Nazdárek šnečci! :3
Na oběd jsme měli koprovku...
JO, je tu další a úplně předposlední díl :O Hodně vás zajímá, kde na nápady chodím... viz příloha ^^ (btw, kdo to neviděl tak povinně musí :'3)
(1403 slov! :O)
„Kate, ty máš narozeniny? Proč jsi nic neřekla?" zeptal se Tony ublíženě, ale už jsem tam pro ně nebyla.
„Kate? Kam zmizela?" zeptala se zmateně Pepper a rozhlížela se kolem, ale nikdo mě neviděl. Sledovala jsem je z třímetrové výšky a tvářila se otráveně. Nenapadlo mě, že JARVIS zjistí moje skutečné datum narození. Dokonce to vypadalo, že všechno projde bez povšimnutí.
Rychle jsem se dostala na střechu domu, kde mě snad nikdo nebude hledat, seděla jsem tam a koukala na moře. Bylo docela horko, ale po zapnutí chlazení šupin se to dalo snést. Koukala jsem na ty šíleně malý vlnky a přemýšlela, zda by se daly spočítat, jak moc a jak často se jejich počet mění.
No dobře, na to jsem nemyslela, ale snažila jsem se. Jen abych nemyslela na minulost, které se už nikdy nezbavím. Vidím matku jen, co zavřu oči. Bojím se, že jednoho dne Tony nebude objímat Pepper, ale ji. I po smrti, kterou jsem si stoprocentně jistá, mě dokáže mučit.
„Všichni tě hledají," ozval se za mnou hlas. Steve.
„Já vím, proto jsem tady," odpověděla jsem možná přehnaně hrubě a hned se ucítila provinile. Nechtěla jsem od sebe ostatní odhánět, ale každé moje narozeniny končí zpravidla katastrofálně. Třeba když mi bylo sedm! To mi prostřelila levou ledvinu. Nebo když mi bylo devět, zapomněla mě na největším nádraží světa a vrátil se pro mě až druhý den James. Když vezmeme v úvahu i poslední události, na mé osmnáctiny mě unesla od rodiny, a včera, na mé dvacáté narozeniny, mě chtěla zabít.
Steve se na to netvářil nijak a mžoural na moře.
„Promiň," zašeptala jsem a pokynula mu, aby si sednul vedle mě.
„Nic se neděje, taky nerad slavím narozeniny," přiznal mi tiše. „Připomínají mi, že sem nepatřím."
„Přesně to mi řekl James, že k vám nepatřím," oznámila jsem mu kousek minulosti, u které nebyl. Tvářil se překvapeně a trochu naštvaně, což jsem vůbec nechtěla. Dnešek by měla být oslava našeho malého vítězství. Žádné hádky ani špatné nálady.
„Zůstaneš v Miami?" rozhodl se chytře změnit téma, ale zrovna na to jedno, které jsem nechtěla řešit.
„Nevím, co jiného bych dělala? Odjíždíš?" Nechtěla jsem to slyšet. Jistěže odjíždí, nemůže zůstat u Tonyho, to by bylo divné.
„Ano."
Nastalo dlouhé mlčení, kdy jsme oba mysleli jenom na to, že se vzájemně určitě ztratíme, že se to málo, co mezi námi vzniklo vypaří jako momentálně veškerá voda z mého těla. Bylo tu takové horko.
Koukl se mi do očí, dneska byly šedavé, smutné.
„Pojeď se mnou," nabídl mi a já o tom chvilku doopravdy přemýšlela. Přece jen, je mi už dvacet a musím se osamostatnit.
„Můžu si to rozmyslet?" zeptala jsem se opatrně, abych ho nijak neurazila váháním. Klídek, Kate, není to žádost o ruku.
„Jistě," vypadal potěšeně už jen z toho, že nad tím budu uvažovat. Chvilku jsme tam jen tak seděli, natisknutí na sebe, ruce zaklesnuté a s očima přilepenými k hladině. Spokojeně jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Vypadali jsme asi jako blázni, co se smaží na velké bílé pánvi, což ta střecha rozhodně byla. Ale nám to bylo jedno, byli jsme tam sami a spolu.
„Tony ti začal plánovat oslavu," řekl jakoby nic a koukl se na druhou stranu.
„Cože?!" Vykřikla jsem zděšeně, ale hned jsem zase ztichla, aby mě nikdo neslyšel.
„Rozhodl, že všichni půjdeme večer na bowling," oznámil a koukl mi do očí. Oba jsme se hrozně ksichtili, jak moc bílá střecha zářila a oba jsme se tomu smáli. Mžourali jsme na sebe jako idioti.
„Nikdy jsem bowling nehrála," přiznala jsem tiše. Matka mě ani neposílala do školy, natož na nějakou zábavu. A v mém období přežívání na vlastní pěst jsem na takové věci neměla peníze.
„Já taky ne, ještě jsem se k tomu nedostal," opáčil a pokrčil lehce rameny, u čehož mi hlava poskočila, protože jsem byla zrovna opřená.
„Pořád si vedeš seznam?" zeptala jsem se překvapeně. Měl ho, když jsem ho viděla poprvé a myslela jsem, že to všechno už musel zvládnout.
„Kate?" ozvalo se za našimi zády. Sakra, Tony. „Rogersi?"
Opatrně jsem koukla na Steva, který se zdál být ohledně té věci s Tonym trochu jistější.
Oba jsme se na něj otočili, stále zamotaní do sebe. Nabručeně nás přejel pohledem a zastavil se na nulovém prostoru mezi námi. Zatřepal hlavou, aby se onoho divného pocitu zbavil a nadechl se.
„Všichni jdeme na bowling do města, asi tak za půl hodiny," oznámil nám. Už jsem se rozhodla, že tam chci jít, viděla jsem to jenom na internetu a na živo to musí být zábava, tak proč ne.
***
Bowling byl v centru Miami a otec ho celý pronajal, aby nás nikdo nerušil. Jistě, to je u něj totiž úplně normální. Každopádně nakonec jsem byla ráda, že na mě nikdo nezírá s mobilem v ruce, protože no...
Koule nebyla nijak těžká, vybrala jsem si podle barvy a strčila do dírek prsty. Na internetu jsem okoukala ten prudký pohyb, po kterém koule tak krásně jede a zopakovala to. Všechno se zdálo perfektní, akorát se mi prsty na chvilinku zasekly a koule tak nabrala trochu jiný směr. Letěla ke stropu, kde rozdrtila snad každou zářivku a nakonec se zastavila o velkou televizi u vedlejší dráhy.
„Uuuu," zahučela jsem překvapeně, protože obraz přede mnou najednou vypadal jako po druhé světové. Opatrně jsem se otočila na naši skupinu, kde se všichni hrozně nahlas smáli, jediný Tony si mačkal kořen nosu nad mou neschopností hodit obyčejnou kouli. No tak jsem trochu podcenila svou sílu, no.
„Buď v klidu, koule se nedotkla dráhy, máš pořád dva hody!" zakřičela na mě se smíchem Jane, které na klíně poskakovala Lillith. Když jsme se vrátili od SHIELDu, měla jsem strach, že se mnou za ten únos vymete podlahu. Nebránila bych se, ale nakonec k tomu vůbec nedošlo, omluvila jsem se jí a ona to přijala. Buď byla skutečně odolná žena nebo brala nějaké prášky na nervy.
„Há-há," udělala jsem na ni otrávený obličej, ale když byli ostatní šťastní, nemohla jsem se dlouho mračit.
Vzala jsem druhou kouli a soustředila se na hod. Vyhodila jsem a s radostí sledovala, že letí úplně rovně na trojúhelníkovou formaci kuželek. Možná trochu moc vysoko. Hmm, jo, hodně moc vysoko. Koule se odrazila od stěny kousek nad otvorem.
„Panebože! Co to mám za dceru!" vykřikl Tony s hranou úzkostí a došel rázně ke mně. Vybral tu nejtěžší, co jen našel, abych přece jen ucítila její váhu, stoupnul si za mě a mojí rukou udělal lehký pohyb, takže koule jela hrozně pomalu, ale časem se doploužila ke kuželkám a shodila jich pět.
„Jo! Zvládla jsem to!" zavýskla jsem nadšeně, ale Tonyho zvednuté obočí mě umlčelo. Bohužel svůj úspěch jsem nemohla potvrdit dalším hodem, na řadě byl Steve.
Když vzal do ruky jednu z koulí, věnoval nám nejistý pohled. Byl to jeho první hod v životě. Napjatě jsem očekávala, jak se mu povede. Podvědomě jsem očekávala podobný bordel, jako jsem udělala já.
Svaly na zádech se mu zavlnily, když se napřáhl. Vymrštil hroznou silou, takže se koule nedotkla dráhy ani omylem, ale letěla dokonale vodorovně, žádné oblouky, ale rovná čára! Vletěla mezi chudáky kuželky a sejmula je úplně všechny k zemi.
Brada mi spadla skoro až k podlaze.
„Cože?!" vyjekla jsem a dostalo se mi zářivého úsměvu z jeho strany. Zamračila jsem se na něj. Nechal mě na úplném konci, jako tu nejhorší hráčku bowlingu všech dob a sám se vyšplhal na vrchol.
Všem ostatním to víceméně šlo, shodili většinou všechny nebo téměř všechny. Zato já jsem se třikrát trefila na jinou dráhu, pečlivě jsem vyčistila boční kanálky a nasbírala krásných 15 bodů během deseti kol. Steven měl 9 striků a jeden spare, nebo jak to říkali, moc jsem jim nerozuměla. Každopádně to s přehledem vyhrál.
Trošku jsem na něj žárlila, ale když si sednul hned vedle mě a omotal mi kolem pasu paži, uznala jsem, že se mu to docela povedlo.
U dráhy zrovna nikdo nebyl, všichni se vraceli s podnosy s pitím a Tony si hrál s Lillith. Povídali si u toho s Jane.
„Jsi si jistá, že je Thor otec? Nevidím podobu," zeptal se očividně ironicky, protože malá Lili má blonďaté vlásky po ramena, modré oči i podobný tvar hlavy jako její otec. Chudák Jane si bude muset na nějaké stejné rysy asi počkat.
„Cože?" ozval se za nimi Thor zmateně, protože na jeho planetě vážných zadků se asi ironie neuchytila.
„Že máte krásného polobůžka," opáčil Tony, načež se Thor zatvářil chápavě, to se ale Tonymu nelíbilo a zasadil další ránu.
„Už jste mu našli bezpečný tábor?" dorážel dál Tony a očividně chtěl Thora dostat do chaosu. Jako jediná jsem se zasmála, protože Percyho Jacksona nejspíš nikdo jiný neznal, docela mě překvapoval, že o něm věděl on.
Tony se na mě překvapeně podíval a následovala bitva šílenějších ksichtů.
Díky za ohlasy k minulé kapitolce, normálně rekord! :O Zítřejší poslední kapitolka bude ještě večer! :O
:DD Protože tento příběh jsem zveřejnila 1. června. Bude poetické ho 1. července zakončit, no ne? :D