„Myslel jsem, že jsi šla spát," vstoupil na cvičiště líným krokem Rellok.
Terra se nezastavovala ve svém cvičení, jež zrovna prováděla. Jejím cílem byl dřevěný panák, do něhož bez přestání sekala už dobrou hodinu. Také to na něm bylo vidět. Hluboké záseky se táhly podél celého dřevěného těla a vypovídaly o zkušenosti útočníka.
„Nemůžu spát," přecedila přes zuby, nadechla se a znovu udeřila mečem do trupu figuríny. Udělala otočku, skrčila se, proklouzla za svého dosavadního nepřítele a zasadila mu ránu do zad. Byla celá zbrocená potem, udýchaná a pálily jí svaly, ale alespoň už necítila potřebu křičet a zabíjet živé lidi kvůli tomu svíravému pocitu ve své hrudi. „Předpokládám, že ty také ne," řekla dýchavičně.
„Myslím, že už bychom tuto místnost mohli nazvat naším místem," uchechtl se pobaven svou vlastní myšlenkou a začal si svazovat havraní vlasy do ohonu. Měla chuť mu do nich zajet prsty a přitáhnout si ho k sobě. Okamžitě tu myšlenku potupeně zahnala. Takto myslet neměla.
„Tak moc si zase nefandi. Až zvládneme zbytek zkoušek, budu moct nazvat jakékoliv místo svým vlastním," ušklíbla se a vrhla se znovu proti figuríně. Rány utržila na břiše, krku a zádech. Kdyby to byl reálný muž, už by se skácel k zemi.
„Teď je otázkou, kdo si fandí víc." Koutek rtů se mu pozvedl v pobavení.
Terra se zastavila v boji a zapřela se o svého dřevěného nepřítele. Hodnou chvíli se jen dívala na Relloka, jak si vybírá vhodnou zbraň, než se zeptala: „Proč jsi mi poradil? Je to už podruhé, co jsi řekl něco, co mi mělo pomoct."
Rellok si do rukou vzal dlouhou cvičnou hůl, zapřel ji o zem a přenesl na ni svou váhu. „Co tím myslíš? Neřekl jsem nic průlomového," pokrčil ledabyle rameny a naklonil prozíravě hlavu na stranu.
„Lháři," zavrčela Terra. „Moc dobře víš, co tím myslím. Jak jsi mohl vědět, že jde o zkoušky cnosti? Řekl ti to můj otec?" vyzvídala nabroušeně. Rellok se nezdál být nijak nadšený z jejího výslechu.
„Být tebou tak mlčím." Jeho mručení vypovídalo o mnohém. Popadl svou cvičnou hůl a přešel na druhou stranu místnosti, aby měl soukromí. Jedním tahem si přetáhl přes hlavu košili, až musela i Terra uznat, že to bylo působivé. Dokázala takový talent přiřadit jako užitečný i k jiným věcem.
„Jistě. Protože pokaždé moc mluvím, že? Pamatuju si, jak tě to vždy dovádělo k nepříčetnosti," prohodila provokativním hlasem a nespouštěla ho z očí. Už jen kvůli tomu, jaký výhled tím získávala.
Ignoroval její slova a raději se sám začal rozcvičovat. Viděla, jak se mu při protahování napínají těžce nabyté svaly. Musela několikrát polknout, aby zahnala ty nepříčetné myšlenky.
„Mám ti poděkovat od Smrti, že jsi mi s tím pomohl," vyhrkla. Chtěla aby reagoval, jakkoliv, a tohle jí přišlo jako nejzaručenější cesta, aby se tomu tak stalo. A opravdu. Zarazil se v tom, co dělal a otočil se k ní čelem. Výraz mu proměnilo ohromení.
„Setkala ses s ní," vydedukoval. Terra neodpověděla a tak řekl: „Viděl jsem, jak si tě označkovala. Máš to vypálené pod kůží. Jsi její."
Jsi její. Ta slova jí děsila.
„Viděl jsi to."
„Jistě, že ano. Zářilo to jako maják," uchechtl se a zakroutil hlavou. „Všichni to viděli. I Taran. Všem pod podmínkou popravy zakázal se o tom byť jen zmínit, za to mu buď vděčná. Kdyby to neudělal, tak ti zde nedají ani najíst, aniž by se strachy nepodělali."
„Báli by se mě? Protože si mě označila Smrt?" zeptala se nejistě.
„Proč si tě označkovala, Terro?" Jeho otázek bylo příliš. „Co jsi jí slíbila za to, aby tě nechala jít?" Začínala se jí z toho točit hlava. „Co jsi tam viděla? Co se tam stalo? Jak jsi dokázala uniknout? Co ona slíbila tobě? Co za zkoušku cnosti to bylo?" Mnoho otázek, mnoho úzkosti, mnoho výčitek, mnoho nenávisti vůči jí samotné. Znovu nemohla dýchat. Znovu jen hleděla před sebe a snažila se popadnout dech. Stiskla čelist pevně k sobě, protože se jí rozklepaly zuby. Ten hrozný pocit se znovu vrátil.
Málem jsem nechala zničit pouto mezi mnou a Anitou, hrálo jí stále dokola v hlavě. Málem jsem to všechno zničila kvůli své hamižnosti a touze po zlatě. Nenávidím se. Nenávidím se. Nenávidím se.
Právě proto sem přišla. Potřebovala si to ze sebe vybít. Potřebovala se unavit natolik, aby usnula, a její tělo nezvládlo z vyčerpání vytvářet sny.
Odvrátila se od Relloka, pozvedla krátký meč, a bez jakéhokoliv vysvětlení začala znovu útočit. Jeden sek, druhý, třetí... desátý... třicátý. Hořely jí plíce. Pálily jí svaly v celém těle jako by jí krví proudilo roztavené železo, ale pokračovala dál. Slyšela jen tlukot svého srdce a tupé rány, jak mlátila do dřeva. Cop za ní létal jako ve větru a tělo se pohybovalo vteřiny před ním. Nechtěla slyšet nic, krom oněch ran a tlukotu srdce. Nic jiného. Žádné myšlenky. Nic, co by ji ničilo zevnitř, jelikož to bolelo víc, než jakýkoliv druh fyzické bolesti.
Když jí někdo chytil za zápěstí a chtěl jí zastavit v dalším sledu útoků, vykroutila se mu a v další vteřině mířila na něj. Zapomněla, kdo další s ní byl v místnosti, dokud její meč nenarazil do dřeva cvičné hole, kterou Rellok držel napřaženou před sebou.
„Měl by ses mě bát," zasyčela na něj. „Označila si mě Smrt. Měla pro to důvod." Její dech byl uštvaný, postoj vhodný zabijáka, jakým po právu byla. Zabíjela, topila se v krvi ostatních a okrádala. Nikdy se nemohla nazvat tím, kdo by dával. Jen brala.
„Proč?"
„Protože jsem slíbila, že budu její bojovnicí až do své nejdelší smrti," vychrlila na něj zlostně a to uvědomění jí málem srazilo na kolena. Chtěla to udělat jako výměnu za štěstí Anity, ale neřekla to dost jasně. Slíbila jí své služby za oplátku ničeho. Byla hloupá a naivní. „Měl by ses bát, Relloku. Měl by ses třást a utíkat pryč, jako vyplašený pes."
„Nebudu utíkat před Smrtí, Terro. Nikdy jsem neutíkal a nebudu ani nyní," snažil se jí uklidnit svým mírným tónem hlasu. Kdyby se nechala, pomáhalo by to. Ale ona se nechtěla uklidnit. Ne díky němu.
Stále tlačila meč proti dřevěné holi. Ruce se jí třásly námahou a svaly se v nich napínaly bolestí, ale to potřebovala. A on to zpozoroval. Odrazil její útok a přešel do protiútoku. Bránila se. Chtěla zuřit a tak jí poskytnul šanci si to vybít.
Točili se v kruzích, útočili, kryli se, otáčeli a hledali balanc. Jejich kroky byly již tolik zažité, že to působilo jako smrtící tanec.
„Co tě tam tolik vyděsilo? Proč jsi na chvíli zemřela?" zeptal se zrovnu, když na něj útočila několika rychlými seky. Už se též zadýchal. Jejich zbraně se znovu střetly. Chvíli tak zůstali, tváří v tvář.
„Protože jsem málem udělala chybu," přiznala a odrazila jeho hůl. Začali okolo sebe kroužit připraveni kdykoliv vyrazit kupředu. Terra cítila, jak jí po čele, hrudi i po páteři stéká pot. I po jeho těle se začaly tvořit krůpěje potu.
„A co tě přimělo jí neudělat?" Musela uznat, že uměl dokonale klást otázky.
Vrhla se na něj, aby se k němu dostala co možná nejblíž. „Tvoje varování." To ho krátce vykolejilo. Poskytlo jí to výhodu. Využila jí. Hruškou meče ho zasáhla do boku. Nedala do toho ale takovou sílu. Nedokázala určit, jestli to bylo jejím vyčerpáním, nebo něčím zcela jiným.
„Byla to zkouška umírněnosti a já se téměř neovládla," přiznala se. Na jednu stranu se v ní cosi nalomilo, na tu druhou z ní padla určitá váha. Znovu vyrazila do útoku. Jeho hůl již v sobě měla nespočet záseků. Brzy se zlomí.
„Co přesně se tam stalo? Kvůli čemu dnes nemůžeš spát?"
„Nechci o tom mluvit," odvětila suše. Odhodila meč stranou a naznačila mu, že je ochotna jít na neozbrojený boj. Věděla, že pokud se nechá uhodit, nebude myslet na to, co se málem odhodlala obětovat. Bude vnímat jen bolest z utržené rány. Svět ať se jde bodnout.
„Když o tom někomu řekneš, uleví se ti," pobídl ji a i on sám odhodil zbraň až o dlaždice zaduněla.
„To si nemyslím. Využil bys to proti mně. Navíc. Proč bych říkala nepříteli něco takového? Stačí, že už víš i patrné minimum."
Zaútočila jako první. Věděla, že zná její taktiku a tak jí změnila. Vyhýbala se jeho útokům, stejně tak, jako on těm jejím. Po chvilce ale jednu z ran nevykryla. Hekla, když jí žebrem projela prudká bolest. Narovnala se ale a zaujala znovu bojovou pozici.
„Nechalas mě tě schválně zasáhnout," zavrčel žalobně a přimhouřil na ni své safírové oči.
„Jen jsem zaváhala. Byla to chyba," zamumlala a naznačila, že je připravená na další kolo.
Do místnosti skrze podlouhlé okno dopadalo měsíční světlo. Bylo chladno, krev jí však vřela.
Vyrazila vpřed, provedla výpad, jež vykryl, a pokusila se mu při tom obratně podkopnout nohu. Místo toho aby padl k zemi, použil svůj vlastní chvat, jež využil i poté, co ho poprvé po tolika letech znovu spatřila. Uvěznil ji ve svém pevném objetí, kde jí zcela znehybnil. Byla k němu nalepena zády a neschopna jakkoliv vyklouznout. Byla chyba, že ho to nechala udělat. Věděla, že její malý trik s ochabnutím jí tentokrát nepomůže.
Uštvaný dech měli téměř sladěný. Ten jeho jí provokativně hladil po rozpálené pokožce krku. Vnímala pevné svaly tisknoucí se jí k tělu, jeho ruce, drtící ty její. Věděla, že by neměla pociťovat žár a až bolestnou touhu. Bylo to zakázané. Nesměla si něco takového dovolit. Ale bylo to přeci jenom jen vzrušení. Nic jiného v tom roli nehrálo. Uvědomovala si, že je Rellok neodolatelně přitažlivý, a když ještě zestárnul a z chlapce se stal muž... Měla problém udržet svůj dech na uzdě. Navíc ta jeho divoká vůně...
„Řekni mi," zamumlal jí do ucha. „Proč jsi sem dnes přišla?" Při takové blízkosti se zachvěla. Připadala si, že se svět točí vzhůru nohama.
„Abych nemusela přemýšlet. Abych se rozptýlila," dech se jí zachvěl. Její vlastní tělo jí zrazovalo. Cítila, jak jí srdce buší čím dál tím dravěji. Držel jí pevně, aby mu neutekla, ale ta těsná blízkost to dělala čím dál tím více nezvladatelné.
Cítila, jak se rty zlehka dotkl jejího krku. Automaticky naklonila mírně hlavu na stranu. Zašimral jí na zpocené pokožce jeho hluboký, přerývavý výdech.
„Nech mě ti to poskytnout," zašeptal náruživě a jeho rty ochutnaly její pokožku. Málem jí unikl vzdech, kdyby si nestačila zkousnout ret. „Slibuju, že nebudeš litovat jediné sekundy." Jeho ruce sjely z těch jejích k útlému pasu. Kdyby chtěla, měla náhle dostatek volnosti k tomu, aby ho sundala k zemi. Ale kdyby to nyní udělala, věděla, že by tam skončila s ním. Protože v ní ten zatracený žáru ne a ne vyhasnout.
Nemělo cenu vzdorovat. Nechtěla přemýšlet, potřebovala rozptýlení a ten žár prostupující jí celým tělem byl k nevydržení. Brněl jí každý centimetr pokožky a to napětí potřebovalo zmizet. K démonům s tím, jestli si tímto pokazí celou začínající "asi s tebou snesu být v jedné místnosti" věc.
Když jí začal pomalu pouštět, konečně k němu stočila hlavu, a poté, co se jejich rty setkaly, nechala ho jí políbit.
Bylo to jiné, než kdysi, když se políbili poprvé. Tenkrát to vyústilo v momentu, kdy se hádali a handrkovali tak moc, až se to zvrhlo v polibek. Podle ní ani jeden netušil, jak k tomu došlo, ale poté už se o tom ani jeden z nich nikdy nezmínil a nezopakovalo se to. Až do nynějška.
Musela si přiznat, že to bylo doopravdy jiné, lepší, slastnější. Jeho dotek byl nebezpečně vzrušující a v podbříšku jí mravenčilo, když polibek prohloubil. Otočil jí k tobě. Neodolala a dotkla se jeho ostře rýsovaného obličeje, zajela mu prsty do hebkých havraních vlasů, dotkla se jeho pevné hrudi. Jeho pevný dotek jí přiměl zasténat. Povzbudilo ho to a přestal se držet tolik zpátky.
Jeho polibky začaly být více dravé, nekompromisní. Sálala z něj lačnost. Ale pakliže on byl lačný, Terra přímo hladověla. Pevně jí chytl za záda a pomohl jí šetrně k zemi. Rozhodně to přinášelo více možností, než zůstat omezeni na nohou.
Připadalo jí, že s každým dalším polibkem se přibližuje čím dál tím blíž k okraji srázu, do něhož s velkou pravděpodobností slétne. Nebránila se tomu. Šla k němu blíž a blíž a sama kladla jednu nohu před druhou. Nikdo ji nenutil. Mohla by se bránit. Mohla by to zastavit. Ale jeho doteky jí dováděly k šílenství. Chtěla víc každou další sekundou, co byl u ní. Co ochutnával její kůži, co se dotýkal jejího těla a ona toho jeho. Nutil jí se cítit živá, běsnící po něčem víc. Po něm. Chtěla ho.
Nezaváhala ani v ten moment, kdy jí začal rozepínat kovové přezky na jejím koženém obleku. Nezastavila ho ani v tu chvíli, kdy se jeho mozolnaté prsty dotkly její obnažené pokožky na břiše. Naskočila jí husí kůže. Zasténala mu do úst. Dlaní mu sjela až k vázání kalhot, ale chytil jí za zápěstí. „Ty ne," zarazil ji hlubokým, zastřeným hlasem. Nechápavě se na něj zadívala. Místo vysvětlení jí znovu políbil a povolil jí kalhoty dost na to, aby pod ně mohl vjet dlaní mezi její stehna.
Nikdy by jí ani ve snu nenapadlo, že skončí v takovéto situaci. Že to bude zrovna Rellok, se kterým bude téměř nahá a tolik zranitelná na podlaze na cvičišti a bude vzdychat jeho jméno. Protože on byl jeden z mála lidí, které za svůj život doopravdy nenáviděla. Ale něco se změnilo. A to něco bylo to nejhorší, co se jí kdy mohlo stát.
Dodržel svůj slib, rozptýlil ji dost na to, aby nemyslela na nic jiného, než na něj. Ale co dalšího tím způsobil? Co rozpoutal za chaos v jejím těle a mysli? Tušila, že tohle nebude ojedinělá věc.
Nakonec jí pomohl se znovu obléknout a postavit se na nohy, které jí náhle připadaly vratké a nedůvěryhodné. Vtiskl jí poslední polibek, než zašeptal: „Snad ti to pomůže usnout. Uvidíme se zítra." Popadl svou košili a vydal se ráznými kroky pryč.
Nechtěl nic nazpět. Nyní s jistotou věděla, že tímto to rozhodně nekončí. Tohle byl začátek a ona netušila, zda zavítala na tu správnou cestu. Ještě by se mohla otočit a změnit odbočku, ale tato... Byla zakázaná. Ta nedosažitelnost byla náhle dosažitelná. Nikdo to nesměl vědět a to se na tom jevilo jako to nejvzrušující. Možná, že to přeci jenom ocenila. A ocení to znovu, pokud bude mít náladu.
S tímto závěrem se vydala zpět do komnat. Věděla, že musí spát. Alespoň pár hodin. Jen se modlila ke všem bohům, aby jeho rozptýlení stačilo k tomu, aby se jí alespoň dnešní noc noční můry vyhnuly.