnáctiletá zrzka se šátkem na očích a bosýma nohama.
„Jen pojď za mým hlasem," pobídl ji. „Věř mi."
Kana se chvíli ostýchala a znovu vykročila. Na holých chodidlech ucítila pichlavé klacíky, ale také měkký mech. Jelikož byl Floran naprosto tichý, slyšela kolem sebe ptactvo všeho druhu, šustění listů, tekoucí vodu. Vnímala všemi smysly, kromě zraku.
„Aby sis užívala přírodu, nemusíš ji nutně jen vidět," promluvil najednou vyrovnaným hlasem. „To mě naučil jeden stařec, kterého jsem kdysi dávno potkal. Vzpomínám si, že jen tak seděl na pařezu u cesty, měl vedle sebe položenou dřevěnou hůl s vlastnoručně vyřezanými ornamenty a vypadal, jako by spal s otevřenýma očima. Nechtěl jsem jej nijak vyrušit, proto jsem svůj krok velmi ztišil. I přesto si mě však všiml," vzpomínal. „Chvíli jsme si povídali. Řekl mi, že je slepý a že si na ten pařez chodívá sedávat každý den. Všichni mu totiž vyprávěli, jak nádherná je příroda kolem jejich vesnice a on ji nikdy nemohl spatřit."
Kana se zhluboka nadechla. Nikdy si neuvědomovala, kolik vůní se kolem ní vyskytuje a jak mají některé krásné aroma. Příběh o starém slepci jí objasnil smysl jejího počínání.
***
„Stopování ti stále nejde," káral Floran dívku.
V tichosti snášela jeho výtky a dál přemýšlela, zda neztratila zvířecí stopu. V popadaném listí se jí nečetlo zrovna lehce, na rozdíl od bahna či sněhu. Ani nemohla s jistotou určit, jestli stopuje králíka nebo srnu.
„Šel tamtudy," ukázala jedním směrem a byla přesvědčena, že má pravdu.
Zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. Proč by jelen chodil tam, kde začíná jehličnatý les, když se může pást v listnatém? Pokračoval rovně."
Kana trochu zahanbeně povstala z podřepu a následovala nejasné stopy zvířete.
„Tady se rozběhl," všimla si rozkopnutého krtince.
„Jo, zdá se, že se něčeho polekal," přitakal a rozhlédl se kolem sebe. „Bude to už pár hodin, co tady ten jelen byl."
„Utáboříme se tu?" zeptala se. Jen pokývalhlavou na souhlas.