Leden 2017
"To je skvělý, Charlie. Jsem na tebe tak pyšná," usmála jsem se do telefonu, když mi oznámil, že před pár dny podepsal smlouvu s novým týmem a bude závodit ve Formuli 2. Můj nejlepší kamarád byl o další krok blíž svému snu, Formuli 1. "Sezóna začíná 14. dubna. Mohl bych pro vás zkusit zařídit vstupenky," navrhl Charles a mě zahřálo u srdce. "Je to od tebe moc hezký, ale mamce poslední dobou není moc dobře a..."
"Já vím, promiň. Jak vlastně dopadly výsledky testů?"
"Ještě čekáme."
Mamka tou dobou bojovala s rakovinou už několik měsíců. Zatím to vypadalo, že léčba zabírá a mamka může i nadále docházet pouze ambulantně. Ale doktoři nás varovali, že nemoc může kdykoliv nabrat na síle.
"Bude to dobrý, Adri. Cítím to v kostech," povzbudil mě Charles a já se znovu usmála. "Určitě pojedeš ještě stovky závodů. Slibuju, že hned jak jí bude líp, budu ti fandit z první řady," povzbudila jsem zase já jeho a on se tiše zasmál.
Od tohoto hovoru jako by všechno to, co mezi námi bylo předtím ani neexistovalo. Charles v dubnu v Bahrajnu skončil třetí a první a na moji obsáhlou zprávu plnou gratulací a chvály přišlo jen strohé: "Díky." Byla jsem zmatená a nešťastná. Nechápala jsem, co se stalo. Co jsem provedla, že byl najednou takhle odtažitý? Snažila jsem se s ním spojit ještě několikrát, ale odpověď byla vždy jednoslovná nebo mě ignoroval úplně. Telefon mi nezvedal.
"Luco?" zavolala jsem na svého bratra, který se mihnul na chodbě před mým pokojem. Jeho tmavě hnědé oči nakoukli škvírou ve dveřích a na znamení toho, že ho zajímá, co se děje, nadzvedl obočí. "Mluví s tebou Charles?" zeptala jsem se. Luca se zamračil a vešel do místnosti. Posadil se na okraj mé ustlané postele a zamračil se na mě. "Občas. Proč se ptáš?"
"Jen tak."
"Co se stalo, Adri?"
"Nezvedá mi telefon. Poslední dobou mi skoro ani neodepisuje," přiznala jsem a snažila se zamaskovat hluboce raněný tón v mém hlase.
"Možná jen prostě nemá čas. Nová sezóna, spousta povinností a cestování. Určitě se to nějak vysvětlí," usmál se, aby mě trochu povzbudil a já něj ne moc přesvědčeně přikývla.
Uběhlo několik dalších týdnů a pak přišel 20. červen 2017 a na Facebooku se objevila zpráva, že Hervé Leclerc zemřel. "Ani mi neřekl, že je jeho táta nemocný," brečela jsem, zatímco mě moje pohublá maminka držela pevně v náručí a utěšovala. "Jako bychom ani nikdy nebyli kamarádi." Naštvaně jsem si utřela slzy a polkla obrovský knedlík v krku. Byla jsem nešťastná a strašně naštvaná současně. Od toho přece přátelé jsou, ne? Aby se podporovali v dobrých i zlých časech. A pokud mi Charles neřekl něco takhle důležitého, co jsme potom pro něj byla já? Náhodná známá, která mu vylévá své srdíčko, on ji tiše poslouchá, a když se něco stane jemu tak neřekne nic? Copak mi dost nevěří? Copak pro něj nejsem dost?
"Adri, měla bys mu zavolat," navrhla mamka a sáhla za sebe na stolek pro můj telefon. "Nezvedne mi to," zakroutila jsem hlavou. "Ale aspoň bude vědět, že ti na něm záleží," pokračovala mamka. "Co když mi na něm už nezáleží?" zaprotestovala jsem. "To je lež a obě to víme," ušklíbla se mamka smutně a vtiskla mi mobil do ruky. Měla pravdu, záleželo mi na něm. Mnohem víc, než jsem si byla ochotná sama sobě v té době přiznat. I proto, jak moc mi na něm záleželo, mě ta náhlá ztráta kontaktu zasáhla tolik. Klikla jsem na kontakt s jeho jménem a čekala. A čekala a čekala. Po nekonečných sekundách bez odpovědi jsem hovor položila a rozbrečela se znovu.
Jen 4 dny po té tragické zprávě skončil první a druhý v závodech v Baku. Přes slzy jsem sledovala oba závody a tentokrát jsem mu nezavolala ani nenapsala. Místo toho jsem v kontaktech našla jeho jméno a číslo smazala. A pak jsem brečela ještě několik dalších dní.
V penzionu to kvůli mně vypadalo jako v slzavém údolí. Ještě několik týdnů jsem nebyla schopná nerozbrečet se, když někdo doma zmínil jeho jméno. Ale pak se život začal vracet k normálu. Charles a cokoliv spojeného s kteroukoliv kategorií motosportu u nás bylo zakázané téma. Všichni jsme se soustředili na mamku a její boj s rakovinou a všechno se začalo v dobré obracet. Léčba fungovala, rodinný podnik prosperoval a život se zdál být zase jednou v pořádku.