Owenova slova mi vrtala hlavou ještě dlouho poté, co je pronesl ve vylidněné Warrior ice aréně a já se vrátila k sobě. Bloumala jsem bytem. Z kuchyně na sedačku, ze sedačky do ložnice, z ložnice zpět na sedačku před televizi, pak znovu do kuchyně a tak dále a tak dále. Nemohla jsem se soustředit. Nic nepomáhalo, ani hry, ani film, ani kniha, ani ten zatracenej přímej přenos hokeje, kterej jsem jindy naprosto milovala. Prostě nic.
V hlavě mi pořád dokola rezonovalo jedno jediné slovo zarývající se mi pod kůži.
Odstup... Odstup.... Odstup.... Odstup...
Blikalo výstražným světlem a nechtělo zmizet. Nedopřálo mi pokoj. V rukou jsem držela svůj oblíbený hrnek a v něm horký čaj. Opatrně jsem usrkávala malinké doušky nápoje a zírala... no nejspíš nikam. Před sebe. Do blba. V hlavě se mi vytvořil maglajz, kterému nešlo porozumět. To po čem jsem toužila, se pralo s tím, co jsem měla dělat. Jedno odporovalo druhému. Dvě naprosto neslučitelné skutečnosti navzájem se předhánějící v důležitosti.
Hluboko pod povrchem ve mně ale hlodal odpor. Bublal a vzlínal blíž a blíž k povrchu. Měla jsem chuť se bránit. Ozvat se. Říct, že ne jako odpověď neberu. Že mi nemohou říkat, co můžu a nemůžu dělat. Už ne. Další hlásek na mě ale křičel, že musím poslechnout. Že na to mají právo. Že tak to ve světě sportu chodí. Nikdo není doopravdy svobodný. Měla jsem chuť řvát. Frustrací ze sebe vykřičet každičkou emoci.
Ozval se zvonek.
Automaticky jsem vstala, ještě s hrnkem v rukou přešla ke dveřím a otevřela, aniž bych se předem podívala kukátkem, kdo za polstrovanou ochranou mého bytu stojí. Vzhlédla jsem a zmatek naplňující moji osobu byl nic oproti překvapení, které mě pohlcovalo nyní. Prsty svírající ucho hrnku povolily. Kdyby vetřelec přede dveřmi nebyl dostatečně rychlý, hrnek by se roztříštil u mých nohou a ani bych si toho pořádně nevšimla. Zachytil ho setinu vteřiny poté, co mi keramická nádobka proklouzla mezi prsty, a setinu vteřiny před tím, než mohl dopadnout na podlahu, aniž by ze mě spustil pohled.
To jeho oči, temné, hluboké jako noc, se třpytivou hvězdou uprostřed, se do mě vpíjely, jakoby v tu chvíli neexistovalo nic jiného. Jen já a nekonečnost vesmíru. Možná ještě lidská hloupost... Po celém těle mi naskočila husí kůže. Chloupky na každém kousíčku pokožky se zvedly do pozoru.
„Ahoj," pozdravil a pravý koutek úst se mu zvedl. Dolíčky. Zatraceně, vyhlaste poplach, byly tam! Na dolíčky by měli mít někteří chlapy zbrojní průkaz, protože tenhle zpropadenej úsměv byl jednou z největších slabostí mé bytosti. Zvlášť ten jeho.
Zírala jsem před sebe a připadala si jako puberťačka, co má poprvé oslovit kluka. Naprosto nepoužitelná. Pohledem jsem klouzala od jeho očí, orámovaných dlouhými řasami, za které by většina žen vraždila, přes plné rty, které se uměly tak dokonale smát, široká ramena, paže s vyhrnutými rukávy a odhalenými předloktími s vystouplými žilami a tetováním táhnoucím se hluboko pod látku trička...
„Děkuju," pronesla jsem tichým hlasem, který jsem téměř nepoznávala, když jsem pohledem doputovala ke keramické nádobě ve Wessleyho dlani. Svůj zastřený hlas jsem téměř nepoznávala. Jakoby za mě mluvil úplně cizí člověk.
Wessley sklonil svůj pohled k ruce s hrnkem tyčící se mezi námi. Okamžitě se však vrátil pohledem zpět. „Není za co."
„Co tady vlastně děláš?" vyhrkla jsem. Když se Wessův výraz zachmuřil a mírně se stáhl do sebe, věděla jsem, že k mým dveřím nepřišel jen tak. Musel k tomu mít důvod. Důvod, který ho trápil a nedával mu spát. Co když to byl ten stejný důvod, který pohlcoval každičkou myšlenku mé bytosti?
„Nemohl jsem být jen tak zavřený doma. Ne po tom, co se dneska stalo. Myslím, že bychom si měli ujasnit pár věcí."
„Pár věcí?" zopakovala jsem jeho poslední slova, jako bych byla naprosto mimo a nerozuměla jim. Rozhodnost, se kterou je pronesl, mě mírně vykolejila. Kam se poděla ta moje? Myslím, že ležela někde hluboko pod mýma nohama zašlapaná v prachu.
Přikývl. „Ano," těkal očima po mém udiveném obličeji. „Můžu dál?"
A já hloupá odstoupila a mlčky mu dala najevo, že může vstoupit. Pustila jsem si do bytu člověka, kterému bych se měla vyhýbat. Zatraceně!
S hrnkem v dlaních se protáhl okolo mě. Ve stísněné chodbě bylo poměrně přeplněno a tak jsme se nevyhnuli vzájemnému kontaktu. Délkou paže zavadil o mé rameno a já při tom doteku ztuhla. Ne že by byl nepříjemný, to vůbec ne, spíš naopak. Tělem mi okamžitě proudilo tolik energie, až to bylo děsivé. Může vůbec jiná osoba na někoho takto působit? Zhluboka jsem se nadechla, zavřela dveře a vyrazila za Wessleym do útrob bytu.
Automaticky došel k sedačce a zadíval se na přímý přenos zápasu mezi Arizonou a Minnesotou. Měla jsem ho sice puštěný, ale vůbec nevnímala, jak si který tým vede.
„Komu fandíš?" zeptal se, když se posadil. Rozvalil se přímo doprostřed sedačky, aniž by ho napadlo, kam si sednu já. Zaváhala jsem a na pár vteřin se zadívala na něj a pak na místo, spíš to ne-místo, které tam nechal vedle sebe. Nádech a výdech, Torresová, to dáš!
Neodpovídala jsem nejspíš moc dlouho. Podíval se na mě a poplácal dlaní vedle sebe.
„Roby, můžeš si sednout ke mně. Já tě neukousnu," pronesl s mírným úsměvem. Neměla jsem jinou možnost. Zatnula jsem ruce v pěsti, aby neviděl, jak se mi třesou. Z dnešního dne. Z novinových článků. Z jeho přítomnosti. Z něj samotného. A bez řečí se posadila. Zadek mi dopadl na měkkou polstrovanou sedačku, příliš blízko, až se moje koleno otřelo o jeho pevné stehno pokryté látkou džínů.
Kousla jsem se do tváře, abych vydržela sedět na místě a ihned nevyskočila a neutekla pryč. Neberte to špatně, nejsem žádná upejpavka, to ne, vyrostla jsem mezi chlapama, sprostý vtipy o sexu byly na denním pořádku, ale tohle bylo jiné. Nejspíš díky němu. Raději jsem obrátila svoji pozornost k probíhajícímu zápasu. Drtit si prsty v dlaních jsem ale nepřestala.
„Arizonu mám raději," pronesla jsem s pohledem upřeným na obrazovku před námi a snažila se najít záchytný bod, jakýkoli. Periferně jsem viděla, jak ke mně obrátil obličej.
„Co?"
„Ptal ses, komu fandím," vysvětlila jsem. Dívala jsem se, jak se Koyoties úporně brání ve svém obranném pásmu. „Mají před sebou ještě dlouhou cestu, než budou schopni postoupit do play-off a bojovat o Stanley Cup, ale něco v sobě mají. Takového týmového ducha, bojovnost, ochotu jeden za druhého položit krk. To je to, co se mi na nich líbí."
Wessův pohled mi propaloval díru ve tváři. Vnímala jsem, jak zkoumá vše, co řeknu i to co zůstane nevyslovené. Přemýšlí o mých slovech a bere je na vědomí.
„To nám chybí," připustil po chvíli a já na něj chtě nechtě pohlédla. Na obličeji se mu usadil přemýšlivý výraz, obočí se mu mírně stáhla k sobě. „Máme mančaft skvělejch hokejistů, individuálně perfektních, ale když jde do tuhého, většinou neumíme hrát jako tým. Nedokážeme bojovat jinak než jako individuality a pak se pereme spolu uvnitř týmu místo toho, abychom drželi pospolu proti ostatním..."
Slyšela jsem mnoho názorů na hokejisty a většina z nich se shodovala v tom, že jsou to jen naprosto vygumované mozky. Sportovní hovada bez špetky inteligence a umu. Vždycky jsem proti tomuhle názoru bojovala a muž sedící vedle mě byl jasným důkazem, že na tom není ani za mák pravdy. Přemýšlel nad věcmi a dokázal přiznat chybu.
Hokejisté, ať už muži jako on či ženy jako já, jsou možná blázni, ne určitě jsou to blázni, ale také jsou to neskuteční dříči. Pro tu hru, pro to být dobrý, obětují cokoli. Někdy až moc. Bojují. Dřou. Potí krev. A pak když se jim chvíli nedaří a všichni jim nadávají, a většinou jsou to ti, co je ještě před chvíli naprosto zbožňovali, bojují dál.
Být hokejistou není lehké. Je to celoživotní poslání. Je to boj, ve kterém nelze vyhrát. Vždycky totiž bude někdo lepší než vy. Vždycky bude někdo rychlejší a šikovnější než vy. Vždycky přijde někdo s nějakou novou fintou a pak než se stačíte nadát, se buďto zraníte, nebo překročíte třicítku a pak už jste vlastně téměř veterán.
„Máš pravdu," přitakala jsem. „Kluci, ty i ostatní, jste skvělý hokejisté a medvědi se stali za tu dobu mojí srdcovou záležitostí, ale hodně z nich už hokej nehraje pro to, co cítí, když se ženou za pukem, ale proto, co se jim objeví na účtu. A to je hrozná škoda."
„Myslím, že jim to..." odmlčel se a zhluboka se nadechl, „nám všem, to vlezlo do hlavy. Popularita, peníze, moc."
Přikývla jsem. Znala jsem hodně takových, kteří se díky hokeji, moci, slávě a penězům, stali úplně někým jiným. Doufala jsem, že já ten případ nebudu. I když je pravda, že po té nehodě, po zranění, jsem se také stala jinou Robyn, než jakou jsem bývala. Jenže za mojí změnou nebyly peníze, moc ani sláva. Stála za ní bolest, ztráta a bezmoc. Tyto pocity utvářely Robyn po nehodě.
„Taky jsem takový byl," přiznal a já znovu mírně přikývla. Uchechtl se. Opravdu takový byl. Když jsem poprvé přijela mezi medvědy, byl to právě Wessley Graham, který mi dělal v týmu ze života peklo. Opovrhoval, útočil a ponižoval. Myslím ale, že od té doby jsme ušli dlouhou cestu. On ušel dlouhou cestu. Přestal ukazovat svoji nacvičenou masku, která se od něj nejspíš čekala, a začal ukazovat své pravé já. Toho kluka z farmy. Kluka, který umí bojovat, kluka, který má city, dokáže makat. Chlapa, který dokáže uznat chybu. Muže, který se za vás umí postavit, ale umí být i neskutečně něžný. Nechal na povrch vyklouznout osobu, do které jsem se nevědomky zamilovala.
„Myslím ale, že sis uvědomil, že takový doopravdy nejsi," pronesla jsem a mírně se na něj usmála.
„Až díky tobě." Ucítila jsem, jak jeho medvědí tlapa dopadla na mé koleno. Mírně jsem sebou při tom doteku škubla, ale nedovolil mi uhnout. Sevřel mé koleno pevněji v dlani a zadržel na místě. Neuvědomila jsem si, jak moc sebou musí moje tělo cukat a šít, až do chvíle, než mě svým dotekem uzemnil. „Myslím to vážně. Vím, že mi to nemusíš věřit. Jsou to jenom blbý slova, ale je to tak. Dřív jsem se choval jako debil. Myslel jsem si, že se to ode mě očekává a tak jsem se takovým stal. Jenže pak ses k nám do kabiny přiřítila ty - holka, která mě zabíjela pohledem a kdykoli jsem řekl nějakou nejapnou poznámku, dokázalas mě uzemnit," usmál se na mě, ale jeho oči byly mírně zakalené, jakoby vzpomínal na naše první setkání.
„A pak jsi mě začala poučovat o hokeji, který dělám celý život a dělám ho dobře. Začalas mi říkat, co bych měl dělat líp a v čem mám nedostatky a já byl ještě víc vytočenej. Jenže ty nejapný poznámky fungovaly, i když možná nedávaly na první dobrou smysl, fungovaly. A to mě vytáčelo ze všeho nejvíc," uchechtl se sám sobě a zakroutil hlavou. Pořád ještě ale nepouštěl moje koleno. Nevědomky po něm palcem kreslil jakési obrazce. „Ani sám nevím, kdy se to stalo, ale najednou to tam bylo. Naprosto jsi mě dostala. Nejseš jen typická modelka, kterých se kolem motá stovky. Nekoukáš na prachy a dárky. Taky ses mě nebála a odporovala mi. Dokázala ses smát tak upřímně, jak už jsem dlouho neviděl. Mělas zápal, proto cos milovala. To moc dobře znám, protože hokej miluju stejně jako ty. Bojovala jsi, i když tě všichni odrazovali..."
Dívala jsem se na něj a po tvářích se mi pomalinku začala kutálet slza. Zrádná svině prozrazující rozpoložení mého srdce. Ach, Wessy...
„Zamiloval jsem se do tebe, Robyn," vyslovil to potichu, jakoby se bál, že ho odmítnu, a když se naše oči střetly, ty jeho byly opravdu plné strachu. Na chvíli byl malým klukem, který se bojí následků. „Vím, že jsem toho víc podělal, než abych si tě zasloužil. Ale tak nějak v tom neumím chodit, na cokoli sáhnu, to pohnojím. Jenže seš tady a já si nemůžu pomoct, prostě chci být s tebou, pokud o to stojíš..."
„Wessley..." oslovila jsem ho a hřbetem ruky si z tváře utřela další stékající slzu. Jak často se vám stane, že si před vámi muž vyleje srdce? Některé ženy to nezažijí za celý život a já se tak bála, když jsem to nyní prožívala. „Slyšel jsi to dneska stejně dobře jako já. Nemůžeme být spolu." Nesnášela jsem ta slova, už když jsem je vnímala poprvé tam v trenérově kanceláři a nesnášela jsem je i nyní, když se drala z mých úst. Jak jsem je mohla vyslovit?
„To je pičovina!" rozčílil se. Jeho pohled byl najednou plný odhodlání a zloby. „Přece nám nebudou říkat, jestli spolu můžeme být. To je nesmysl!"
Zakroutila jsem hlavou. Dlaní přikryla tu jeho a propletla naše prsty. Bylo to osvěžující. Připadalo mi to správné, dotýkat se tohoto muže.
„Mají nad náma moc, smlouvy, kontrakty... sám to víš mnohem líp než já."
Podíval se na mě s odhodláním v očích. „Tak odejdu. Jestli je to to, co musím udělat, abych mohl být s tebou. Udělám to."
Vytřeštila jsem na něj oči. Nemohl to myslet vážně. „Ne!" kroutila jsem hlavou a s ještě větší vervou stiskla naše propletené dlaně. „Ne, Wessley. Bruins jsou tvoje rodina, jen kvůli mně tohle nedělej. Byla by to chyba."
Naklonil se ke mně. Už tak titěrný prostor, který nás odděloval, se vytrácel. „Ty to pořád nechápeš že? Tím vším jsem chtěl vyjádřit, že tě miluju. Miluju tě, Robyn a nic není důležitější než tohle. Než ty!"
Pevně jsem zavřela oči a přimáčkla víčka k sobě. Zakroutila jsem hlavou.
„Tohle neříkej. Neříkej to," zaprosila jsem.
„Proč ne? Proč to nemám říkat?" zeptal se. Cítila jsem jeho blízkost, ale nebyla jsem schopná otevřít oči a podívat se mu do těch jeho. Chtěla jsem ho, tak moc. Potřebovala jsem ho, tak moc. Jenže být spolu by nám oboum zničilo kariéru. Tedy hlavně jemu. Na té mojí, už dávno zničené, nezáleželo. Ne teď.
„Protože spolu nemůžeme být," pronesla jsem a při slově „nemůžeme" mi poskočil hlas. Tak moc bolelo to vyslovit a zároveň vědět, že Wess cítí, to co já. „Není to možné. Klub si to nepřeje... Sám jsi dneska slyšel generálního..."
Pohladil mě po tváři mozolnatou dlaní. Beze slov tak přerušil moji argumentaci a já se k ní bezděčně naklonila. „Otázkou je, co si přeješ ty?"
Ještě pevněji jsem sevřela víčka k sobě. Bála jsem se, že z pod nich znovu vyplují na povrch další zbloudilé slzy. Mírně jsem vrtěla hlavou.
„Na tom nezáleží..."
„Jasně, že na tom záleží. Nenech si namluvit něco jiného," protestoval a dál mě dlaní hladil po tváři zmáčené od slz. Nakonec přidal i druhou a nyní držel ve svých rukou celou moji zjitřenou existenci. „Co si přeješ ty, Roby?" zeptal se znovu. Odhodlání z jeho hlasu přímo čišelo.
Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem slanou chuť slz na svých rtech, když jsem po nich přejela jazykem. Věděla jsem, že na mě upírá žádostivý, prosebný a zvědavý pohled. Cítila jsem ho na sobě. Vnímala, jako bych ho viděla. Jeho dlaně mě pálily do tváří a nedovolily mi odvrátit se. Nemohla jsem utéct.
„Přála bych si být s tebou..." zašeptala jsem a bála se, že díky tichoučkému tónu, kterým jsem slova pronesla, je neslyšel. Najednou se zhluboka nadechl. Vtáhl vzduch do plic s takovou razancí a pak... v sekundě, kterou jsem nestihla ani postřehnout, překonal vzdálenost mezi námi. Ucítila jsem na rtech jeho dech a najednou mě líbal. Intenzivně, dráždivě, razantně, s chtíčem tak velkým, že kdybych neseděla, podlomila by se mi kolena.
Chytila jsem ho za ramena a se zrychleným tlukotem srdce mu polibky vroucně oplácela. Na nic nečekal a přitáhl si mě na klín. Tlačila jsem se na jeho pevné tělo, cítila pod sebou každý záhyb, každý sval. Vnímala jeho touhu a vychutnávala si ji. S každým dalším polibkem, s každým dotykem jazyka se ze mě dralo zasténání, které jsem těžko zadržovala uvnitř sebe. Slzy a popírání zmizely.
Hladil mě od jemné pokožky krku, přes bedra, podél páteře, až jeho dlaně doputovaly na zadek, vyšpulený díky sezení na Wessově klíně a hladovým polibkům. Pod jeho doteky mi brnělo celé tělo. Byl to ráj! Nebe existovalo!
Když se pak zastavil oběma dlaněma na mých tvářích, mírně se ode mě odtáhl, líně otevřel jiskřící oči a usmál se, tím svým úsměvem s jedním zvednutým koutkem úst výš než druhým. Zaplavila mě vlna paniky. Nechtěla jsem ho zklamat. Nemohla jsem to dopustit. Co to zatraceně dělám?
„Dáš si něco k pití?" vyhrkla jsem první blbost, mávla rukou směrem ke kuchyňskému koutu a rychle se snažila slézt z klína muži, od kterého bych si měla držet odstup, a rozhodně mi to nešlo. Kdyby to jen nebylo tak náročné. Stačí, aby se na mě podíval, usmál se, aby se mě jen nepatrně dotknul, a jsem v koncích...
Nechápavě se na mě díval se staženým obočím a chtíč ustoupil údivu. Poposednul si a prsty prohrábl rozcuchané vlasy.
„Nic nechci, Robyn. Pojď zpátky ke mně." Natáhl ruku a snažil se mě přitáhnout zpět.
„Já si vodu dám," vyhrkla jsem v panice a ustoupila o další krok, tak aby na mne nedosáhl. Udiveně na mě hleděl, jakoby se snažil rozluštit záhadu, která se v posledních pár minutách stala. Vypadal, že se snaží pochopit ženské myšlení. Beznadějné. Ženský mozek je jako černá díra, je tam vše a zároveň nic, nejde na něj vyzrát.
Rychlostí blesku jsem vyrazila do kuchyně. Vítala jsem tu krátkou chvíli jako možnost vzpamatovat se. Vyndala jsem z poličky sklenici a z lednice vychlazenou vodu. Oboje jsem postavila před sebe na desku kuchyňské linky, opřela se o ni dlaněmi vedle sklenice a vody a zadívala se z okna směrem do ulice. Zhluboka jsem dýchala a snažila se přimět chovat se normálně. Byla jsem vykolejená z toho, co se stalo dnes v práci. Jeho přítomnost a sladké dychtivé polibky mi nedávaly potřebný prostor na to si všechno pěkně utřídit a promyslet. Nevěděla jsem, co dělám.
„Roby," oslovil mě a já sebou trhla. Jeho hlas zněl z takové blízkosti. Neměl by tady být. Pozvedla jsem hlavu a pomalu se otočila. Na vodu jsem dávno zapomněla. Stál tam, opřený o středový ostrůvek. Ruce v kapsách džínů a pohled upřený na mě.
Zhluboka jsem se nadechla. Nasála jsem do plic takové množství vzduchu, až hrozilo, že pod tím náporem prasknou. Přesto to bylo málo. Putovala jsem očima po každičkém kousíčku jeho osoby. Než jsem stačila doputovat až k jeho obličeji, odrazil se od skříňky za sebou, udělal dva kroky a byl u mě dřív než bych stihla jakkoli zaprotestovat. Kdybych ovšem chtěla.
Setrvačností jsem zády narazila do polic, o které jsem se ještě před chvíli opírala dlaněmi. Oddělovalo nás od sebe pouze smítko prostoru. Jeho paže vystoupily z kapes džínů a dopadly na mé tváře. Pevně mě chytil, konečky prstů zabořené ve vlasech. Jemně zatlačil a donutil mě podívat se vzhůru. Oči, které se na mě dívaly, žhnuly. Planuly v nich jiskry. Polkla jsem. Příliš nahlas.
„Je mi naprosto jasný, co se ti hodí v té tvojí krásné hlavičce. Bojíš se, co se stane. Že nám to znovu nevýjde a ještě si zničíme kariéry." Nemohla jsem z něj spustit oči. „Nedopustím, aby mi říkali, že s tebou nemůžu být!" Jeho hlas zněl rozhodně. I přes žár, který z jeho pohledu sálal, byla jeho slova vážná. Pravdivá.
„Ale..."
„Ne, Roby. Prostě ne!" přerušil můj protest. „Znovu už tě nechci ztratit." S těmi slovy mě palci pohladil po lících a své rty horečnatě přitiskl na má ústa. Bohové! V ten moment by vedle nás mohla vybuchnout bomba a bylo by mi to naprosto jedno. Neexistovalo nic než on a já, naše rty. Své paže jsem bez zaváhání omotala okolo jeho ramen a přitáhla si ho tak ještě o chlup blíž. Vnímala jsem teplo sálající z každičkého kousku, co nás spojoval.
Jeho ruce byly všude. Putovaly po mém těle. Jedna z nich se záhy přesunula k mému boku. Dlaní si pohrával s lemem trička. Jakoby přemýšlel, zda může nebo ne. Pak, mučivě pomalu, vklouzl pod bavlněnou látku a hladil mě po odhalené pokožce. Když poprvé zavadil o krajku dělící jeho dlaň od mých prsou, na setinu vteřinu ztuhnul, čekaje, že ho odeženu. Že mu zabráním v dalším zkoumání. Jenže jak bych mohla?
Jemně jsem mezi zuby skousla Wessleyho spodní ret. Dlaněmi jsem putovala po jeho pažích, statných ramenou, po hrudi, ve které zběsile bušilo srdce. To srdce, které mi před rokem na letišti v Gothenburgu nabídl a já ho odmítla. Srdce, které jsem později nevědomky získávala zpět.
Tak jak zkoumal on mě, zkoumala jsem já jeho. Látka trika mi překážela. Nestačilo mi dotýkat se ho přes ni. Nechtěla jsem, aby nás cokoli dělilo. Jenže v tu chvíli se lapaje po dechu odtáhl od mých úst. Se zavřenými víčky, těsně přitisknutými k sobě, si opřel čelo o mé. Dlaněmi drtil mé boky.
„Měli bychom zpomalit," pronesl mezi hlubokými nádechy. Oči stále zavřené. Snažil se ovládnout. Věděla jsem, že není žádný svatoušek, spíš naopak, ale se mnou jakoby se držel zpátky, jakoby nespěchal. Vychutnával si každou chvíli a bál se udělat něco příliš rychle a ukvapeně. „Pořád jsem jenom chlap. Když budeme pokračovat, neovládnu se," zachrčel. „Musíme zpomalit."
Kéž bych i já měla stejnou trpělivost a pevnou vůli jako tento muž.
„Ne," odporovala jsem. Okamžitě otevřel a vytřeštil oči, jako bych se právě proměnila ve tříhlavou saň. „Už nechci dál čekat." S těmi slovy jsem si ho přitáhla za lem trička svírajícího v dlaních zpět k sobě. Vyhledala jsem jeho ústa a pomalým přejetím jazyka po spodním rtu žádala o prohloubení polibku.
Vyhověl mi. Bez zaváhání se na mě vrhl. Razil si cestu slastnými polibky až k odhalené klíční kosti. Ani já nezaostávala. Přes sotva popadající dech jsem zkoumala, hladila, líbala, tiskla ho k sobě, zarývala nehty do kůže přes látku trička. Byla jsem jako v mrákotách. Realita přestala existovat a byl tu jen tento muž. Wessley Graham.
Moje tričko jeho přičiněním zmizelo a odlétlo kamsi za nás. Wessley couvl na délku paží a se zakaleným zrakem přejížděl po každičkém kousíčku mého trupu, který zakrývala jen tenká krajka bílé podprsenky.
„Nezdá se mi to, že ne?" zeptal se chraplavým hlasem, jakoby nemohl uvěřit tomu, kde právě je a co se odehrává.
„Rozhodně se ti to nezdá," potvrdila jsem a skousla spodní ret mezi zuby.
Wess na sekundu zavřel oči a z hrdla se mu vydralo mírné zavrčení. Když je znovu otevřel, byly temné, plné chtíče. Zatraceně!
„Jsi krásná, víš to vůbec?!" zašeptal kousek od mého obličeje.
Zachvěla jsem se.
„Přestaň už mluvit," zaúpěla jsem vzápětí a on mi opět, se smíchem, vyhověl. Byl všude. Tiskl naše těla k sobě, líbal mě, hladil, laskal, zkoumal, tak aby mu něco neuteklo. A já mu vše oplácela se stejnou vervou. Jen toho oblečení na našich tělech bylo pořád příliš.
Rychle jsem mu přetáhla tričko přes hlavu a odhodila ho stejně jako on předtím to mé. Po cestě zpět jsem přejela po jeho odhalené rychle se zvedající hrudi. Potřebovala jsem víc! Víc Wessleyho Grahama. Cítila jsem tlak rozléhající se mi v podbřišku a nemohla popadnout dech, když si prolíbával cestu přes krk, na ňadra dmoucí se pod bílou krajkou a prsty zahákl za lem legín obepínající mé boky. Jedním rychlým trhnutím byly dole a letěly kamsi do neznáma, stejně jako předchozí kousky našeho oblečení.
Tyčil se nade mnou v celé svojí kráse. Popadl mě za zadek a jedním rychlým zhoupnutím vysadil moji maličkost na desku kuchyňské linky. Zasyčela jsem překvapením, když se rozpálená pokožka dotkla studené desky pod mým zadkem. To už se ale nacpal mezi má stehna, kterými jsem ho automaticky objala. Dlaněmi jsem putovala dolů po odhalené hrudi k lemu Wessleyho kalhot, popadla knoflík a snažila se jej rozepnout. Následoval zip a najednou mu džíny visely nebezpečně nízko na bocích. Kdybych jim ještě jen malinko pomohla, okamžitě by spadly dolů. Ta představa se mi líbila.
Uculila jsem se a udělala to.
Látka džínů dopadla na podlahu. Nyní už nás od sebe oddělovaly pouze vzdouvající se boxerky. Líbilo se mi, co vidím. Znáte tu poučku o zakázaném ovoci a o tom, že chutná nejlépe? No, je zatraceně pravdivá. On byl mým zakázaným ovocem a chutnal tak božsky.
Opatrně přejel dlaní přes tenkou krajku ukrývající má ňadra a tělo okamžitě reagovalo. Zachvěla jsem se pod jeho dotekem. Bradavky se mi stáhly a vztyčily do pozoru jako dva majáky navádějící námořníky v bouři ke břehu. Nepřestával mě líbat a dráždit jazykem na ušním lalůčku, když přejel dlaní i po druhém ňadru. Při tom doteku jsem se prohnula v zádech vyzývajíc ho, aby pokračoval. Hlavně ať nepřestává.
V okamžiku zatáhl za krajku dělící ho od mých prsou. Pohotově jsem mu vyšla vstříc a umožnila její vysvléknutí. Během sekundy byly Wessovy nedočkavé ruce zpět a nyní už mu v dotecích nic nebránilo. Když vzal jednu z bradavek do svých horkých dychtivých úst, neudržela jsem se a nahlas zaúpěla jeho jméno. Ten zvuk se nesl bytem jako ozvěna a rezonoval mi v každé buňce těla. Cítila jsem, jak se proti mé kůži usmál a dál ochutnával a sál vrcholky mých prsou.
Když pak letmým dotykem pohladil lem kalhotek, zachvěla jsem se. Přejel po jemné látce až do jejího středu a pomalými, ale promyšlenými tahy hladil místo na mém těle, které bylo posvátné.
„Zatraceně," zavrčel s ústy na mé bradavce, až mě ovanul jeho teplý dech a polechtal pokožku. Okamžitě se přesunul k mým ústům, kterými si razily cestu ven steny. Musel cítit, jak moc jsem ho chtěla. Jak moc jsem byla připravená. Jak moc jsem si přála, aby nás od sebe nedělila ani ta tenká vrstva spodního prádla.
V mžiku mě popadl paží okolo pasu, na moment pozvedl mé tělo přitlačené k jeho nahé hrudi vzhůru a jedním rychlým pohybem mi stáhl tenkou látku kalhotek přes zadek. Zmuchlané je poté, co mě položil zpět, zahodil na podlahu ke svým nohám.
Díval se, jak divoce popadám dech. Nahý hrudník se mi zvedal a klesal neskutečnou rychlostí. Mučivě pomalinku doputoval pohledem až k mým očím, do kterých se zaklesl. Čekal a čekal... Prohlížela jsem si ho. Kochala se výhledem, protože tenhle muž byl můj. Alespoň pro tuto chvíli...
Věděla jsem, proč otálí. Byla to jeho nevyřčená otázka. Dával mi možnost vycouvat. Zastavit to teď a tady. Poslední možnost skoncovat to a nepokračovat.
A já to chtěla skoncovat.
Natáhla jsem se dopředu, popadla lem jeho boxerek a posunula mu je po bocích dolů, až kam jsem dosáhla. Pochopil. Pomohl mi a pak už přede mnou stál naprosto a zcela nahý. Dokonalý. Jak jsem si ho prohlížela, zvedla se mi ústa do úsměvu. Šibalského. Hravého. Nemusela jsem nic říkat. Slova byla zbytečná.
Udělal krok blíž. Dlaně mi dopadly na jeho hruď a putovaly na ramena, propojila jsem naše ústa a obmotala mu nohy okolo pasu. Za jeho pevný zadek jsem si ho přitáhla k sobě a navedla přesně tam, kde měl už dávno být. Projela mnou vlna vzrušení. Naplnil mě, a já v ten okamžik nahlas vydechla a zasténala zároveň. Naše těla, moje s poraněným kolenem, drobné a přesto pevné a jeho sportem zocelené, splynula. Vyplňoval každý kousíček, jako by přesně tam patřil.
Na sekundu ustal v pohybu. Dával nám vteřinu na vzpamatování. I přesto jsem ho intenzivně vnímala uvnitř sebe. Wess mi zhluboka oddechoval do úst a u toho mě něžně líbal. Pak se odvážil pohnout, pomalinku, nesměle.
Tichým stenem jsem ho pobídla dál. Zvala jsem ho, aby pokračoval. Opatrné pohyby pánví se měnily v intenzivnější a intenzivnější. Jednou dlaní přidržoval moje tělo na desce linky a druhou ho zkoumal. Sám do toho mírně sténal. Jakoby mu z hrdla unikalo vrčení.
Vycházela jsem mu pánví vstříc a s každým přírazem se dostávala do větší extáze. Mezi prsty sevřel moji bradavku a štípl. Tělo se mi znovu automaticky prohnulo, narazilo do jeho hrudi. Hlava mi klesla dozadu a já se zavřenými víčky sténala. Žadonila jsem, aby to zopakoval.
Mozolnatými prsty se dotkl vrcholku v mém klínu a mírnými krouživými pohyby ho začal hladit. Hlava mi vystřelila vzhůru a pohledem jsem se zaklesla do toho jeho. Otevřenými ústy mi unikaly steny. Dechu se mi nedostávalo. Zatracení bohové! Cítila jsem, jak se mé tělo plní tlakem drajícím se na povrch. Zatnula jsem mu prsty do pokožky ramen a nárokovala si jeho ústa.
„Bože můj," zaúpěla jsem a celé mé tělo se napnulo. Tlak začal prýštit ven a já se samou rozkoší rozklepala. S jeho jménem na ústech mě přímo přehodil přes vrchol. Zvrátila jsem hlavu, zavřela víčka, zatnula mu prsty hlouběji do svalů a sténala a sténala a třásla se a sténala.
„Sakra," zaklel, když jsem se mu rozsypala v náručí a s posledním přírazem se přes vrchol dostal i on spolu s mým doznívajícím orgasmem.
Jsem moc ráda, že vám konečně můžu představit tuhle novou kapitolu. Dala mi neskutečně práce, vyžádala si hodně času, změn a zkoumání a taky hodně pomoci, za což bych chtěla hrozně moc poděkovat jedné úžasné osůbce ->
@gabri-88
Bez ní by tahle kapitola snad nikdy nevyšla, protože se mi pořád nezdála správná a dokonalá. Teď už jsem s ní ale řekla bych spokojená. Snad jste si jí užili, a snad jste na mě za tu dobu, co nová kapitola nevyšla, nezanevřeli. Je jen pro vás.