Všichni, které znala, a kteří znali i ji, si vždycky mysleli, že dřív nebo později skončí s Ronem Weasleym. Hermiona to věděla. A taky věděla, že nemá smysl jim jejich tvrzení vyvracet - i kdyby se o to stokrát pokusila, stále by si prosazovali svou. A tak se rozhodla, že to nechá být a nebude se tím trápit. Radši se rozhodla trápit pro mladíka, jenž byl Ronovým starším bratrem - protože trápit se pro lásku je, jak tvrdí někteří, to nejhezčí trápení. A toho si měla po boku Percyho Weasleyho užít dostatečně.
Nejdříve se skutečně trápila kvůli Ronovi - podezříval jejího kocoura Křivonožku, že zabil jeho krysu Prašivku. Ať se Hermiona snažila sebevíc, jeho tvrzení nedokázala vyvrátit. Ron se s ní odmítal bavit a Hermiona si zničehonic připadala podivně sama, protože kde byl Ron, tam byl i Harry, a ona tam ale najednou být nemohla. Kromě nich dvou totiž nikoho jiného neměla. Je to paradoxní; ty dny, kdy s ní Ron, a vlastně i částečně Harry, nemluvili, se cítila tak nešťastná jako nikdy, a díky tomu vlastně potkala člověka, s nímž měla být i přes všechny neshody šťastná až do konce života.
„Hermiono? Co se stalo?" Oslovená si honem otřela mokré tváře. Stála v zástupu studentů, kteří se chystali do Prasinek a netrpělivě čekali, až školník Filch zkontroluje, že mají podepsané povolení. Ohlédla se za známým hlasem a zjistila, že si k ní razí cestu Percy, samozřejmě s mnoha „s dovolením, já jsem školní primus!".
„Jé, ahoj, Percy," řekla nepřirozeně vysokým hlasem. „Nic, co by se mělo stát?"
Skepticky na ni pohlédl přes sklíčka svých brýlí. „Nemá smysl mi lhát, viděl jsem, že jsi brečela. Proč tu s tebou nejsou Harry s Ronem?" podivil se. Bylo skutečně zvláštní, že se tu nenacházela celá jejich trojice - dosud byli prakticky nerozluční, vždy a v jednom kuse spolu.
„Ron se mnou nemluví," zahuhlala do šály a uhýbala před ním pohledem.
„Ach," řekl na to Percy a zkoumavě ji sledoval. „To je mi líto. Je to pořád kvůli Prašivce, viď?" Přikývla. „A to jdeš do Prasinek sama?"
„Ano, co jiného mi zbývá? Na hradě být sama nechci," odvětila.
„Můžeš se přidat ke mně, jestli chceš," navrhl jí velkoryse a v ten okamžik konečně postoupili směrem k Filchovi, který se podíval na jejich podepsaná lejstra a pak je nerudným posunkem vyzval, aby pokračovali vpřed. „Chystal jsem se sice dnes učit, ale tohle vypadá na případ nouze. Ukážu ti moji oblíbenou cukrárnu, tam jsi určitě ještě nebyla. A zaručuji ti, že jejich dortíky ti rozhodně zvednou náladu."
Hermiona na něj překvapeně pohlédla. V prvním ročníku jí sice byl velkou pomocí, často se na něj obracela s nejrůznějšími prosbami a ráda se s ním bavila o školních předmětech, natolik blízcí, aby se o ni takto zajímal a chtěl s ní trávit čas, ale nebyli. Vlastně ani nevěděla, že tahle jeho stránka existuje - byl vřelý, pozorný, uvolněný, kdežto ve škole, patrně z důvodu jeho funkce primuse, byl rezervovaný, přísný, důležitý a možná až i upjatý. Hermiona k Percymu vždycky vzhlížela, brala jej spíš jako takovou autoritu než jako přítele. Dnes jej poprvé dokázala vidět jinak.
„A opravdu by ti to nevadilo?" ujišťovala se.
Usmál se na ni. Vídala ho věčně zadumaného, se rty sevřenými do přísné linky. Tohle byla příjemná změna. Vlastně vypadal úplně jinak - jako mladší, velmi pohledný mladík. „Kdyby mi to vadilo, tak bych ti to přeci nenabídnul."
Nakonec spolu strávili velmi příjemné odpoledne, které Hermionu trochu povzbudilo na duchu. Jejich společné posezení v Abbottovic cukrárně bylo sice jejich první, ale ani zdaleka ne poslední. Vlastně bylo jedním z mnoha - takto se zde vídávali po mnoho let, ať už jako známí, přátelé, jako pár či jako manželé. Kdo by si tehdy jen pomyslel, kam až je jejich jedno společné odpoledne dovede.
🧁 ༉‧₊˚
„Ahoj, Percy, omlouvám se, že jdu tak pozdě, ale zdrželi mě Ron s Harrym," vyhrkla Hermiona, když se konečně přihnala do Abbottovic cukrárny a lapala namáhavě po dechu. „Jé, ty jsi mi už objednal!" usmála se překvapeně a posadila se naproti němu.
„Doufám, že to nevadí," strachoval se. „Ale jednou jsi mi říkala, že zbožňuješ medovník, a zrovna dnes jej tady mají. A jak ses dostala ze spárů tvých nejlepších přátel? Musela jsi lhát o tom, s kým skutečně jdeš do Prasinek?"
Nejistě se zasmála. „No, byli trochu překvapení, že se nehodlám dnes učit, tak jsem jim popravdě řekla, že jdu, ale že potřebuji změnit prostředí. Ani se mnou nechtěli jít, protože potřebovali nutně dopsat to pojednání pro Snapea a tady by se rozhodně nesoustředili. Pustili mě ale jen pod podmínkou, že jim přinesu něco z Medového ráje."
Percy zakroutil hlavou. „To jsou ale vyděrači. Tak to bychom se do toho učení měli pustit, ať ještě stihneme zaběhnout do Medového ráje. Osobně se přikláním k tomu, abychom jim pořídili pepřové kapsle." Nad tou myšlenkou se chvíli bavili, pak se ale doopravdy už pustili do učení. Jejich setkání byla docela pravidelná, většinou se sice nesla ve studijním duchu, někdy si ale do cukrárny vyrazili, aby si mohli trochu oddechnout. Hermiona měla tyhle jejich chvíle ráda. Vždycky se na Percyho těšila, v jeho přítomnosti se cítila příjemně a často se taky přistihla, že z něj nemůže spustit oči. Začínala si uvědomovat, jak je Percy vlastně hezký. Je mu sedmnáct, připomněla si v duchu, a navíc letos z Bradavic odchází. Zatímco Hermiona se učila na běžné závěrečné ročníkové zkoušky, Percy se připravoval na OVCE - ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny.
Zůstali v cukrárně asi dvě hodiny, během kterých si samozřejmě dopřáli pár přestávek. Hermiona si nemohla neuvědomit, že vlastně touží po tom, aby byly jejich pauzy mezi studijními bloky delší a oni si tak mohli déle povídat. Vlastně v tom nechtěla přestat.
Po dvou hodinách se konečně zvedli a vydali se do Medového ráje, který obešli celý a předháněli se v tom, kdo pro Rona a Harryho zvolí šílenější pochutinu. Když potkali pár spolužáků, Hermiona se obávala, aby se od ní Percy nedistancoval a nezačal předstírat, že tu jsou každý sám, a ne společně, ale k její radosti to neudělal. Vlastně sotva zareagoval na jejich pozdravy.
Z Medového ráje nakonec vyšli s balením čokoládových žabek a šumivých bzučivek. „Díky za pomoc," vyhrkla Hermiona, když se blížili k hradu. „A za... celé odpoledne."
Percy se místo odpovědi jen letmo pousmál a nespouštěl pohled z výjevu před sebou. Hermiona ho poočku pozorovala. „Myslíš na to, jaké to bude, až odejdeš z Bradavic?"
Přikývl. „Nedovedu si představit, jaké to bude. Byl to můj domov po celých sedm let a najednou se s ním mám rozloučit. Bude mi to tu chybět. Ale odcházím se spoustou příjemných vzpomínek." Hermiona zadoufala, že do těch vzpomínek patří i jejich společná odpoledne. Pohlédl na ni. „Co takhle se sejít i příští týden? Zkoušky se blíží závratnou rychlostí."
Souhlasila. „Určitě! Ale o tebe strach nemám, Percy, ty to zvládneš levou zadní."
Rozverně ji dloubl do žeber. „Já o tebe také ne." Mrkl na ni. „Skočím si ještě do knihovny. Tak se uvidíme v nebelvírské věži?"
Přikývla. Percy se s ní rozloučil vřelým úsměvem a když se rozešel pryč, ona ještě stála na místě, dívala se za ním a uvědomovala si, že se jí hrudí rozlévá hřejivé teplo.
🧁 ༉‧₊˚
„Hermiono? Mohla bys na minutku, prosím?" Jeho náhlá prosba ji překvapila. Toho rána se vrátili z mistrovství světa ve famfrpálu - včera večer se totiž na obloze objevilo Znamení Zla, z jehož vyčarování byla obviněna domácí skřítka pana Skrka, Winky. A toho večera také proběhla první menší hádka mezi Percym, který to léto začal pro Skrka pracovat, a Hermionou.
Ustoupil ode dveří, aby mohla mlčky projít do jeho pokoje. Uprostřed se zastavila, tvrdošíjně si založila ruce na hrudi a chladně nadzvedla obočí. „Tak co potřebuješ? Myslela jsem, že máš spoustu práce a spěcháš, protože tě pan Skrk neodkladně potřebuje," pronesla jedovatěji, než měla v úmyslu.
Percy za ní zavřel dveře a při pohledu na ni si povzdechl. Pak si vjel rukou do svých krátkých vlasů. „Hermiono... omlouvám se za ten včerejšek, nechtěl jsem na tebe tak vyjet. Jen... musíš... snaž se mě pochopit. Domácí skřítkové jsou vázáni ke svým kouzelnickým rodinám, jejichž příkazy musí poslouchat. Pan Skrk je navíc ministerský činitel na velmi vysoké a důležité pozici a skřítku, která neposlouchá jeho příkazy a jedná dle vlastního uvážení, si přeci nemůže nechat." Odfrkla si. Percy si znovu povzdechl a věnoval jí lítostivý pohled. „Hermiono, já se s tebou přeci nechci hádat. Zrovna s tebou ne." Oni dva spolu vždycky vycházeli výborně - Percyho proto včera velice zarazilo, když na něj Hermiona tak vyjela. „Každopádně myslím, že bychom to už neměli řešit. Stejně na nic nepřijdeme - nezjistíme, jestli se tam ta skřítka objevila úmyslně nebo náhodou. Měli bychom... mohli bychom na ten včerejšek zapomenout, prosím? Já vím, že jsi... citlivá dívka, a chováš k těmhle tvorům soucit, ale já jsem zaměstnanec pana Skrka, jsem jeho asistent a měl bych stát na jeho straně, abych mu ukázal podporu."
„Takže budeš slepě papouškovat všechno, co ti řekne? Všechny jeho názory? Názory ministerstva?" vypálila.
Percy zaváhal. „To ne, ale... ne všechny názory ministerstva jsou přeci špatné, Hermiono. Poslyš," potřásl hlavou, udělal tři kroky vpřed a byl u ní. Jemně ji uchopil za paže. „Já se opravdu nechci hádat. Těšil jsem se, že u nás strávíme příjemné a pohodové léto -"
„Jenže ty stejně pracuješ od nevidím do nevidím."
„Teď mi to budeš všechno vyčítat? Jsi nespravedlivá."
„Promiň..."
Očima chvíli těkal po jejím obličeji. Pak udělal něco, s čím nepočítala - sklonil se a vtiskl jí letmý polibek na tvář, jen pár centimetrů od jejích rtů. Hermiona ucítila, jak se jí hrne červeň do tváří, a v místě, kde se jí jeho rty dotkly, se jí hromadilo teplo. Dosud to byla vždy ona, kdo Percyho - třeba při loučení - pokaždé líbl na tvář. Její srdce se prudce rozbušilo. „Kdy se na mě přestaneš zlobit?" zeptal se a na rtech mu pohrával nejistý úsměv. Z jejího pohledu ale poznal, že už mu to rázem odpustila.