Měla jsem tušit, co se stane. Předvídat předvídatelné. Vědět, že co se stane v NHL, rozhodně nezůstane v NHL. Tenhle svět fungoval líp než tamtamy vesnických drben. Spolehlivost usvědčení lepší než FBI a všechny tajné služby dohromady. Nemělo by mě to překvapovat. Měla bych být zvyklá na vše.
Jenže jsem nebyla zvyklá na vše. A příchod na trénink den po zápasu s Meaple Leafs mě totálně vykolejil. Dorazila jsem mezi ostatní na čas, ale všichni už byli nastoupení na ledě. Tělo jsem nechala spadnout na lavičku a ohnula se, abych si pořádně zašněrovala brusle. Doneslo se ke mně sborové hvízdání. Hlava mi okamžitě vystřelila vzhůru a obočí mi vyletělo do nezměrných výšin, jakoby chtělo utéct z mého čela.
„Chovejte se jako dospělí!" káral zrovna Owen pár členů medvědů, kteří se smáli nad jakými si novinami. Proč mají teď kluci u sebe noviny?
„My?" zasmál se Dirk. „To spíš někdo jinej." Ostatní se jen uchechtávali. Svraštila jsem obočí víc k sobě a zmateně přihlížela scenérii rozprostírající se přede mnou. Co to zatraceně mělo znamenat?
„Seš jako malej, Dirku," zakroutil hlavou Owen.
„Možná jsem jak malej, ale někdo tady měl rozhodně velkou noc," uchechtl se pod nos. „Proto i ten pozdní příchod a noviny mluví za vše." Roztáhl denní tisk držící v rukou a nahlas rádoby rozhlasovým hlasem začal předčítat. „Po včerejší dramatické výhře medvědů nám tým předvedl další velkolepé vystoupení, když se jeden z předních střelců Bruins přímo na ledě vrhnul na staronovou pomocnou trenérku Robyn Torresovou. Přítomní vypověděli, že jejich dostaveníčko bylo žhavou přehlídkou téměř nepřístupnou dětem. Jsou nyní Graham a Torresová spolu nebo je jejich vystoupení součástí tréninkové taktiky a motivace? Oba hlavní aktéři se odmítli k celé záležitosti vyjádřit. Více fotografií na straně dvě..."
To už jsem byla na nohou a mířila si to přímo k nim. Brusle nebrusle, bylo mi to jedno.
„Co to tady plácáš?" vyhrkla jsem ještě v průběhu cesty. Nohy se mi v nezavázaných Bauerkách mírně komíhaly. Ideální stav na zranění. Paráda! Bylo mi to však tak nějak jedno. Můj mozek momentálně fungoval na autopilota, stejně jako tělo.
„Neplácám. Je to tady černé na bílém," pověděl mi Dirk a ukazoval na novinový článek, který před pár okamžiky předčítal. Z titulní stránky na mě křičela obří fotografie mě a Wessleyho, zaklesnutých do sebe při včerejším polibku. Titulek slavnostně hlásal: „Graham a Torresová – nová tréninková taktika?!"
Vykulila jsem oči a popadla noviny do svých rukou. Nevěřícně jsem zírala na text, který vše doprovázel. Co za člověka si tohle dokáže vymyslet?
„Tak jaká byla včerejší večerní tréninková taktika, trenérko?" zasmál se Dirk, a když jsem k němu zvedla pohled od novin, zamrkal na mě a zapumpoval obočím nahoru a dolů.
„Seš idiot, víš to?" zavrčela jsem a měla sto chutí mu dát jednu pořádnou pěstí do nosu.
„Možná, ale aspoň nepíchám se svým svěřencem," zašklebil se a vrátil mi úder v plné polní.
Zavrzala jsem zuby o sebe. „Já s žádným svým svěřencem nepích..."
„Roby," přerušil můj hysterický výlev Wessleyho hlas. Jeho těžká dlaň dopadla na moje bedra a já se uprostřed slova zarazila. Pohlédla jsem na něj. V tváři se mu zračil nepřístupný výraz. Přísně hleděl na Dirka, a kdyby mohl, v tu chvíli by mu na místě nejspíš jednu vrazil. „Trenér tě chce v kanceláři."
Těkala jsem pohledem mezi ním a Dirkem. Uvnitř mě plál hněv, podráždění a frustrace. Váhala jsem. Měla jsem nutkání Dirka zaškrtit. Dostat ze sebe tu frustraci způsobenou novinovým článkem. Vím, nebo bych měla vědět, jací dovedou novináři být. Neměla bych si nad jejich žvásty lámat hlavu, ale... bylo tam to ale. Co když...
Můj pohled se zastavil na Wessleyho vážné tváři. Opatrně jsem kývla na znamení, že rozumím a se zatnutými zuby se vydala pryč z ledu. V hlavě mi zněla varovná světla, blikající okolo nápisu TOHLE BUDE PRŮSER.
„S tebou si to vyřídím potom." Slyšela jsem ještě za svými zády zavrčet Wessleyho. Jeho hlas byl naplněný hněvem a potlačovanou agresí. Pak se vydal za mnou. Nesrovnal však se mnou krok. Držel se dál, v uctivé vzdálenosti, aby někdo další nemohl pořídit fotografii, jejíž význam by totálně překroutil.
Ano, jsem byla jeho trenérka. Prakticky byl mým podřízeným. A určitý nadstandardní vztah nás spojoval. Zatraceně, vždy moje srdce po tom muži prahlo. Kdyby však jen srdce. Prahlo po něm celé moje tělo. Ale žijeme v jednadvacátém století. Rovnoprávností se ohání kde kdo. Nikomu by do toho nemělo nic být. Nikomu nenadržuju. Nikoho nepreferuju. Jen jsem poslechla svoje srdce. To se asi ovšem v dnešní době nesmí. Povzdechla jsem si.
V kanceláři trenéra už čekal nastoupený generální manažer Bruins spolu s pár představiteli a mě okamžitě zatrnulo v zátylku. První, co mě napadlo, bylo, že jsem tady moc dlouho nepobyla a dostanu padáka hned po prvním zápase. Abych ihned neřekla nějakou blbost, kousla jsem se z vnitřní strany do tváře. Bolest v dásni přitahovala moji pozornost a mírně rozptylovala narůstající frustraci. Za svými zády jsem vnímala Wessleyho přítomnost. Tyčil se nade mnou, jako ochranná zeď. Uvědomila jsem si, že v téhle prekérní situaci nejsem sama.
Trenér pokývl hlavou ke křeslům před svým stolem. Uposlechla jsem němou výzvu a s úlevou i sevřeným žaludkem zároveň se sesunula do jednoho z nich. Wess ovšem zůstal stát, jen se rukami zapřel o opěradlo a těkal pohledem z trenéra na generálního ředitele.
Na stůl před námi dopadl novinový výtisk, až to zadunělo, jak jen noviny mohou na dřevěném stole zadunět. Mě to v tu chvíli ale připadlo jako ten nejpronikavější zvuk ze všech. Drnčel mi v uších ještě dlouho poté, co odezněl. Ztěžka jsem polkla.
„Můžu to vysvětlit," zkusila jsem promluvit, ale trenér okamžitě zavrtěl hlavou.
„Není co vysvětlovat, Robyn," pronesl generální ředitel a já už se viděla, jak si balím kufry. Tolik k mému dalšímu novému začátku. Že jsem se vůbec obtěžovala je vybalovat. „Došlo k útoku nejen na tvoji osobu, jako trenérku, ale taky na našeho hráče i celý klub. Právníci už sepisují podání trestního oznámení."
V tu chvíli mi spadla brada tak hluboko, že by si nezadala se vzdáleností od Bostonu na Aljašku.
„Cože?" Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a nemohla uvěřit svým uším. Nespletla jsem se?
„Co jsi čekala?" zeptal se trenér. Teď nechápal i on.
„Takže já... vy... nemám padáka?" vykoktala jsem, stále těkajíc pohledem z jednoho pohlavára na druhého.
„Ne. Jen se musíte držet na uzdě," vysvětlil generální. „Oba dva!" Tahle výtka, jak jsem pochopila, byla mířená výhradně na Wesse. Byl sice vynikající střelec a hráč, ale taky dokázal být pěkně horká hlava. „Nepotřebujeme další spekulace a fotky na předních stránkách The New York Times. Ne takovéto fotky." Pohled mu znovu sklouznul dolů k plátku ležícímu na desce stolu.
Nebyla jsem včerejší. Věděla jsem, že to nebude jen tak. Takovéto situace nikdy nejsou jenom tak. „Co to pro nás znamená?" zeptala jsem se opatrně, pohled upřený na generálního ředitele, ne na trenéra. Od kouče jsem věděla, co čekat, od generálního nikoli.
„Tohle se nesmí opakovat," pronesl generální rázným tonem. „Ve svým volným čase a v soukromý, si dělejte, co chcete. Ale na veřejnosti už se nic takového," ukazováček namířil k novinám, „nesmí stát. Budete si držet odstup."
Poslední slovo generálního ředitele mi rezonovalo v uších ještě dlouhou dobu po té, co doznělo.
Odstup...
Odstup...
Odstup...
Blikalo uvnitř mé hlavy jako velké červené výstražné světlo.
Odstup...
To znamenalo, že já a Wess... přes všechno jsme neměli šanci. Protože na veřejnosti... na veřejnosti jsme byli pořád. Soukromý bylo téměř cizí slovo. Novináři a šílení fanoušci pronásledovali kluky téměř na každém kroku.
„To je naprostá blbost!" začal se rozčilovat Wess. „Přece nám paparazi nebudou diktovat s kým se můžeme stýkat! Vždyť je to holej nesmysl. Trenére, však nás znáte oba, neděláme nic, čím bychom tým poškodili..."
Srdce tlukoucí pro střelce s číslem 77 mi začalo divoce bušit. Dožadovalo se pozornosti. Protestovalo. Dávalo o sobě vědět. Chtělo rozhodovat. Mělo mít poslední slovo... ale nemělo.
Podívala jsem se na neúprosný obličej generálního ředitele, pak na trenéra, který se tvářil lítostivě. Nebyl nadšený ze vzniklé situace.
„Tohle bylo poslední slovo, Grahame...!" zavrčel generální.
„To je ale totální blbost!"
Wessleyho naštvaný hlas mi rezonoval v ušních bubíncích. Moje tělo však jakoby jednalo samo za sebe. Automaticky.
Sklopila jsem zrak. „Chápu," pronesla jsem potichu a začala se zvedat z křesla.
„Tohle budete muset vysvětlit mýmu právníkovi, trenére," protestoval Wess. Vnímala jsem zlobu táhnoucí se na pozadí jeho hlasu. Mohla jsem si jen představovat jak se tváří – ústa stisknutá do tenké čárky, nakrčená obočí, oči téměř v té nejtemnější černé a k tomu rozcuchané vlasy, které si prohrábl poté, co si sundal helmu. Nebyla jsem však schopná se na něj podívat. Kdybych to udělala, neudržela bych se, to jsem věděla. Zatnula jsem zuby, až zaskřípali a postavila se úplně.
„Omluvte mě..." pronesla jsem a vydala se ke dveřím. Nečekala jsem na svolení. Za sebou jsem slyšela, jak se ještě Wess dohaduje s generálním ředitelem, ale bylo to marné. To oni mají přeci poslední slovo. Jako bychom byli všichni jejich majetek a bez jejich svolení se nesmělo stát téměř nic.
Všechna hravost, nadšení, radost z toho, že jsem tady, jakoby uvnitř mě zamrzla. Zalila se ledovou krustou tak neproniknutelnou, že jsem se v okamžiku změnila v ledovou královnu bez citu. Nemohla jsem si dovolit cítit, ne v tuto chvíli, protože kdybych si cítit dovolila, dostihlo by mě to a všechno, naprosto všechno, by se vyvalilo ven. To jsem nemohla dopustit.
Prošla jsem chodbami stadionu až k ledové ploše, kde stáli všichni nastoupení pro nadcházející trénink. S hravými úsměvy si pohrávali s puky na svých hokejkách. Otevřela jsem mantinel, odhodila chrániče ostří a vyrazila na led.
Jedno tempo... druhé tempo... pravá noha... levá noha...
„Tak co trenérko, průser je na světě?!" zařehtal se Dirk a odpálil puk přímo směrem ke mně.
Nastavila jsem ostří brusle do jeho dráhy, až se o něj puk s řinčením zastavil. Noha mi pod nárazem zabrněla, ale v tu chvíli mi to nemohlo být víc jedno. Však víte, srdce z ledu, takové v tu chvíli bylo.
Pozvedla jsem pohled k Dirkovi. Ústa sevřená do tenké linky, čelisti zaťaté, oboří nakrčená a oči... oči přivřené. Propalovala jsem ho pohled. Dlaně zaťaté v pěst jsem tiskla podél boků. Odkopla jsem kup stranou a vyrazila po ledu obkroužit kolo. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Jakkoli.
Nikdo jiný už se neodvážil pronést jediné slovo. Všichni jen zírali. Věděli, že je něco špatně. Hodně špatně.
***
Při sklízení puků z ledu mě kdosi popadl za rameno pokryté trenérskou uniformou. Ucítila jsem pevný stisk a hřejivé teplo proudící z velké dlaně, přes látku uniformy až do mého nitra. Ohlédla jsem se na osobu stojící za mými zády. Oči mi dopadly na hruď s logem Bruins. Musela jsem pozvednout pohled a poté spatřila starostlivě se tvářícího Owena.
„Jak ti je?" zeptal se opatrně, na tváři smutný výraz štěněte, které právě někdo nakopnul. Nejspíš jsem se tvářila stejně. Stáhl ruku z mého ramene, ale pohled, ten ze mě nespouštěl. Jeho oči bloudily po mém obličeji a hledali... co vlastně?
Zvedla jsem se zpět vzhůru, puky uložené v přepravním koši.
„Nechci o tom mluvit," pronesla jsem úsečně. Věděla jsem, že Ow za to nemůže, neměla bych na něj být zlá, ale moje pomatené srdce si nemohlo pomoct. Kopala jsem kolem sebe, jedno kdo to měl schytat. V rukách svírajících madla koše před sebou jako hrazení jsem se vydala pryč podél mantinelu.
„Zatraceně Robyn, měla bys o tom mluvit!" Rozčilení najednou převzalo váhu a za všech okolností klidný Owen byl najednou pryč.
Zprudka jsem se otočila a pohlédla mu do očí. Stál pár metrů ode mě.
„Nemůžu o tom mluvit, jasný?!" vyhrkla jsem. Ruce svírající madla koše se mi rozklepaly. „Když začnu, nedokážu přestat. Když o tom budu mluvit, bude to ještě horší. Už takhle to bolí, a když to vyslovím nahlas, bude to bolet mnohem víc," sklopila jsem pohled a zírala na třesoucí se ruce, „proč život musí být tak moc nefér?"
Neviděla, ale vnímala jsem, že Ow překonává vzdálenost mezi námi. Vytrhl mi z rukou koš s puky, rozsypávajíc se po ledové ploše a pak mě pevně objal.
„Takovej už život je, příšerko," odpověděl mi stále mě objímajíc. Při tom oslovení jsem si vzpomněla na ty dva moje chuligány – Tylera a Ramba. To oni mi přesně takto říkali. Že by Owen chytal jejich móresy? „Musíš bojovat."
„Jenže já bojuju celej svůj zatracenej život!" protestovala jsem a nepatrně se odtáhla, abych mu mohla pohlédnout do očí. „Nevím, jestli mám ještě sílu v tom pokračovat dál...Jestli jsem po tom všem vůbec ještě k něčemu dobrá..."
Owen zakroutil hlavou. „Ne, Robyn. Nikdy nejsi tak dobrá, jak ti všichni říkají, když vyhráváš," podívala jsem se na něj, v očích nechápavý výraz, který se tam promítal ve změti myšlenek mísících se uvnitř mě, „ale taky nikdy nejsi tak špatná, jak ti všichni říkají, když prohráváš. To si pamatuj. Jsi hokejistka, hokej, led, boj a odhodlání máš v krvi a ne že ne. Každej z nás bláznů tam tohle všechno má, jinak bychom tady nebyli. Všichni se občas cítíme mimo a na pokraji sil. Jenže pravda je taková, že i když se tak občas cítíme, dokážeme zatnout zuby a bojovat dál, protože v tu chvíli, i když si to myslíme, nejsme na pokraji sil... zdaleka ještě ne! To si pamatuj!"