Otevřela jsem oči, před kterými se objevila nahá mírně se zvedající a klesající hruď. Sama pro sebe jsem se usmála, když si má mysl vzpomněla na události včerejšího večera. Nestyděla jsem se, prostě se to stalo. Nelitovala jsem jediné chvíle s ním. Probouzet se v hřejivém mužském objetí je jedna z nejlepších chvil vůbec. Tedy po hokeji samozřejmě.
Nechtěla jsem, aby odešel a Wess se k opuštění mého bytu také neměl. Držel se u mě jako klíště. Tak jsme večer strávili u špatného filmu s dobrým jídlem, než se nám oběma klížila víčka a přesun ke spánku byl nevyhnutelný. V tu ránu však byla veškerá únava ta tam a následoval další milostný tanec našich nahých těl. Poté mě drtil v objetí, ve kterém jsem zůstala až do rána.
Nyní o dalších několik hodin později, jsem se odtáhla od spícího majitele mého srdce a podepřela se paží, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Ležel tady přede mnou, můj hokejový útočník, v celé svojí kráse. Vypadal tak mladě, jemně a spokojeně. Ústa měl mírně pootevřená, jak oddechoval. Rysy mu změkly a rozcuchané kadeře tvořily účes ala výbuch bomby. Pokojně ležel na mém polštáři, zabíral většinu postele. Přikrývka mu zakrývala jen nejchoulostivější místa. Tohle byla dokonalá podívaná.
„Líbí se ti to, co vidíš?" zapředl hlasem zastřeným spánkem a mně se málem zastavilo srdce. Jak může vědět, že ho pozoruji? Ještě před vteřinou spal.
„Ujde to, ale už jsem viděla i lepší," ušklíbla jsem se a vrátila mu jeho rýpání, jen co jsem se vzpamatovala. Dobrá nálada mě měla v hrsti. Okamžitě otevřel oči, popadl mě do náruče a přitáhl k sobě.
„Ty kecko," zasmál se. Jeho rty ihned vyhledaly mé. Věnoval mi ten nejsladší a zároveň nejrajcovnější ranní polibek. „Dobré ráno," zapředl do mých úst.
„I tobě," usmála jsem se.
„Kolik je hodin?" zeptal se líně a protřel si oči, když jsem se úplně podepřela dlaní na jeho hrudi a mírně se odtáhla. Natáhla jsem se na noční stolek pro telefon, abych se podívala.
„Je teprve sedm," odpověděla jsem a mírně se mi ulevilo. Nějakým nedopatřením jsem si včera zapomněla dát budík a tak bych se ani nedivila, kdybychom zaspali. Měli jsme ještě dost čas na pořádnou snídani a přesun na dnešní trénink před odletem na road trip po východě.
„Dáš si něco dobrého ke snídani?" zeptala jsem se.
„To bych moc rád," odpověděl s úsměvem, a když jsem se začala zvedat, stáhl mě zpátky do své obří náruče. „Dal bych si tebe, hned teď a tady," zapředl mi proti ústům, až mi po celém těle naskočila husí kůže.
Hravě jsem ho plácla po rameni na znamení protestu, ale to ho jen víc rozesmálo. Stáhl mě pod sebe do ještě zahřátých přikrývek. Nalehl na mně. Na tváři šibalský úsměv. V očích temno. Tyčil se nade mnou, a i když jsem věděla, že se podpírá a neleží na mě celou svojí váhou, zadrhl se mi dech. Jeho urostlé tělo naprosto zakrývalo to mé. Možná až nyní jsem si plně uvědomila, jak malinká proti němu vlastně jsem.
Přejížděl po mě pohledem a já se pod ním nevědomky začala kroutit. Jenom se na mě díval, nemusel se mě dotýkat, a přesto jsem měla pocit, jako bych byla lapená v žáru chtíče. Když mě pak začal líbat na citlivém místě pod ušním lalůčkem, byla jsem naprosto v koncích. Přes tenkou látku jeho trička, které zdobilo moji maličkost od včerejšího večera, přejel přes vrcholek mého ňadra. Ihned mu vyšel vstříc a tyčil se na znamení důkazů, jaké se mnou dělá divy i jen nepatrnými pohyby. Nezaváhal a vsál nedočkavý vrcholek do úst. Naprosto nedbal na překážející látku.
Rychlým pohybem si mě přetáhl na sebe, až jsem byla já ten, kdo se nad tím druhým tyčil. S tričkem provedl rychlý proces a už se natahoval ke mně, aby vzal do svých lačných horkých úst i moji druhou bradavku.
Z hrdla mi unikl slastný sten a klínem jsem se přitlačila na jeho rozkrok. Cítila jsem, jak moc je připravený. Nepotřebovali jsme předehru. Stačilo jen, aby se mě dotkl a byla jsem jeho. Ihned jsem mu stahovala boxerky pryč, aby mezi našimi těly nic nepřekáželo. Pak už jen hbitou rukou odhrnul látku mých kalhotek a okamžitě do mě pronikl.
„Zatraceně," zavrčel s ústy přitisknutými k mým prsům, kterými jsem mu vycházela vstříc, zakloněná v návalu náhlého pocitu slasti a naplnění. Pevně mě držel za zadek a začal se pohybovat. Tak neskutečně pomalé a dráždivé byly jeho pohyby. Nutil mě kroutit se pod jeho doteky a chtít víc a víc. Dokud jsem to doopravdy nevydržela, nezatlačila proti jeho dlaním a tempo nezrychlila. Nyní jsem to byla já, kdo tomuto okamžiku velel.
„Jsi tak sexy, když jsi nedočkavá," zabručel mi do kůže na krku, kterou následně začal sát. Pánví mi vycházel vstříc. Byla to změť našich údů, stenů a zběsilého přirážení.
***
Snídani jsme nestihli. Alespoň ne tu, ve které bychom navzájem neochutnávali jeden druhého. Spěšně jsme se osprchovali, hodili na sebe oblečení, Wess to ve kterém dorazil včera ke mně, a vyrazili na trénink. Na víc nebyl čas.
Jeli jsme za sebou. Každý ve svém autě. Při červené jsem do sebe klopila ranní kávu z termohrnku a pokaždé se málem polila. Nemohlo mi to být víc jedno. Po celou dobu mi na tváři pohrával úsměv.
Ostatní trochu nechápavě koukali, když jsme dorazili v závěsu za sebou a zaparkovali na dvou místech vedle sebe. Viděla jsem, jak se Wess instinktivně vydal ke mně, ale na mírné zavrtění hlavou z mé strany se okamžitě zastavil. Po včerejšku i dnešním ránu jsme byli milenci, ale vedení se to nesmělo dozvědět.
Mírným krokem jsem došla za ostatními, v ruce pořád ještě termohrnek a pomalinku jsem upíjela.
„Zdravíčko, trenérko," zašveholil Zach a mrknul na mě.
„Nazdárek, krasavče," pozdravila jsem ho zpátky a ťukla si s jeho nastavenou pěstí.
Srovnala jsem s nimi krok a namířila si to rovnou ke dveřím do Warrior ice arény. Ještě jsem ale pozvedla pohled a brouzdala jím okolo. Owen po mě potutelně pokukoval se zkoumavým výrazem.
„Co je?" zeptala jsem se se zdviženým obočím.
„Já jen, že máš dneska nějakou obzvlášť dobrou náladu," pronesl a dál mě zkoumal.
Pokrčila jsem rameny. „A to je zakázaný?"
Zakroutil hlavou. „Ne, jasně, že není. Rád tě takhle vidím." Pořád ale zkoumal každou emoci v mém obličeji. To už jsem proběhla pod Wessleyho rukou, kterou mi držel otevřené dveře na stadion, a mrkla na něj. Jen zakroutil hlavou a s úsměvem se vydal spolu s ostatními do útrob stadionu.
Dnešní trénink probíhal v poklidu. Nikdo se nehnal za co největšími výkony, protože jsme před sebou všichni měli desetihodinový let do Edmontonu, kde se pozítří odehraje zápas proti Oilers. Následovaný dalšími zápasy v Calgary, Vancouveru a San Jose. Pilovali jsme pouze fyzičku bruslením a nástřely přesilovek. Většina se pak odebrala na fyzio a dopřávali si oddech v masážních botách.
Po tréninku zbývalo jen pár hodinek na sbalení a přesun na letiště, odkud nás mělo letadlo dopravit do Edmontonu. Sbalila jsem si nezbytné oblečení, kosmetiku a mohla vyrazit. Hokejové vybavení bylo naprosto v rukou kustodů, to jsem oceňovala, vláčet se totiž s bruslemi, holemi i chrániči a ještě s taškami s civilním oblečením, no nebylo to úplně to, co bylo na hokeji nejlepší. Jenže v menších klubech, zvlášť v těch ženských, to tak prostě fungovalo. Každý se staral o své věci, jinak je prostě neměl.
Na letišti jsem se prodírala mezi lidmi, abych se dostala ke vchodu do naší soukromé sekce. Bylo to trochu náročné, ale když jsem se konečně ocitla na palubě a zabrala místo, na kterém jsem se mohla dle libosti rozvalovat, a kluci se s dobrou náladou začali řinout dovnitř letadla, téměř už se ani desetihodinový let nezdál tak hrozný.
Zkoumala jsem každý obličej, který se objevil v mém zorném poli, a čekala jen na ten jeden. Je to sice hrozné, protože celý tým byl mojí druhou rodinou, ale jen ten jediný muž byl součástí rodin obou.
Na sedačku vedle mě dopadlo hřmotné tělo, až jsem málem nadskočila. S vylekaným výrazem v obličeji jsem se otočila na hovádko rozvalující se na sedačce vedle mě.
„Jak to jde, trenérko?" zubil se na mě Zachary a já se bála, že pokud v tom bude pokračovat, úsměv se mu rozšíří přes celé tváře, dozadu za uši a vzadu na týlu se spojí v jedno velké hororové představení.
Ušklíbla jsem se na něj. „Teď když vím, že celý let budeš smrdět vedle mě, tak nic moc."
Jeho úsměv se ještě rozšířil, když se rozesmál. Bylo to vůbec možné? „Ale jen se nedělej. Jseš neskutečně ráda, že jsem tě obdařil svojí přítomností."
„To určitě," přitakala jsem s notnou dávkou sarkasmu a poplácala ho po koleni, které nastrčil až do mého osobního letového prostoru. „Sni dál, Casanovo."
„Já ti říkal, ať se s ní do boje nepouštíš. Nemáš nejmenší šanci, kámo," uchechtl se Owen, který zrovna ukládal svoje tělo na sedačku před námi. V patách mu byl Wessley. Pohledem probodával Zacha skrz na skrz. Očividně se mu nelíbilo, že jeho spoluhráč zabral místo vedle mě.
„O můj úspěch se bát nemusíš," uchechtl se, „moje ego snese nějaké to slovní pohlazení tady od naší trenérky."
„Tak to chci vidět," usmál se Owen a pak přetočil svůj pohled ke stále stojícímu Wessleymu. „Co tam stojíš, jak kdybys zamrzl?" rýpnul si a pohledem následoval ten Wessův, až doputoval k Zachovi. Mírně se ušklíbl a to už si Wess sedal na sedadlo vedle Owena.
Víte, co dozajista musí být boží trest? To, že muž, po kterém tak moc toužíte, sedí na sedadle před vámi, jen kousíček od vás, a vy stejně nemůžete jít a nemůžete se ho dotknout. Je to zkouška trpělivosti a psychické odolnosti. Pomalu jsem začínala přemýšlet, komu jsem to v minulém životě musela zabít křečka, že se mi ten nahoře nyní tak revanšuje. Uchechtla jsem se nad svými myšlenkami a musela zavrtět hlavou. Myslím, že jsem pomalu přicházela o zdravý rozum.
Sesunula jsem se na sedadle o kousek níž a strčila si sluchátka do uší. Vyřvával z nich chraplavý hlas Serje Tankiana a snažil se mě oprostit od mých naprosto šílených choutek. Zavřela jsem oči a vnímala hudbu, která mi drnčela v uších. Hodně libí říkalo, že je to jen takové téměř blití do mikrofonu, ale já měla Systémy a jejich muziku prostě ráda.
Serjova slova přerušil až jeden z našich video trenérů. Vytáhl mi sluchátko z ucha a poprosil, abych si s ním prošla problematické pasáže naší hry a posléze i hry Oilers. Přikývla jsem a už se ploužila za ním, do zadní části, kde se usadil s tabletem na klíně. Protřela jsem si oči a posadila se vedle něj. Na obrazovce byla zrovna pauznutá nahrávka z našeho dnešního tréninku přesilovek. Kývla jsem na něj, že můžeme začít.
Byla to titěrná práce, ale její opomenutí by znamenalo úmyslné vynechání přípravy na zápas se silným soupeřem. A tak jsme nezaháleli ani v prostoru daleko nad mraky. Propuštěná jsem byla asi až o tři hodiny později, v nekřesťanskou hodinu. Víčka už jsem dávno nemohla udržet otevřená a tak jsem útrpně žebrala, aby se v přípravě pokračovalo zítra. S neochotou mi vyhověl, ale věděla jsem, že bude v analýze pokračovat ještě nějakou dobu sám. Tenhle týpek nebyl člověk, byl to naprostej blázen.
Plahočila jsem se setmělým letadlem a nohy i ruce za sebou tahala jako dítě kačera na provázku. Zívla jsem a ruka mi automaticky vyležela k ústům. Táta mi vždycky říkal, že když si je při zívání nezakryju, vlítne mi do pusy moucha a sním ji. Brr, při té představě jsem se otřásla ještě teď. Věděla jsem, že pravděpodobnost je malá, ale vysvětlete to malé holce. Táta holt věděl jak na mě od prvního dne. A ten návyk mi díky bohu zůstal až do dospělosti.
Ruka na ústech mi zůstala i poté co jsem dozívala. Jenže nyní zakrývala pocit překvapení, které mnou projelo. Na Zachově místě si hověl Wess a se zavřenýma očima tiše a klidně oddechoval. Hruď pod sportovní mikinou s logem Bruins se mu pravidelně zvedala a klesala. Opatrně jsem se snažila projít okolo jeho všudypřítomných kilometry dlouhých nohou, tak abych o něj nezakopla a neprobudila ho.
Marná snaha, už jsem byla téměř z dosahu katastrofy, když kdosi z kluků hlasitě zachrápal. Nohy se mi leknutím popletly a já zavadila špičkou o Wessův nárt. Dopadla jsem na své sedadlo a modlila se, aby spal dál.
„Ahoj," zašeptal tiše hlasem chraplavým před chvíli ukončeným spánkem.
Opatrně jsem obrátila pohled jeho směrem. Byl vzhůru, bokem otočený k mému sedadlu, hlavou líně se opírajíc o opěrku a na tváří spokojený úsměv.
„Ahoj," zašeptala jsem zpátky a natočila se stejně tak, jako byl on. Všechny pochyby byly v ten okamžik pryč. Stačil jeden pohled a moje vnitřní nerovnováha se změnila na klidnou průzračnou plynule plující hladinu.
„Myslel jsem, že už tě Roger nikdy nepustí."
Mírně jsem se uchechtla. „To já taky. Ten člověk je neúnavej. Musela jsem přímo žadonit, abychom další zkoumání videa nechali na zítřek."
„Jo to je celej on," přikývl, ale nespouštěl ze mě oči.
„Co tady vlastně děláš?" zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Vyštval jsem Zacha pryč, nemohl jsem to vydržet. Ten parchant si sem sedl schválně. Neustále mě vytáčí." Usmíval se u toho a já se musela usmívat s ním.
„Je to šoumen."
Přikývl na souhlas.
„Nejspíš bychom tady takhle spolu neměli být," zašeptala jsem a tajně doufala, že nebude souhlasit.
„Neměli," souhlasil a úsměv, který ještě před sekundou zdobil moji ospalou tvář, pohasl. „Jenže mi to nemůže být víc jedno. A navíc neděláme nic špatnýho. Jen vedle sebe sedíme v letadle." S těmi slovy zvedl ruku a lehkým pohybem mi vpravil zbloudilý pramen vlasů neustále unikající z mého drdolu na vrcholku hlavy za ucho.
Neděláme nic špatného, opakovala jsem si v duchu. Jenže tento dotek nejspíš špatný byl. Přesto se mi zdál tak správný. Cestou zpět opatrně přejel bříšky prstů po mé čelisti, až jsem se zachvěla. Zavřela jsem oči a během chvilinky se propadla do říše snů.