Kancléřovi se ani v nejmenším nelíbilo s kým budeme projednávat podmínky spojenectví. Trval na přímém jednání s hlavním vládcem Samerů, ale Terra ho otráveně odbila s tím, že to zvládne sama.
Kancléř se stále kabonil a házel po elfkách káravé pohledy. V jednom kuse je opravoval, skákal jim do řeči a nedokázal si odpustit mnoho poznámek ohledně jejich minulosti a pochybností, co se týče pravosti jejich tvrzení, že Terra doopravdy zastupuje celé vojsko a národ Samerů. Dokonce s sebou přinesla i dopis s otcovou neporušenou pečení, přesto mu to bylo málo.
Izer, náš nově nabytý spojenec, nám jen popřál hodně štěstí a odebral se ke spánku hned po příchodu do tábořiště, jelikož neměl v našem jednání jediné slovo a podle jeho slov to přinášelo stejně pouze nudu.
Slunce již dávno zapadlo, měsíc se kradl oblohou a my jednali dál.
Jasně jsme jim sdělili, kolik půdy bychom jim navrátili a čím vším bychom se jim zavázali. Na prvním místě se nacházelo jejich bezpečí. Byli by chránění zákony před napadením Rely a stali by se z nás spřátelené země. Říše Samerů by se znovu zrodila a vše by se vrátilo na staré koleje, na jakých se to nacházelo ještě před válkou, nemocí a rozzlobenými bohy.
Bádali jsme v zákonech a snažili se najít společné řešení. Kancléř měl stále nějaké výtky a nervózně poklepával nohou a třel si krátké vousy. Byl zde jménem celé rady. Nesměl zklamat je a ani nás, jakožto vládce. Ocitl se v komplikovaně nebezpečné pozici.
Terra trvala na tom, že ze začátku budou potřebovat podpořit v oblasti zásob a stavebního materiálu, stejně jako požadovala volný a bezpečný průchod mezi Tareonem a novou zemí rozkládající se na pomezí Feramu a Lezumu. Museli by po válce přepravit všechny děti, pečovatelské ženy i staré, kterých již moc nezbylo.
Naše jednání se táhlo až do brzkého rána.
Opet celou dobu jen přihlížel a nevstupoval do toho. Nezasahoval do jednání ani se ho nesnažil ovlivňovat. Byla jsem za to ráda. Neměla jsem kapacity na to řešit ještě problémy spojené s ním.
Nakonec jsme se dohodli.
Feram jim navrtí jejich zem, která se skládala převážně z jižních Plání a poskytne jim vše, co budou potřebovat na začátek pro přežití. Feram s nimi naváže obchodní vazby a vojensky ani jinak po nich nebude vymáhat darovanou zem nazpět. Oba národy budou v míru a tím se zajistí blahobyt všech národů.
Chvíli mi vrtalo hlavou, co budou dělat s tak vyprahlou půdou plnou monster, ale když jsem se zeptala, uklidnily mě, že magie celého národa jí navrátí život. Což byla dobrá zpráva. Byl to nebezpečný kus země. Také jsem ale tušila, že pokud se domluví s mou sestrou, ráda jim kus na pomezí s Pláněmi daruje. Stejně tam nikdo nežil ze strachu z napadení. Navíc to místo s nepřirozeně bujnou flórou čišelo něčím zvláštním. Kdysi jsem netušila čím, ale došlo mi, že to byla magie. Jejich magie.
Vypadalo to, že konečně, pokud válku vyhrajeme, zavládne vytoužený mír.
Sepsali jsme základní smlouvu a podepsali jí. Leskl se na ní podpis můj, Ardelův i Teřin. Nakonec na ní dopadla kapka krve každého z nás.
Zbytek se bude muset vyřešit poté.
Terra se zmoženě zvedla od po celou noc udržovaného ohně a protáhla si záda. Anita udělala totéž a vděčně se na mě pousmála. Než stihla odejít, ještě jsem k ní přešla a soucitně se jí zadívala do oříškových očí.
„Zachráníme ho. Slibuji," zněla jsem odhodlaně a jistě. Chtěla jsem, abych mluvila pravdu. Doufala jsem, že jí mluvím. Nedokázala jsem si připustit riziko spojené s Gerlovou záchranou.
„Měla jsi mi to říct. Nám všem," začala jsem tiše, aby nás statní neslyšeli, ale věděla jsem, že mnoho z nich slyší až moc dobře. Chytila jsem jí za obě promrzlé dlaně. Dřevo v ohništi zapraskalo a vyletěl roj jisker. Vlasy mi načichly kouřem. „Proč jste nám nikdo nic neřekl? Ani jeden jste se nezmínili-"
„Protože to bylo něco našeho. Něco, co jsme sdíleli jen my dva." Rozechvěl se jí spodní ret. Semkla tak rty do tenké linky a trhaně se nadechla. „Jsem téměř nesmrtelná, Neol. Gerl má jen pár desítek let, než ho dostihne stáří. Nechtěla jsem promrhat ani minutu našeho času. Předtím, než jsme se naposledy rozloučili, jsme se zaslíbili před bohy. A to je slib na věky věků. I přes smrt. Doufala jsem tím, že se po smrti znovu sejdeme. Že skončím na stejném místě, jako on. Ať už to bude kdekoliv. Jen jsem nečekala, že... že to bude tak-" nedokázala to vyřknout na hlas. Zamrkala, aby zahnala slzy a zadívala se raději někam za mě.
„Půjdu si alespoň na hodinu odpočinout. Až přijede Rellok, Terra po něm pošle otci smlouvu a dopis. Předá mu do doby návratu vládu nad vojsky a zabezpečí tím tak lid." Chtěla jsem se zeptat, jestli je Rellok Terry druh, ale to už mi říkala: „Běž si taky na chvilku lehnout. Za pár hodin vyrazíme a bude to únavná a dlouhá cesta."
Pustila mé dlaně a pomalu odkráčela stranou, kde si vyprosila deky a uložila se blízko jednomu z ohňů.
Ardel mi brzy stanul po boku a ustaraně se zadíval na východ slunce. Mezi obočím se mu prohloubila vráska. „Družina pojede s námi, kam až jen budou moct. Utáboří se půl dne cesty od ležení Konečného kontinentu."
Přikývla jsem, že rozumím. Nemohli se vrátit bez krále a královny zpět do Perelu. Lidé by měli víc otázek, než by měli oni chytrých odpovědí. Navíc nám pomohou při útěku s Gerlem. Tušila jsem, že za námi pošlou oddíl vojáků, aby nás pozabíjeli. A nebo nás dostanou už u nich a nechají naše těla hnít někde v hromadném hrobě. Neměla jsem tak přemýšlet, avšak nemohla jsem si pomoct. Chmury mě dostihly kdekoliv.
„Budu s tebou, Neol. Až do konce." Zářila z něj síla a odhodlání. Říkal pravdu, nebo při nejmenším alespoň věřil v to, co říkal. Uklidňovala mě myšlenka, že pokud zemřu, bude to alespoň po jeho boku. Na druhou stranu mě děsilo, že je možné, že já bych díky své nesmrtelnosti přežila a on ne. Věděla jsem však, že ho budu chránit urputněji, než samu sebe.
Zapřela jsem si hlavu o jeho pevné rameno a spolu s ním pozorovala, jak se zimní obloha rozjasňuje a hází na krajinu bílé světlo odrážející se od bílé pokrývky krajiny okolo. Zima měla být na spadnutí, přesto se zdálo, že teprve její nejstrašnější část začala.
„Přežijeme to," ujišťovala jsem nás oba.
„Já vím." Objal mě rukou okolo pasu a přitáhl ještě blíž k teplu svého těla. Naše Plameny tiše vyčkávaly a má monstra ve stínech lesa stejně tak, proplétající se roštím a spícími stromy.
Byli jsme odhodlaní a připravení. První velký úkon před tím, než vypukne to nejhorší, bude brzy za námi. Ať už to přežijeme, či nikoliv.
~
Vyjeli jsme tři hodiny po úsvitu slunce.
Cítila jsem se vyčerpaná a většina družiny stejně tak. Vzhůru mě držela jen myšlenka na nadcházející záchranu Gerla. Přesto mě po několika hodinách v sedle únava málem dohnala k pádu na zasněženou, ale hlavně zmrzlou zem. Ardel mi nabídl, že mohu jet s ním a alespoň se prospat. Chvíli jsem váhala, ale nakonec se vyhoupla do sedla před něj a za chvíli spokojeně podřimovala na pohupujícím se vraníkovi, s pevným hřejícím hrudníkem za zády a paží okolo pasu.
Probrala jsem se po několika hodinách s mnohem více energií. Ve spánku jsem se soustředila na své Plameny a čerpala z nich sílu. Tušila jsem, že bych se to měla naučit dělat i během bdění. V boji nebude šance si jít zdřímnout.
„Vyspinkaná do růžova, má královno?" ozval se mi u ucha Ardelův ochraptělý hlas, jak už několik hodin mlčel. Stále mě ale pevně svíral okolo pasu, abych nesklouzla z koně. Dokonce okolo mě obalil i látku svého pláště, abych byla v teple. Až na ztuhlé svaly v těle jsem byla spokojená.
Přikývla jsem.
Přistihla jsem Opeta, jak na nás bez výrazu hledí. Nad něčím přemýšlel. Když si ale všiml, že na něj zírám, přimhouřil oči a začal sledovat krajinu zahalenou v bílém před námi. Kličkovali jsme po loukách a mezi lesy a občas jsme museli projet i skrze ně. V takové chvíle byli všichni jako na trní.
Terra jela vepředu skupiny. Vedle ní seděl na statném iseovi tmavovlasý muž. Delší vlasy měl stažené do ohonu a ostražitě hlídal okolí. Tmavě modrý plášť visící mu z ramen kryl oři záď a při každém zvířecím kroku se rozvlnil.
Hned vedle jel tiše Izer.
Ardel si všiml středu mého zájmu a prohodil: „To je Terry přítel. Abych pravdu řekl, docela jsem se divil, když mi ho se zavrčením představila. Ani v nejdivočejších snech bych si nemyslet, že by jí někdo mohl vystát dýl než pár dní a nebyla by to její sestra." Tiše se zachechtal a otřel se tváří o tu mou. Cítila jsem, jak povytáhl koutek rtů do úsměvu.
Musel se k nám přidat během toho, co jsem spala. Bodlo mě v hrudi vědomí, že jsem zmeškala něco takového.
„Rellok?" chtěla jsem vědět.
„Ano," vydechl. „Zdá se mi ale poněkud... namyšlený."
„Takže další blbec do party?" zašvitořila jsem a pobaveně se k němu natočila, abych mohla vidět jako výraz. „Řeknu ti. Mohli byste si založit klub namyšlených pitomců," zazubila jsem se na něj a málem si ve smíchu uchrochtla, když mi vklouzl rukou pod košili a polechtal mě na pase. Ohnala jsem se po něm, abych se bránila, ale místo toho přestal a líbl mě na čelo.
„Když už, tak jsem jeden jediný." V očích se mu honily pobavené jiskřičky.
„Nezapomeň na svého bratra. V určitých ohledech je mnohem horší," provokovala jsem.
Ardel se ke mně znovu nebezpečně naklonil. Na promrzlé tváři jsem ucítila jeho horký dech. „Snad nechceš, abych ti dokazoval opak, Neol?" To, jak vyslovoval mé jméno, podmanivě, svůdně, mi už od začátku podlamovalo kolena.
„Možná," špitla jsem.
Hleděli jsme si do očí a vdechovali vůni jeden druhého. Sundala jsem si rukavici a láskyplně se dotkla jeho tváře. Cítila jsem, jak se pod tím dotekem uvolnil a přivřel své okouzlující oči. Pihy na obličeji se mu už téměř vytratily. Zimní absence slunce mu je nestydatě vzala.
„Neol," zaševelil jako zbožné přání a já z toho vyčetla mnoho. Byly v tom emoce slučující se s těmi mými.
Láska. Strach. Nejistota.
Každým naším nádechem se to blížilo k nám jako nálet ptáků a my s tím nemohli nic udělat. Bohové to tak chtěli. Osud to tak chtěl. A my neměli na výběr. Samozřejmě bychom mohli utéct daleko ode všeho, ale ono by si nás to našlo. Navíc bych si nikdy neodpustila zvěrstva, která by nepřátelská armáda napáchala na Feramu a později na celém kontinentu.
Neznala jsem toho moc o světě. Cestovat přes oceány bylo moc obtížné, a tak ani nebylo člověka, který by se tam vypravil a vyprávěl o vzdálených kontinentech a životech na nich. Už tak bylo nehorázně ignoranské, jak málo se toho veřejně vědělo v Lezumu o Feramu a naopak. A o historii ani nemluvě. Kdo kde mluví o Samerech a jejich dávné zemi? Kdo si na ně pamatuje? Na mír a svobodu předtím, než vypukla nemoc a spolu s elfy zrušila hranice mezi dvěma zeměmi? Doufala jsem ale, že ostatní nečeká taková hrůza, jaká zde u nás. Nikdo si nezasloužil to, co my.
„Budu s tebou až do konce," stiskla jsem mu ruku a něžně ho pohladila po začínajícím strništi. Nebyl čas na holení. Nebyl poslední dobou čas téměř na nic. Hlavně ne na nás dva.
„A já s tebou," ujistil mě. „Až do skonání světa." Tím mi znovu nepříjemně připomněl mou nesmrtelnost. Měla jsem mu o tom v té jeskyni říct. Řekla bych mu to, kdybych v ten moment nezapomněla na náš neomylný rozdíl. Teď už ale bylo pozdě. Co by se tím však změnilo? Akorát by měl další věc, o které přemýšlet.
Místo dalších slov jsem ho políbila a s tím polibkem v sobě zažehla oheň. Držela jsem v sobě slzy a horkem je spalovala. Neunikla mi ani jedna, ačkoliv se ve mě trhala hráz nekonečného slaného jezera. Kdybych mohla, celé bych ho probrečela.
„Pojedeme i přes noc?"
Oba jsme sebou cukli a střelili pohledy k Anitě. Ta jela vedle nás a s kápí staženou do obličeje nás ztrhaně pozorovala. Přesto z ní vyzařovala naděje a odhodlání. „Pardon, že ruším," vyhrkla, když viděla naše rozezlené výrazy. Nenechala se ale odbít. „Čím dřív tam budeme, tím lépe. V tuto chvíli už jim může všechno říct a potom..." odmlčela se a křečovitě sevřela otěže v dlaních, až jí zbělaly klouby.
„Pokud pojedeme přes noc, Královnička zítra nebude jediná, která bude padat z koně," ozval se Opet z druhé strany od nás. Zaklela jsem a otočila se na něj.
Jel si pohodlně usazený do sedla a zrovna si před poletujícím zrcádkem upravoval vlasy. Chvíli na to se mu v ruce objevil hřebínek, kterým si je mezi rohy pečlivě učísl. Koketně sám na sebe zamrkal a naklonil ke svému odrazu bradu, kde si palcem pohladil neexistující nedokonalost.
„Umíš si vyčarovat věci?" vyhrkla jsem odproštěna od faktu, že jsem se po celou dobu snažila vypadat nezaujatě ve všem, co se toho proklatého démona týkalo. „I tady? Já myslela..."
„Jistě, že umím," odfrkl se samozřejmostí. „Klidně bych ti zde postavil palác, pokud bych chtěl." Jeho sebejistý tón spojený s nosánkem nahoru mi přivedl akorát tak tik do oka.
„A to mi říkáš až teď?" vyštěkla jsem podrážděně. „Spali jsme celou dobu v promrzlých stanech! Navíc jsme je nemuseli ani tahat s sebou, když je umíš přičarovat!" čertila jsem se a prskala jako pouliční kočka.
Ardel si mě pouze přitáhl blíž a opřel si bradu o mou hlavu. Nejspíš se výlevem mých emocí dobře bavil. Cítila jsem, jak se mu otřásá hruď pod potlačovaným smíchem. Tím jsme přilákali pozornost i ostatních. Terra se vepředu otočila v sedle a dokonce se k ní přidal i Rellok. Izer to samozřejmě musel vidět též.
Král démonů si teatrálně povzdechl a zrcádko s hřebínkem zmizelo v návalu kouře. „Nezeptala ses mě. Navíc jsem byl zlehka naštvaný, že jsi mě ponechala klečet ve sněhové břečce až do rána. Věřila bys, jak troufalé děti jsou? Jedech chlapec si ze mě udělal terč při cvičení s hodem brambor. Řekl bych, že má nadměrný talent. Škoda, že není starší. Hodil by se," pronášel to s takovou samozřejmostí, že jsem se tomu nemohla ani smát. Spíš to do mě zaselo osten provinění.
„Jsi nehorázně sebestředný," nařkla jsem ho. „Mohl jsi dát alespoň víc dek strážím."
„A nebo jste je mohli zahřát vy svými Plameny," ušklíbl se krutě. Trhla jsem sebou. Měl pravdu. Ardel by to svedl. Mohla jsem na to pomyslet, když ostatním drkotaly zuby zimou.
Terra mezitím přiklusala po boku Relloka k nám a tvářila se nanejvýš vážně. Izer zůstal v čele družiny spolu s dvojicí rytířů. Opetovi krátce věnovala svou pozornost plnou slibované smrti. Ten se jen provokativně usmál. Věděl, že je pod mou ochranou. Až příliš na to sázel.
„Neol," pozdravila mě kývnutím hlavy.
„Vaše Veličenstvo," přidal se Rellok. Jeho světle modré oči byly průzračné jako letní obloha v bezmračné dny. Připomínal mi domovinu. A Taela. Do bledého obličeje mu padal jeden uvolněný pramínek ebenově černých vlasů. Ostré rysy mu přidávaly na mužnosti. Působil mladě, ale přesto jsem na něm viděla stáří, kterým oplývala jeho rasa. Tělo měl bojovníka. Terra naproti němu působila neskutečně drobně a zranitelně. Takové úvahy by ale nepříteli přivodili jen a pouze bolestivou smrt. Terra byla smrtonosné ostří se srdcem šelmy. Nebo straky. Jak se to vezme.
„Vsadím se, že už ti to Ardel všechno stejně vykvákal, ale i tak. Chtěla bych ti osobně představit svého druha, Relloka." Pohodila k němu hlavou. Spatřila jsem, jak se zatvářil nanejvýš pyšně, že ho veřejně představuje, jako svého druha. „Hledal v okolí známky po špionech. Jednoho jsme chytili a popravili u nás v ležení. Bylo nezbytné to udělat i zde."
Přikývla jsem, že chápu. „Těší mě, Relloku."
„Potěšení na mé straně, Veličenstvo."
„Neol. Přátelé mi říkají Neol."
Přívětivě se usmál, poté ale zavadil o Opeta a úsměvu mu ze rtů rychle vyprchal. Nahradil ho vražedný chlad vycvičeného zabijáka.
Terra se k němu natáhla ze svého oře a položila mu dlaň na paži s nátepníkem. Něco mu řekla v jejich jazyce a odtáhla se. Pokusil se nahodit zpět přívětivou tvář, ale vyšlo z toho jen křečovité povytažení koutků rtů.
„Není hrozbou," uklidnila jsem ho. „Má zakázáno ubližovat mým spojencům. A ty jím jsi."
„Terra mi řekla o tom, jak sis ho ochočila. S prominutím, Neol, ale ani přesto mu nevěřím. Delo se tranto," utrousil nakonec nejspíš v samerštině. Elfky jí nikdy přede mnou nemluvily. Znělo to zvláštně. Mé jméno v jeho podání přesto znělo stále s úctou.
Opet se ale na jeho poznámku naježil. „Neochočila. Přelstil jsem jí," opravil ho chladně. Jakoby snad měl potřebu si chránit a hýčkat své ego.
„Opravdu? Proto chceš v mých službách zůstat i po vypršení naší dohody? Protože jsi mě přelstil?" nadhodila jsem.
„To je něco jiného," pookřál přece jenom. „Sloužit ti chci kvůli tomu, co cítí mé zrádcovské srdce. Někdy si říkám, proč byli bohové tak krutí a jedno mi nadělili." Takovou známku zranitelnosti před ostatními jsem od něj nečekala. „Omluv mě. Pojedu napřed a zaopatřím nám tábor." Nečekal na mé svolení. Pobídl oře a cvalem vyrazil vpřed, až od koňských kopyt odlétávaly kusy sněhu.
Povzdechla jsem si a promnula si obličej.
„V pořádku?" zeptala se Anita něžným hlasem plným starostí. Věděla jsem, že by byla výborná matka, kdyby se jí jednou chtěla stát. Její dítě by pro ní bylo to jediné na světě a ihned za ním její muž. O tom jsem nepochybovala. Měla v sobě tolik lásky a ochoty se pro své milované roztrhat na kousky, až jsem jí to občas záviděla. Přesto dokázala chladnokrevně zabít.
„Ano. Jen je to občas... náročné." Ardel mě v podpoře pohladil po břiše a já jemu na oplátku velkou dlaň.
„Také naše cesta nebyla nejlehčí," připustila Anita a Terra souhlasně zamručela. „Jednou si o tom promluvíme, ale teď bych ráda věděla, jaký plán na cestu máme. Slyšela jsi mé obavy. I ty Ardele." Z pod kápě na nás hleděl pár utrápených hnědých očí.
„Slyšela jsi Opeta, Anito. Nerad to přiznávám, ale má pravdu. Pokud si muži přes noc neodpočinou, budou zítra padat únavou ze sedel jako zralé hrušky. Musíme přes noc nabrat síly. Vyrazíme ještě před úsvitem," sdělil jí Ardel a mě se ulevilo, že to nemusím říkat já.
„Chápu." Podrbala svého koně na krku a nechala na něm ruku. Tušila jsem, že jí to uklidňuje. A cítila jsem to i z oře pod ní. Vnímal její utrpení a já ho zase vnímala z něj.
„Přisedni si večer k nám. Vy všichni," nadhodila jsem rychle, abych zahnala jejich chmury. „Vsadím se, že někdo z vás umí skvěle vyprávět příběhy. Co takto Izer?" Zamávala jsem na něj a pozvala ho k nám.
Nadšeně zastavil na místě a počkal, až ho dojedeme. Při zmínce o vyprávění se začervenal a nejistě přiznal, že kdysi rád líčil svá dobrodružství a dost si je přibarvoval. I z těch pár vět jsem pochopila, že předtím, než ho čarodějnice proklely, měl sklony ze sebe dělat hrdinu. Možná, že jeho nafoukanost naštvala i samotné bohy. Něco mi našeptávalo, že si to kdysi nejspíš zasloužil.
Toho večera jsme s Ardelem ještě hodinu procvičovali boj s meči a cvičili se s dýkami. Nakonec přišla na řadu i magie, ale pro tentokrát jsme se drželi zkrátka. Nemohli jsme na sto procent věřit, že jsou všichni okolo nás na naší straně. Smlouva byla sice podepsaná, ale už jednou mě zradily. Kdyby se rozhodli na nás zaútočit, alespoň bychom je mohli překvapit naší pravou silou.
Opet se doopravdy činil, jelikož tábor, do kterého jsme dorazili, byl příjemně vybaven. Stany byly útulně vybavené a panovalo v nich příjemné teplo. Tím si vysloužil od stráží a rytířů vděčné poznámky a obdivné mručení.
Nakonec jsme skončili všichni u ohně a s miskami s večeří v dlaních se zaposlouchali do vyprávění Izera. Z oblohy se pomalu začal snášet sníh a tančil ve slabých poryvech větru šumějícího v korunách stromů v nedalekém lesíků. Ignorovali jsme vytí monster z dáli i jejich hrdelní skřeky.
Napjatě jsem poslouchala příběh o dívce se strašlivou mocí uvězněnou v paláci tak obrovském, že by v něm mohlo žít nad tři tisíce lidí. Přesto zel prázdnotou. Držela se ode všech dál, protože její dotek zabíjel, pohled zmrazil i ta nejjasnější srdce a její hlas přinášel hluchotu a nekonečné proudy slz.
Nebyl to ale jen smutný příběh končící tragickou smrtí. Izer uměl vyprávět tak, jakoby na tom závisel život. Gradoval děj. Jeho hlas se nesl nocí a přilákal většinu družiny blíž k ohni. Jen stráž nezlomně hlídala okolí tábora.
Dokonce i Anita se brzy začala smát a na chvíli z ní opadl závěs bolestné agónie.
Opet seděl opřený o kmen stromu stranou pod přístřeškem s obličejem zahaleným stínem, ale i jeho jsem přistihla, jak se usmívá. Hrál si mezi prsty s mincí. Chvílemi se od zlata odráželo světlo ohně. Ramena měl svěšená a černé vlasy měl zalité zlatem plamenů.
Když se později naše sešlost rozešla do stanů, všimla jsem si, jak má Opet hlavu padlou na hrudi. Klidně oddechoval. Dlaně měl uložené na klínu a oči zavřené. Venku mrzlo. A ačkoliv jsem věděla, že mu nejspíš zima nebude, nebo přinejmenším nezemře na prochladnutí, titěrný hlásek mírumilovného Lezuma ve mě promluvil a donutil mě si svléknout plášť a co nejtišeji ho přes něj přehodit. Nemohl za to, co se ke mně nejspíš jeho srdce rozhodlo cítit. A proto jsem ho nemohla ani já za toto nenávidět. Za smrt mého otce možná. Ale za city ne. Alespoň něco cítil, což bylo lepší než opak.
Ardel mě chytil za ruku a propletl si se mnou prsty. Vtáhl si mě k sobě pod svůj vlastní plášť a vtiskl mi polibek do vlasů. „Jsi neskutečně laskavá, má Neol."
„Nikdo si nezaslouží venku mrznout. Ani nepřítel," snažila jsem se vyznít neutrálně. Přesto jsem k Opetovi cítila jisté empatie. Neměl nikoho. To uvědomění mě zasáhlo jako lavina. Proto zde byl s námi? Nejen proto, abych ho ochránila? Tam dole, v Pekelných síních, byl vězněm s mocí mnohonásobně větší, než měli ostatní. Nebylo divu, že si tam nenašel přátele. A neměl je ani zde, jelikož všechny zradil, aby co... Mohl uniknout ze svého vězení? Aby potěšil svého otce, který se na něj stejně ani nepodíval?
„Pojďme," pobídla jsem svého muže a vykročila s ním k našemu stanu. Naposledy jsem otočila hlavu na Opeta a se vší odvahou okolo něj vyčarovala teplou bublinu. To bylo poprvé, co se to mně, nebo Ardelovi, kdy povedlo.