Můj průvodce

Kapitola 2.

Letní slunce rozehřívalo zemi, až na nějakých místech pukala. Zvěř si v lese užívala stín. Na stromě se nehnul ani lísteček, jen ptáci občas zavadili o nějakou větvičku. Srna, která se bláhově oddělila od svého stáda, se pásla mezi kapradím. Její hnědá srst odrážela pár slunečních paprsků, jež se prodraly skrze koruny stromů.

Náhle zaslechla praskání větví. Spěšně zvedla hlavu a nastražila uši daným směrem. Její hnědé oči však nespařily nic neobvyklého, proto pokračovala v pasení se.

Zničehonic se ozvala tětiva a zasvištěl šíp. Zabodl se do země těsně před její kopyto. Vyplašeně se rozběhla zpět ke svému stádu.

„Sakra," zaklela Kana a došla si pro svůj šíp. Odhrnula si zrzavý pramen vlasů z obličeje a zasunula šíp zpět do toulce.

„Je nad slunce jasné, že nic neulovíš, když jsi nervóznější než tvá kořist," konstatoval Floran a vyplivnul stéblo trávy, které do té doby žmoulal v ústech.

„Když zabít živé stvoření je těžké," opáčila jedenáctiletá dívka.

„Je to jednoduchý potravní řetězec. Přijdou těžší věci," prohodil. „Ne, že bych tě chtěl nějak strašit."

Kana se jen kysele ušklíbla a vydala se hledat další kořist. Přeci jen, bylo jí řečeno, že pokud si nic neuloví, bude o hladu.

***

Nastal večer. Kana nakonec dokázala ulovit pouze králíka, kterého si právě opékala nad ohněm. Floran si již pochutnával na druhém pstruhovi.

„Kdo tě učil lovit?" zeptala se náhle zrzka.

Na chvíli se zamyslel. „Toho neznáš."

Hodila po něm otrávený pohled. „Nepovídej."

Obral z jeho kostí poslední kousky bílého masa a odhodil zbytky kamsi do lesa. Poté spustil další ze svých vyprávění:

„Nuže dobrá. Ve vesnici jsme měli jednoho výrobce luků. Byl ochoten učit mladé elfy a elfky umění lovu s těmito zbraněmi. Pro něj to bylo jako poslání. Miloval výrobu luků a jejich používání. Můj otec chtěl, abych se k němu šel učit," vzpomínal.

Dívka se už nemohla dočkat, až se její večeře dopeče, měla neuvěřitelný hlad. Naštěstí měla ráda povídání postaršího elfa, které její čekání zkracovalo.

„Musím se přiznat, že jsem neměl zrovna talent. Pár let mi trvalo, než jsem dokázal zastřelit veverku lezoucí po kmeni. Jenže mistr Sermak měl nekonečnou trpělivost a nevzdal to se mnou."

„Takže to se mnou taky nevzdáš?" optala se zrzka.

„To jsem neřekl, jsi ještě větší dřevo než já," opáčil hned. „Jen budeš muset víc cvičit. Ale hlavní je, že budeš mít talent na něco jiného."

Odvrátila zelené oči od králíka a pohlédla na něj. Ta slova jí udělala radost, ani pořádně nevěděla proč. Úsměvem ukázala zuby.

Floran klackem šťouchl do králičího masa. „Myslím si, že už je hotov," poznamenal. Nedůvěřivě si pečínku prohlédla.

„Nechám ho tam ještě chvíli."

Ahoj,

tak je tu další část, pořád žádný komentář, žádná vidění, píšu si to pro sebe, ale tak třeba tu povídku jednou někdo najde ^^