Vyskočila jsem na nohy a při tom pohybu vyčarovala v ruce ohnivý štít. Z pouzdra u pasu jsem vytáhla meč a těkala očima mezi stromy směrem odkud šíp přiletěl.
Mířil mi na hlavu. A podle toho, jak hluboko se šíp zarazil do stromu, jsem předpokládala, že by mi lebkou prošel zcela bez odporu.
Začala jsem automaticky svolávat svá monstra. Někdo zaútočil a já byla sama. Bylo neuvážené odjet bez doprovodu. Jednala jsem impulzivně. Znovu.
Snažila jsem se zklidnit dech a zpevnit tělo, tak, jak mě to učil Opet. Zaujala jsem bojový postoj a naslouchala okolním zvukům. Za mými zády se ozvalo zašvitoření ptáka. Ptáka, který v zimě přelétal přes oceán na Západ a neměl zde co dělat.
Otočila jsem se tím směrem připravená čelit dalšímu šípu, ale místo toho do mě nečekaně cosi narazilo. Smetlo mě to vzad a tvrdě mnou praštilo o kámen pokrytý sněhem.
Připadalo mi, že nemůžu dýchat. Dech jsem měla zaseknutý v plicích. Z šoku se mi mlžilo před očima, hučelo mi v hlavě a záda jsem měla v jednom ohni. Meč jsem křečovitě svírala v dlani a pokusila se zvednout. Musela jsem vstát. Nesměla jsem nepříteli dávat další výhodu. Začalo mi ale docházet, že tohle nebude obyčejný voják.
Přiměla jsem ohnivý štít, aby se mi znovu objevil v ruce a ignorovala tepot srdce pulzující mi v uších. Adrenalin se mi rozháněl do těla a nutil mě zaujmout obranný postoj. Konečně se mi podařilo pořádně nadechnout.
Zkoumala jsem okolí a snažila se najít útočníka. Kdybych věděla, kde je, mohla bych se ho zbavit ohněm. Ale bez skutečného nepřítele jsem nezmohla nic.
„Kde jsi!?" zakřičela jsem frustrovaně a vytěsňovala strach ze svého nitra. Točila jsem se do kruhu a hledala postavu. Na odpověď jsem dlouho nečekala.
Další neviditelná ruka mě srazila k zemi. Zaskuhrala jsem, když mi ostrá větev prořízla kůži na předloktí u zápěstí a jen tak tak minula pulzující tepnu.
Vyvolala jsem svou sílu a obklopila se ohněm kolem dokola. Tentokrát bylo vstát těžší než předtím, ale dokázala jsem to.
„Ukaž se!" Snažila jsem se, aby se mi nechvěl hlas. V duchu jsem se modlila ke všem bohům, aby sem poslali kohokoliv z mých spojenců. Šeptala jsem Ardelovo jméno a doufala, že mě vyslyší a najde. Bála jsem se. Strach mě opájel jako víno a točil mnou v kruzích.
Pokud jsem mohla hádat, byl to někdo z Konečného kontinentu. A moje volání bylo úplně k ničemu, protože mi nejspíš ani nerozuměl.
Přes svůj vlastní oheň jsem skoro nic neviděla. Chránil mě, ale zabraňoval mi ve výhledu. Na druhou stranu mě měl nepřítel jako hořící pochodeň přímo na dohled a ať už bych šla kamkoliv, viděl by mou záři. Nepočítaje to, že pohybovat se obklopena ohněm by vyžadovalo soustředění, jakého jsem nebyla za chůze schopná. A schovávat se navěky také neznělo jako nejlepší nápad. Než by si kdokoliv uvědomil, že jsem zmizela a chtěl by mě jít hledat, už bych tady být nemusela.
Rozhodla jsem se zariskovat a na pár sekund plameny zhasnout, abych se mohla porozhlédnout. Někde tu být musel.
Nejdřív jsem uslyšela tichý hlas za svými zády. Následně mi bolestivě škublo v pravé ruce a já upustila s vyjeknutím meč. Pokusila jsem se znovu vyvolat magii, ale někdo mě nakopl do kolenní jamky a mě se podlomila kolena. Padla jsem na ně do sněhu. Nepřítel mě nešetrně chytil za vlasy a trhnutím mi zaklonil hlavu, aby vystavil můj krk na obdiv světu. Nestačila jsem reagovat. Na to se vše odehrávalo příliš rychle.
Viděla jsem bílý plášť, ženskou tvář a ostří podivné dýky, kterou mi chtěla podříznout hrdlo. Cítila jsem z ní jen nechuť a odtažitost. Nechtěla to udělat? Příčilo se jí to? Byl to jen akt války? Oběť, kterou musela podstoupit? Během dvou sekund se mi v hlavě vyřítilo tolik otázek a myšlenek, až mě to pohltilo. Na žádnou z nich jsem ale nedostala odpověď.
Žena znenadání zařičela bolestí a ohnala se dýkou po něčem za ní. Cítila jsem, že má monstra dorazila. Trochu škodolibě jsem se ušklíbla.
Rychle jsem vyčarovala ohnivý štít, abych zabránila dalšímu šípu razícímu si cestu k mému tělu. Stihla jsem to v poslední chvíli. Vytáhla jsem z pouzdra u opasku lovecký nůž a ohnala se s ním po ruce ženy, která stále urputně svírala mé vlasy v copu. Zavřískala a pustila mě. Tvář mi pokropila horká krev.
Popadla jsem meč ze země, vyskočila na nohy a vrhla se na muže, který se znenadání objevil zpoza stromu. Tmavě modrý kabát měl ozdoben zlatými výšivkami. Obličej mu křivil výraz zabijáka. Jeho světlé oči nesly stopu odhodlání.
Výpad mečem jsem vykryla s ladností, jakou mě naučil Opet, a kterou jsem vypilovala s Ardelem. Ale to byl jen začátek. Klesla jsem, abych se vyhnula máchnutí ostří směřující mi na krk a pokusila se ho seknout do nohou. Odskočil a přešel do rychlých sledů útoků, kdy jsem jen ustupovala, zatímco se některá z monster, která už dorazila, vypořádávala s více útočníky, než jsem čekala, že tu bude. Takže tento zůstal jen a pouze na mně.
Z mého okolí se ozývaly bolestné výkřiky a skuhrání. Jen sekundy na to jsem periferně zahlédla, jak se mezi stromy míhají další stíny. Působily ale jinak. Měli... Rohy. S nadějí mi poskočilo poplašená srdce.
Uhýbala jsem, kryla se a snažila se zasazovat rány. Uštvaně jsem dýchala skrze zatnuté zuby a hledala nohama stabilní povrch. Muž do toho šel s plným nasazením a byl skvělý bojovník. Jak se zdálo, nikdo proti mně nikdy nešel na plnou sílu a rozhodně ne nikdo se šermířskými schopnostmi jako měl on. Šetřili mě a to byla chyba. Proto po mě Opet chtěl, abych byla úplně vzadu vojska a jen se dívala? Šetřil mě i on?
Relové v bílo hnědých pláštích se pustili do boje s nepřáteli. Nepoznávala jsem jediného z nich.
Dopustila jsem se omylu a látkou na levém rameni prošel meč. Sykla jsem a přitiskla si ohnivý štít blíž k tělu. Už bylo dost prostého boje. Tohle nebylo cvičení bez možnosti zranění toho druhého mou ohnivou silou. A tak jsem zakřičela a poslala proti němu salvu ohně. Viděla jsem, jak se mu rozšířily tmavé oči překvapením a očekáváním jisté smrti. Oheň se od něj ale odrazil a on zmateně zamrkal spolu se mnou. Někdo můj útok vykryl magií. Okamžitě se ale vzpamatoval, zazubil se a vyrazil znovu proti mně. Někde tu byl další mág, který ho kryl? Odpověď na to se ozvala okamžitě. Kus ode mně se ozval další skřek umírajícího. Dostalo ho buďto monstrum nebo někdo z nově příchozích.
Mezi bolestnými zvuky čiré agónie se ozývalo vrčení, vití a zvonění kovu o kov. Zasadila jsem mu úder zpoza krytu štítu a pozorovala, jak se mu na stehně objevuje čerstvá krev. Doufala jsem, že to vydržím co nejdéle. Mé tělo se zotavovalo rychle. Ani má rána na ruce už nekrvácela. A ostatní bojovali dál.
Byl mnohem větší a silnější, stejně jako Ardel nebo Opet. Já však měla výhodu větší rychlejší a nevypočitatelnosti. Myslím, že jsem ho překvapila svou schopností. Že by to od malé holky nečekal?
Velmi brzy jsem si udělala obrázek o tom, kde jsou jeho slabá místa, která si nehlídá, a využila jich. Krátce na to si mě pustil až moc blízko k tělu, dostal kopanec kolenem do slabin a následně jílcem meče zespodu do čelisti, až se ozvalo ošklivé zapraskání. Když se zhroutil se skučením k zemi, zasadila jsem mu další ránu do temena hlavy a poslala ho do říše snů na pěknou řádku hodin, a jen bohové ví, zda ne navěky.
Rozhlédla jsem se okolo sebe a spatřila, jak má monstra hodují na ztichlých tělech a jediné, co se rozléhalo okolo, bylo křupání kostí a čvachtavé zvuky trhajícího se masa. Zvedl se mi z toho žaludek. Ve vzduchu byla cítit krev a řezavý mráz. Snažila jsem se to vstřebat. Mrtvoly okolo nevykazovaly žádné známky života. Měla bych se cítit jako vítěz. Přežila jsem. Ale místo toho jsem cítila rezonující prázdnotu.
Postavy v bílo hnědých pláštích byly tři. Jedna z nich si zrovna otírala meč o mrtvého v čistě bílém plášti, další se skláněla u nehybného těla a třetí kráčela rychlou chůzí směrem ke mně.
Muž se mi uctivě uklonil a stáhl si kápy přes rohy. Byl přibližně ve středních letech, takže u Rella to byl mnohem vyšší věk, než například u Lezuma. Vousy i vlasy mu protkávalo stříbro a na obličeji se mu rýsovaly prohlubující se vrásky mezi mnoha patrnými jizvami. Oči měl ostražité a hluboké.
„Neměla byste zde být, Vaše Veličenstvo," promluvil hlubokým melodickým hlasem. Poznala jsem, že je Lovec. Vyvolával ve mně zvláštní pocit. Někde hluboko uvnitř mě se usídlil dávný strach. Lovci byli staří a smrtící. Bojovat uměli lépe, jak kde kdo a nebáli se udělat nemyslitelné, pokud šlo o lov monster.
Nasucho jsem polkla a spustila meč k zemi. Zmohla jsem se jen na připitomělé přikývnutí. „Možná ještě žije," řekla jsem nejistým hlasem a ukázala na muže na zemi.
Lovec poklekl na jedno koleno, plášť se okolo něj při tom rozprostřel, a přiložil muži prsty ze strany na krk. Chvíli nic neříkal a poté vstal. „Žije," oznámil. „Mám ho za Vás zneškodnit, Veličenstvo?" V obličeji se mu mihlo smrtelné odhodlání.
„Já–" Zavřela jsem pusu a hleděla na bezvládné tělo. Přemýšlela jsem, co by asi tak udělal Ardel. Opet by ho zabil na místě, ale Ardel... Ta možnost se mi také příčila, ale neměla jsem příliš na výběr. Zlo bylo zlo a v tomto případě nebyla žádná volba správná.
„Svažte ho a vezměte do tábora. Terra ho vyslechne. Třeba bude mít další podstatné informace," rozhodla jsem nakonec. Lovec přikývl a vyndal kožená pouta, kterými začal nepřítele zkušeně svazovat. Nezapomněla jsem, jak nás s Ardelem Lovci naháněli po celém Feramu a snažili se nás zabít. V tu dobu jsme pro ně byli monstra my dva. Třeba zrovna tento byl jeden z nich. Plnili jen rozkazy, ale i přesto jsem se od Lovce raději vzdálila a opřela se o strom, abych si mohla srovnat myšlenky.
Nedovolila jsem si zavřít oči. Na to jsem se stále příliš bála a hrozilo, že se brzy zhroutím na zem. Nohy jsem měla slabé a z pohledu na monstra požírající těla jsem se cítila ještě slabší.
Když se ozval dusot kopyt, všichni jsme zbystřili. Odlepila jsem se od stromu a pozvedla ztěžklý meč. V ústech mi vyschlo a svaly se roztřásly při představě dalšího boje. Připravila jsem se na střet a upozornila monstra. Ta byla okamžitě ve střehu připravena trhat a škubat další čerstvé maso. Od tlam jim odkapávala čerstvá krev. Sníh okolo zářil rudými stříkanci.
Skrze stromů se vyřítil oř černý jako noc. Jeho obří kopyta duněla o zem a lámala popadané větve. Jeho jezdec ho štval kupředu. Málem jsem se zhroutila úlevou. Vyrazila jsem mu vstříc.
Dorazil. Přijel si pro mě.
Ardel seskočil z koně ještě dřív než zastavil. Elegantně dopadl na zem. Neotálel a rovnou se ke mně rozběhl rychlostí, jakou by mu i vítr mohl závidět. Rukou se dotýkal jílce meče, aby ho mohl kdykoliv pohotově tasit. Díval se však pouze na mě, jakoby neexistovalo nic jiného.
Chtěla jsem mu padnout do náruče, schovat se u něj před celým světem, ale zastavil mě. Pevně mě chytil za ramena a zděšeně si prohlížel každý kousek mého těla. Viděl krev ulpívající mi na obličeji, ve vlasech, na rukou i na meči. Prohlížel si modřiny rychle měnící barvy do úplného zmizení. Hledal vážná zranění.
„Jsem v pohodě," ujistila jsem ho a nechala ho setřít mi kapky krve z obličeje. V očích měl děs. Prsty se mu při dotyku s mou pokožkou třásly. Viděla jsem na něm úlevu, když zjistil, že ta krev na čele není má.
„Cítil jsem tě," dostal ze sebe. „Cítil jsem tvůj strach a bolest. Já-" zlomil se mu hlas a v očích se mu stříbrně zatřpytilo. Sklíčenost jím prorůstala jako plevel. „Nevěděl jsem, kde tě mám hledat. Zmizela si a já nevěděl, kde jsi!" zlobil se. Netušila jsem, jestli na sebe, nebo na mě. „Sakra, Neol, co sis myslela?!" zvýšil hlas a roztřásl se ještě víc. Rychle prolétl pohledem mrtvoly okolo nás a Lovce, kteří je prohlíželi, pokud u nich zrovna nebyla jedna z mých příšer. To ho neuklidnilo.
„Žiju," řekla jsem a přitáhla si jeho pohled zpět k sobě. Položila jsem mu dlaň od krve na tvář a přitáhla si ho blíž k sobě, aby se naše čela dotýkala. „Žiju," zopakovala jsem pevně a přinutila se pustit meč, abych ho mohla druhou rukou obejmout a přitisknout se k němu. Dotyk jeho těla byl jako lék na duši a nespoutaná vůně mi připomínala, že jsem v bezpečí a doma.
„Promiň," omluvil se tichým, ochraptělým hlasem a přitáhl si mě pevně k sobě. Hlavou jsem se mu zapřela o hruď a nechala se obklopit teplem. Bradu si položil na mou hlavu a zhluboka se nadechl. „Měl jsem tu být. Měl jsem jít za tebou v tu chvíli, cos odešla ze stanu. Byla jsi naštvaná a já tam pro tebe měl být. Chtěl jsem, ale-"
„To je dobrý," ujistila jsem ho a lehce se odtáhla. Viděla jsem na něm vepsaný nesouhlas.
„Není to dobrý. Mohla jsi umřít," argumentoval a zpozorovala jsem čirou vinu.
„Nemůžu umřít, pamatuješ?" Téměř. Provokativně jsem se přinutila usmát, ačkoliv mi do smíchu rozhodně nebylo. „Navíc jsem dokázala porazit prvního pravého protivníka v boji s meči. Nepočítaje toho v Lezumu. Krom ohnivého štítu jsem na něj magii k poražení nepoužila. No není to skvělé?" Rozzářila jsem se a snažila se soustředit pouze na pocit pýchy. Ne na strach, ne na bolest zad, která už se pomalu vytrácela, a ani ne na hrůzu ze smrti. Lhala jsem mu. Kdyby mě ten první šíp trefil do hlavy, určitě bych odpadla a oni mi oddělili hlavu od těla. Z toho bych se už nevylízala ani omylem.
„Rád bych ti pogratuloval, ale jaksi jsem stále zaseknutý na té části s tvým strachem a bolestí a mrtvolami všude kolem." Znovu se rozhlédl a ochranářsky si mě přivinul blíž k sobě, jako kdyby očekával další problémy.
„Zítra tě nespustím z očí. Nikdo se tě ani nedotkne. Slibuju," zadíval se na mě tak intenzivně, až se mi z toho málem podlomila kolena. Při tom pevném slibu jsem ucítila v břiše motýlky a od srdce se mi rozlilo příjemné teplo. Lásky plně jsem se usmála a ukradla si sladký polibek života. Užívala jsem si možnost ho líbat. Kdyby nebylo náhody, už bych ležela bez hlavy a na toto privilegium mohla rovnou zapomenout.
Uslyšela jsem další dusot kopyt. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se napjatě do lesa, odkud přijel Ardel.
„To jsou ostatní. Zerel a rytíři. Mají pomalejší koně," vysvětlil. Láskyplně mi přendal cop přes rameno a palcem mi setřel nejspíš kapku krve z brady. Netušila jsem, jak moc jsem jí byla potřísněná. Stačilo mi pouze vidět jeho laskavé oči barvy mokré zeminy, téměř nepatrné pihy rozeseté po obličeji a ty jeho svůdné rty lákající mě k dalšímu polibku.
„Je řádně spoutaný," ozval se Lovec vedle nás a uklonil se Ardelovi. „Vaše Veličenstva," dodal vzápětí a po Ardelově vyzvání šel napřed ostatním.
„Můj zajatec," vysvětlila jsem a ukázala na omráčeného muže kus od nás ve stínu stromu. „Myslel si, že se mi může rovnat." Pyšná sama na sebe jsem nadzvedla bradu.
Ardel se na mě hrdě podíval. Poté se mu v očích objevily pobavené jiskřičky. „Ještěže jsi takto neuměla bojovat v době, kdy jsem tě poznal. Myslím, že bych neměl šanci tě okouzlit dřív, než bys mě nakrájela na kousky," zažertoval a vtiskl mi polibek do vlasů. Poté ustoupil vedle mě a zadíval se na přibližující se jezdce. „Budeme se muset vrátit. Hádám, že to byly špehové z Konečného kontinentu a využili situace. Může jich tu být víc," sdělil mi a chytil mě za ruku, kterou pevně stiskl.
„Jsem nesmírně rád, že žiješ, má Neol," zněžněl.
„Já taky," zachvěla jsem se a přitiskla se k němu bokem. Zerel s ostatními se mezitím dostali až téměř k nám. Vítr jim nadouval pláště, koně pohazovaly hřívou a iseové neklidně přešlapovali. Věděla jsem, že budu mít co vysvětlovat. A že ten muž, pokud přežije, bude mít ten nejhorší den v životě.
~
Měla jsem pravdu. Ten muž si moc krásných chvil s Terrou neužil. Jeho až nelidský křik se nesl ležením a děsil nemálo vojáků. Nakonec jeho utrpení přineslo nečekané ovoce. To bylo ale otrávené a plné červů chystající se nás pohltit.
Konečný kontinent věděl o našem plánu na dřívější útok. A z toho, co překladatel s pletí jako křída pověděl, jsme měli nepřátelskou armádu najít připravenou dalšího večera na smluveném místě. Naše šance na vítězství znovu klesly. A Zeras se řítil do neodvratitelné záhuby.