Seděla jsem ve svém pokoji a zírala do prázdna, nevěděla jsem kolik čas uběhnulo, nevnímala jsem zapadající slunce, východ měsíce, ani ranní svítání.
Nikoho jsem do pokoje nepouštěla, s nikým jsem nemluvila, s nikým se neviděla.
Jenom jsem seděla a přemýšlela o všem.
O mém životě, o mém upírství a o incidentu na Bellině oslavě.
Potom co mě Emmett stále držel venku, poslal Carlisl Edwarda, aby odvezl ošetřenou Bellu domů a Andrew odjel svým autem domů. Neviděla jsem ho, jenom slyšela odjíždějící auto.
I když jsem předtím nadhazovala, že Jasper má větší problém s kontaktem s lidmi než já, v té chvíli jsem si uvědomila, že to nebyla pravda. Jasper byl na tom lépe nežli já, jeden důvod byl, že se od lidí vždycky držel stranou a ten druhý, že tu byla Alice, která ho uklidnila a starala se o něj. A i když se Emmett snažil sebevíc, nebo kdokoliv z mé rodiny, nijak to nepomohlo.
I když jsem vyrazila na lov, stále mi v paměti utkvěla myšlenka na lidskou krev, na její vůni a její pachuť, která mi utkvěla v paměti poté co jsem tři roky cestovala. Nebyl to pocit, jako by mi krev chyběla, byl to pocit abstinenta, který věděl, že svou drogu má na dosah ruky.
A tak tu teď sedím a nic nedělám, byla jsem jako socha, nepohnula jsem se, nemrknula očima, nenadechla se. Každý můj pocit jsem otupěla a tím jsem se snažila otupit i svou touhu, pomáhalo mi to, ale ne dostatečně.
Když se otevřeli dveře a někdo vešel do mého pokoje, ale ta osoba, která sem vkročila, jsem snad ani nečekala. Posadila se vedle mě na gauč a na chvilku se zadívala do stejného prázdna jako já, až nakonec promluvila.
" Carlisl si myslí, že by bylo nejlepší odjet z města." (Rosalie)
Zaostřila jsem očima a začala vnímat.
" A kam pojedeme?"
Rosalie se narovnala.
" Nejspíš New York, do Ithacy. " (Rosalie)
" New York ? "
Obě jsme mlčeli.
" A kdy se vrátíme? "
Rosalie mlčela, otočila jsem hlavou a zadívala se přímo na ní.
" Nevím, nejspíše za pár desetiletí, lidé si začínají všímat, že Carlislovi není tolik na kolik vypadá. Musíme změnit město." (Rosalie)
Mlčela jsem, neboť to co řekla Rosalie, znamenalo jediné, vrátíme se, jednou ano, ale až všichni co nás tu znají budou dávno po smrti. Zestárnou a umřou a my se vrátíme a nebudeme ani o den starší.
Vstala jsem a Rosalie vstala taky.
"Víš, že ho nemůžeš vidět. " (Rosalie)
" Já vím, ale vidět ho musím. Je to Andrew ,je to hodný kluk a já nevím, co by udělal kdybych mu bez vysvětlení zmizela z života."
A podívala jsem se na Rosalie.
" S tím pocitem navždy žít nechci."
A vydala jsem se ke dveřím a s rukou na klice jsem se zaseknula.
Věděla jsem, že Rosalie mluví pravdu, je to den co jsem nepřišla do kontaktu s lidmi a nikdo, ani já nevím, jak budu reagovat.
" Pojedete prosím se mnou? Ty a Emmett."
Otočila jsem se na ní a ona vstala a došla ke mě. Podívala se na mě chápavým a hřejivým pohledem, byl to pohled, který od Rosalie nikdy nedostanete, ne pokud se nestane vaší opravdovou přítelkyní a sestrou. A v tu chvíli se stalo něco, co jsem opravdu nečekala, Rosalie mě objala. Objala jsem ji nazpět a uslyšela její šeptání.
" Časem to bude všechno lepší, věř mi" (Rosalie)
A přestala mě objímat a obě jsme vyšli z pokoje a došli pro Emmetta a dojeli jsme k domu Andrewa.
Když auto zastavilo, trvalo mi chvilku než jsem se odhodlala vystoupit a stejně tak vystoupil i Emmett a Rosalie.
"Počkáte prosím u auta, kdyby se něco stalo, ihned zasáhněte, ale musím s ním mluvit sama."
" Jasně" (Rosalie)
A nenechala promluvit Emmetta, který už chtěl oznámit, že stejně mají upíří sluch a uslyší všechno co si my dva řekneme.
Zazvonila jsem u dveří a přišel mi otevřít Andrew.
" Terro " (Andrew )
" Můžeme si promluvit, prosím."
" Ehmm jasně.." (Andrew)
A všimnul si auta u kterého stáli Rose a Emmett.
" Pojď dovnitř" (Andrew)
" Venku prosím"
A šla jsem ke straně baráku a Andrew mě následoval a já si držela minimálně dva metry rozestup. Cítila jsem to napětí a proto jsme ho rychle prolomila.
" Odjíždíme z Forks."
Bylo vidět, že to Andrewa zaskočila.
" A kam pojedeme ? " (Andrew)
" Myslím jenom mě a mou rodinu. Carlisl má být o deset let starší, než na kolik vypadá, je to nebezpečné, lidé si toho začínají všímat."
Andrew tiše přemýšlel, ale vypadal rozrušeně.
" A kdy se vrátíte? "(Andrew)
Mlčela jsem.
" Nevím, asi za několik desetiletí. Nevrátíme se dřív, dokud všichni lidé co si nás tu pamatují nebudou...mrtví."
" To je vtip, viď. Jenom si ze mě utahuješ, znám tě Terro." (Andrew)
" Neznáš Andrew."
Zaskočila jsme ho svou odpovědí, ale bylo to nutné. A hlavně to byla pravda.
" Neznáš ani polovinu mě, znáš jenom to co je bezpečné a chová se lidsky. Nechápeš to? Celý je to maska. Jenom maškara, která má lidi ujistit, že jsem jedna z nich."
Mlčel a poslouchal.
" Víš co je ten zbytek? Je to monstrum. Krvelačný monstrum toužící po lidské krvi."
Podívala jsem se mu pevně do očí.
" Neznáš mě Andrew, víš co jsem dělala celý ty roky, než jsem se přistěhovala do Forks?"
Další chvilka napětí.
" Zabíjela jsem lidi, nevinné lidi. "
" Nevěřím ti, taková ty nejsi. Krmíte se krví zvířat."(Andrew)
" Moc dobře víš, že mluvím pravdu, jenom si to nechceš přiznat. Nějakou dobu jsem se držela na nejvyšší hoře světa. Protože tam mrtvá těla nejsou podezřelá, je to tam normální a nikdo ty těla nehledá, protože ví, že už je nenajdou."
Na chvilku jsem v Andrewově očích viděla prozření, ale pak se zase podíval znovu na mě.
" Nemůžeš odejít, pojedu s tebou. Tak mě proměň. Jestli se bojíš o to, že mi ublížíš, tak mě změň." (Andrew)
Mlčela jsem a prohlížela si ho. Nedala jsem náznak žádných emocí.
"Ne. Máš před sebou celý život, najdi si normální přítelkyni, vezměte se, mějte spolu rodinu. Najdi si ženu se kterou můžeš zestárnout a sledovat z lavičky svá vnoučata a slyšet kolem sebe smích. To je tvůj život a já rozhodně nebudu ta, která tě o něj připraví. Nesnesla bych věčnost s tebou, protože bych se nedokázala na tebe podívat bez pocitu, že jsem ti ukradla život. Takovou věčnost já nechci. Nechci věčnost prožít s tebou."
Věděla jsem, že jsem na něj byla tvrdá, ale potřeboval to. Potřeboval mě nenávidět, protože kdyby mě miloval, strávil by celý život tím, že by mě hledal.
" Nedělej to Terro." (Andrew)
A šel pomalu ke mě a oči mu slzeli.
"Neodcházej"(Andrew)
V obličeji mi začali škubat svaly a než jsme se nadála, tak vedle mě stál Emmett a v tu chvíli se zastavil i Andrew.
Trochu jsme se uklidnila a přestala myslet na lidskou krev.
"Zapomeň na mě Andrew."
A usmála jsem se, neboť jsem nedokázala předstírat, že mi na něm nezáleží.
" Zapomeň na mě a žij dál. "
A otočila jsme se k dochodu.
"Sbohem Andrew"
A po boku Emmetta jsem se vydala k autu.
" Já na tebe nezapomenu nikdy" (Andrew)
Jeho slova mě zastavila. Přesně to samé mi řekla Jazz, když jsem jí opustila v den pohřbu mých rodičů. Emmett si mě rychle prohlédnul se zvědavostí, ale já se znovu vydala do chůze a nasednula jsem do auta a pozorovala jsem Jareda, když jsme odjížděli.
_______--------------_________--------------___________-------------_________-------------------______
Když jsme opouštěli město Forks, dopadnula na mě těžká váha. Byli to vzpomínky na lidi, které jsem tady potkala, na lidi, který se stali součástí mého života tady a hlavně vzpomínky na Andrewa.
Věděla jsem, že to bude náročné, ale také jsem si uvědomila, že po zbytek mého nekonečného života se mi to určitě nestane jenom jednou. Věděla jsem, že bude časté, že se jen tak sebereme a odjedeme z města, ve kterém zrovna budeme a věděla jsem, že mě bude bolet pokaždé se loučit.
Bylo to snad poprvé, co jsem pochopila členy mé rodiny. Proč se s nikým nebaví, nenavazují kontakt, drží stranou. Nebylo to jenom kvůli bezpečnosti a zachování tajemství, ne. Bylo to kvůli tomu, aby ochránili sami sebe. Aby ochránili své city.
Ahoj, doufám, že se vám dnešní kapitola líbila, určitě se těšte na další. Hezké čtení přeje vaše Kačka.