Týden utekl jako voda a najednou jsem stála nad sbalenými kufry ležícími uprostřed mého dětského pokoje. Zírala jsem do prázdné skříně a přemýšlela, jak tohle všechno odtáhnu sama v Bostonu... vlastně kdekoli. Na letišti, z letiště, do bytu... Zakroutila jsem sama nad sebou hlavou. Přece jen i já budu občas manekýna, když sebou musím vláčet tolik věcí.
„Jsi připravená, holčičko?" ozvalo se ode dveří. Obrátila jsem svůj napůl smutný pohled k tátovi, který se opíral o futra a s neskrývanou zvědavostí mě pozoroval.
Přikývla jsem. „Ano. Jen jsem se trochu zamyslela."
Táta se chápavě usmál. „Tak už pojď, však nejedeš pryč navždycky a Tyler už čeká venku," upozornil mě. Tak jsem popadla dvě snad z milionu tašek a kufrů a vyrazila za ním.
Proběhli jsme donem, a jak táta říkal, Tyler už čekal nastoupený u svého Range Roweru, který si mimochodem musel dovést od zkušebny, kde jsme ho naposledy nechali. Vedle něj se o auto opíral i Aiden a hned jak mě uviděl, zakřenil se. Musela jsem vypadat jak ježíšek, co se stěhuje ze Severního pólu na Bahamy.
Mezitím, co jsem soukala tašky do kufru tak, aby se jich tam vešlo co nejvíc, kluci odběhli pro ten zbytek. Cestou zpátky bylo slyšet jen nadávky na praštěný ženský s tunou oblečení a krámů, co nepotřebujou. Uchechtla jsem se pod nos a jen co byly všechny moje věci naskládané v autě, každého jsem pevně stiskla v objetí, dala pusu na tvář a řekla, jak jsem ráda, že je mám.
Následně už jsem nasedala do auta na místo spolujezdce, stáhla jsem okénko, abych mohla ještě pořádně zamávat a Tyler mohl vyrazit. Ještě se však k autu přiblížil Rambo a mrkl na mě. „Brzo se uvidíme, děvčátko." A pak už jsme jeli.
Na letiště to nebylo zase tak daleko, takže cesta utekla až příliš rychle a najednou jsem se loučila i s bráškou.
„Dávej tam na sebe pozor, ségra," usmál se a ihned mě popadl do náručí. Uvelebila jsem se v jeho teplém stisku a na moment, který byl nejspíš příliš dlouhý, si jeho přítomnost užívala. Kdo ví, jak dlouho ho teď neuvidím.
„Dávej pozor na naše, ano?" řekla jsem, když jsem se odtáhla a pohlédla mu do očí.
Uchechtl se. „To oni jsou rodiče. Neměli by dávat pozor na nás?" zeptal se pobaveně.
Praštila jsem ho do ramene. „Myslím to vážně. Nerada je znovu opouštím."
Tyler se na mě konejšivě usmál, jeho pobavení bylo tatam, a popadl moje ramena každé do svých dlaní. Zíral upřeně do mých očí. „Robyn," oslovil mě. „Oni jsou zvyklí, že jejich děti nesedí doma. Jsou zvyklí, že nás nemají furt u sebe, a i když nás milují nadevše, dokážou nás nechat jít. Chtějí, abys dělala to, co miluješ."
Zírala jsem na něj a přemýšlela, kdy ten chuligán tak rychle dospěl. Dokázal být rozumný a vždycky jsem v něm měla oporu, ale tady to byl vždycky hajzlík první třídy.
Přikývla jsem. „Já vím," a to už začali vyvolávat můj let. „Jen se mi po nich bude stýskat. Jsem plačka."
„Jo, to seš," uchechtl se Tyler, ale svůj stisk zesílil. Pohodil hlavou směrem k nástupišti. „Tak už běž."
Tentokrát jsem přikývla já. Pořádně ho ještě jednou rychle stiskla v náručí a pak už nastupovala do letadla směr Boston. I když vím, že se mi bude hrozně moc stýskat, nedokázala jsem se nekřenit. Úsměv se mi usadil na tváři a nepustil mě po celou dobu letu. Ve sluchátkách mi vyhrával Gigi D'Agostino a střídali ho Rudimental. A já si podupávala nohou do rytmu.
***
Stanout opět na Bostonské půdě bylo svým způsobem neskutečně kouzelné. Není to sice tak dávno, co jsem tady byla v doprovodu svého brášky a kapely, ale teď to bylo jiné. Byla sem tu sama, jako velká holka, co jde za svým snem. Znovu. Trochu jiným, než jsem si vždycky myslela, ale přesto byl nyní mojí nadějí a volbou.
První kroky po uložení zavazadel mě nesly právě do TD Garden. Nevolala jsem. Nepsala. Prostě jsem se tam objevila a vrazila do trenérovi kanceláře jako tajfun. Normálně by mě na stadion jen tak nepustili, ale vrátný byl můj starý známý, a když mě uviděl, jak se dobývám dovnitř, velmi ochotně mi otevřel a ještě mi popřál šťastnou cestu. A tak teď stojím na prahu trenérovi kanceláře, který na mě třeští oči a druhou rukou se snaží utírat si kávou politou košili.
Vidět trenéra v košili, bylo jako druhé vánoce a teď, když se kvůli mně polil, cítila jsem se poměrně provinile, že jsem k němu do kanceláře jen tak bezohledně vtrhla. Skousla jsem si pochybovačně ret a pozvedla obočí.
„Robyn," pronesl místo pozdravu.
„Trenére," pokývla jsem na pozdrav zase já a s cílem, aby nikdo neslyšel náš rozhovor, jsem za sebou zavřela dveře jeho kanceláře.
„Do hellu, tebe bych tady teda nečekal," zamrmlal si pod vousy a dál na mě třeštil oči. „No tak se posaď, když už seš tady a když už mám kávu na sobě místo v sobě."
Nezaváhala jsem a už se hnala sednout si naproti němu ke stolu do na první pohled pohodlného křesla mechově zelené barvy, která se naprosto nehodila k týmovým barvám, ale mě sem jaksi seděla.
Trenér odložil hrnek od vylitého nápoje na prázdné místo mezi dokumenty, opřel se lokty o desku stolu, sepjal ruce k sobě a podepřel si jimi bradu. Pohled upíral na moji maličkost. Už už se nadechoval a chtěl promluvit, ale já byla rychlejší.
„Přemýšlela jsem, trenére," vyhrkla jsem první, co mě napadlo.
Znáte ten pocit, když si nějaký rozhovor milionkrát přehráváte v hlavě a víte naprosto přesně, co a jak chcete říct, a pak když přijde na věc, žádné z těch slov si nevybavíte a plácnete první věc, kterou vám mozek nabídne? No, tak teď to byl přesně ten případ.
„Nepovídej, Robyn, to bych od tebe nečekal," uchechtl se pod vous a já na něj při té ironii zakoulela očima.
„Chci říct, že jsem uvažovala o tom, co jste mi říkal v Benátkách."
Trenér neodpovídal, jen na mě upřeným pohledem koukal a čekal. Teď už se neuchechtával, jeho výraz byl jako lusknutím prstů vážný. Natolik, jak jen může být vážný výraz muže v polité košili.
„Vlastně jste mi to opakoval i před rokem, ale tehdy jsem nebyla připravená."
„A teď už ano?" zeptal se. V jeho hlase nezaznívaly pochyby ani pohrdání či nevěřícnost. Prostě se mě zeptal. Chtěl vědět, jestli jsem opravdu připravená být znovu součástí týmů. Tentokrát na plné obrátky.
„Ano," odpověděla jsem s jistotou v hlase. Jistější jsem si byla akorát ve chvíli, kdy jsem se jako malá rozhodla, že hokej je mou budoucností.
Trenér pokýval hlavou a pak... pak se mu na tváři rozlil úsměv. „Tak vítej v týmu."
***
Dohodli jsme se s trenérem, že klukům to prozatím říkat nebudeme. Alespoň ne dnes. Mělo to být překvapení, a kdyby se to dozvěděli na týmové wattsAspové konverzaci, překvapení by postrádalo smysl. Byla by to jen obyčejná informace jako každý jiná. To jsem ovšem nechtěla. Chtěla jsem jim to říct osobně, vidět se s nimi a říct jim: „Jsem zpátky, pacholkové."
Takže jsem si jen vyzvedla svoji klubovou kartu, přístupové kódy a novou trenérskou uniformu, i když jsem ještě vlastnila tu starou. Pak už jsem mohla vyrazit domů.
Snažila jsem se vybalit si většinu věcí a trochu si svůj starý byt uspořádat a zútulnit. Děkovala jsem prozřetelnosti svého bratra, že ho neprodal, nepronajal, ani nic tomu podobného. Myslel si, že se sem jednoho dne vrátím a v tu chvíli ho budu potřebovat. Nechtěl riskovat, že nebudu mít kam jít a já mu za to nyní nemohla být vděčnější.
Večer jsem padla do postele jako podťatá svině a spala až do rána, kdy mě z krásných snů probudil děsivý zvuk budíku. Vyletěla jsem z postele a nadávala jako špaček na toho pitomce co si tak nahlas pouští hudbu. Když mi došlo, že ten pitomec jsem já a z telefonu mi vyhrává AC/DC jako melodie budíku, měla jsem chuť zavraždit sebe sama.
Budík jsem okamžitě vypnula a šla si dát pořádnou sprchu, kterou jsem večer nestihla. Bylo to přesně to, co jsem po šokovém probuzení ve společnosti AC/DC potřebovala. Probrala mě k životu a já si zase připadala jako člověk.
Dnes mě čekal trénink. Tedy, tým čekal trénink. Včera jsem sice nevěděla, jestli na něj dorazím, nebo jak to udělám, ale když jsem tak stála v té sprše, došlo mi, že tam jít chci. Od toho jsem přece tady. Už se nebudu schovávat, postavím se každé situaci čelem a tenhle malý krůček bude začátkem. Nevěděla jsem sice, jak kluky překvapím, neměla jsem nic naplánovaného, ale možná že ani nemusím. Prostě tam přijdu a třeba už jen moje přítomnost bude stačit.
A tak jsem ze sebe po vydatné sprše udělala člověka, hodila na sebe džíny, bílou košili s dlouhým zadním lemem, koženku a mohla jsem vyrazit. Málembych zapomněla na ortézu, takže jsem se ode dveří vracela. Cestu do Warrior Ice areny jsem znala jako svoje boty z doby, kdy jsem ještě v týmu působila. Trávili jsme tam nespočet tréninků a právě i ten dnešní se tam měl odehrávat.
Proplétala jsem se ranní Bostonskou dopravou a prozpěvovala si spolu s 5 Seconds of Summer. Nemohla jsem se dočkat, až ty moje chuligány zase uvidím. Byl to sice týden a něco, co jsme odjeli z Benátek, kde jsme spolu všichni strávili nějaký čas, ale mě už i tak chyběli. Těšila jsem se na ně, jako malá holčička na cukrovou vatu.
Auto jsem zaparkovala kus dál od vchodu, všechna bližší místa byla totiž zabraná. Ztracení hokejisti, jen aby se nemuseli plahočit o kousek dál. A pak už jsem si to cupitala k hale, rychle dovnitř a směrem kde jsem si myslela, že kluci budou.
Šla jsem s mírným zpožděním, s takovým, za které by mi trenér normálně dal kapky jak blázen, ale dnes jsem to měla povoleno. V kabině už samozřejmě nikdo nebyl a tak jsem si tam jen odhodila věci a pak už pospíchala směrem k ledové ploše.
Po zádech mi běhal mráz a chloupky po celém těle mi stály očekáváním a tak trochu možná i hrůzou. Překonávala jsem vzdálenost dělící moji osobu od týmu na ledě a na tváři se mi usídlil úsměv. Nikdo si mě nevšímal a to bylo přesně to, čeho jsem musela využít. Došla jsem, jak nejblíž to šlo a pozorovala dění kolem.
„Hej, Terry, podej mi prosím masku," poprosil Zach do prázdna, tvář otočenou směrem ke svým bruslím, na kterých šteloval uvazování betonů. Terry byl jeden z našich kustodů. Pravá ruka celého týmů a neskutečný dříč. Věděl všechno, uměl všechno, zvládal jakékoli přání těch mých paviánů. Jenže teď tu nebyl.
Popadla jsem Zachariho helmu ležící opodál na lavičce a bez jediného slova mu ji podala. Nepodíval se na mě, místo toho mi masku vzal z rukou, aniž by se mě dotkl, nasadil si ji na hlavu a zamumlal poděkování.
„Není zaco," odpověděla jsem nejsladším hláskem, jakým jsem dokázala, aniž bych se smála a Zach se v ten okamžik zarazil. Zamrzl na místě a bylo vidět, jak si dává dvě a dvě dohromady. Já totiž rozhodně nebyla Terry.
Pomalinku se otočil směrem ke mně. Oči vytřeštěné, ústa dokořán údivem, až tvořila téměř na chlup pravidelné velké O. Zůstal nehnutě stát, přimrazený na místě. Pak se mu postupně, zpomaleně jako v matrixu, začal po tváři rozlévat široký úsměv a najednou jsem byla přimáčknutá k jeho hrudi a brankářská výstroj mě tlačila do těla. Točil semnou dokola jako kdybych byla hadrová panenka a řechtal se jako smyslů zbavený.
„Co tady zatraceně děláš?" zeptal se, když mě pustil z medvědího objetí, které jsem znala od brášky a Ramba, a odtáhl se ode mě na délku paží.
„Podávám ti masku," mrkla jsem na něj a on jen zakroutil hlavou. Díval se na mě, jakoby tomu nemohl uvěřit.
„Ne, teď vážně. Kde se tady bereš?" upíral na mě zrak a nevnímal rozruch, který způsobil. Zato já ho vnímala až příliš intenzivně. Periferně jsem viděla, jak se všichni na ledové ploše zastavili, přestali dělat to, co až do teď prováděli a upírali zrak na nás. Nevím, jestli si byli vědomi toho, co se děje, nebo kdo tady se Zachem stojí a mě z toho pocitu, z očekávání naplňující okolní prostor, začal běhat mráz po zádech.
Usmála jsem se na brankářskou jedničku přede mnou, která si mezi tím sejmula masku z hlavy a už na mě koukal rozcuchaný týpek s úsměvem a zkoumavým výrazem.
„Přijela jsem dělat svoji práci."
„Vrátila seš?" zeptal se, ale ne Zach, nýbrž osoba stojící za ním. Osoba s hlasem, který jsem dříve považovala za temný a pohrdavý. Nyní jsem toužila slyšet ho. Cítit jeho vibrace působící na mé tělo.
Zach mě pustil ze sevření a ustoupil kousek stranou, takže se mi naskytl pohled na zbytek týmů a na muže hledícího na mě s pohledem plným očekávání. Zkoumala jsem každý kousíček jeho bytosti, od bruslí značky Bauer na nohách, přes výstroj, kalhoty, chrániče, které mu už i tak mohutná ramena dělala ještě působivější, dlaně v obřích rukavicích svírající hokejku, až po obličej. On pro změnu zkoumal každičký kousíček mě.
Naše oči se setkaly, zaklesly se do sebe a čas okolo ztratil význam. Mohl se zastavit, mohl utíkat mílovými kroky, bylo mi to upřímně jedno. Neexistovalo nic než tento muž. Hokejista, který mě dokázal vytočit doběla. Kluk, který po mě házel očka a dokázal mi složit ty nejkrásnější poklony. Muž, jehož pouhý pohled doprovázený mírným pohlazením, mě dokázal dostat do extáze.
Wessley Grahem. Číslo 77. Hokejista Boston Bruins. Šampion mého srdce.
Nedokázala jsem vyslovit odpověď na jeho otázku a tak jsem pouze nepatrně pokývala hlavou. Ovšem i ten mírný pohyb, to mírné pokývnutí, stačilo. Působilo jako odjištění raketové bomby. Nezaváhal, vyrazil dopředu. Ke mně. Já vyrazila za ním. Docupitala jsem k němu ve chvíli, kdy on překonal vzdálenost dělící nás od sebe na ledové ploše. Nyní už mezi námi stál pouze mantinel. Wessley odhodil hokejku, která s lupnutím dopadla na led u jeho nohou, naklonil se nad mantinel a ve velkých rukavicích popadl můj pas. Jako bych nevážila víc než malá holka, mě vyhoupl na mantinel a svoje tělo ve výstroji napasoval mezi má stehna. Tak aby nás od sebe neodděloval ani milimetr.
Usmál se na mě a pak mě políbil. Spojil naše rty v jedno. Hladově, nenasytně, bez kompromisů. Tak aby všichni věděli, že jsem jeho.