Můj průvodce

Kapitola 1.

„Proč to musím umět? Tohle není zábava," protestovala devítiletá Kana, přičemž se zmítala ve Floranových rukách.

„Protože ti nebudu lovit jídlo věčně," oponoval.

„Proč bys nemohl?" otázala se s dětskou nadějí. „Elfové přece žijí spoustu let," dodala zcela přesvědčená.

„To ses naučila z pohádek?" Dívenka se mu vysmekla z náručí a odběhla od něj dobrých pět metrů. Napřímil se a hodil před ni luk s toulcem šípů.

„Promiň, jestli tě zklamu, ale moje rasa se tolik od lidí neliší. Přeci jen jste se z nás, dá se říct, vyvinuli."

Dítě zvědavě pozvedlo obočí. Floran se tedy posadil do tureckého sedu a začal popisovat vše, co si pamatoval z knih o historii lidstva:

„Víš, i na pohádkách je něco pravdy. Třeba to, že jsou elfové spjati s přírodou, že bydlí na stromech a vynikají ve střelbě z luku. Že se dokáží tiše pohybovat a že se umí v lese skrýt. O tom také napovídá barva našich vlasů," ukázal na svoji zelenou hřívu, místy již značně zešedlou. „Někteří mají zelenou, jiní zase hnědou, jsou i tací, co mají místy červenou. Jenže z neustálého hopsání se ničí klouby, špatně upravené maso i nám ublíží a kolikrát už někdo spadl ze stromu a zranil se."

Kana se nad tou myšlenkou krátce zasmála.

„Před dávným časem se většina elfů začala stěhovat z lesů na volné prostranství. Nevím, jaký měli důvod, možná se jim to zdálo bezpečnější. Každopádně si začali stavět obydlí mimo lesy. Jejich těla se zvětšila, smysly otupěly a vlasy převzaly barvu půdy a slunce. Pár jich však zůstalo v lesích, plnící starodávné tradice, kterých je mimochodem zatraceně málo a které jsou často i dost mizerné," odkašlal si, „ale abych stále neodbíhal, jistě jsi pochopila, že elfové nemají takovou výdrž jako lidé, protože zkrátka mají trochu... jak bych to jen... vyšší riziko zmrzačení během života."

Kana se na něj zaujatě, zároveň i trochu smutně dívala. „Kolik ti je, Florane?"

Elf se chraplavě zasmál. „Neboj se, až budu na sklonku svého života, dám ti vědět," ujistil ji. „Tak, teď to střílení z luku..."

Dívka se chtěla hned rozběhnout pryč. Najednou však zaslechla hrozivé Floranovy heky, jako by nemohl popadnout dech. Vylekaně přihlížela, jak padá k zemi, poté se k němu rychle rozběhla. Padla na kolena, v očích se jí objevily slzy.

„Promiň, Florane! Neumírej mi," pištěla hystericky. „Naučím se všechno, co budeš chtít, jen mě nenechávej samotnou!" Při pomyšlení na to, že by jí opět umřel někdo blízký, jí bylo mizerně. Nevěděla, jak mu pomoci, aby znovu mohl dýchat.

„To přesně jsem chtěl slyšet," ozval se najednou a naprosto zdravý si s úsměvem sedl. Chvíli na něj civěla, poté jej jenom objala.

Při poslouchání jejího vzlykání mu došlo, že to přehnal. Pohladil ji po vlnitých zrzavých vlasech a konejšil ji laskavými slovy.

***

„Je to jednoduché. Jen napneš a vystřelíš," peskoval zrzku. Ta jen tiše snášela jeho poučky a dál se soustředila na střelbu.

„Chápu, nemůžu po tobě chtít zázraky," zavrtěl si pro sebe hlavou, když Kana minula svůj cíl, tedy kmen stromu. Naštvaně nafoukla tváře, odhodila luk a rozběhla se pro vystřelený šíp.

„Florane?" řekla tázavě, když přiběhla zpět. „Proč se v pohádkách píše o elfech, že jsou vysocí, mají špičaté uši a žijí dlouho?"

Na chvíli se zamyslel. „To je mi dost těžká otázka. Myslím si, že jelikož jsou elfové tak trochu upnutí jen ke své rase, člověk je moc často nezahlédne, tak si lidé jejich vzhled trochu zkreslili. Asi si mysleli, že špičaté uši zlepšují sluch a výška značí hbitější pohyb. Elfové jsou však s lidmi téměř totožní. Mají drobnější postavu, jinou barvu vlasů a krapet ostřejší špičáky. To je vše."

Dívka se začala pochechtávat.

„Co ti přijde tak směšné?" podivil se.

„Lidé jsou divní," vysvětlila. „Raději si vymysleli vzhled elfů, než aby si je šli prohlédnout." A dále se smála, chystajíc si luk.

Floran se pousmál, načež jí šel pomoci s přípravouna další střelbu.

Ahoj,

stále dumám nad tím, jak na svoji povídku upozornit, aby na ni nějakým způsobem lidé narazili a řekli si: "Hele, to vypadá docela nadějně, uvidíme, co se z toho vyvine." Jenže mi přijde, že si této povídky prostě nikdo nevšimne. Docela mě to mrzí, protože si upřímně myslím, že moje psaní je docela dobré, hlavně co se týče pravopisné a gramatické stránky.

Nebudu jmenovat žádné příběhy, ale na Wattpadu jsou zveřejněny texty, které jsou plné chyb, nesmyslů, mnohdy nejsou ani dělené na odstavce, přesto je u nich spousta komentářů, vidění a votů. A já se stále ptám sama sebe, jak je to možné?

Takže bych byla velmi ráda, kdybyste mi nějakým způsobem dali vědět, že tuto povídku čtete, zda se vám líbí, proč se vám nelíbí, co bych měla změnit atd.

Trochu jsem se rozepsala, pardon. Asi začnu vydávat nějaké rady ohledně psaní, možná recenze, ale to když tak až po maturitě.