Předem se omlouvám za depku a slibuju, že bude líp 🙂
-B. ❤
Květen 2024
Nejhorší minuty mého života přerušily tři slova. "Něco tady hoří," zakňoural Charles do vysílačky a moje srdce, jako by dostalo pokyn, aby začalo zase bušit. Zalapala jsem po dechu a otočila se k nejbližšímu pevnému bodu, kterého jsem se chytila, jako by na tom závisel můj život. Joris kolem mě omotal paže a držel mě, když se kolem Charlieho Ferrari konečně seběhl záchranný tým a hasičákem uhasili jeho auto. Pomohli mu vysoukat se ven a já v šoku sledovala, jak po svých došel k medical caru. Po cestě ještě zvládl zamávat fanouškům na tribunách a ukázal jim palec nahoru na znamení toho, že je v pořádku.
Vymanila jsem se z Jorisova objetí a utíkala ke vchodu, kterým právě vešel Charles. Bylo mi jedno, kolik je kolem nás lidí, jestli na nás míří kamery nebo jestli je to nevhodné. Narazila jsem do něj takovou silou, že se to nejspíš vyrovnalo tomu nárazu, ze kterého se právě vzpamatovával. Smrděl jako by právě vylezl z udírny, ale bylo mi to jedno. "Není ti nic?" zašeptala jsem mu do krku, kde jsem právě měla vražený svůj obličej. Objal mě kolem pasu, nadechl se a pak zakroutil hlavou. "Jsem v pohodě," ujistil mě ještě jednou, odtáhl se, políbil mě a podíval se mi do očí. Rukama mi utřel tváře mokré od slz a pak mě znovu objal.
Stála jsem před zrcadlem v koupelně našeho hotelového pokoje a zírala na svůj odraz. Vypadala jsem naprosto příšerně. Řasenku jsem měla rozmazanou po celých tvářích, oči rudé, jako bych několik dní nespala a na rtu jsem měla malou ranku od toho, jak jsem se do něj usilovně kousala, abych už dál nebrečela. Táta, Alessandra, Luca a dokonce i Joris se nabídli, že se mnou zůstanou, dokud se Charles nevrátí, ale já je všechny odmítla s tím, že už jsem v pohodě. Ale byla to lež. Znovu se mi nahrnuly slzy do očí, když jsem si vybavila ty chvíle ticha předtím, než promluvil. Ty chvíle, kdy jsem si myslela, že jsem o něj navždycky přišla.
Charles za mnou přišel po pár hodinách, během kterých musel absolvovat obsáhlou lékařskou prohlídku, pár rychlých rozhovorů a s týmovými inženýry ještě v rychlosti prošli celou situaci a důvody, kvůli kterým k ní došlo. Jakmile se objevil ve dveřích, rozběhla jsem se k němu a sevřela ho v dalším kosti lámajícím objetí. "Vážně mi nic není, Adri," zašeptal mi do vlasů. "Sundej si svetr," poručila jsem mu naprosto vážně a on se na mě nechápavě podíval. "Chci se přesvědčit." Ušklíbl se, ale poslechl mě a přetáhl si svůj modrý svetr přes hlavu. Projela jsem ho očima od konečků vlasů až k lemu jeho džínů a neshledala žádnou vadu. Tedy až na pomalu se vybarvující modřinu na pravém zápěstí. Lehce jsem se jí dotkla a Charles ruku zvedl, aby se na ni mohl lépe podívat. "Praštil jsem se o volant. Nic to není," usmál se.
"Víš, že teď máme tolik bezpečnostních prvků, že je skoro nemožné se vážně zranit?" snažil se mě uklidňovat ještě dlouho potom, co jsme se oba osprchovali, vyčistili si zuby a zalezli spolu pod přikrývku.
"Víš, že cokoliv, co řekneš, mi tu hrůzu z hlavy nevymaže?"
Přikývl a znovu mě políbil do vlasů. "Nechci, abys o mě měla strach," zašeptal.
"Mám o tebe strach pořád. Nejen při závodě. Mám strach, že s tebou spadne letadlo, že spadneš ze skály, že se utopíš při surfování, že tě srazí auto, že onemocníš. Bojím se o tebe pořád. Bojím se o všechny své blízké."
"Adri," řekl něžně. "Tohle už není jen o té nehodě, viď?"
Zakroutila jsem hlavou a znovu cítila, jak mě pálí oči. Myslela bych si, že po celém večeru, už mi žádné slzy ani zbýt nemohly. "Chybí mi mamka," přiznala jsem. "Dlouho se mi dařilo na to nemyslet, ale dneska..." na chvíli jsem se zarazila, abych si rozmyslela, co řeknu dál. "Dneska jsem si znovu uvědomila, jak křehký je všechno, co miluju. Jak málo stačí, abych znovu někoho ztratila." Bylo mi jedno, že to možná zní hloupě. Věděla jsem, že jestli mě někdo dokáže pochopit, je to Charlie. Sám moc dobře věděl, jaké je to, ztratit lidi, na kterých vám záleží nejvíc na světě. A přesně tím pro mě Charles vždycky byl a bude. Jeden z mála lidí, na kterých záleží víc než na čemkoliv jiném.