Do Edmontonu jsme dorazili brzy ráno. Všichni se vykodrcali z letadla a v hotelu zapadli do svých pokojů, aby využili čas odpočinout si v měkké posteli před dnešním tréninkem v Rogers Place. Vůbec jsem se jim nedivila, i já měla ten stejný plán, dokud mi ho nenarušil Roger. Nesnášela jsem tohohle hokejového nerda. Kdy ten člověk odpočívá?
Takže mi nezbývalo nic jiného, než do toho krásného pokoje s měkoučkou postelí a hřejivými chundelatými přikrývkami, hodit pouze zavazadla a vybrat se do hotelového salónku. Roger už tam trpělivě čekal se vším vybavením nachystaným k okamžitému použití. Doplahočila jsem se k němu a spustila svůj letem unavený zadek na jednu z židlí. Okamžitě ke mně natáhl ruku s hrnkem kávy. Téměř jsem se rozplynula a ihned nabízený životabudič popadla a přiložila nádobu ke rtům.
„Já tě asi miluju!" uteklo mi z úst, ještě než jsem se napila.
Roger se vedle mě uchechtl, ale pohled nespouštěl z obrazovek před námi. „Hlavně to neříkej před Wessem."
Málem mi zaskočilo. „Počkej, cože?" vyhrkla jsem, ale Roger se na mě jen podíval a pozvedl jedno obočí vzhůru s výrazem říkajícím „myslíš, že jsem úplně blbej?" Takže jsem si otřela ústa hřbetem ruky v týmové mikině, ano vím, jsem prase, a upřela pohled na obrazovku před námi.
Minuty utíkaly a měnily se v hodiny. Bez nedostatku spánku a pohodlné postele jsem byla i přes štědrou dávku kofeinu téměř chodící zombie. Následně se k nám přidal i trenér Johnson a zkoumání videa mohlo pokračovat.
V trenérských přípravách jsme s Rogerem pokračovali i poté, co se kouč s celým týmem přesunul na stadion k dnešnímu odlehčenému tréninku na ledě.
Za tu dobu už jsem videa přímo nesnášela. Odpoledne jsem opouštěla salónek s pocitem, že pokud mi někdo ještě pustí jakékoli hokejové video a bude chtít znát můj názor na něj, bodnu ho vidličkou do oka.
Nic takového se naštěstí nestalo. Jen co jsem zapadla do pokoje, proběhla jsem sprchou a následně se v pyžamu svalila do neodolatelně vyhlížející postele. Dopadla jsem tváří na měkký polštář a slastně zabručela. Bože, díky za tento vynález.
Připadalo mi, že jsem sotva zavřela oči a ponořila se do říše snů, když se ozvalo tichoučké zaklepání na dveře. Zprvu jsem si myslela, že se mi to jen zdálo, ale zaklepání se ozvalo znovu. Zakvílela jsem na protest a rozevřela těžká víčka. Kdo otravuje v tuhle hodinu?
„Dále," zakřičela jsem a pokoušela se na posteli nějak rozumně poskládat, abych nevypadala jako skřet minutu před smrtí.
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla hlava s čupřinou tmavých rozcuchaných vlasů a úsměvem na známé tváři. Okamžitě jsem vyskočila a začala si uhlazovat dlaní vlasy a poupravovat pyžamo. Předchozí únava byla pryč.
„Můžu dál?" usmál se na mě. Když jsem kývla, okamžitě vešel dovnitř a tiše za sebou zavřel. Od dveří na mě pohlížel a brouzdal pohledem po mém těle. Potutelně se usmíval.
„Jaký byl trénink?" zeptala jsem se.
Wess šel pomalým krokem ke mně. „Náročný po tom letu, ale kouč na nás byl hodnej. Jen všem chyběla trenérka, co by po nás řvala, že máme na víc," uchechtl se a já se musela zavrtět na posteli. Tohle přesně jsem po nich jednou řvala. A jak jim to potom šlo. Nestyděla jsem se, udělala bych to znovu, pokud by to znamenalo zvýšení motivace a výkonu těch mých bruslařských géniu.
„Roger se rozhodl, že mě zničí při rozebírání videí," pokrčila jsem rameny. Byla to má odpověď na jeho nevyslovenou otázku. Přál si vědět, kde jsem byla.
Wessovi vyletělo jedno obočí vzhůru. „Měl bych žárlit?"
„Ježíši," rozřechtala jsem se, když mi došlo, co jsem vypustila z úst a jak to celé mohlo vyznít. „Ne, tak jsem to nemyslela. Celý den mě nutil dívat se střídavě na vaše videa a videa Oilers. Myslím, že mám místo mozku dneska hokejové nahrávky. Zeptej se mě na cokoli, dokážu ti to popsat naprosto přesně, do posledního detailu." Prsty jsem si promnula spánky.
Došel až ke mně a posadil se na kraj postele. „Neboj, jen si z tebe utahuju," usmál se a natáhl po mé ruce. „Roger dokáže být pěkný fanatik že?"
„To tedy ano," potvrdila jsem, ale pohled upírala na jeho dlaně, kterými svíral mé a pomalými pohyby mě hladil. Dívala jsem se střídavě na něj a na naše spojené ruce a nepřála si nic jiného než tohoto zatraceného hokejistu sedícího na mé posteli políbit.
„Pověz mi, co se ti honí hlavou?" vyzval mě a naše pohledy se okamžitě setkaly.
A já mu prostě řekla přesně to, na co jsem myslela. „Přemýšlím nad tím, jak moc bych tě chtěla políbit," přiznala jsem potichu.
„Zatraceně, Roby, tohle mi nedělej." Jednou dlaní si prohrábl již tak dost rozcuchané vlasy. Překonal vzdálenost mezi námi a přitiskl svá ústa na má. Tak hořečnatá, vábivá a hebká. Přesto hrubá v doteku, ve kterém jsem se ztrácela.
Omotala jsem mu paže okolo krku a přitáhla si ho blíž. Hrudí jsem narazila do jeho. Prsa skrytá pod volným svrškem pyžama se pod hořečnatými nádechy rychle zvedala a klesala, přitom pokaždé zavadila o kousek víc o jeho hruď. Medvědí tlapy ihned přistály na mých bocích. Pevně mě držel a neúprosně líbal. Ach, Bohové, tak moc mi chyběl. Hladil mě a celá moje bytost vrněla blahem. Putoval dlaněmi přes mé boky, za které mě ještě před chvílí držel, až na holou pokožku stehen.
„Tohle pyžamo bude moje smrt," přiznal mezi polibky a dál zkoumal moje tělo. Jen jsem se uchechtla.
Jenže v tomto hotelu, v tomto hokejovém klubu, prostě nemůže být nic jen tak. Ozvalo se další zaklepání na dveře mého pokoje, až jsme od sebe oba dva odskočili. Pohlédla jsem ke dveřím a zpátky na Wessleyho, který si znovu projížděl prsty ve vlasech. Upravila jsem si kraťásky od pyžama a zamířila rozechvělými kroky ke dveřím.
Za nimi postával Owen v teplákovce s týmovým logem a mokrými vlasy. Potutelně se usmíval.
„Ahoj," pozdravil a mrknul na mě. „Nerad ruším vaše dostaveníčko, ale měli byste si dávat pozor. Trenér z ničeho nic obchází pokoje a nebylo by úplně moudré, kdyby vás tady našel," kývl na mě, na moje pyžamo sestávající se z titěrných kraťásků a volného trička, bez jakéhokoli spodního prádla, „takto."
Otevřela jsem ústa dokořán a zase je zavřela. „Jak?" zeptala jsem se jen. Víc jsem ze sebe nedostala. Člověk asi nebyl tak nenápadný, jak si myslel.
Uslyšela jsem kroky a pak už stál za mými zády Wessley a díval se na Owena přede dveřmi.
„Díky za upozornění, brácho," poděkoval, ale nehnul se z místa. Cítila jsem teplo sálající z každého kousíčku jeho kůže. Putovalo ke mně, jako bychom byly dva přitahující se magnety. Owen jen pokýval na srozuměnou a vypařil se směrem k jejich pokoji.
„Má pravdu, měli bychom si dávat větší pozor. Tohle bylo o fous," pověděl trochu sklesle, když jsem se k němu otočila čelem.
„Nechci tě dostat do problémů," zašeptala jsem a položila mu ruce na prsní svaly skryté pod týmovým tričkem.
Okamžitě moje dlaně chytil do svých a přitáhl si mě k sobě do objetí. „Neboj se, to nedopustím." Pak mě na rozloučenou něžně políbil a najednou jsem stála uprostřed pokoje sama. Přála jsem si, aby směl zůstat.
***
Proti Oilers měli Medvědi nastupovat v plné síle v čele s Owen s kapitánským Céčkem na hrudi a Wessleym a Mathiesem jako jeho zástupci. Vyběhli na led a ještě předtím si s námi – se mnou a kustody – ťukli pěstí. Takový náš týmový rituál.
Dívala jsem se, jak zaplněná hala řinčí a fanoušci si mohou vyřvat hlasivky, když kluci nastupovali na led a následně se rozestavěli, abychom si všichni vyslechli hymnu. Stála jsem v pozoru, i když Amerika nebyla moje rodná zem, byla jsem její součástí. Hrdě jsem poslouchala a ani nedutala.
Pak už přišlo na řadu úvodní buly. Owen se v něm postavil proti Conoru McDavidovi. Oba se skláněli s rozhodčím mezi sebou a čekali na vhození puku, které mělo přijít s hvizdem píšťalky.
Puk byl vhozen a oba dva, jak Owen, tak McDavid, se po něm vrhli. Jenže proti mistrovi na buly neměl Conor sebemenší šanci. Pul byl na straně Bostonu a mohla začít rozehrávka a první proniknutí do obranného pásma Oilers.
Dívala jsem se na zběsilý tvrdý hokej, který se mi odehrával před očima. Do Play-off bylo daleko a přesto zápas probíhal v drsném tempu. Ani jeden tým tomu druhému nedal nic zadarmo. Dohrávky u mantinelu působily hrůzostrašně. Plexyskla se vlnila pod náporem těl a duněla dlouho poté, co hráči odbruslili pryč.
„Jsou ohromně agresivní," zavrčel Owen, když dosedl na střídačku po jednom hodně tvrdém, ale čistém hitu, který schytal od Brassarda.
„Vy ale taky," upozornila jsem a Ow jen přikývl, jakože je to naprosto jasný. Dívali jsme se, jak se kluci dlouhým pasem po mantinelu probojovali do útočného pásma a po pár vteřinách zamknuli Oilers před jejich brankovištěm. Puk létal od jednoho medvěda ke druhému. Snažili se Oleáře rozhýbat, donutit k chybě. Tak, aby vznikla mezera.
Nepovedlo se, do přihrávky mezi Mathiesem a Dirkem strčil hokejku Koskinen a vypíchl puk z dráhy směrem pryč z našeho útočného pásma. Jako vystřelený blesk se za nabídnutým pukem vydat McDavid. Naši obránci, ještě před vteřinou podporující útok a držící Oleáře v jejich obraném pásmu, nestíhali rychlému startu kapitána protihráčů. Connor si ještě přišlápl několik temp a už si jel samostatný únik na Zacha chránícího branku.
Náš maskovaný muž si povyjel z brankoviště a hlídal si McDavidův nájezd a každý jeho pohyb. Čekal jakoukoli fintu, která byla pro Meka typická. Místo toho přišel výstřel z první. Zach po puku promáchl lapačkou. Za jeho zády se rozsvítilo červené světlo a McDavic se mohl radovat z prvního gólu v tomto zápase a převzetí vedení. Zach jen naštvaně rozhodil pažemi a napil se. Bylo to přesně, jak se říká – nedáš, dostaneš. A tak medvědi prohrávali nula jedna.
Poplácala jsem kluka po rameni, když dosedli na střídačku a nahradila je třetí lajna. Buly ve středním pásmu propadlo v držení hráčů Oilers a po čistém přechodu přes modrou čáru do útočného pásma znovu cílili na síť za zády gólmana. Zach byl ovšem ve středu. Pravým betonem střelu vyrazil přímo na hokejku Mathiese. Neváhal a zahájil protiútok. Řítil se ku předu, obehrál obránce rychlou otočkou a prohozením puku mezi jeho bruslemi. Ze střídačky už mu spěchal na pomoc na druhé straně Owen. Zabíral hranami bruslí o ledovou plochu, až za ním odlétávaly ledové vločky. V patách měl obránce Oilers. Dostal rychlý pas přes osu hřiště od Mathiese, kterého hned zablokoval další obránce Oleářů. Stihl to tak tak. Owen bez přípravy vystřelil z první. Do rány ale na poslední chvíli strčil špičku hokejky obránce protihráčů. Vychýlil puk z původní dráhy, takže s ním brankář neměl moc práce a hokejka obránce se v rychlosti zásahu sklouzla po čepeli Owiho hokejky. Cíl našla přímo pod plexisklem helmy našeho kapitána.
Ozval se hvizd píšťalky.
Owenovi silou nárazu vyletěla hlava do záklonu a kolena se mu podlomila. Rukavicí se chytil za oko. Vyskočila jsem na střídačce k mantinelu a sevřela ho v dlaních, až mi klouby zbělaly. Totéž instinktivně udělal celý náš tým.
Owi se po chvíli podepřel a postavil na brusle. Po tváři mu zpod rukavice protékaly pramínky krve. Když k němu dobruslil zdravotník, ruku v rukavici spustil podél těla, uviděla jsem zakrvácený obličej. Srdce v hrudi se mi na vteřinu zastavilo a srdce sevřelo strachem. Těsně pod okem měl dlouhou tržnou ránu, ze které neustále tekla další a další krev. Okolní tkáň se zbarvovala do fialova, jak se rychle vykreslovala modřina a oko začalo mírně otékat.
Oven s podporou zdravotníka dobruslil ke střídačce. Zrovna se ho chystali zavést ho do kabiny, ale kapitán byl jiného názoru.
„Nikam nejdu. Prostě to stáhni a zastav krvácení, ať můžu hrát dál," cedil mezi zuby jednotlivá slova.
Zdravotník protestoval a snažil se mu to vymluvit. Marně.
„Owe," oslovila jsem ho, když si znovu přitiskl již značně zakrvácený ručník k pokožce pod okem. Bolestí mírně zasyčel. „Nech si to oko pořádně ošetřit."
„Musím hrát," oznámil mi. V pohledu se mu zračilo odhodlání. Tohle jsem na hokejistech milovala. Ten jejich zápal, odhodlání, ochotu cedit krev za jakoukoli cenu. Nebyli to žádné herečky. Prostě zatli zuby a hráli dál.
„Já vím, taky budeš. Ale jestli ti to bude pořád krvácet, sudí tě na led stejně nepustí. Měj rozum. Kluci to zvládnou a čím dřív se necháš ošetřit, tím dřív budeš zpátky v zápase." Naléhala jsem na jeho svědomí a myslím, že jsem viděla ten moment, kdy se nechal mými slovy přesvědčit. Bylo to v okamžiku, kdy jsem vyslovila poslední větu. „Wessley dá gol."
Neřekla jsem to jen tak. Těm slovům jsem naprosto věřila. Nepochybovala jsem o nich.
Owen se podíval na mě, pak na Wesse, který se z ničeho nic objevil vedle nás a pak mírně přikývl. Nechal se zdravotníkem odvést do útrob stadionu. Dívala jsem se za ním, dokud jeho silueta nezmizela v temnotě. Nepředstírám, měla jsem o něj strach. Rána byla jen pár milimetrů od oka. Chybělo málo a mohl o něj přijít. Viděla jsem krev všude stékající po Owenově obličeji neustále před očima. Zavřela jsem je a mírně si stiskla kořen nosu. Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem si připouštět to nejhorší. Nic takového se nestalo. Ow je v pořádku.
Pak můj pohled padl na Wessleyho. Dívala jsem se na něj tvrdě. S odhodláním.
„Ukaž jim, kdo je Wessley Grahem a jak se u Bruins oplácí taková hranění."
Kývl na mě, pak kývl na ostatní kluky, kteří měli nastoupit s ním. Než však odešel na led, natáhl ke mně paži a rukou v rukavici mě pohladil po tváři.
„Pro Owena," pronesl odhodlaně. A pak potišeji dodal: „a pro tebe, hvězdo."
Pak už vystřelil na led a mohla začít přesilovka. Duncan Keith dostal dvě plus dvě a tak si chvíli posedí na trestné lavici. Za množství krve, která z Owenova obličeje tekla, mohl klidně dostat dvě plus deset, takže vlastně může být ještě rád, že neschytal větší osobní trest.
Dirk se postavil na buly místo Owena, který tuto činnost absolvoval snad na každé přesilové hře a předklonil se. V obličeji odhodlaný výraz. Hokejku namířenou do středu kruhu proti hráči Oleářů. Ozval se hvizd píšťalky, Dirk rychle máchl po puku a poslal ho za sebe. Rychlá přihrávka na Mathiese k modré, od něj dlouhý pas z první směrem k bráně. Bránkář Oilers viděl snad a pouze jen Wessleyho záda, který mu po vyhraném buly ihned stínil. Špička Wessleyho hole tečovala dráhu puku v poslední vteřině a puk vylétl nahoru, zpomalil se o brankářovo rameno. Ne však dostatečně. Překutálel se za jeho záda a se štěstím tak velkým, až to bylo k údivu, dopadl za brankovou čáru.
Goooool! Bylo srovnáno. Necelých šest sekund po začátku přesilovky.
Zařvala jsem radostí a usmívala se na celé kole. Tohle bylo ono. Tohle byla odplata za zranění.
Zbytek zápasu probíhal v duchu a nadvládě Bruins. Po návratu Owena se sešitou kůži pod okem tým nadále pokračoval v tlaku a nepustil Oleáře do žádné větší šance. Ze zápasu jsme si odnesli výhru 4:1 a důležité tři body. Přesto jsem pohledem pokaždé, když jsem uviděla na kapitána, kontrolovala jeho zranění.