Učili jsme se ovládat naše Plameny s takovou vervu, až se čas od času otřásalo celé podsvětí. Opet nám opravoval náš styl boje, držení těla, útoky, výkryty, úhyby, vše, co mu přišlo jen trochu neperfektní. Pomalu nás začínal připravovat na budoucí boj se štítem, takže jsme se museli naučit držet při boji levou ruku u hrudě, aby si uvykla na tom místě automaticky být a chránit tělo před útoky. A po ránech, při volných chvílích, jsme si povídali. Nebo se líbali. Nebo ze sebe strhávali oblečení.
Uběhl týden a Opet vyřkl svůj dost zajímavý objev. Učili jsme se rychleji, než by bylo u normálních lidí zvykem. U mě to zjistil pár měsíců zpátky při mé první nedobrovolné návštěvě u jeho dvora. Svaly se nám uzdravovaly již po pár hodinách. Tím pádem se tvořily rychleji a naše těla si snadněji zapamatovávala kroky a pohyby, které nás učil. Už kdysi Zerel poznamenal, že se učím podezřele rychle. Měl pravdu a já měla další teorii.
V moment, kdy jsem získala Plameny, se ve mně probudila část mě, jež do té doby dřímala. Krev mého otce byla utlačována tou mé matky. Žila jsem v tom, že jsem něco míň, než ostatní. Postižená a méněcenná. Ale magie Plamenů vyburcovala mou podstatu. Jen mi trvalo přijít na to, že se vůbec něco změnilo.
„Všechny bojové techniky jsou kombinací vašeho učení, tedy fyzického ovládnutí sebe sama, šikovnosti, vlastního postřehu a schopností a ty se musíte naučit perfektně. Jinak řečeno, abyste se naučili dokonalý kryt, je zapotřebí zvládnout základy bezchybně a následně je pilovat," ponaučoval nás Opet, mezitím co jsme se protahovali. Vždy měl něco nového, co nám říct, o čem nás poučit. Vnímala jsem ale jeho kradmé pohledy směřované na mě. Stačilo mu pohled oplatit a stáhl ho.
Ardel se většinou naježil vždy, když Opet přišel až ke mně a začal mi upravovat postoj. Dotýkal se mě zřídka kdy, ale i to málo stačilo k tomu, aby byl důvod k varovnému zatínání pěstí. Věděla jsem, že by Opet i nyní stál o naše spojení. Přineslo by mu to moc a nejspíš by mě využil k tomu, aby mohl navždy uniknout ze svého vězení. Proto nepřestával flirtovat a okouzlovat svou přirozeností. Působil neodolatelně. Pro jeho smůlu mě ale Ardel uhranul víc.
„Nemusíš ho tolik nenávidět. Pomáhá nám." Přejela jsem mu palcem po tváři, sjela dlaní na pevné rameno a po něm až k jeho velké dlani.
Ardel si mě přivinul k sobě a zadíval se mi do očí jarních luk. Ty jeho byly zde dole temnější, než jeho obvyklý odstín mokré zeminy. Zdály se být mnohem více nebezpečné. V pozoru.
„Nelíbí se mi, jak z tebe nemůže odtrhnout zrak," přiznal se. „Nebo jak se tě sem tam dotýká a ochomýtá se okolo tebe. Nedivil bych se, kdyby si tě začal brát na soukromé lekce."
„Žárlíš," zaculila jsem se a žďuchla do něj prstem.
Ardel nadzvedl obočí a zamrkal. „Já nežárlím. Nikdy," zamračil se. To mě pobavilo.
Líně jsem mu začala přejíždět dlaní po hrudi. „Takže by ti nevadilo, kdybych s ním na ty soukromé hodiny šla?"
„Cože bys?!" vyhrkl.
Začala jsem se tomu smát a rozcuchala mu vlasy. „Žertuju. Žádné soukromé hodiny." Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. „Teď si ale nacvičíme tu ohnivou vlnu, co ty na to?" zamumlala jsem mu do sladkého polibku.
⁓
Po dvou týdnech nás Opet zavedl k propasti, kde se na samém dně kroutila jako had láva. Viděla jsem, jak hluboko pod námi září a osvětluje již tak rudé stěny. Před vstupem do Pekelných síní jsem jí nikdy naživo neviděla. Jen jsem o ní slyšela v přednáškách, kdy o ní jednou mluvil profesor. Samozřejmě ji znal jen z doslechu a učebnic, protože prý jediné místo, kde ji lze spatřit, je Tareon, Říše nemrtvých, a tam by se živý nedostal.
Z jedné strany průrvy vedly na tu druhou kamenné podstavce rozmístěné nesouměrně od sebe. Nemohly být širší jak metr na metr a průrva měla na šířku přinejmenším padesát metrů. Hlavně u ní bylo nehorázné horko.
„Co přesně tady děláme?" zeptala jsem se a shlédla dolů. Z té výšky se mi zatočila hlava. Otřela jsem si čelo orosené potem.
Opet se postavil na kraj a od něj udělal velký krok na první z podstavců. „Není to snad jasné? Je čas učení a já jsem zde proto vás učit. Dnes se budeme zabývat rovnováhou, jež je důležitou součástí boje stejně tak, jako dobrý postoj. Rovnováha znamená všechno. Pokud při boji spadnete, je veliká šance, že vás protivník seshora probodne, nebo vám jakkoliv jinak ublíží." Démon vytáhl svůj meč a přešel o pár podstavců dál. „Názorná ukázka."
Zaujal bojový postoj a začal se sérií útoků a krytů. Protáčel se a přitom se dostával z jednoho kamenného podstavce na druhý. Tančil nebezpečný tanec, ale neudělal ani jedinou chybu. Vypadal, jako by nebral v potaz chybějící části tanečního parketu a jen se držel svých kroků. Byl to pro něj instinkt, jako když se čerstvě narozené hříbě do půl hodiny naučí chodit a do pár hodin již běhá.
Nervózně jsem si přešlápla z nohy na nohu. Snažila jsem si zapamatovat každý krok, který učinil. Pozorovala jsem jeho ladné, avšak smrtící pohyby pevného těla. Byl neochvějný a hrozivě nádherný.
„Kdo chce jít první?" zeptal se po ukázce, která mi nahnala strach dost na to, abych se ani nehnula.
„Snažíš se nás zabít?" Ardel znovu působil jako šelma připravená zaútočit. Stačilo by málo, aby Opeta pohledem sprovodil ze světa.
„Kdepak. Zdokonalit. V tom je rozdíl. Ale jak sis všiml, mezi zdokonalením a smrtí je tenká hranice. Snažím se ji nepřekročit. Co ty, Královničko? Také se bojíš jít sem za mnou?"
Ardel zbrunátněl a zafuněl. „Já se nebo-"
„Půjdu," přerušila jsem ho a přeskočila na první podstavec. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl. Rozklepaly se mi nohy. Slyšela jsem Ardela, jak mi říká, že to dělat nemusím. Ale na jednu stranu jsem vždy byla impulzivní a hloupá a hlavně odhodlaná všem dokázat, že se nebojím a zvládnu vše, co mi zadají. Také mi to ale velmi často téměř přineslo smrt.
„Odvážná to Královnička," zašvitořil sladce a přešel ke mně blíž. „Meč nyní nepotřebuješ. Ten připojíme až později. Dnes se budeš učit s bojovou tyčí. Pomůže ti s rovnováhou, a navíc se ti ta dovednost bude hodit kdykoliv, kdy nebudeš mít po ruce meč ani jinou ostrou hračičku." Známá tíha na boku zmizela a místo meče mi do ruky padla dřevěná tyč. Byla nádherně vyřezávaná a vyvážená. Všimla jsem si, že zdobení je uděláno tak, aby zabraňovalo zpoceným dlaním klouzat pryč.
Ukázal mi, jak správně tyč držet a předvedl tři základní pohyby, které jsem mu už po pátém pokusu perfektně zopakovala. Uznale přikývl a přešel na podstavec vedle toho mého.
„A nyní mi to předveď bez mé opory, přičemž se při třetím pohybu dostaneš na podstavec nalevo od tebe. Je blízko. Nehleď na mezeru jako na propast do nekonečna, ale jako na louži, kterou musíš překročit. Nechceš se přece namočit."
Tato rada mi zrovna dvakrát nepomohla. Nedokázala jsem si představit, jak bych místo několika sty metrovou prohlubeň mohla vnímat jen jako nevinnou louži. Louže nezabíjí poté, co do ní někdo spadne.
Nasucho jsem polkla a zaujala pozici. Doufala jsem, že nezemřu. Na Ardela jsem se raději ani zpříma nepodívala. Jen jsem cítila, že na mě upíná svůj spalující pohled. Vnímala jsem jeho nerozhodnost. Čelist měl určitě pevně zatnutou a slyšela jsem, jak občas popošlápl na místě, jakoby mi to chtěl zatrhnout a strhnout mě zpět do bezpečí. Ale kdyby to udělal, vzal by mi mou svobodnou vůli rozhodovat sama o sobě a o svém osudu. Sám zná váhu svobody. Nemohl by mi jí uzmout.
Udělala jsem tak, jak Opet řekl. Provedla jsem první pohyb a cítila se o trochu lépe. Druhý a tyč proťala vzduch tak, až zahvízdal. A poté na řadu přišel třetí.
Udělala jsem krok do strany, protočila se, udeřila neviditelného útočníka a provedla poslední krok, kterým jsem se měla dostat na vedlejší podstavec. Vypočítala jsem to ale špatně. Zaváhala jsem. Pravá noha mi zavadilo o kraj kamene. Ucítila jsem, jak pata dopadla do prázdna. Ihned mě popadla panika a nepřispěla k ničemu jinému, než ke katastrofě.
Vykřikla jsem a snažila se zachytit okraje, ale tyč v ruce se nemotorně zapřela o kámen, zákony fungování světa vzaly za své, a tvrdé dřevo mě prudce uhodilo do hlavy. Jako další se kámen proměnil v rudou záři a tvrdý povrch ve sténající vzduch okolo uší. Na moment mě pohltil nepředstavitelný strach, jako když mě Opet poprvé svrhl svázanou do propasti na Pláních. V ten další mé tělo prudce zastavilo a zůstalo viset nad lávou, která byla znatelně blíž, než když předtím. Cítila jsem, jak se mi zpotilo tělo a spalující teplo mi začalo laskat tělo. Jak horké to muselo být až tam dole? Kdybych se toho dotkla, uhořela bych, nebo by mě to rovnou pohltilo?
Začala jsem se vznášet vzhůru, až jsem dopadla zpět na tvrdý kámen podstavce. Lapala jsem po dechu a kašlala. Měla jsem sucho v ústech a jazyk jako struhadlo.
„Jeden z důvodů, proč nepadat," ozval se Opetův hlas. „Jednou bych tam někde nemusel být a nemohl tě chytit. Zde jsi v bezpečí, ale tam nahoře, v širém světě, už tě má magie nezachrání." Klekl si ke mně a když jsem nadzvedla hlavu, nabízel mi sklenku s vodou. Stále otřesená jsem po ní sáhla a na pár loků jí vyprázdnila.
Ardel už se přihnal k nám a padl vedle mě otřesený možná ještě víc, než já sama. Viděla jsem paniku v jeho očích a strach. Pochopila jsem, že to mělo co dělat s nedávnou vzpomínkou, kdy jsem padala do temnot a on nemohl nic dělat. Stejně bezmocný byl i nyní.
„Jsem v pořádku," ujistila jsem ho, ale třes mých rukou jsem zahnat nedokázala.
„Mohla umřít!" vyštěkl Ardel na Opeta. V očích se mu zaleskla ohnivá bouře.
„Ale nezemřela," opáčil a ledabyle se zhoupl na patách. „A ani nezemře. Neublížil bych jí. Jde jen o trénink. Zocelí jí to. I tebe."
„Nevím, kdo učil bojovat tebe, démone," sršel Ardel, „ale dá se to dělat i jinou cestou."
„Učila mě má matka a udělala zatraceně dobrou práci, na rozdíl od té tvé. Přežil jsem tak dlouho díky ní a přežiju ještě déle. Takže se buď uč ode mě a přežij, nebo se uč vaším smrtelným způsobem a nalezni smrt na prvním bitevním poli, které kdy uzříš."
Nastalo ticho. Bratři na sebe hleděli dlouhou chvíli. Možná, že Ardel opovrhoval Opetem, jakožto svým bratrem a Opet opovrhoval zase Ardelem, ale oba si byli vědomí toho, že jsou stejné krve.
Viděla jsem, jak se snaží odhadovat toho druhého a hodnotí ho. Ani jeden z nich nevěděl, jak se chovat vedle toho druhého. Pro Opeta nejspíš nikdy neexistoval nikdo jako Ardel a do jejich prvního shledání pro něj bratr byl jen někdo téměř nereálný. Ardel měl zase jen sestru, kterou mu zavraždili, když mu bylo pouhých třináct let. Zatoužila jsem po tom, aby k sobě našli cestu, alespoň náznakem. Stačilo by, aby se navzájem nechtěli zabít a já nebyla jediná věc, která je od toho dělila.
„Zkusím to znova," postavila jsem se na nohy a oprášila rudý oblek. Ardel ho od druhého dne tréninku nosil též a já si v nejmenším nestěžovala. Dokonale obkresloval jeho vyrýsovanou hruď a já se jím tak mohla kochat i během dne.
„Opravdu to chceš zkoušet? Co když tě příště nechytí? Nemusíš tolik riskovat. Stačí se rovnováhu naučit někde jinde. Někde, kde pod tebou nečíhá smrt," snažil se mě odvést pryč, ale já věděla své. Na bojišti smrt bude číhat všude a já se musela naučit jí čelit.
„Můžeš se zatím učit pohyby z postranní, než bude řada na tobě," řekla jsem klidným hlasem a přijala tyč, kterou mi Opet podával. Ani ona nedopadla až dolů.
„Budu na tebe dohlížet," ujistil mě a přešel na kraj průrvy, odkud ze mě doopravdy po celou dobu zrak nespustil.
⁓
Dvacátý osmý den nás Opet pozval na soukromou večeři. Naše těla už si zvykla na každodenní dávku námahy a uzpůsobila se podle toho tak, abychom i večer po tréninku byli schopní fungovat bez úplného vyčerpání.
Obdržela jsem od Krále podsvětí nádherné šaty vyhlížející jako noční nebe, kdy od východu začíná něžně svítat. Ardel měl košili ze stejné látky, takže jsme k sobě dokonale ladili. Vlasy jsem mu rukou sčesala z očí dozadu mezi rohy a urovnala mu límeček. Nedokázala jsem se neusmívat.
I přes to všechno jsme zde byli šťastní. Byli jsme spolu, bez okolního světa, který by nám říkal, jak bychom se měli chovat na veřejnosti, jaké máme povinnosti a kým máme být. Jeho úsměvy byly pravé, veselé. Měli jsme své skryté vtípky, které nikdo jiný nemohl chápat. Objevovali jsme navzájem naše těla a nemysleli při tom na nic jiného, než na toho druhého. Život zde byl mnohém lehčí, osvobozující a naše magie rostla a nabírala na síle, stejně jako naše bojové umění.
Večeře byla bohatá a měla jsem na výběr z mnoha chodů bez masa, kdy se luštěniny míchaly se zeleninou, ovocem, vývary, pečivem a různorodými jídly, které jsem nikdy předtím neviděla.
Konverzace se po většinu času točila ohledně plánů na následující měsíce. Probírali jsme různé bojové strategie, diskutovali o tom, co vše je potřeba se naučit a zdokonalit a co bychom mi osobně preferovali umět nejlépe. Poté však téma sklouzlo k našim osobním životům.
„Veškerý zastavený čas, který zde máte, mohu využít za sto let. Devět měsíců na sto let. Nečekal jsem, že bys to po mě kdy mohla chtít jako službu. Vlastně jsem ani nečekal, že by ses sem kdy chtěla vrátit," Opetův hlas se rozléhal síní plnou trnitých šlahounů, odkapávající krve a očí pomrkávajících na nás ze zvědavých stěn.
Netušila jsem, že měl limit. Jen jsem myslela, že je to maximum, co si mohu přát. Mýlila jsem se, ale to mě nijak neznepokojovalo. Uvěznila jsem ho - vlastně se uvěznit sám nechal - zneužil mou hloupost pro své účely a já tak mohla zneužívat i jeho.
„U mě si nemůžeš být ničím jistý," věnovala jsem mu jedovatý úsměv a upila vody. Opet se fascinovaně zapřel do křesla a uvěznil mě ve svém uhrančivém pohledu.
„Je neuvěřitelná, že ano?" vložil se do toho Ardel a položil dlaň na tu mou na stole.
„To je jeden z důvodů, proč jsem jí chtěl udělat svou královnou." Byl nebezpečně vážný a to mě přinutilo ztuhnout. Odtrhla jsem od něj oči a raději se zaměřila na Ardela vedle sebe. Obličej se mu napínal zlostí. Bylo to zde znovu. Ta nevraživost mezi nimi.
„Cože jsi?" dostal ze sebe pomalu a nebezpečně klidně.
„Nemusíš se obávat. Její odpověď byla ne a já její slovo beru za hodnotné. Je tvá jak ve tvém světě, tak i v tom mém," rozhodil rukou v líném gestu a na měděný talíř si přihodil další kuřecí křidélko.
„Návrhy dělat může," promluvila jsem, abych situaci uklidnila. „Každý může, ale je na mně, jak na ně odpovím, ať už jsou jakkoliv absurdní."
„Já vím," řekl ztěžka, „já jen... Já vím." Ramena mu povadla a místo hádky začal znovu jíst. Viděla jsme, jak se snaží nežárlit, ačkoliv to v něm vřelo. Nebyl tu nikdo krom mě, s kým by si mohl povídat. Neměl zde jiné přátele a ke všemu se mu jeho bratr snažil přebrat manželku. Chápala jsem ho. Proto jsem si s ním propletla prsty a směřovala konverzaci zpět do bezpečných vod, kde se ani jeden z nás nemusel cítit bezradně a v ohrožení.
Překvapivě se ani Opet nesnažil navodit další nepříjemnou situaci a nakonec se i rozpovídal o svém dvoře zde v Pekelných síních a letech, které zde prožil. Vyprávěl jen okrajově, nezaplouval do svých pocitů. Jen čirá fakta, která ho nemohla nijak ohrozit, nebo dát najevo, jak hrozné to zde dole muselo být. A já ho začínala chápat. Protože být téměř tisíc let uvězněn s titěrnou nadějí na návrat by muselo ovlivnit každého. Ale nesmrtelné bytosti jsou jiné. Musí. Jinak by je i jejich nesmrtelnost stála brzy život, či zdravý rozum.