Můj průvodce

Kapitola 3.

„Bolí mě nohy! Kdy už konečně zastavíme?" prohlásila protestně třináctiletá Kana, plahočící se za Floranem po polní cestě na přímém letním slunci. Na orosené čelo se jí lepily pramínky vlasů, které si nezvládla zaplést do dlouhého copu.

„Nejdeme déle jak hodinu," namítl elf. „Tvoje mladé nohy by to měly zvládat lépe než ty moje."

„Bez odpočinku se nikam nehnu!" konstatovala a sedla si přímo doprostřed cesty.

„Fajn," povzdechl si a v duchu proklínal její vzdorové období. „Jen si pojď sednout támhle do stínu," ukázal na opodál stojící stromy.

Jelikož se jí trochu motala hlava ze sluníčka, přistoupila na jeho návrh a sedla si pod strom. Přisedl si k ní, následně jí nabídl měch s vodou. Hltavě se napila. Když mu jej vracela, povšimla si kožené pochvy na jeho opasku.

„Naučíš mě někdy s elfskou dýkou?"

Nadzvedl levé obočí. „Chtěla bys?"

Odpovědí mu bylo jen pokývání hlavou.

„Dobrá. Naučím tě s dýkou, ale až budeš mít svoji vlastní," rozhodl.

„A kde ji mám vzít?"

„Koupíš ji ve městě. Takže čím dřív tam dojdeme, tím dřív tě budu moci učit," oznámil s vítězným úsměvem.

***

Město Gardan se rozkládalo na obou březích řeky Loree. Obě části spojovaly tři mosty. Kolem něj se tyčily vysoké zdi, a tak se do města dalo dostat pouze dvěma bránami, jednou na severním a jednou na jižním břehu řeky. U obou se střídaly stráže a kontrolovaly všechny, kteří chtěli dovnitř či ven.

Floran a Kana se dostali k severní bráně v pozdní odpoledne. Stráže si je pár otázkami prověřili, načež je pustili do města.

Kana se rozhlížela kolem sebe. V tak velkém městě ještě nebyla a užívala si pohledu na tolik lidí. Většinu času trávili v lese, občas se zastavili v malé vesnici a prodávali maso, bylinky a kožešinu. Za získané peníze kupovali oblečení, boty a zbraně.

„Měli bychom najít nějakou hospodu, kde budem moct přespat," přemýšlel nahlas Floran. Kana jej však očividně nevnímala a už se dívala po obchodu se zbraněmi. Po chvíli ji ztratil z očí, když zaběhla za roh. Rozběhl se za ní.

Viděl jen, jak zmizela v jakémsi kamenném domku.

„Jestli nemáš peníze, tak se tu nemotej a přijď, až na něco budeš mít," obořil se prodavač na Kanu.

„V pořádku, je tu se mnou," oznámil klidně Floran, když vešel do obchodu.

Kana si prohlížela každou zbraň velmi důkladně a dlouho nemohla najít tu pravou. Jedna byla moc velká, druhá zase moc malá, další měla širokou rukojeť a jiná se jí zdála moc těžká. Nakonec se zastavila u krátké dýky, jejíž rukojeť zdobil drak s dlouhým úzkým tělem.

„Tato je perfektní," oznámila s pohledem na Florana. Ten se šel na zvolenou zbraň podívat.

„Dobrá tedy, bereme tuhle."

Ahoj,

máme tu třetí kapitolu a jsme tak v půlce. Říkala jsem, že to bude krátké, no ne? :)