Na noc jsme se zastavili v cestě a utábořili se. Vojáci si tiše povídali a jedli večeři. Kancléř posedával sám u ohně zabalený v dece a vyčítavě po nás sem tam šlehl pohledem. Litoval, že se sám nabídl jet s námi, abychom nevyvedli nějakou hloupost. Nejspíš čekal, že si ho budeme hýčkat jako v bavlnce. Byl ale nahraditelný. Stejně, jako téměř všichni, kteří s námi cestovali. Až na nás tři. Dva krále a královnu.
Opet posedával kus od nás usazený na chladné kládě padlého stromu, který si oprášil od sněhu a užíval si nápaditou pozornost ostatních. Líbilo se mu, jak o něm mluvili, nenápadně si na něj ukazovali a čechrali mu tak ego. Neušlo mi však, že jsem středem jeho zájmu pouze já. Nedával to téměř najevo, ale nemohla jsem se ani nadechnout bez toho, aniž by to nevěděl.
„Ten démon mě děsí," otřásla jsem se a pohrávala si s plamínkem v dlaních. Omotávala jsem si ho mezi prsty a nechávala ho poletovat okolo nás.
Ardel se zájmem sledoval mou hru a přežvykoval prostou večeři. Na Opeta se ani nepodíval. Jen se zamračil. „Řekni slovo a už nebude nikdy děsit nikoho," navrhl mi. Oči se mu rozzářily nadšením, když jsem z plamínku vytvořila malého ptáčka a nechala ho poletovat po tábořišti. Pár lidí z družiny nadšeně zalapalo po dechu. Někteří se i radostně zasmáli. Dokonce i Opetovi vyjel jeden koutek rtů do polovičatého úsměvu.
„Potřebujeme ho," zamumlala jsem. Přemáhala jsem se, abych k tomu nedala souhlas. Děsily mě jeho city ke mně. Nebyly správné. Neměl nic takového nikdy cítit. Stejně, jako jsem já neměla cítit vinu za to, že jsem ho odmítala. „Je to částečně moje vina. Neměla jsem mu dovolit mi dělat společnost, když jsem nemohla spát."
Málem se zadusil kouskem chleba. Rozkašlal se, poklepal se na hrudi a zapil to vodou. Zatvářil se nanejvýš zhrzeně.
„Jen jsme si občas povídali. Jindy mlčel a díval se, jak cvičím," dodala jsem urychleně, aby nedošlo k nedorozumění a k další šarvátce. „Měla jsem zase noční můry," svěřila jsem se mu a dloubla špičkou boty do vyčnívajícího kamínku pod povrchem sněhu. Vykloubil se a odhalil tmavou zeminu pod bílou pokrývkou, jako se pod mou denní náladou skrývaly děsivé představy a pochybnosti. Přesně ty se mi po nocích kradly do snů v podobě nočních můr.
Ardel odložil talíř stranou. Natáhl se ke mně a odhrnul mi něžně vlasy za rameno. Lehce při tom zavadil o mou promrzlou tvář, až jsem se zachvěla. „Nevěděl jsem." V tónu jeho hlasu zněla lítost. „Mělas mi to říct."
Uchechtla jsem se. „A budit tě tak každou noc? Ne," zakroutila jsem hlavou. „Vím, že máš také noční můry, ale alespoň dokážeš spát dál. Nemohla jsem ti brát odpočinek. Ale lituju, že jsem ho tam nechala být se mnou. Možná, že jsem mu tím vyslala špatný signál." Nespokojeně jsem zamručela a promnula si zkřehlé dlaně. Okamžitě mi je zabalil do svých. Rukavice jsem měla odložené stranou, protože mi to s ohněm šlo lépe bez nich. Ale tohle bylo lepší.
„Promiň," dodala jsem záhy. Připadala jsem si, že mu to musím říct.
Zamyšleně naklonil hlavu. „Za co?"
Vzhlédla jsem k němu a provinile zrak zase sklopila. „Že jsem... Já nevím. Nechala ho mě políbit?" spíš jsem se ptala, než to sdělovala.
„A nechala?"
„Ne," vyhrkla jsem. „Nenechala. Ale-"
„Tak se nemáš za co omlouvat. Omlouvat by se měl, když už, tak on, Neol." Pohladil mě opatrně po tváři. Přivřela jsem oči a nechala se tím pocitem blaha unášet.
Ruku stáhl a rozhlédl se. Tázavě jsem zamrkala.
Náhle vstal a za ruku vytáhl i mě. Nestačila jsem se vzpamatovat a už mě táhl stranou. „Kam to jdeme?" jiskřivě jsem se zasmála a nechala se vést dál od ostatních. Zvědavě po nás pokukovali, ale nijak nezasahovali. I Opet se napřímil a jeho pohled mi vypaloval do zad díru.
„Ardele!" Pouze zesílil stisk dlaně a pokračoval dál.
Když jsme všem zmizeli z dohledu, prudce se otočil, přivinul si mě k sobě a vroucně mě políbil. Chtíč z jeho rtů chutnal sladce. Tělo se mi při tom samo od sebe zachvělo a z úst mi vyšel tichý sten. Dlaní mi zajel pod plášť a za bok si mě přitáhl ještě blíž. Jeho tělesné teplo mě ovinulo jako závan léta. Přesto jsem cítila vůni svobodného větru a jehličnatých lesů.
Začal si prolíbávat cestičku po hraně mé čelisti. „Znám tady jedno místo," zaševelil mi do ucha a laškovně mi mezi zuby skousl lalůček. Zjela jsem mu prsty do vlasů a držela si ho při sobě. Od úst mi vyšel obláček sraženého dechu.
„Místo?" polkla jsem a roztouženě vydechla. Stále mi nedocházel význam jeho slov. Začal mě laskat rty na tváři a rozptylovat.
„Uhm," zamumlal souhlasně a opatrně se vymanil z mého vězení. „Nedaleko je jeskyně. Je v ní malé jezírko. Kdysi jsem se sem v létě jezdil koupat."
„Je uprostřed zimy," připomenula jsem mu. V očích zmoklé zeminy se mu ale rošťácky zablesklo.
„Nemáme naše Plameny přeci pro nic," mrkl a táhl mě dál od tábora. Instinktivně jsem se otočila, ale nikdo nás nenásledoval.
Pod botami nám křupal sníh. Z nebe se znovu začaly líně snášet bělostné vločky. Krajina okolo byla potemnělá i přes sníh okolo, Ardel ale viděl díky Zraku noci dobře. Jen já klopýtala. Pro mě toto privilegium nebylo hodno. Za dobu strávenou u dvora v Pekelných síních jsme nepřišli na to, jak to aktivovat. Smířila jsem se s tím, že vidět ve tmě jednoduše nikdy nebudu.
„Budou nás hledat," špitla jsem a otočila se za chůze znovu zpátky k táboru. „A navíc tu mohou být monstra," špitla jsem, abych je náhodou svými slovy nepřivolala.
„Nebudou," ujistil mě. „Řekl jsem veliteli, že na chvíli budeme zaneprázdněni."
Jistě. Lépe to ani podat nemohl. Do obličeje se mi hned nahrnula krev. Přesto jsem ho následovala.
„A s monstry si hravě poradíme." Na upevnění jeho slov nechal okolo nás prohnat stuhy plamenů.
Vstup do chodby vedoucí do jeskyně byl schovaný za hustým porostem. Ardel nám ze strany prosekal cestu a vedl mě dál do tmy. Země se lehce svažovala a byla plná menších stalagmitů. Naopak ze stropu dolů visely ledové krápníky. Kupodivu zde byla větší zima, než venku. Začala jsem se trochu třást.
Ardel nechal po cestě vzplanout plameny, které nám ozařovaly cestu, a posléze samy zanikaly.
Nakonec jsme se dostali do rozevřené jeskyně. Tam, na samém konci, se zrcadlilo menší jezírko, přesně jak říkal. Bylo čiré a na jeho jasné hladině se odráželo mihotavé světlo ohně a házelo na okolní stěny odrazy.
„Mám ho zahřát já?" zeptal se. „Nebo to chceš udělat sama?" Ptal se mě i na takovou banalitu, abych měla právo volby. Mohou se lidé zamilovat znovu do osoby, jež už milují?
„Ty," řekla jsem a přešla spolu s ním k vodě. „Musím všechno šetřit na svá stinná monstra."
Chápavě přikývl, přešel blíž k jezírku a sám se zaměřil na vodu.
Cestou jsem se snažila budovat svou malou armádu. Po většinu dne nás následovala ve stínech lesa, či vysokých, sněhem ulehlých travin luk, ale v noci mě některá chodila navštěvovat sama. Měla jsem jich již desítky. Přesto to nebylo dost. A každé monstrum mi bralo kousek magie vyhrazené přímo pro tyto účely. Zvykala jsem si, jak jsem z toho lehce vyčerpaná. Ale potřebovali jsme je a já byla ochotna obětovat svou energii pro tyto bytosti, jakožto i ony obětují své životy pro mou věc.
Při pohledu na vodu, ze které začala pomalu stoupat pára, jsem si vzpomněla na dračí vejce schované hluboko pod Dračí horou. Nebyl to sen, ačkoliv se mi tak jevil. To malé téměř neviditelné vejce bylo to nejvzácnější, co jsme na tomto kontinentu měli. A přesto drak spal a mládě spolu s ním. Možná, že by Ardel měl znát pravdu. Tajila jsem před ním tolik věcí. Možná, že to byl instinkt vybudovaný zradou a bolestí. Ale on byl nyní mou součástí. Sdíleli jsme spolu moc Plamenů i budoucnost.
Přešla jsem zezadu k němu a objala ho. Čelo jsem si zapřela o jeho pevná záda a vdechla jeho vůni. Cítila jsem, jak se rozechvěle nadechl.
Neměla jsem sice místo, které bych mohla nazývat domovem, ale když jsem si to slovo představila, viděla jsem jeho. Ačkoliv to nebylo nikdy lehké, vždy jsem se vrátila. Byl mým útočištěm. Mou zkázou i spásou zároveň.
„Pod Dračí horou je dračí vejce," zašeptala jsem. V tichu jeskyně slyšel každé mé slovo. Ztuhl. Chytil mé paže a pomalu se otočil čelem ke mně. Vzhlédla jsem a viděla jeho šokovaný výraz.
„Mládě se vylíhne až v ten moment, kdy se probudí jeho matka. Spí spolu s ní. Pokud probudíme draka, zrodí se nový život. Druhý drak na Zerasu."
„Jak dlouho už to víš?" zeptal se tiše. Napětí mezi námi zesílilo.
Nasucho jsem polkla a odvětila: „Už dlouho." Zahanbeně jsem sklopila hlavu. Věřila jsem mu se svým životem, ale jistá má část mu nedokázala věřit úplně se vším. Mít tajemství bylo celý můj život přirozené. Otec nikdy nesměl vědět, že se občas poperu s kluky, protože na mě doráželi. Nebo že šplhám po stromě tak vysoko, že bych při pádu zemřela. Učila jsem se nejdřív střílet z luku a bojovat s dýkami sama, než mě načapal a povolil mi to s učitelem a pod dohledem. Lezla jsem na zakázaná místa. Jedla zakázané ovoce. Upila jsem trpkého vína matce z poháru. A nic z toho nesměl nikdo vědět. Některé věci ani Tael.
Chvíli bylo ticho. Ani jeden z nás nic neříkal a já si začala připadat ještě víc provinile. Měla jsem mu to říct, důvěřovat mu, ale nebylo to tak lehké. Od té doby, co mě hodil do zlaté klece, jsem byla v jistých ohledech rozbitá víc, než kdy dřív.
„Děkuji," řekl náhle. Zaraženě jsem se na něj podívala. V očích se mu leskl smutek, ale i vlídnost. Vděčnost. „Je mi jedno, že jsi mi to neřekla. Nevím, jak dlouho to víš, ale pokud jsem do této chvíle nebyl hodný toho, abys mi to prozradila, chápu to. Nezáleží mi, jak dlouho bude trvat, než mi budeš zase naplno důvěřovat, pokud vůbec někdy. Zradil jsem tě a toto je můj trest. Přesto mi dáváš ten nejlepší dar ze všech a to ten, že jsi zde se mnou. Po mém boku. Má královna. Má žena." Vděčně se usmál a přiložil své čelo na to mé. „Ale byl bych i vděčný, pokud bys mi vždy říkala to, co je pro nás smrtelně důležité. Nevíš ještě něco, o co by ses ráda podělila?"
Zakroutila jsem hlavou. „Ne." Alespoň v ten moment mě nic nenapadalo. Ale kdyby ano, řekla bych mu to. Nejspíš.
„Dobře. Tak pojďme do vody. Zahřeje tě," políbil mě láskyplně na čelo a poodstoupil, aby si mohl začít svlékat oblečení.
I když jsem ho viděla už nesčetněkrát nahého, vždy mi to vehnalo krev do tváří. Už jsem ale zrak neodvracela. Sledovala jsem linie jeho svalů, širokých ramen, jizev. Vnímala jsem, jak se měnil stále více v dospělého muže. Už to nebyl chlapec, kterého jsem potkala poprvé. Ale ani já už nebyla dívenka. Jak moc se toho změnilo za pouhý rok a půl našich životů.
I já jsem se zbavila oblečení a dřív než on spěšně zalezla do vody. Vzala mě do svého hřejivého objetí a laskala obnaženou pokožku. Okolní vzduch byl ledový, přímo štiplavý. Zato voda měla příjemnou teplotu. Naskočila mi husí kůže.
Zhluboka jsem vydechla a pohladila dlaněmi hladinu horké vody. Ta se rozčeřila a její vlnky uháněly až k okrajům o než se roztříštily.
Tížilo mě svědomí, že jsem v pohodlí v teplé vodě, cítím se příjemně, zatímco Gerl někde zažívá nejděsivější momenty svého života. Trpěl, zatímco mi Ardel přiložil horké rty na kůži ramene a políbil ji.
Přinutila jsem se na nic nemyslet. Ani na Gerela, válku, elfky, Opeta a ani na mou rodinu. Byla to chvíle, kdy jsme byli s Ardelem konečně znovu jen my dva a měli jsme chvilku jen sami pro sebe.
„Na co myslíš?" zamumlal mi do krku a objal mě kolem pasu. I v teple vody jeho pokožka přímo hořela.
„Snažím se na nic." Zkousla jsem si spodní ret a přivřela oči.
Vnímala jsem, jak mi líně klouže dlaní po stehně. „Na nic?"
Otočila jsem se k němu a vzhlédla k němu. „Na nic," zopakovala jsem. Obtočila jsem si paži okolo jeho krku a druhou mu položila na hruď. Byli jsme tak blízko, že jsem mohla vidět zlaté odlesky ohnivých plamenů v jeskyni na jeho tmavých řasách. Cítila jsem teplo jeho doteku i motýlky v břiše, které mi to přinášelo. A i tu bolestnou touhu tepající mi v podbřišku.
Znovu jsem si povzdechla a přejela svým nosem po tom jeho. Držel mě v náručí a voda nás halila průsvitným pláštěm až po ramena. „Bojím se," přiznala jsem se zranitelně, až to překvapilo i mě samotnou.
Nádherné tmavé oči se mu přimhouřily a zrak mu sklouzl z mých rtů k očím. Prsty mě pohladil v podpoře po zádech a nakonec mi mokrou dlaň přiložil na tvář. „Neol," vydechl a nakrčil obočí. „Má Neol."
Přitiskla jsem se k němu ještě blíž a užívala si intimnost toho momentu. Má Neol. Milovala jsem, když mi tak říkal.
„Udělám vše co bude v mé moci, aby ses tak necítila. Nejraději bych tě poslal pryč, nebo zamkl někam, kde se ti nebude moct nic stát. Ale co bych to byl za monstrum, kdybych rozhodoval za tebe?"
Z oka mi unikla osamělá slza. Tu ihned otřel a opětovným vyslovením mého jména mě přinutil otevřít oči. Jeho pohled byl náhle tak intenzivní a hluboký, až nebylo úniku. Hledal důvod mého smutku, ale já se jen usmála.
„Jsi mé všechno, můj Ardele," zašeptala jsem a srdce mi při tom burácelo jako hrom.
Tolik jsem si vážila jeho odhodlání nechat mě činit vlastní volby. I ty chybné. Rodiče by mi to nedovolili. Předchozí král také ne. Emer se mě pokusila zabít a pro Relona jsem byla jen loutkou na trůně. O baronovi Urtelovi ani nemluvě.
Nechtěla jsem porušit atmosféru, která okolo nás proudila ledovým vzduchem. Pára z horké vody se okolo našich těl stáčela jako sametově hebké šlahouny a hýčkala nás na kůži. Plameny v mé hrudi jasně odpovídaly těm Ardelovým. Dva dílky zbraně bohů.
Rozzářil se a koutek rtů pozvedl do pokřiveného úsměvu. „Tak jsi mi ještě nikdy neřekla." Zněl nadšeně a potěšeně s jistou kapkou hrdosti.
Pohladil mě palcem po spodním rtu a opatrně ho okusil. Jeho něžnost mě zabíjela a přiváděla k šílenství zároveň. Tím polibkem si bral vše, aniž by o tom sám věděl a já mu to sama dávala na zlatém podnose. Mé polámané, těžce slepované srdce, bylo to nejcennější, co mi zbylo, a i to měl na obdiv. Mohl by ho znovu hodit na zem a rozdupat na padrť. Toho jsem si byla vědoma. Zatraceně. Jak hloupá jsem mohla být? Neměla mě má naivita po tom všem už nadobro opustit? Ale bylo mi to jedno. Za jediný další polibek bych si své srdce sama vyrvala z hrudi a nechala ve vodě klesnout až na samé dno.
Strádala jsem, padala k zemi a nechávala po sobě šlapat, jako bych nebyla ničím víc, než jen hadrem, se kterým někdo pořádně vytřel. Již kdysi jsem mu své srdce dala. Zlomil ho a já se ponaučila. Ale jen na chvíli. A nyní jsem v tom plavala znovu. Nedokázala jsem si představit, že by mě znovu strhl pod hladinu a vzal mi veškerý kyslík z plic. Znovu jsem mu věřila. A znovu jsem ho bezvýhradně milovala.
Byl tím nejhorším padouchem ze všech, ale v jeho oboru tím nejlepším. Kdo kdy dokázal ukrást to samé srdce dvakrát? A jaký poškozený by mu za to ještě děkoval a byl vděčný?
Pootevřela jsem ústa a nechala ho polibek prohloubit. Sama jsem mu vpletla prsty do vlasů a nutila ho se ke mně dostat co nejblíž. Mé tělo ho chtělo. Potřebovalo. Plameny skuhraly žíznivostí. Magie okolo nás mocně pulzovala v nesmyslných vírech. Svět se ztrácel. Vpíjel se do nás. My jsme tvořili náš společný svět, kde nikdo jiný nebyl. Jen opojná vášeň.
Nechala jsem ho, aby mě otočil zády k sobě. Zapřela jsem se rukama o skalnatý okraj jezírka. Jeho dlaně mi klouzaly po obnažené pokožce zvlhlé vodou, stejně jako jeho horký dech. Ze zimy okolo mě brněla kůže. Přesto mi bylo nepředstavitelné horko. Prudce jsem dýchala a zdálo se, že jeskyně okolo se pomalu točí. Dech se mi okamžitě srážel před ústy.
„Buď moje," zamručel mi do ucha a překryl mi levou dlaň tou svou. Propletl si se mnou prsty, až se mé tetování zavlnilo. Druhou dlaní mi sjel na vnitřní stranu stehna a postupoval pomalu výš. Nezabránila jsem tichému blaženému vzlyku.
„Ano," hlesla jsem pouze a stočila k němu toužebný pohled. Pokožka mi žhnula a zdála se stokrát citlivější.
Prsty si našel cestu mezi má stehna k nejcitlivějšímu místu a nechal mě se utápět v sama sobě. Připravoval mě na to, co mělo přijít posléze, ale již toto se jevilo jako ta nejsladší odměna. Zaplavovala mě bolestná slast podobná té, jakou mi přinášelo v prvních minutách jablko Samerů. Avšak i ono v porovnání s ním v jeho stínu zahanbeně bledlo.
Když mě on sám naplnil a naše těla splynula, vzduch okolo žhnul a jiskřil. Magie nabírala na síle, prostor se prohýbal a stisk našich propojených dlaní zesílil.
To, co se mezi námi dělo, nebylo jen o ukojení fyzických tužeb. Věděla jsem to už jen díky tomu, jak se mi srdce splašeně rozbušilo pokaždé, co se na mě byť jen podíval. Nebo když omylem zavadil o mou ruku a v mém těle vybuchovaly ohňostroje. Tento akt vše jen utužoval. Dopřával nám se na chvíli rozplynout. Zaměstnat zmožené mysli. Zahnat těžké myšlenky. Existovat pouze jeden pro druhého.
Poté, co se naše těla pohroužila do posledních záchvěvů blaženosti, si mě vtáhl do náručí a laskal měkkými rty každý kousek mé rozpálené pokožky, kde mi na krku vyrazily kapky potu.
„Měli bychom se brzy vrátit," špitla jsem, zatímco mi přejel rtem po hraně čelisti a znovu si ukořistil mé rty. „Nebo si budou myslet, že si nás doopravdy něco dalo k večeři," dokončila jsem větu, co se krátce odtáhl.
Jen nespokojeně zamručel a přitáhl si mě zpátky k sobě. „Tak ať."
„Ardele!" plácla jsem ho do ramene a zaklonila se smíchem hlavu, když mě provokativně kousl do krku.
„Musíme jít. Nebo si nás najde Opet."
Okamžitě ztuhl a se znechucenou grimasou se namáhavě odtáhl. „Výborně. Vyhrála jsi. Nálada zkažena. Můžeme odejít," zakabonil se, ale v očích se mu leskly provokativní jiskřičky.
Ardel po mě pokukoval, mezitím co se oblékal. Teplem Plamenů jsme se předtím osušili a nechali vodu v poklidu chladnout. Viděla jsem, že se mě na něco chce zeptat. Kroutil rty a těkal očima. Odhodlával se k otázce.
„Jak s ním můžeš vycházet? Po tom všem, co ti udělal," dostal ze sebe.
Aha. Tak o tomhle to bylo.
Povzdechla jsem si a začala si zavazovat šněrování u bot. „Stejně, jako jsem začala vycházet s Emer, nebo po tom všem s tebou. Mám úžasný talent na to zapomínat, co mi ostatní udělali. Měl bys být rád."
Napřímil se a založil si ruce na hrudi. Tvářil se lehce znepokojeně. „Ale já ti nezabil otce a nerozpoutal nepokoje v Lezumu. A abych nezapomněl. Rozhodně jsem tě nevěznil v podsvětí."
Napjala jsem se. Nasucho jsem polkla a zatnula čelist.
Měl pravdu. Opet mi zabil otce, nebo alespoň muže, kterého jsem za něj považovala. Přelstil mou sestru, celou mou zem a způsobil škody. A má matka je už možná mrtvá kvůli zlomenému srdci. To jsem ale z části způsobila i já. Na ní jsem myslet nechtěla. Nehodlala jsem zjistit, zda už je mezi nekonečnem hvězd. Mohla bych se zeptat Opeta, ať mi to ukáže, ale to bych nesnesla.
„Ne. Ale málem jsi zabil mě," vyrazila jsem ze sebe s trpkostí v ústech, dovázala šněrování, podívala se na jeho šokovanou tvář plnou ublíženosti a bez dalších slov odešla. Sama jsem si vykouzlila oheň a osvětlovala si cestu před sebou. S těžkým srdcem jsem vyklouzla ven z úkrytu do chladné zimy.
Zakřupal sníh. Praskla větvička. Vedle mě se mihl mezi keři stín. Zaútočila jsem automaticky bez rozmyslu a mé plameny málem sežehly na popel Terru opírající se nenuceně o kmen stromu. Zničující oheň zahnala pouhým máchnutím rukou.
„Tak jsem slyšela..." započala vyzývavě.
„...že se dost důkladně snažíte o následníka." Anita se vynořila ze stínů vedle své sestry a na rtech jí pohrával škádlivý úsměv, zatímco v očích měla osten bolesti a trápení.
„Dobrá strategie, pokud si chcete utužit své dost vrtkavé pozice." Terra se odlepila od kmenu a zazubila se tak vřele, až mi to vyrvalo vzduch z plic. Ani jsem nemyslela na to, že bych měla cítit stud za to, co se právě přiznaly, že slyšely. Netušila jsem, jestli zde byly celou dobu. Trapas jako trapas.
Mé přítelkyně byly konečně zpět. „Zdravíme, Neol."