Edmontom jsme nechali za sebou. Další zastávka následovala v Calgary. Tyhle tripy byly neskutečně rychlé a únavné. Braly hodně energie a pak vás vyflusli doma zmuchlané a požvýkané jako od nějakého podivně vyhlížejícího tvora. I tak jsem je svým způsobem milovala.
Calgary bylo typické svým počasím. Většina lidí umrzla hned po příletu. Ne, dělám si legraci, ale moc tomu rozhodně nechybělo. Zababušená do nejteplejšího kabátu, který jsem sebou měla, jsem si natáhla rukavice a vystoupila z letadla. Ihned mě ovanul studený vítr a vlasy se rozletěly na všechny strany. Scházela jsem dolů, marně se snažila vlasy ukočírovat a nadávala u toho jako špaček.
Za sebou jsem uslyšela smích. To je jim typický. Tak to dopadá, když máte tým plný zákeřných mužských, který by si pro srandu nechali i obarvit chlupy na zadku na růžovo. Otočila jsem se, že jim to pěkně vytmavím. Místo toho jsem málem narazila do mužské hrudi a kdyby mě kdosi nechytl, sletěla bych dolů jako právě hozená karta. Nemusela jsem se dívat, kdo to je, poznala jsem ho. Moje tělo reagovalo na jeho blízkost. Usmíval se na mě a já se marně snažila přimět své divoce bušící srdce k poslušnosti. Když mi na hlavu narazil čepici a uhladil vlasy z obličeje, koukala jsem nechápavě ještě víc.
„Tak," pronesl, „teď je to lepší." Pochvaloval si svůj nápad a něžně u toho zastrkával poslední zbloudilé prameny vlasů za lem čepice. Jeho oči bloumaly po mém obličeji.
„Děkuji," pronesla jsem uchváceně. Moje srdce v tu chvíli uvnitř hrudi dělalo trojité Salchowy. Přemýšlela jsem, zda se mi to jen nezdá. Ten chlápek nemohl být skutečný. Jenže on skutečný byl a byl můj. Můj hokejista. Něžný, vášnivý, šibalský, pozorný, rozkošný, hravý, milí, všímaný a mnoho dalšího, ale především byl můj. Můj útočník.
Vypnutá hruď se mu dmula pýchou, jak se tam přede mnou tyčil a dělal jedno z nejkrásnějších romantických gest, co jsem zažila. Ruka mi vystřelila vzhůru. Pohladila jsem lem čepice a prsty nahmatala logo Bruins. Dal mi svoji čepici, běželo mi hlavou. Tu křiklavě žlutou s týmovým logem, kterou měl tak rád. Sám mrznul. Usmála jsem se nad sebou i nad ním. Byli jsme jako puberťáci, co se poprvé zamilovali.
Popadl mě dlaněmi za ramena, otočil od sebe a popohnal. Seběhla jsem dolů a až se má chodidla dotkla pevné půdy, konečně jsem vydechla. Jako bych celou dobu, co se mě na schodech z letadla dotýkal, podvědomě zadržovala dech.
***
Z letiště jsme se přesunuli do hotelu, ubytovali se a pro dnešek již měli volno. Zítřejší den nás čekal zápas s Flames na jejich domácí půdě a tak se každý snažil načerpat co nejvíce sil. Osprchovala jsem se a následně vyrazila pro večeři. Hotel byl narvaný, ale také poměrně velký. Všichni návštěvníci se dokonale rozptýlili.
V restauraci jsem se posadila k volnému stolu a objednala si pečeného lososa se zeleninou. Měla jsem na něj chuť, a když můj zrak uviděl tuto nabídku v menu, bylo rozhodnuto. Popíjela jsem vodu s lehkým nádechem citrónů a brouzdala očima po okolí. Dlouho mi to však nevydrželo a tak jsem otevřela knihu, kterou jsem si donesla s sebou. Milovala jsem knihy, i když jsem na ně neměla tolik času, jak bych si představovala.
Z řádků a fascinace mě vytrhlo až vrzání židlí a mužské hlasy. Vzhlédla jsem a zadívala se přímo do Owenových veselých očí.
„Co to čteš?" zeptal se a pokýval hlavou na knihu v mých rukou.
Instinktivně jsem ji zavřela a dlaní jemně pohladila její hřbet. Na obálce se skvěla mužská postava s králičí hlavou sedící na toaletě.
„Úzkosti a jejich lidé od Fredrika Backmana," ukázala jsem knihu směrem k našemu kapitánovi a uchechtla se, když se udiveně zadíval na obálku a svraštil obočí. Měla jsem nutkání bránit sebe i knihu, kterou právě čtu, protože byla jedna z nejlepších, jaké jsem kdy držela v rukou. „Backman je můj oblíbený autor. On je hotový kouzelník se slovy a humorem."
Pořád ještě na mě nevěřícně kroutil očima a já se musela smát. Taky jsem ze začátku byla hodně skeptická, ale jen co jsem otevřela první knihu, kterou napsal, zamilovala jsem se do jeho slov. Bez debat.
„Někdy ti ji půjčím," slíbila jsem. Pak už se na stole přede mnou objevilo moje jídlo. S chutí jsem se do něj pustila a kluci si zatím objednávali pro sebe.
S očima nad sklenkou vína jsem se rozhlížela po hokejistech usazených u stolu. Přejížděla jsem z jednoho na druhého pohledem. Nedovedla jsem myslet na nic jiného, než že jsem zatraceně ráda, že jsem tady. Že jsem součástí týmu. Boston Bruins nebyl ovšem jen sportovní tým. Byli rodinou. I když občas trochu disfunkční, pořád to byla rodina.
Pár kluků mi pohled oplatilo. Pouze jeden však udržel oční kontakt a upřeným výrazem z pod tmavého obočí mě přikoval k židli. Ani jsem se nehnula. Hleděla jsem do těch temných tůní, a když se v nich hravě zajiskřilo, zadrhl se mi dech v hrdle. V ústech jsem měla jako na Sahaře. Ztěžka jsem polkla a rychle si přiložila sklenici k ústům. Musela jsem se napít. Jinak hrozila mému organismu kompletní dehydratace. To vše jen a jen díky číslu 77.
Odkašlání ozývající se z Owenova místa mě vytrhlo z letargie. Na vteřinu jsem zavřela oči. Musela jsem nabrat sílu a vzpamatovat se. Až pak jsem se mohla podívat Owimu do očí. Culil se na mě jako blázen a pod dlaní schovávající se ústa měla co dělat, aby se nerozesmála na plné kolo. Ten hajdalák nás měl přečtené a parádně se bavil.
„Co?" zeptala sem se zdviženým obočím, rádoby působící jakože nevím, o co mu jde.
Jen zakroutil hlavou, ruce napřáhl před sebe na znamení, že se vzdává. Úsměv ho ale nepřešel. Zubyl se až to trochu nahánělo hrůzu.
Všichni se cpali večeří. Okolím se neslo jen mlaskání mých čuňátek. Nikdo ani nedutal. Když byli všichni najezení dosyta, zůstali jsme sedět a povídali si. Kluci samozřejmě vymýšleli samé blbosti a překřikovali jeden druhého. Klid vystřídal ryk. Byli jako stálo buvolů, které zrovna vypustili do volného prostranství. A já mezi nimi. Samotinká lvice uprostřed své nesourodé smečky.
„Brácha mě učil, když jsem byl malej, vykrkávat slova," pronesl zrovna Breiden. Pyšně vypnul hruď, jako by to bylo něco, nač je hrdý. Tím upoutal moji pozornost. Sledovala jsem ho s nevírou v očích a čekala, jestli nám tu svoji superschopnost předvede.
Kluci okolo stolu se začali smát, povzbuzovat ho a dělat randál na celou restauraci. Bylo to nakažlivé. A jak jinak, Breiden se nenechal dlouho přemlouvat. Rukama poplácal vzduch před sebou, na znamení, aby se všichni utišili, zhluboka se nadechl a se soustředěným výrazem začal.
„Kráááááá," brknul, „rrááááááá," brknul podruhé, následoval nádech, „váááá!"
Na tři brknutí nám krky jako od starého chlapa po třinácti pivech předvedl slovo kráva. Bylo to nechutné a tak trochu mi to připomnělo děctví. Kroutila jsem očima, ale smála se s ostatními. Protože i přes veškerý odpor, ten kluk z toho měl šílenou radost a zatraceně, kdo by se tomu nezasmál.
Ostatní ho začali napodobovat a zkoušet svoje krkací dovednosti jeden přes druhého. Díky bohu, že se restaurace mezi tím, co jsme jedli, poměrně vylidnila. Jinak bychom si uřízli parádní ostudu.
„Hej, trenérko," zakřičel na mě Zach, „Teď seš na řadě ty. Předveď se."
Vykulila jsem na našeho gólmana oči a zakroutila hlavou. „Na to zapomeň. Nebudu tady krkat v restauraci."
„Nenech se pobízet."
„Netrhej partu, trenérko."
„To musíš, Robyn."
Jeden přes druhého mě hecovali, naléhali, vybízeli. Věděli na jakou notu zatlačit. Byla jsem hokejistka. Soutěživost mi tekla žilami místo krve a krkat jsem uměla poměrně obstojně. Přece jen jsem vyrůstala v Tájem, Rambem a jejich partou. Jen už jsem hrozně dlouho podobou prasárnu nedělala. Naposledy snad když mi bylo tak šest nebo sedm let. Tak jsem místo záporného kývání hlavou pomalu ustávala v pohybu.
Pohled jsem ale prvně obrátila k pekelně temným jezerům v obličeji muže, který mě jako jediný mezi ostatními nepovzbuzoval. Moje srdce mírně poskočilo v očekávání jeho reakce. Mlčel, ale výraz, ten mluvil za vše. Tak hravý, rošťácký, vyzívající úšklebek. Jakoby jím říkal: Tak se předveď. Ukaž jim, kdo je Robyn Torresová.
A to by nebyla Robyn Torresová Robyn Torresovou, kdyby nepředvedla, co v ní vězí. Wesleyho pohled byl poslední kapkou v moři odstartující vlnu přílivu.
Koutky úst se mi zvlnily v úšklebku, který byl hodný masového vraha. Položila jsem sklenici s vínem na stůl a pak na celé kolo spustila: „Aa..Bbbb....Cccc..." vykrkávala jsem abecedu. Přesně tak, jak mě to učil Rambo pod přísným Tylerovým dohledem. Vycházely ze mě zvuky hodné hospodského štamgasta. Kluci ryčeli, povzbuzovali. Řehtali se, jakoby měli padoucnici. A já se nenechala zahanbit a pokračovala dál.
„Yes! To je moje holka!" zaryčel Wesley, když jsem se dostala k písmenu M. Dál už jsem nemohla. Smíchem jsem se prohnula v pase a veškerému krkání byl konec. Se smíchem na rtech a pohledem upřeným na Wesleyho jsem udělala rádoby ladné pukrle a všem se uklonila, vsedě podotýkám.
Dívala jsem se, jak se usmívá. S hrdým výrazem na tváři tleská té nejabsurdnější dovednosti, jakou jsem kdy ovládala. Ovšem ta hrdost, jaká se mu zračila v obličeji. Dostávala mě do kolen. On mě dostával do kolen. I tady přede všemi.
Vnímala jsem smích okolo, ale i kradmé pohledy z Wesleyho na mě. Kluci nebyli blbý. Bylo jim vše jasné. A nám dvěma taky. Nedokázali jsme se od sebe držet dál. Teď už ne.
***
Když jsem se později toho večera vracela na svůj pokoj, v patách mi šel můj osobní strážce. Vnímala jsem jeho přítomnost jako bych měla uvnitř sebe spínač, co se aktivuje kdykoli je nablízku. Prostě přepne a já vím, že tam je. Zadrhne se mi dech, polije mě horko a ruce, ty se mi rozklepou.
U dveří jsem vytáhla ze zadní kapsy džínů kartu od pokoje a pohled stočila k Wesleymu. Okamžitě byl u mě. Dlaněmi popadl mé tváře, pozdvihl obličej vzhůru a lačně přitiskl rty na mé. Úlevou ze spojení jsem vydechla proti jeho ústům. Vnímala jsem, jak se usmál, ale líbat mě nepřestal. Lačně jsem si vychutnávala každičký pohyb rtů i spojení dravých jazyků. Nemohla jsem se ho nabažit. Byl jako droga. Jednou ochutnáte a pořád chcete víc. Nemůžete přestat, i kdybyste chtěli.
Dlaněmi jsem hladila bicepsy, vypracovaná ramena a hruď, která se s každým nádechem zvedala naléhavěji. Těžce jsem oddechovala, když se naše polibky na chvíli přerušily. Opřela jsem se zády o zavřené dveře pokoje a Wess se pohnul se mnou, jen aby udržel mezi našimi těly co nejmenší množství prostoru. Zpod řas jsem vzhlédla k forwardovi, kterého jsem chtěla pro sebe.
„Nechci, abys odcházel," zašeptala jsem. Oči, doširoka otevřené, upřené do těch jeho.
Usmál se. Šťastně, bezstarostně, mladě, rošťácky a pohladil mě klouby prstů po tváři.
„Nechci odejít," pronesl potichu chraplavým hlasem.
Zachvěla jsem se. Ta dvě slova mi stačila. Odloupla jsem se od dveří, projela kartu čtečkou a za ruku zatáhla Wesleyho dovnitř. Zaklapnutí dveří nám poskytlo soukromí. Byli jsme jen on a já. Pevně svíral moji dlaň, jak jsem procházela pokojem a jeho vedla za mnou.
Z ničeho nic se zastavil a švihem paže si přitáhl mojí maličkost k sobě do náručí. Přistála jsem ladně v jeho objetí. Okamžitě mě obklopily dvě silné paže. Sehnul se, přitiskl čelo k mému. Rty se pomalu přibližoval. Ale pak ustal v pohybu. Vydechl, až mě vzduch uniklý z jeho úst pošimral na pootevřených rtech. Naskočila mi husí kůže.
„Strašně moc jsem tě chtěl políbit, když si to tam dole klukům natřela v krkací bitvě," pronesl proti mým rtům.
Ujelo mi zaúpění. Napůl studem, z toho, že jsem před všema předvedla svoje krkací umění. Napůl díky tomu, že jen on mě může chtít políbit po tom, co jsem právě vykrkávala abecedu a ještě na mě být hrdý. Položila jsem mu dlaně na hruď. Pod vrstvou oblečení, svalů a kostí tlouklo srdce. Bilo rychle. Cítila jsem nárazy až v konečcích prstů.
„Polib mě teď," zaprosila jsem. Pak už se jeho rty zmocnily mých.
Vklouzla jsem mu dlaněmi pod látku trička. Horká pokožka pod mými prsty brněla. Strhla jsem mu ten kus oděvu přes hlavu a odhodila ho na podlahu. Dlaněmi jsem okamžitě sjela k lemu džínů. Nechtěla jsem, aby nás od sebe cokoli oddělovalo. Hbitými prsty jsem rozepla knoflík a pokračovala zipem. Pokojem se rozléhalo jen naše zrychlené dýchání a zvuk rozepínajícího se zipu. Wesley ze mě nespouštěl pohled po celou dobu, co moje dlaně stahovaly džíny dolů po svalnatých stehnech a lýtkách dolů. Odkopl je pryč.
Nepustila jsem ho k sobě. Naopak, o krok jsem couvla. Z pod řas se na něj usmála a začala svlékat tričko sobě. Mučivě pomalu jsem putovala látkou trička vzhůru po břiše, pažích, přes hlavu, až skončilo na podlaze pokoje vedle toho pánského.
Rozepla jsem knoflík džínsů, ale Wesley mi dlaně odstrčil. „Dost, to stačí. To udělám já," zavelel. Oproti mému mučivému tempu, hbitými pohyby sundal moje džíny i s kalhotkami. Podprsenka o sekundu později letěla za nimi.
Přiblížil se ke mně, jeho mohutné atletické tělo zocelené stovkami hodin na ledě i mimo něj, se nade mnou tyčilo. Popocházel blíž a já couvala. Pohledy zaklesnuté do sebe.
Když pak lýtka narazila na rám postele, zavrávorala jsem, a Wesley mě nechytil. Ne, sice mě přidržel, ale nechal moje tělo klesnout do chladivých přikrývek. Sám zůstal stát. Očima putoval po každičkém kousíčků mého nahého těla. Od konečků prstů, přes nohy s jizvami způsobenými hokejem, přes břicho, ňadra, až doputoval k mým očím. V těch jeho žhnulo.
„Bohové," zaúpěl, „jsi tak nádherná."
S těmi slovy se nade mě sklonil. Prolíbával si cestu k mým rtům. Pod každým jeho smyslným dotekem jsem se zachvěla. Postupoval pomalinku. Mučivě. Vychutnával si každičký detail mé bytosti. Přitom po těle putoval nejen svými rty, ale i konečky prstů a dlaní. A já uvnitř vřela. Chtíčem. Spaloval mě, podněcoval bouři a jediné po čem jsem toužila, byl on. Potřebovala jsem ho. Chtěla jsem ho. Jeho a sebe jako součást jednoho celku.
Když se tak stalo, projela mnou vlna agónie. Vnímala jsem, jak mě naplňuje. Perfektně do mě zapadá. Prohnula jsem se v zádech a zaklonila hlavu. Víčka se mi samovolně zavřela a ústa... z nich unikl hlasitý sten. Vyšla jsem mu pánví vstříc a pak už na nic nečekal. Jeho výpady byly čím dál rychlejší, čím dál hlubší a stloukaly uvnitř mého těla pocit, který lze jen těžko popsat. Vnímala jsem napětí, tlak, hromadící se horko, pulsování... bylo to příliš.
V ten okamžik ze mě vyklouznul a já na protest zamručela. Nechtěla jsem, aby přestal.
„Ššššš," zašeptal mi do pokožky za uchem. Políbil mě tam. „Zvedni se."
A já poslechla. Nestávalo se často, aby mi říkal, co mám dělat, ale nyní mi to bylo jedno. Ten rozhodný tón hlasu a autorita jemu vlastní, se mnou dělaly divy.
Udělal mi místo, ale postel neopustil. Zvedla jsem se a nedočkavě se přiblížila k němu. Jen zakroutil hlavou a naznačil mi, ať se otočím.
Klečela jsem před ním na všech čtyřech, když do mě pronikl a u toho masíroval moje hýždě. Splýval s mým tělem a hýčkal každý jeho kousek. Od hýždí, po ňadra, záda, citlivé místečko na krku, až po můj klitoris. Hladil ho, dráždil a přiváděl mě k šílenství. Kroutila jsem se pod jeho výpady, neschopná nabažit se jeho doteků i jeho samotného.
Přitáhl si mě k sobě vzhůru. Zády jsem narazila do jeho hrudi, ale přirážet nepřestal. Dlaní bloudil po mém břiše a prsou, líbal mě na krku a zanechával za sebou vlhkou stopu, když po pokožce hravě přejížděl jazykem.
To bylo moc. Víc jsem vydržet nezvládla. Každičký sval tepal chtíčem. Nárokoval si každou buňku v mém těle. A když tempo přírazů ještě zrychlil a polibek na krku změnil v kousnutí, rozpadla jsem se na tisíce kousků. Tělo se mi chvělo, hlava padla na jeho rameno a ústa křičela jeho jméno. V ten okamžik podlehl i on.