Opakovaně jsem si procvičovala pohyby s mečem stále a stále dokola. Útočila jsem na neviditelného nepřítele a vypustila z hlavy všechny, kteří se na mě při cvičení koukali. Opet byl mezi nimi. Ze začátku z něho byli vyjevení, ale po chvilce si zvykli na jeho přítomnost. Na přítomnost někoho, u koho věřili, že je stvořil.
Jaké to pro ně muselo být, vidět svého stvořitele z masa a kostí? A co by dělali, kdyby zjistili, že jim celou tu dobu lhal? Byl to polobůh vyhnaný z domova bohů – jeho domova – a uvězněn v jeho osobním vězení. Nebyl Králem podsvětí. Alespoň ne v tom smyslu, v jakém si ostatní mysleli.
Vyvolala jsem oheň a vytvořila drtivou vlnu plamenů řítící se vpřed na nepřátele. Věděla jsem, že jich tím můžeme zabít mnoho – sežehnout je a zlikvidovat v jedné hrozivé lavině smrtícího žáru. Ale to bychom museli jít do přední linie, aby nehrozilo, že smeteme spolu s nimi i naše vojáky. To však nikdo nechtěl riskovat. Budou mít ochranná kouzla. Mají mágy. A my neměli tušení, do čeho přesně se ženeme. Ale malý náhled jsme přece jenom měli, když jsme šli zachránit Gerla. Jejich magie byla silná a to jich na nás bylo jen pár. Co dokážou ve větších počtech?
Vasillia se stále neozvala. Dávno už jsou přestala doufat, že přiletí holubice se vzkazem jejich příjezdu. Ale stále jsem chtěla věřit. Potřebovali jsme je a to akutně.
Ucítila jsem ruku na rameni. Zarazila jsem se a podívala se na Opeta stojícího těsně za mnou. „Už dost, Královničko. Nechceš se vyčerpat. Zítra bude těžká noc." Vypadal až nechutně krásně s řádnou dávkou temné elegance. Ostatně jako vždycky.
„Svaly se mi uzdraví rychle a magie se doplní během noci," opáčila jsem nevrle. „Potřebuju být silnější a lepší než jsem teď."
„To je sice pěkné," řekl mírně, „ale je svolaná další rada."
Zaraženě jsem zamrkala a otřela si do rukávu potem zborcené čelo. Pot mě štípal v očích. „Cože? Vždyť poslední byla před hodinou. Sotva jsem se z ní dostala," nechápala jsem a zasunula meč do pochvy u boku.
Opet se zatvářil nelibě. „Je to trochu jiný druh porady. Samerové se rozhodli, že za svou pomoc chtějí víc půdy, než na kolika jsme se domluvili. Tvrdí, že ta, kterou jim chcete navrátit, je po právu stejně jejich, a za pomoc v bitvě chtějí něco navíc; něco jako splátku."
„To je pitomost!" vykřikla jsem a okamžitě toho zalitovala. Relové na mě zvědavě pokukovali a snažili se zjistit, o co jde. Ztišila jsem hlas a dodala: „Už jsme podepsali smlouvu. Nemůžou se z toho vyvázat. To je vydírání. Relové s tím nikdy souhlasit nebudou."
Chápavě kývl hlavou. „A ty bys také neměla. Jsi jejich královna. Musíš přemýšlet jako jedna z nich. Jednat jako byls byla jedna z nich." Pokynul mi, ať vyrazíme. Jeden z rytířů mi přes ramena přehodil plášť, který do té doby střežil. Děkovně jsem broukla.
„Ardel, Zerel a ostatní zástupci tam již jsou. Terra se netváří zrovna jako podpůrce Taranova návrhu, ale nic nenamítá. Myslím, že nemá na výběr," informoval mě cestou. Ostatní nám uhýbali z cesty a spěšně se klaněli nebo nás zdravili. Nahodila jsem neutrální výraz a spěšně kráčela směrem k poradnímu stanu. Stále pro mě bylo chování ostatních zvláštní. Připadalo mi, že si nikdy nezvyknu na své postavení královny. Byl to rozdíl od doby, kdy mě ovládal Relon. Ale byl to krásný rozdíl.
V hlavě se mi vařilo. Přemýšlela jsem a uvažovala o tom, co pro nás nové požadavky Samerů znamenají. Nadávala jsem na otce svých přítelkyň a proklínala ho. Přišla jsem jen na to, že z toho nevyústí nic dobrého.
„Je to podrazacký a nechutný!" vyrazila jsem ze sebe konečně. Nemohla jsem to vydržet. Uvnitř mě to vířilo a má výbušná povaha se znovu hrnula na povrch. Hrozilo, že Tarana spálím až na kost a možná ani po kostech nakonec nezbude ani památky. „Měli jsme dohodu. Myslela jsem, že už se budeme chystat jen na zítřejší střet." Zaklela jsem a schovala roztřesené ruce pod plášť. Přetáčel se mi žaludek a nitro mi zaplavoval strach a panika. Měli navrch. Potřebovali jsme je a to do posledního vojáka. Co jiného nám bude zbývat, než souhlasit?
„Nejlepší by bylo ho usmrtit. Terra by převzala kontrolu a nové požadavky zrušila."
„Obhajuješ jí?" Překvapil mě tím. Neměl jí moc v lásce a to hlavně kvůli tomu, že by ho nejradši vykuchala a nakrmila s ním vlky. A nejen kvůli tomu, že jí to nakázala Smrt, která jí vládla.
Pokrčil ledabyle rameny a nahodil nepatrný úsměv. „Vždy měla něco do sebe. Měl jsem jí radši, než něžnou a citlivou Anitu. Ona bude na rozdíl od její sestry a otce dobrá vládkyně Samerů. Má na to koule." S tím jsem nemohla míň než souhlasit. Ale zabít Tarana by bylo bláznovství. Nastal by zmatek a to by nám nijak nepomohlo.
Do stanu jsem vpadla jako hurikán a v nastalém zmatku si našla cestu k Ardelovi. Přeje mi na pozdrav dlaní po zdech a krátce se usmál. Opet se pro tentokrát postavil za mě jako tichý strážce, aby všem připomněl, ke komu doopravdy náleží a koho podporuje. Jejich tvůrce byl na straně Lezumky. Nebo se už ze mě stala v srdci Relka? Možná, že jsem jí vždy byla víc, než Lezumkou. A nebo jsem byla ničím. Princezna ničeho. Královna ničeho. Moc se toho přece jenom nezměnilo.
Ardel se domlouval s jedním z generálů a nespokojeně krčil čelo. Tmavé vlasy mu padaly k obočí a já měla potřebu mu je sčesat stranou. Nemohla jsem se ho ale v tu chvíli dotýkat. Ne, když se chýlilo ke katastrofě. Cítila jsem, jak vzduch praská náporem napětí a nervozity. Možná, že v tom byl i strach.
Rozhlédla jsem se po místnosti a spočinula očima na Taranovi. Seděl na své židli rovně jako pravítko a spokojeně pozoroval nešvar, který způsobil. Terra vedle něj vypadala, že by svedla vraždit pohledem a sem tam jí zacukal sval v čelisti, jak silně jí zatínala. Vypadala dost jako on. Krutá, nelítostná a krásná. Ale přesto se od něj lišila v mnoha ohledech. Už jen její pohled vypovídal o tom, co si o všem myslí. Nesouhlas vepsaný v jejích krvežíznivých očích mluvil za vše. Rellok za ní stál jako ztělesněná hora na stráži a vrhal na všechny přísný ostříží zrak.
Chvíli jsem to celé pouze pozorovala. Veškeré překřikování a rozčílení, zoufalost i neskrývanou zlobu. Už jsem to znala, ale ne v takovéto formě. Taran mezi nás zasel plevel a ten nás pomalu rdousil. Zahořel ve mně čirý vztek.
„Tohle je nesmyslné!" můj hlas prořízl ruch jako ostří meče. Zavládlo ticho a vysloužila jsem si pozornost všech u stolu. Svůj hněv jsem ale směřovala jen a pouze k vládci Samerů. Skrze ledový výraz mu prosakovala zlomyslná radost z toho, že jsem se do toho vložila zrovna já.
„Myslíte, Vaše Veličenstvo?" Předklonil se nepatrně dopředu a sepjal dlaně před sebe na stůl pokrytý různorodými papíry. Před ním stála železná číše s vínem. V očích se mu nebezpečně zablesklo. „Já to považuji za nanejvýš důležité. Mých lidí je mnoho a budeme potřebovat větší část země, než kterou má dcera vysmlouvala." Nejspíš pochopil, že už jsem se vším obeznámená.
„Po válce už vás zase tolik nebude," vyletělo ze mě dřív, než jsem se stačila ovládnout. Ardel ztuhl. Atmosféra stanu nabubřela očekáváním. V duchu jsem se zarazila a čekala, až mě za to stihne trest, ale otec Terry se jen chladně pousmál.
„Ano. To je pravda. Ale předpokládám, že do budoucna se to změní. Musím myslet dopředu, aby následující generace nemusela řešit problémy s přelidněním. To je, musíte i vy uznat, rozumné."
„Ne, když to způsobí další rozruch a nepokoje. Víte, co se stane, pokud vám vyhovíme?" vložil se do toho tichým, avšak nesmlouvatelným hlasem, Ardel. Stočila jsem k němu hlavu a obdivovala jeho klidný a vyvážený výraz. Přesto působil s jistou autoritou a neoblomnou sílou. Vypadal jako král. Choval se jako král. A já pocítila osten trapnosti, že já se tak chovat nedokážu.
„Budeme všichni naprosto spokojení," odpověděl vládce klidně. Jistě že lhal. Terra se tentokrát neudržela a znechuceně se uchechtla. Za to si vysloužila varovné položení dlaně na rameno od Relloka.
„Jedině ve vašem scénáři. Ale v realitě z toho bude jen spousta prolité krve. Už takto jsme riskovali."
„Tak riskujte znovu. Co na tom, že získáme trochu země navíc?"
„Nedáme vám navíc ani další metr půdy," ozval se pro tentokrát Zerel. Vyzařoval z něj příslib násilí. Byl vzorným příkladem toho, jak se budou tvářit Relové, pokud to schválíme.
„Pak nepočítejte s naší pomocí. Zrušíme smlouvu a poneseme z toho následky. Mile rádi si počkáme, až budeme moct uzavřít dohodu s Konečným kontinentem. Jistě nám nějakou půdu věnují, pokud jim přislíbíme neutralitu."
To stačilo k tomu, abych nechala ve stanu zhasnout veškeré svíčky a všechny pohltila náruč tmy narušovaná jen pár proužky světla pronikající dovnitř škvírami v látce stanu jako nedostupný únik do bezpečí. Udeřila jsem pěstí do stolu, až zavrzalo dřevo – na chvíli jsem pocítila nával Relské síly. Mé oči zaplály zuřivým ohněm a mé dlaně vzplanuly. Po stole se převalilo několik vln ohně a rozplynulo se těsně před Taranem. Ten nehnul ani brvou. Vřela jsem a sálala ze mě nekonečná moc a neskonalá zlost.
„Neol," zaševelil mi Ardel do ucha a přejel mi konejšivě rty po spánku. „Nic to není. Potlač ten oheň, nebo to udělám já." Pamatovala jsem si, že to dokázal. Už jednou to udělal a zahnal mou magii zpět do nitra, kam patřila. Do schránky, která jí držela pohromadě.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Lomcovalo to se mnou a já toužila zlikvidovat nebezpečí, které nám kvůli tomu požadavku hrozilo. Ale nemohla jsem. Ne takto.
Nechala jsem Plameny pomalu uhasnout a zklidnila dech. Svíčky se znovu rozhořely a navrátily chybějící světlo.
Vládce Samerů nahodil posměvačný úšklebek a promluvil: „Ani tohle mě nezastaví v tom, co chci, královno. Znáte mé podmínky. A bez nich nemáte vojenskou podporu Samerů. Rozhodněte se moudře."
~
Hnala jsem se na Iseovi přes celé ležení jako smyslů zbavená. Od kopyt mu odlétávalo bahno, jak kličkoval mezi stany a jeho obří paroží nahánělo vojákům strach.
Nikdo mě nezastavil, když jsem odkráčela vytočená ze stanu, došla si do provizorní ohrady pro svého Iseova a vyrazila pryč.
Vítr mi divoce pohazoval s copem rezatých vlasů a šlehal mě do promrzlého obličeje. Ale já se hnala dál. Míjela jsem vojáky, kteří mi uskakovali z cesty. Nebyl čas na omluvy. Mé nitro hřmělo a bouřilo se. Chtěla jsem ho spálit do posledních zbytků těla, nutit ho trpět, poslat do první linie vojska, nechat Terru, ať ho předá Smrti a dívat se, jak trpí. Místo toho jsem utekla a mířila tryskem daleko ode všech.
Až když jsem se vřítila do lesa, urazila dalších pár minut, zastavila na palouku a seskočila dolů ze hřbetu svého oře, dovolila jsem si vyřvat svou beznaděj a zuřivost. Padla jsem na zem do sněhu na všechny čtyři a upustila uzdu Plamenům. Vyřítily se z mého těla jako ohnivé tornádo a v plamenném sloupu se hnaly směrem k nebi, kde tvořily pekelné představení. Křičela jsem a bušila pěstmi do sněhu. Celé mé tělo pohltilo teplo a sníh v mém okolí začínal tát. Ze stromů v blízkém okolí se vznesli ptáci a s rykem a tlukotem křídel se vydali hledat úkryt jinam.
Rada to povolila. Ardel s tím neochotně souhlasil. A Taran vyhrál. Mohl by si říct o téměř cokoliv a my mu to dali. Potřebovali jsme jejich vojsko a oni si to moc dobře uvědomovali. Nesnášela jsem ho za to. Zdálo se, že svět zná hlavně ty špatné a prohnilé lidi až na kost a nechává je vládnout. Zradil nás tím a přesto nadále zůstával naším spojencem. Další noc to má všechno vypuknout a on se vytasil s takovou podlostí, že by se mohl sám nazývat Králem hajzlů.
Svět nebyl férový. Zatraceně, nebyl k tomu ani blízko.
Věděla jsem, že pokud tuto válku vyhrajeme, neskončí to tím a to ani z daleka. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi řvát do oněmění a vylít si na někom veškeré své škaredé pocity. Přesto jsem své Plameny uzamkla nazpět tam, kam patřily.
Skončila jsem u vyvráceného mrtvého stromu a házela po jeho kůře vrhací nože a představovala si namísto něj Tarana. Iseov na to nijak raději nereagoval a spokojeně uždiboval stébla travin, která se objevila pod kupou roztátého sněhu.
Pravidelné údery dýky byly to jediné, co mi dodávalo trochu pokoje. Přivádělo mě to zpátky do Lezumu, kdy nebylo nic tak komplikované a můj jediný problém byl, že jsem nedokázala otce přesvědčit, abych se mohla stát Vasilliniou osobní strážkyní a hlídat jí do konce života před jakoukoliv újmou. Tael byl stále můj kamarád, má sestra šťastná a Lezum v relativně dobrém rozpoložení. Nyní byl můj otec mrtvý, Vasillia nešťastně na trůnu, matka mi umírala, nebo byla již po smrti, Tael bez jednoho paroží a prstu, a země byla rozvrácena kvůli Opetovi. A já byla polobohyní zvěře, královnou stvůrou, která nejspíš stejně po válce o všechno přijde. Krásnější výhled už jsem ani mít nemohla.
Místo dalšího litování se jsem se zvedla a šla do šera lesa hledat stinná monstra. Potřebovali jsme víc vojáků. A tak jsem si šla vytvořit další.
Bralo mi to značnou část magie a síly, ale při každém kousku, který jsem do svých výtvorů vkládala, jsem si připomínala, pro jaký účel to dělám. Již brzy budou trhat maso z kostí a opíjet se řevem umírajících. A já se budu koukat z dálky a snášet bolest ostatních. To doopravdy znamenalo být královnou. Vzít odpovědnost za smrt všech, kteří pro mě budou bojovat. Kteří padnou za zemi, jíž vládnu. Jejich duše za tu mou.
Chodila jsem po lese, opatrně našlapovala, a když se někde objevilo nějaké ze stinných monster, opatrně jsem k němu přešla a počkala, až ke mně samo natáhne ohyzdnou hlavu. Nebála jsem se jich. Obdivovala jsem jejich různorodé tvary. Když je protkal můj oheň a já je přivedla do našeho světa, jejich oči spolu s každým detailem těla se zvýraznili. Jejich zakrslá křídla, rozdvojené dračí ocasy, drápy, vlčí srst, rohy, šupiny, podivné oči všech velikostí a počtů. Dlouhé a podivně zohýbané končetiny mě děsily asi ze všeho nejvíc. Vždy, když jsem některé z nich stvořila, nechala jsem ho odběhnout, kam jen chtělo. Až bude čas, poslechne mé volání.
„Ahoj," špitla jsem a dřepla si před malou potvůrku připomínající mi většího zajíce. Dokonce tak i hopskala. Ale měla místo uší pár zahnutých rohů a v puse bez pysků dvě řady zubů ostrých jako jehličky. Z ocasu se jí táhlo několik šlahounů, se kterými poklidně vrtěla.
Natáhla jsem k ní ruku a čekala, až k ní sama přitiskne hlavu. Cítilo to mou magii tvořící život ze stínů. Volalo jí to. Vnímala jsem to. Proto přiskočila až ke mně a dotkla se mého ukazováčku. S úsměvem jsem do ní vložila kus magie a přivedla ji mezi živé.
Dívala jsem se, jak se její tělo zhmotňuje a nabývá na realističnosti. Temno bytosti protínaly rozžhavené žíly mé ohnivé magie. Srdce mi zaplesalo radostí.
Stvoření se mi otřelo celou vahou o předloktí, zadívalo se na mě rozžhavenýma očima, zamrkalo a já přísahala, že se radovalo spolu se mnou, že je naživu.
„Jsi ty ale krásná potvůrka," pronesla jsem sladce a byla ráda, že se můžu soustředit na něco jiného, než na svou zlobu. „Doufám, že si to mezi živými užiješ." Zširoka jsem se usmála, mrkla na to a pohladila to po srsti. Překvapivě se to nechalo. Srst to mělo hladkou jako samet. Nechápala jsem, jak tohle bude schopné zabíjet. A pokud to všem těm monstrům přikážu, nezničím je tím? Nebude to něco, co půjde proti nim samotným? Nebo se v tom budou vyžívat? Mě zabít chtěli. Byla to stvoření stínů a Pekelných síní. Vraždit pro ně bylo přirozeností.
Mé rozvahy přerušilo hvízdnutí vzduchu. Otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy mi okolo obličeje proletěla tmavá šmouha. Ozvalo se zadrnčení. Střelila jsem tím směrem pohledem a zpozorovala ještě stále vibrující šíp zabořený do kůry stromu. Polila mě ledová hrůza. Stáhla se mi hruď a vyschlo mi v ústech.
Někdo se mě pokusil zabít.