Moc děkuji za 2500 přečtení, jste neskuteční 😊
Doufám, že vás čtení pořád baví, tak jako mě psaní 😊
-B. ❤
Srpen 2024
"Mám výborný nápad," prohlásil Charles dopoledne, když se konečně převlékl do tepláků a trička a vyčistil si zuby. Měl na sobě, kdoví proč, nedioptrické brýle a já už od rána přemýšlela nad tím, proč ve všem vypadá tak zatraceně dobře. Kdybych právě neměla ruce po lokty zabořené v míse s těstem na ravioli, nesjpíš bych je už měla zapletené v jeho vlasech nebo zastrčené pod jeho tričkem. "Tak povídej," povzdychla jsem si. Pokaždé, když má Charles výborný nápad, znamená to v nejlepším případě komplikaci. "Co kdybychom za tvým tátou neletěli, ale jeli autem?" řekl a stoupl si vedle mě ke kuchyňské lince. Zarazila jsem se v půlce pohybu a zírala na svoje prsty oblepené těstem. Potom jsem pomalu zvedla hlavu a podívala se na jeho rozradostněný obličejík. "To myslíš vážně?" zeptala jsem se, on se zazubil a natěšeně zakýval hlavou. "Vždyť je to strašná dálka," zamručela jsem a stále hledala v jeho očích alespoň náznak toho, že by si dělal legraci. "Je to jenom 451 km přes Janov po pobřeží. Bude to krásná cesta. Jenom pět a půl hodiny..." Aha, takže to myslí vážně. "Budeš řídit?" chtěla jsem vědět. "Budeme se střídat," zašklebil se a já protočila oči v sloup.
"Máme všechno?" kontrolovala jsem ještě narychlo obsah tašek, když jsme další den ráno zamířili do garáže k autu. "Určitě jo," přitakal Charles, aniž by si byl čímkoliv jistý. "Dárek pro Lucu a pro Elia? To je nejdůležitější," nenechala jsem se odbít.
"Vstupenky na Bolognu proti AC Milán i s voucherem na hotel jsou ve tvé kabelce a bagr pro Elia jsem dal do kufru už včera."
"Podcenila jsem tě," přiznala jsem s úsměvem, dala mu pusu na tvář a automaticky zamířila k Pistě s červenobílými pruhy. Vzala jsem za kliku, ale dveře se neotevřely. "Ačkoliv mi to trhá srdce, musíme jet Range Roverem. Ten blbej bagr se do Pisty nevešel."
"Jaký je tvoje nejoblíbenější místo na světě?" zeptala jsem se Charlese kousek za Sanremem po asi půl hodině jízdy. "Monako," odpověděl ve zlomku vteřiny a zatvářil se, jako bych mu právě položila tu nejhloupější otázku na světě. Zakroutila jsem hlavou: "A kromě toho?" Na chvíli se zamyslel a pak řekl: "Amalfi."
"Amalfi? Proč zrovna Amalfi?"
"Nevím. Jako malí jsme tam jezdívali na dovolenou s rodiči. Vím, že mi to tam vždycky připomínalo takové menší, méně luxusní Monte Carlo. I když lidí je tam taky strašně moc. Říkal jsem si, že bych si tam jednou chtěl pořídit malý domek s výhledem na okolní kopce a moře a strávit tam každé léto."
Byla jsem zaskočená. Ze všech míst, která navštívil a která mohl považovat za svoje nejoblíbenější, si vybral turisty přehlcené přímořské městečko v Kampánii, které má sotva 5000 stálých obyvatel.
"Řekl jsem něco špatně?" ušklíbl se Charles, když jsem dlouho mlčela.
"Ne, vůbec ne. Jen jsem čekala něco epičtějšího," zasmála jsem se.
"Měl jsem říct Vegas?"
"Ne, Amalfi je naprosto perfektní volba."
"No, děkuji pěkně," znovu se ušklíbl a položil svou dlaň na moje stehno. Naklonila jsem se k němu a letmo ho políbila, abych ho příliš nerozptylovala od řízení.
"A co tvoje nejoblíbenější místo?" zeptal se Charlie.
"Motokárový okruh v Carascu," řekla jsem ze srandy, rozesmála se a doslova jsem viděla, jak se Charliemu roztočila ozubená kolečka v mozku.
"Sjel jsi z trasy," upozornila jsem ho, když se nás hlas z navigace už asi po čtvrté snažil donutit k tomu, abychom se otočili a vrátili na hlavní silnici. "Úmyslně," odfrknul si. "Ty nevíš, kde jsme?" zeptal se, jako bych byla úplně pitomá. "Někde za Janovem. A vypadá to, že za chvíli vjedeme někomu rovnou do obýváku," vyrazila jsem ze sebe, když jsme se proplétali uzoučkými uličkami nějaké malé vesničky. "Měl jsem v tebe větší důvěru," zamručel sklesle a zastavil na parkovišti. "Říkala jsi, že je to tvoje oblíbené místo."
Vykulila jsem na něj oči a rychlostí blesku vyskočila z auta, abych se mohla opřít o kovové zábradlí a shlédnout pod sebe na motokárový okruh. Nic se tu nezměnilo. Pořád tu stál malý žlutý domek, který sloužil správci tratě a pod stožárem s italskou vlajkou se vyjímaly malinké stupně vítězů. Skoro jsem na nich viděla mrňavého Charlese s patkou, který drtivě poráží mého bráchu i všechny své ostatní konkurenty. Jen k bariérám ze starých pneumatik přibyly ještě modernější, bílo modro červené. "Půjdu se zeptat, jestli nás nechají se projet," prohlásil Charles, který se objevil z ničeho nic vedle mě. Pokrčila jsem rameny a následovala ho dolů ke zmíněnému žlutému domku.
Pan správce nezaváhal ani na vteřinu a v mžiku nám donesl dvě kombinézy a přilby a potom nám přistavil dvě motokáry. Koukal na Charlese tak ohromeně, že jsem nepochybovala o tom, že je jeho velkým fanouškem. Koneckonců jako většina Italů sledujících motosport. "Chceš vidět, jak tě porazím?" škádlila jsem Charlese, čímž jsem rozesmála nejen jeho, ale i správce. Trochu jsem se zamračila a nasedla do své motokáry. Neseděla jsem v tom aspoň 10 let, ale jsou věci, které člověk nezapomíná, nebo ne? Jízdu na kole, řídit motokáru?
Správce nám odmával start a spustil stopky. Charles mi už v první zatáčce ujel o několik metrů a já tušila, že tohle nebude vyrovnaný souboj. Nedal mi nejmenší šanci. Mohl aspoň trochu ubrat a pustit svoji přítelkyni alespoň na dostřel, ale to ne. Jakmile se jedná o závodění, nezná bratra. Odkroužili jsme několik kol a když už to vypadalo, že mě Charles předjede o kolo, zastavila jsem na cílové čáře. Na tabuli svítily dva časy. První byl 33,7 s a druhý 58,6 s. Jak je tohle vůbec možný?