Září 2024
O další dvě hodiny později jsem zaslechla před domem vrčení motoru a praskání štěrku na příjezdové cestě, vyskočila jsem z gauče a rozběhla se k oknu s jedinou myšlenkou: "Prosím, ať je to on!" Před domem zastavil mně tolik známý Range Rover a já rozrazila vchodové dveře, abych se mohla rozběhnout ven. Možná jsem byla příliš impulzivní, zbytečně vystrašená a téměř stoprocentně moc hysterická. Ale ze všeho opět viním dvě největší ztráty v mém životě. Ztrátu mamky kvůli nemoci a ztrátu Charlese kvůli naší vlastní nedospělosti. Nemůžu si dovolit, aby se to opakovalo. Možná někdy budu působit jako stíhačka, ale radši to, než abych o něj znovu přišla.
"Kde jsi sakra byl?" křikla jsem na něj a skočila mu kolem krku. Vdechla jsem jeho vůni. Cítila jsem šampon a vodu po holení, protože nejspíš právě vylezl ze sprchy. Jeho modrá Ferrari mikina voněla jeho kolínskou, a i když jsem umírala touhou vědět, co se včera stalo, v tu chvíli mi bohatě stačilo, že mě pevně drží kolem pasu. Cítila jsem, jak mi vtiskl několik lehkých polibků na temeno a já se k němu natiskla ještě blíž. Kdyby to šlo, nevešla by se mezi nás ani molekula vzduchu. Měla jsem pocit, že se mi do očí hrnout slzy, ale rychle jsem je zahnala. Copak jsem vážně tak pitomá? Takový slaboch? Charles se mi neozve 14 hodin a já z toho dělám takovou vědu? Mísily se ve mně snad všechny emoce. Hněv, radost z toho, že je v pořádku, strach...
Na chvíli mě pustil, aby mohl přejít k zadním dveřím auta, které otevřel a zevnitř vytáhl kytici žlutých růží. Uchechtla jsem se a zavrtěla hlavou, když mi je s nejistým výrazem podal. Musela jsem přemoct všechny svoje základní instinkty, abych se nerozpřáhla a nemajzla ho tou kyticí po hlavě. Chvíli jsme jen stáli naproti sobě. Já koukala na tucet žlutých květů a Charles na špičky svých bot, když se za mnou ozvalo bouchnutí dveří. "Jedu za Paolou. Ahoj, Charlie," prohlásil táta a rychle nasedl do svého auta, aby mohl zmizet. "Pojď dovnitř," řekla jsem Charlesovi. Dala jsem růže do vody a postavila je vedle televize. Sedla jsem si na gauč a čekala, až se posadí vedle mě a začne mluvit.
"Omlouvám se, Adri," zašeptal. Začíná to dobře, pomyslela jsem si a čekala, co z něj vypadne dál. "Byl jsem na schůzce se sponzory a ztratil pojem o čase. Trochu jsme pili a úplně jsem zapomněl, že bych ti asi měl dát vědět." Vykulila jsem oči. Beru to zpátky, tohle rozhodně nezačíná dobře. Cítila jsem, jak mi vyletěl krevní tlak a kousla jsem se do jazyka, abych na něj nezačala křičet. Místo toho jsem přimhouřila oči a probodávala ho pohledem. "Je to hodně debilní důvod, já vím," přiznal a zase si začal hrát se svými náramky. Pořád jsem mlčela, chtěla jsem ho nechat se v tom pořádně vykoupat. Nezasloužil si, abych mu to usnadnila. Rozhodně ne, když jediným důvodem jeho zameškání večeře a komunikačního ticha byl alkohol. "Nechceš něco říct?" podíval se na mě nešťastně. Spojila jsem své dlaně v klíně a rezolutně zakroutila hlavou. "Adri, mrzí mě to..." zakňučel a zvedl mi bradu, abych se na něj musela podívat. "Ty brečíš?" zeptala jsem se vyděšeně, když jsem v jeho zelených očích, které teď byly tmavší než normálně, viděla lesknoucí se slzy. "Charlie..." zašeptala jsem a posunula se k němu blíž. Všechen vztek se najednou rozplynul v jediné slze, která mu stekla po tváři. Natáhla jsem k němu ruku a palcem ji utřela. Pak jsem si beze slov přesedla do jeho klína a objala ho. V tu chvíli jsem věděla, že je z událostí posledních dní stejně nešťastný jako já. Nepotřebovala jsem další slova a omluvy. Potřebovala jsem jen jeho, stejně jako on potřeboval mě.
"Měla jsem o tebe strach," přiznala jsem mu večer, když jsem si opřela hlavu o jeho nahou hruď a poslouchala, jak mu zrychleně buší srdce. "Já vím. To mě na tom štve nejvíc. A taky to, že jsem na tebe o víkendu kašlal. Slibuju, že už se to nestane. A pokud jo, můžeš mi jednu vrazit," uchechtl se a moje hlava kvůli tomu nadskočila. Usmála jsem se. "Slibuju, že ti příště řeknu, když mi něco bude vadit a nebudu se kvůli tomu urážet. A taky slibuju, že se pokusím neumírat strachy, když se mi několik hodin neozveš," řekla jsem na oplátku.
"Pokusíš se?" zeptal se a já zvedla hlavu, abych se na něj podívala. Na tváři se mu rozprostřel uličnický úsměv a v očích už měl zase tu veselou jiskru. S jeho po sexu rozčepýřenými vlasy vypadal o několik let mladší a plný života.
"Pokusím se," zopakovala jsem s úsměvem.
"Podívej na nás, jak jsme dospěli," zasmál se.