Než jsme se vydaly do bytu, jenž se příhodně nacházel hned v horním patře nad naší cukrárnou, pečlivě jsem zkontrolovala, zda jsou hlavní dveře zamčené a všude je zhasnuto. Teprve potom jsem Astorii vyzvala, aby mě následovala dozadu do kuchyně, kde se nacházelo schodiště vedoucí nahoru do patra. Zatímco jsme stoupaly nahoru po schodech, připadalo mi, že mi s každým dalším krokem srdce buší rychleji a hlasitěji. Musíš se jenom uklidnit, nabádala jsem se poněkolikáté toho večera v duchu. Vždyť už ses přes to všechno dávno přenesla. Jsi prostě jenom nervózní z toho, že nevíš, co se Astorii stalo. A taky jsi samozřejmě zmatená z toho, že se tady objevila. Tím to bude, nic jiného za tím není, ujišťovala jsem se v duchu, když jsem odemykala dveře.
„Přinesu ti něco na převlečení," řekla jsem tmavovlásce, když jsme vstoupily do malé předsíňky. Rozsvítila jsem a zavřela za námi dveře. Astoria vyklouzla z nepohodlných bílých střevíčků a bosýma nohama se dotkla podlahy. Ukázala jsem na nedaleké pootevřené dveře, kde byla koupelna. „Asi si budeš chtít odskočit a... dát se nějak dohromady. Koupelna je hned tady. Chovej se tu jako doma," vyzvala jsem ji, ale pak jsem si uvědomila, že můj a Astoriin domov a obecně život jsou jistojistě dva rozdílné světy. Pocházela z čistokrevného rodu, byla zvyklá na luxus a jistý standard, který jsem jí já nabídnout nedokázala. Vlastnili jsme celý dům a celá naše pětičlenná rodina zde společně bydlela dlouhá léta a tento prostor nám vystačil. Rozhodně to zde nebylo malé. Nemohla jsem se ale ubránit myšlence, že by se celé naše patro mohlo rovnat nějakým dvěma salónkům v Greengrassovic manoru.
Astoria mi věnovala unavený úsměv a potichu poděkovala, než se odebrala do koupelny. Dívala jsem se na zavřené dveře, dokud mi k uším nedolehl proud tekoucí vody. Teprve poté jsem se se stále smíšenými pocity vydala do kuchyně, kde jsem v konvici nechala ohřát vodu a ze skříňky vyndala dva hrnečky. Byl to zvláštní pocit. Od smrti rodičů jsem zde žila sama, nikdy mě nikdo nenavštívil a už vůbec zde nezůstal přes noc. Nebylo to tak, že bych neměla žádné přátele, nikoho, komu bych se nemohla svěřit, to ne. Pravda ale byla taková, že jsme všichni vedli své vlastní životy, všichni jsme se učili žít a fungovat, stavět se na vlastní nohy, bojovat své denní dospělácké bitvy. Pracovali jsme, poznávali jsme nové lidi, a přestože pouta starých přátelství, jež započala v Bradavicích, stále přetrvávala, už jsme se nevídali denně, neměli jsme tolik času. Všechno bylo nové, bylo toho tolik co objevovat. Chápala jsem je. Nemohli za to, že jsem toho ve válce ztratila více než oni, a že jsem zůstala na místě, které mi bylo důvěrně známé po celý můj život, a na kterém jsem se cítila bezpečně, kdežto oni roztáhli pomyslná křídla, opustili rodinné hnízdo a vydali se poznávat svět.
Zase jsem se ztratila v myšlenkách. Potřásla jsem hlavou, zalila jsem oba šálky horkou vodou a nechala v něm pytlíček s meduňkovým čajem nějakou dobu louhovat. Mezitím jsem se odebrala do svého pokoje, abych připravila čisté věci pro Astorii. Byla drobnější, hubenější než já, bylo mi jasné, že na ní bude moje oblečení viset. Pokusila jsem se vybrat neutrální kousky, za něž bych se nemusela stydět, a které by Astorii jakž takž vyhovovaly. Poté jsem vytáhla i čisté povlečení a celou hromádku položila na postel.
Žaludek se mi trochu sevřel a ucítila jsem tu známou bolest na srdci, když jsem se tiše odebrala do ložnice rodičů. Od jejich odchodu jsem byla v této místnosti jen párkrát, a pokaždé bylo stání na prahu stejně bolestivé. Polkla jsem slzy, v hlavě mi probleskla myšlenka, jak dlouho to ještě potrvá, než budu schopná překročit práh jejich ložnice bez toho, aniž by se mi chtělo plakat, a rozešla jsem se ke skříni, kde se nacházely polštáře a peřiny. Popadla jsem od každého jeden kus a zase rychle odešla. Když jsem za sebou zavřela dveře, na okamžik jsem se o ně roztřeseně opřela a zhluboka vydechla. Ještěže byla Astoria stále v koupelně. Nechtěla jsem, aby mě viděla takhle, rozrušenou, zlomenou, slabou. Nechtěla jsem, aby se vyptávala. Ona byla ten poslední člověk, jenž by měl o mém neštěstí vědět.
Vrátila jsem se do svého pokoje a začala povlékat polštář a peřinu. Posadila jsem se na kraj postele, vzala polštář do ruky a začala automatickými plynulými pohyby zapínat knoflíčky. Dívala jsem se přitom na dveře koupelny, z níž už se nelinuly žádné zvuky vody, a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, jak dlouho Astoria zůstane - jak dlouho zde bude chtít a potřebovat zůstat. Přemítala jsem, jestli mi někdy, i přesto, že si nejsme a pravděpodobně nikdy nebudeme blízké, řekne o tom, co se jí stalo, proč se rozhodla utéct. A jestli bude někdy možné, že bychom my dvě byly -
Trhla jsem sebou, když se dveře náhle otevřely, a honem jsem sklopila oči k zapínání, jako by můj pohled mohl prozradit, na co jsem myslela. Periferně jsem viděla, že Astoria vyšla ven a chvíli se rozhlížela, jako by mě hledala. Pak se skutečně vydala směrem ke mně. Zvedla jsem oči - kolem těla měla obtočený bílý ručník, jenž si jednou rukou přidržovala na hrudi, a mokré vlasy jí splývaly na ramena. Mokré byly ještě vlnitější než obvykle. Nechtěla jsem, aby si myslela, že si ji příliš prohlížím, přestože mi bylo jasné, že tenhle obraz z hlavy dlouho nedostanu, a tak jsem zase uhnula pohledem.
„Všechno v pořádku?" zeptala jsem se jí, hlas jsem měla podivně chraplavý. „Doufám, že tam byl alespoň jeden čistý ručník, zapomněla jsem to zkontrolovat," uvědomila jsem si vzápětí.
„Ano, byl," ujistila mě s úsměvem. „Děkuji. Koupel mi vlastně docela pomohla."
„Klidně sis ji mohla dát i delší."
„Nechci tě obtěžovat."
„Mě přeci neobtěžuješ," namítla jsem a znovu se na ni podívala. Chvíli jsme jedna druhou jen pozorovaly a asi přemítaly nad tím, co by bylo vhodné říct. Odkašlala jsem si. „Promiň, jsem nemožná. Mám pro tebe to čisté oblečení. Snad ti aspoň trochu padne."
„Díky." Její tvář působila o něco uvolněněji.
„Ehm - připravím ti věci na spaní," informovala jsem ji a trochu zbytečně zdvihla polštář. „Mám tu sice pár volných pokojů, ale vzhledem k - ehm - jistým věcem nejsem úplně připravená -"
„Nemusíš mi nic vysvětlovat," přerušila mě vzápětí Astoria, za což jsem jí byla vděčná, protože jsem neměla tušení, jak bych jí vlastně vypověděla, z jakého důvodu jí nemůžu ustlat v ložnicích, které nikdo už několik měsíců neobýval. „A nedělej si s tím starosti. Všimla jsem si, že máš v obýváku velkou pohovku, tak se vyspím tam."
Protestovala jsem proti tomu, samozřejmě že ano. Nabídla jsem jí svůj pokoj, který zdvořile odmítla a stále si trvala na svém. Byla můj host, nemohla přeci spát na gauči, snažila jsem se jí to vysvětlit. Neustoupila, jako by mi snad chtěla dokázat, že není nějaká rozmazlená zmijozelská princeznička, která potřebuje přepych a obrovskou měkkou postel.
Přely jsme se o to ještě chvíli. Nemám v povaze se hádat a ona působila jako neoblomný kus skály. Nakonec jsem to musela vzdát. Astoria jako pravá zmijozelka si neochvějně stála za svým, a tak jsem jí přece jenom mrzimorsky - a samozřejmě velmi neochotně - ustoupila.
Ustlala jsem jí tedy na pohovce a jakmile se v soukromí mého pokoje převlékla a vrátila se za mnou, nespokojeně jsem vrtěla hlavou, kdykoliv jsem k ní zabloudila očima. Nemohla jsem si nevšimnout, že pohled od pohledu je její úsměv na tváři širší a širší - jako by to byla jediná věc, která se jí dnes povedla, vyšla podle plánu, udělala jí radost. Část mě se na ni chtěla prakticky bezdůvodně zlobit - ale tahle myšlenka mi v tom zabránila.
Naposledy jsem jí naklepala polštář, povzdechla si a odhrnula si vlasy z tváře. „Tak, hotovo. Ale stejně se budu cítit hloupě."
„Ale to přece nemusíš," odporovala mi znovu a zadívala se mi hluboko do očí. „Kdybych nepřišla k tobě do cukrárny, kdybys mi nedala tuhle velkorysou nabídku, pravděpodobně bych dnes nespala ani na hloupém gauči, ale někde venku na lavičce," prohlásila zcela vážně. „Zachránilas mě, tohle je víc, než v co jsem doufala. A já se na ten gauč těším, víš."
Zarazila jsem se. „Spala bys venku na lavičce? Proč? To bys nezašla za žádnou ze svých kamarádek? Žádná z nich by tě nenechala u sebe doma?" vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem se stihla zarazit, než jsem si stihla uvědomit, že není zdvořilé se na něco takového ptát.
Úsměv jí zmizel z tváře i z očí. Uhnula přede mnou pohledem, jako by se za něco styděla. Odkašlala si a já si nemohla nevšimnout, že si z nervozity začala tak nějak mimoděk hrát s prstýnkem, jenž se jí skvěl na levém prsteníčku. Nemohla jsem se ubránit myšlence, že kdyby se Astoria byla rozhodla jinak, měla by k zásnubnímu prstýnku ještě snubní, rozhodně by teď zažívala šťastnější večer a jistojistě by nestála v mém obýváku.
„Já... většina mých přátel přišla na moji svatbu," odpověděla mi tiše, vyhýbavě. Znovu jsem otevřela ústa, chystala jsem se říct, že v tom případě ji museli chápat o to víc a určitě by byli mnohem ochotnější nabídnout jí azyl, ale tentokrát jsem se zarazila včas. Neměla jsem tušení, jak důvěrní a opravdoví přátelé to jsou. Co jsem však tušila, bylo, že Astoria v sobě určitě měla zmatek z toho všeho, co se jí dnes přihodilo, a že by se za to taky mohla stydět. To byl patrně důvod, proč se nevrátila domů, a proč nevyhledala ani jediného přítele a nepoprosila ho o pomoc.
Kývla jsem. „Promiň. Nic mi do toho není."
„Pozvala jsi mě k sobě domů, nabídla jsi mi pomoc, i když mě prakticky neznáš. Měla bys mít právo to všechno vědět," hlesla nešťastně a dál kroužila s prstýnkem. „Já jen... nejsem ještě připravená o tom mluvit."
„Já to chápu. Ale rozhodně mi to nedává právo vědět věci z tvého soukromého života. Nemusíš mi nic říkat," ujistila jsem ji a honem změnila téma, protože Astoria vypadala, že má na krajíčku. „Musíš být unavená. Nevím, jestli se ti chce už spát - ale připravila jsem ti ještě čaj, meduňkový, aby se ti lépe spalo. Napadlo mě, jestli si nedáš taky - dělám to totiž takhle každý večer, je to taková moje rutina. Před spánkem jeden šálek čaje," vysvětlila jsem jí a nasadila úsměv. Vděčně přikývla, a tak jsem se rozešla do kuchyně, odkud jsem přinesla oba hrnečky, jež byly na dotek příjemně teplé a čaj už se dal pít, aniž by si člověk spálil jazyk.
„Děkuji," zašeptala Astoria a šálek si ode mě převzala. Posadila se a zlehka se napila. Pak ke mně vzhlédla. „Děkuju nejen za ten čaj, ale za všechno. Opravdu si toho moc vážím," pověděla mi upřímně.
Jen jsem jí krátce stiskla rameno. Nechtěla jsem s ní vést další hádku o tom, že mi nemá být za co vděčná, a tak jsem kývla a mlčela. „Nebude ti vadit, když už si půjdu lehnout?" zeptala jsem se jí. Začala mě horlivě ujišťovat, že se jí na to vůbec nemusím ptát, že se na ni vlastně nemusím ani ohlížet, a že mě chápe a ví, že každý potřebuje během dne alespoň chvilku pro sebe. Musela jsem se usmát, když jsem poslouchala její ujišťování, a jak mluvila páté přes deváté. Popřály jsme si dobrou noc a já se odebrala do svého pokoje.
Položila jsem hrnek na noční stolek, zapálila na něm svíčky a vklouzla do postele pod deku. Kromě šálku čaje před spaním jsem měla ještě jednu rutinu - každý večer jsem si dopřála chvilku, kdy jsem přemýšlela nad uplynulým dnem, nad tím, co se podařilo i nepodařilo, co mě překvapilo, potěšilo, rozesmálo. Všechno jsem pak napsala do deníku, který jsem schovávala v šupleti nočního stolku.
Dnešní den se tolik lišil od těch předchozích, pomyslela jsem si, zatímco jsem jemně okusovala propisku. Nepříjemný zlozvyk. Ani zdaleka se nerovnal těm stereotypním dnům, jež jsem v poslední době neustále zažívala. A přestože se staly takové nečekané věci, nějak jsem náhle nevěděla, co napsat.
Chvíli jsem zírala na prázdnou stránku, než jsem s neznámou nejistotou přiložila hrot propisky na papír. Krátce jsem zaváhala, než jsem napsala:
Vrátila se mi do života. A pokud bude chtít zůstat, dovolím, aby byla znovu jeho součástí.