Zbývalo nám už jen pár posledních dní na Benátské půdě a já si je hodlala naplno užít, stejně jako sladkou pomstu. Zach ještě úplně nepocítil, co je to začít si s Robyn Torresovou. Takže jsem to na dnešním tréninku hodlala pořádně napravit. Pomsta je nejlepší čerstvá.
Kluci pobíhali po náměstí před naším hotelem provizorně přeměněném na tréninkové centrum. Na nohy jsem jim navlíkla závaží, a i když nepanovalo příšerné letní horko, ale příjemné podzimní babí léto, teklo z nich, jako kdyby se právě osprchovali.
Zvlášť ze Zacha. Varovala jsem ho a myslela to naprosto vážně. Ovšem on neměl naprosto žádné tušení, že má na nohou dvakrát těžší závaží než ostatní. Tomu pomyšlení jsem se zasmála. Jsem prostě škodolibá mrcha. Za to můžu poděkovat dospívání ve společnosti mého brášky a Ramba. Oni mě tohle všechno naučili.
„Zachu," zakřičela jsem a ušklíbala se jak pominutý psychopat. „Neflákej to. Zvedej ty nohy pořádně, jako ostatní."
Hodil po mě tak vražedný pohled, že jsem se musela ušklíbnout. Nedovolil si však nic říct, protože se zrovna okolo ochomýtal i trenér. Tak jen zaťal čelist a snažil se zvedat nohy tak, jak jsem po něm chtěla. I když je to vrcholový sportovec v nejlepší formě, dalo mu to zabrat. Jedna nula pro Robyn.
Chodila jsem mezi nimi a kontrolovala jejich postoj. Občas jsem je mírně upozornila na nějaký nedostatek tak, aby měli cviky lepší efekt a pokračovala v obchůzce dál. Necvičila jsem s nimi, i když jsem moc chtěla. Koleno dostávalo zabrat a každá ušetřená námaha a relativní klid přišly vhod.
Když jsme skončili se cviky se závažím, dopřála jsem klukům pár minutek pauzu, během které se mohli vydýchat, nabít se a trochu si odpočinout a já mohla v klidu uklidit závaží, které mi nosili, zpátky do tašek.
Skládala jsem jedno závaží vedle druhého, tak aby se tam všechna vešla, když se nade mnou objevil velký stín. Vzhlédla jsem nahoru. Nade mnou se tyčila silueta Wessleyho Grahama. V tréninkovém oblečení promočeném od potu. Rukou si právě otíral zpocené čelo, ale usmíval se.
„Jsi docela zákeřná, víš o tom?" zeptal se s úšklebkem.
Postavila jsem se, tak abych mu byla aspoň výškově rovna. Já vím, rozhodně velká pitomost, protože se nade mnou tyčil, i když jsem stála vzpřímeně. Ale pro můj lepší pocit, to bylo důležité. Obočí mi vyjelo vzhůru, v rádoby nechápavém a nevinném údivu.
„Vůbec nemám tušení, o čem to mluvíš," pronesla jsem a nespouštěla z něho zrak.
Wess se uchechtnul, až se mu na tvářích udělaly dolíčky. Ty zatracené nehorázně sexy dolíčky, které mi dokázaly podlomit kolena. Zatraceně. Udělal krok ke mně a naklonil se.
„Kdyby o tom dvojnásobným závaží Zach věděl, nejspíš už by ses koupala ve vodě místního kanálu," pronesl potichu, tak abych to slyšela jen já. Cítila jsem ho příliš blízko sebe. Jeho dech ovanul můj krk až mi na něm i přes příjemné teplo, naskočila husí kůže. „Ale neboj, tvoje tajemství je u mě v bezpečí."
S těmi slovy mi vložil do rukou svoje závaží a se škodolibým úsměškem odcházel k ostatním.
Jak to zatraceně zjistil? Asi jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem si myslela. Zakroutila jsem hlavou. Wessley mě neprozradí a pokud na to sám Zach nepřijde, nemám důvod couvnout. Jak on na mě, tak já na něj. Má smůlu, že jsem vyrůstala v klučičím kolektivu.
Dorovnala jsem veškeré pomůcky do tašek a oprášila si ruce. Poté jsem se viděla za týmem. Přišla jsem blíž k hloučku, kde se všichni povalovali. Někdo se protahoval, aby mu neztuhly svaly, jiní zase jen oddychovali a klábosili.
Zatleskala jsem a zeširoka se usmála. Pozornost všech se obrátila mým směrem.
„Vstávat, bando líná, musíme pokračovat v tréninku." Kdybych měla sama sebe jako pomocnou trenérku v našem týmu, asi bych měla chuť se zavraždit. Byla jsem opravdu osina v zadku, jak vždycky říkal Thomas.
Slyšela jsem sborové zaúpění.
„Trenére, tohle není normální trénink, ale mučení. Zastavte to, nebo nás ta ženská zničí," úpěl Dirk, když vstával ze svého místa na zemi. I ostatní se pomalinku jeden po druhém začali zvedat a úpěli.
„Zvedej se a makej, nebo seš bábovka, co nezvládne úkoly přidělené holkou? Věřím, že ona by je zvládla levou zadní," rýpnul si trenér a s úsměvem na rtech popošel pryč. Předtím než se vzdálil, na mě ještě mrknul.
Musela jsem se ušklíbnout. On přesně věděl, o co mi jde a schvaloval to. Věděl, že to klukům neuškodí. Trošku jim srazit hřebínek a udržet je při zemi bylo potřeba.
„Pravidlo číslo jedna - Trenér má vždycky pravdu," pronesla jsem a poplácala Dirka procházejícího okolo po rameni. „A když jí nemá, platí pravidlo číslo dvě."
„A to je jaké?" zeptal se Mathies se zvědavostí tříletého dítěte, co objevuje svět.
Pokrčila jsem rameny. „Že pravidlo číslo jedna platí za jakýchkoli okolností."
Owen se vedle mě uchechtl a kroutil hlavou. Taky, stejně jako všichni ostatní, byl zmožený, ale neremcal. Makal, co to šlo, věřil mému úsudku a za to jsem mu byla vděčná. Jako kapitán měl jít všem příkladem.
V tréninku jsme pokračovali ještě chvíli, než jsem klukům dala na odpoledne volno. Během první poloviny dne jsme toho stihli stejně jako jindy za mnohem delší čas, a tak si odpočinek zasloužili. Neodpustila jsem si však pokárání, že to nemají přehánět s alkoholem a že zítra ráno je čekám v plné polní nastoupené k dalšímu tréninku.
Všichni se vydali do svých pokojů a jediné na co dokázali myslet, byla sprcha. I já se na ni těšila. Nejdřív jsem však musela uklidit tréninkové pomůcky a tak jsem si přehodila těžkou brašnu přes rameno a vyrazila.
Zatraceně. Ta věc byla nehorázně těžká. Měla jsem pocit jako by mi každou chvíli měla strhat rameno. Měla jsem sílu, ale tohle bylo prostě moc. Položila jsem tašku na podlahu a snažila se vydýchat. Ruce jsem zapřela na bocích a zírala před sebe. Dokonce jsem začala přemýšlet, že ta zatracená závaží potáhnu za popruh tašky jako malé děti kačera.
Zhluboka jsem se nadechla a popadla popruh tašky.
„Počkej," zakřičel za mnou Owen, takže jsem popruh znovu pustila z rukou a otočila se jeho směrem. „Pomůžu ti s tím."
Usmála jsem se. „Děkuji. Ty zatracený věci jsou šíleně těžký takhle pohromadě," postěžovala jsem si a Owen se jen uchechtl.
„Jo to jsou," přikývl, popadl popruh tašky, zdvihnul ji a přehodil si ji přes rameno. Jako by nevážila víc než taška s běžným nákupem.
Doplahočili jsme veškeré věci do kumbálu vypůjčeného od hotelu, a když zaklaply dveře, mohla jsem si oddychnout. Vydali jsme se směrem k našim pokojům a já se těšila na zasloužený odpočinek. V pokoji jsem se rozplácla na posteli, a aniž si uvědomila, jak moc jsem unavená, vytuhla jsem během pěti minut.
***
Ze spánku mě vytrhlo až silné bušení na dveře pokoje. Vyletěla jsem do sedu a promnula si oči, když v tom se dveře otevřely dokořán a dovnitř strčil hlavu vysmátý Zachary.
„Trenérko," oslovil mě a usmíval se jak měsíček na hnoji. „Už jsem myslel, že tě někdo zavraždil, že tak dlouho neotvíráš a ty si tady mezitím vyspáváš." Mezitím co mluvil, došel až k mé posteli. „Vstávej. Jde se do dolů. Přece tady nebudeš sedět zavřená sama, když se všichni budou bavit."
Zaúpěla jsem. „A tos mě kvůli tomu musel vzbudit?" promnula jsem si oči sevřenými dlaněmi a zhluboka se nadechla.
„Rozhodně! Buď rád, že jsem tě jen vzbudil. Taky jsem přemýšlel o kýblu s vodou," dal si ruku pod bradu a dělal, že o této možnosti velmi intenzivně přemýšlí. Chuligán jeden. Popadla jsem první polštář, který byl po ruce, a mrštila ho po něm.
„To by sis mohl zkusit!" vyhrožovala jsem mu současně. Hozený polštář obratně chytil ještě před tím, než mu mohl dopadnout do usmívajícíhose šibalského obličeje.
„Silně jsem nad tím přemýšlel," potvrdil a přitiskl si polštář k hrudi jako štít, kdybych po něm chtěla mrštit něco trochu většího a tvrdšího, čím by to rozhodně víc bolelo.
„Vypadni z mýho pokoje, nebo ti ublížím!" varovala jsem ho, ale smála se přitom. Ztělesnění respektu, já vím.
Zach se jen uchechtl a začal couvat ven z místnosti. „Tak za chvíli dole. Jestli nepřijdeš, přijdu pro tebe s tím kýblem vody." Ještě na mě mrkl, pak se rychlostí blesku otočil a byl pryč. Dveře pokoje za ním zapadly.
Když už jsem byla vzhůru, vyplahočila jsem se z postele a šla do koupelny. Rychle jsem si opláchla obličej, vlasy stočila do obřího drdolu na temeni hlavy, ze kterého trčelo tolik pramenů ven, že bych spíš mohla vyhrát miss bezdomovec než se stát královnou krásy, ale bylo mi to jedno. Navlékla jsem na sebe úzké černé džíny, na ně ortézu a k tomu volnou bílou košili a vyrazila jsem. U dveří jsem si uvědomila, že nemám telefon a vrátila se pro něj. Byl mi sice nejspíš k ničemu, ale co kdyby... náhoda je blbec.
Pak už jsem si to štrádovala po schodech dolů do restaurace a v duchu nadávala na šílené množství schodů. Věděla jsem, že jít byla jedna z nejrozumnějších možností. Druhou možností připadající v úvahu bylo zamknout se v pokoji, zahodit klíč a ještě před dveře přestěhovat masivní skříň, kdyby se přece jen nějakým způsobem Zachovi podařilo dostat přes zámek. S tím kýblem s vodou to myslel vážně, to mi bylo jasné. Jak šlo o srandu, škodolibost a rošťárny, byl nezmar. Myslím, že v tomhle byl stejná škola jako já.
Došla jsem až do prostor hotelové restaurace rozprostírající se v přízemí. Otevřely se přede mnou posuvné prosklené dveře, přes které jsem ještě před vkročením dovnitř viděla, že většina medvědů už tady dávno je. Posedávali snad všude, bavili se spolu, smáli, byli uvolnění. V pozadí hrála tichá hudba doplňující typickou benátskou atmosféru a já si v tu chvíli uvědomila, že ani nevím kolik je hodin. Jak dlouho jsem spala? Než jsem vycházela z pokoje, popadla jsem sice telefon, ale už se na něj ani nepodívala. Nyní jsem ho tedy vytáhla ze zadní kapsy džínů a stisknutím postranního tlačítka přivedla telefon k chodu. Bylo už půl osmé, zatraceně! Promeškala jsem večeři.
Došla jsem až ke stolu, za kterým seděl usazený Zachary, spolu s Owenem, Wessem, Mathiesem a dalšími. Opřela jsem se rukama o opěradlo Owenovi židle, který ke mně okamžitě zaklonil hlavu a usmál se.
„To je dost, žes přišla. Už jsem pomalu chtěl jít pro ten kýbl s vodou," zasmál se Zach a mrkl na mě.
„Kdybys byl co k čemu, vzbudil bys mě už před večeří, takhle teď budu nejspíš až do rána trpět hlady," vynadala jsem mu rádoby dotčeně. I když to, že jsem nestihla večeři, mě opravdu iritovalo. Měla jsem hlad a moje myšlenky na jídlo nepomáhaly ani mému žaludku. Ihned po tom, co jsem domluvila, se přihlásil o slovo a nahlas, tak aby to slyšeli naprosto všichni v místnosti, mi zakručelo v břiše.
„Vidíš to," postěžovala jsem si a ukázala si na břicho, kde doznívaly zvuky kručení. U stolu vypuklo kolečko smíchu.
Owen mě poklepal po ruce spočívající pořád na opěrce jeho židle. „Pojď si sednout," ukázal na volnou židli vedle něj, „něco ti určitě ještě dají."
Ještě jsem se podívala na Zacha a naznačila mu, pohybem dvou prstů od mých očí k těm jeho, že ho sleduju. Jen se zakřenil a zavrtěl hlavou.
„Co máte vůbec v plánu?" zeptala jsem se a očima prozkoumala každého hokejistu sedícího u našeho stolu. Bylo vůbec možné, abych se mezi bandou kluků cítila tak moc dobře? Nejspíš ano, protože tomu tak opravdu bylo. Byla jsem uvolněná, usměvavá, sice hladová, ale spokojená. Sama sebou.
„Chtěli jsme si zahrát nějakou hru, když už máme nějaký volný čas," vysvětlil mi Owen
„Doufám, že ne na playstationu. To bych vám zase všem vytřela zrak jako posledně," zasmála jsem se a opřela se do sedadla židle tak, aby se mi sedělo pohodlně. Zdravou nohu jsem si vyhoupla nahoru, pokrčila ji a nasoukala napůl pod sebe. Vzpomínala jsem, jak se před více než rokem nasáčkovali ke mně do bytu a všichni společně jsme hráli hry na playstationu. Bylo to šílen, ale všichni jsme se bavila. Při té vzpomínce jsem se musela usmát.
„Tobě už nikdo do ruky ovladač od playstationu nedá, Torresová, to si buď jistá," ujistil mě vesele Mathies a Zach si s ním přes stůl plácnul, až to zadunělo.
„Srabe," vyplázla jsem na něj jazyk. „Musíš víc trénovat a pak třeba budeš mít aspoň malinkou šanci mě porazit. Vyrůstala jsem s bráchou a Aidenem, jsem naprosto dokonale vycvičená, zvládám všechno."
„No no no, aby ses samou pýchou neudusila, ženská jedna," teď pro změnu vyplázl jazyk Zach. Rychle sebral ze stolu pár arašídů, které tam nedotčeně ležely v misce, a hodil je po mně.
Vypískla jsem a rychle se skrčila, stejně mě ale zasáhly, protože jsem nebyl dost rychlá.
„Héééj! Tak ty takhle?" schmátla jsem první, co mi přišlo pod ruku a hodila to na oplátku po něm. Byly to zelené olivy ležící v misce před Owenem. Jedna z nich se rozplácla Zachovy přímo na čele a já už se neudržela a válela se smíchy. Ostatní uhýbali naší potravinový bitvě, ale měli dost velkou smůlu, brambůrky, oříšky, olivy a buchví co ještě, to všechno lítalo na každičkou světovou stranu a nikomu se nevyhnuly.
Vyskočila jsem na nohy a chtěla utéct, ale byl to marný boj, Kluci byli v přesile a pochutiny lítaly mým směrem snad z každé strany. Zapištěla jsem, když se mi o vlasy rozplácla čokoládová sušenka. Couvala jsem od stolu a probodávala pohledem Zacha, který se křenil jako sériový zabiják.
„Za to zaplatíš!" křikla jsem na něj, když se napřáhl a hodil po mě jednu ze zbývajících oliv ze stolu. Skrčila jsem se, abych se jí vyhnula. Byla to taková rychlost, že mi oliva proletěla nad hlavou, když jsem došlápla na cosi kluzkého a skončila rovnou rozplácnutá na podlaze. V koleni mi nepříjemně křuplo i přes ortézu a bolest projela ke špičkám prstů a zase zpátky.
„Au!" vyletělo z mých úst dřív než jsem si uvědomila, co se stalo.
Chtěla jsem vstát. Chtěla jsem pokračovat. Dělat, že se tohle zvrtnutí nestalo a užívat si co mi život nabízel. Jenže to nešlo. Kolenem projížděla bolest a já nevěděla, co dělat, abych vrátila čas zpátky a dala si větší pozor, kam šlapu.
„Roby!" zakřičelo současně několik vyděšených hlasů. Poznala jsem v nich dva mě dobře známé hlasy – Owena s Wesse. Oba dopadli na kolena těsně u mě a bylo jim jedno, že v drahých džínech vytírají všechnu tu špínu, co jsme tady nadělali. „Jsi v pořádku?" zeptal se Wessley a z jeho hlasu čišela starost. A strach.
Zvedla jsem pohled a ucítila, jak se mi po tváři skutálela zbloudilá slza. Hnala se mi do očí, a i když jsem se vší silou snažila ji zastavit, našla si cestu ven. Musela jsem mít oči doruda červené, zakalené, a stejně jako svoje srdce, plné bolesti. Zatnula jsem zuby a zavrčela. Z hrdla se mi vydralo cosi, co rozhodně nebylo ženské. Ani za mák. Byl to zvuk plný bolesti, nepochopení, nespravedlnosti a frustrace.
Na rameni mi přistála horká mužská dlaň a jemně mi ho stiskla.
„Jak moc to bolí? Můžeš vstát?" díval se mi do očí a já zas do těch jeho. Jak ty moje, tak ty jeho, byly plné strachu.
„Nevím," vysoukala jsem ze sebe.
Viděla jsem, jak při mých slovech zaťal čelist. Snažil se nenadávat, ale viděla jsem na něm, že ho celá tahle situace děsí. Stejně jako mě. Protože to byl právě on, kdo byl jedním ze spouštěčů mého opětovného zranění koleno. Bál se, že se minulost bude opakovat. Já se bála, že se minulost bude opakovat.
„Pojď, pomůžu ti na nohy." Jednou rukou mě podepřel na zádech a druhou chytil moji ruku. Sevřel naše dlaně k sobě a pevně mě stiskl. „Pomalu," vyzval mě. „Seženeme nějaký led a hned půjdeme za Charliem." Charlie byl jeden z našich týmových lékařů. Byl s námi i právě tady v Benátkách a já věděla, že nebude mít z mé návštěvy zrovna dvakrát radost. Varoval mě, ale já neposlouchala. Jako vždycky jsem si jela svoji a rady a názory ostatních, zvlášť ohledně mého kolene a hokeje, šli jedním uchem tam a druhým ven. Tvrdohlavý mezek, to přesně jsem byla.
Začala jsem vnímat ticho rozprostírající se okolo nás. Po vyrválu, který ještě před okamžikem panoval po celém přízemním patru hotelu, nebyla ani známka. Pevně jsem se opírala o Wessleyho tělo, které mě podpíralo a pevně svíralo silnými pažemi. Očima jsem zabloudila po místnosti a setkala se s pohledem několika hokejistů. Všichni ztuhli v momentu, kdy jsem upadla, jakoby se nikdo z nich nemohl byť jen o kousíček pohnout. Paralyzovaní šokem.
Měla jsem nutkání ujistit je, že je všechno v pořádku. Že se nic neděje. Že za chvíli budu zpátky a pak můžeme pokračovat v zábavě. Jenže jsem tomu ani sama nevěřila.
„Určitě to nebude tak zlé," vysoukala jsem ze sebe přesto zastřeným hlasem. Chtěla jsem být silná, ale další zbloudilá slza si našla cestu ven a stékala mi po tváři dolů. Usmála jsem se. Přestože, to nejspíš vypadalo jako skřetí škleb, stálo mě to veškeré úsilí. Uvnitř sebe jsem pociťovala jen jednu jedinou emoci – strach. Naplňující vše.
Cítila jsem, jak se mé tváře dotkla hrubá bříška prstů a jemně navzdory své hrubosti setřela zbloudilou slzu pryč. Pozvedl jsem pohled zpět k Wessleymu. Hleděl na mě těma svýma temnýma očima, nyní plnýma strachu, ale snažil se usmát. Snažil se mě povzbudit a dodat odvahu. Věřil, přes veškerý strach, který nás všechny ovládal, nepřestával věřit a chtěl, abych věřila také.
„Pojď," vyzval mě a ještě pevněji podepřel mé chromé tělo. „Opatrně."
Přikývla jsem na znamení, že rozumím. Cestou k nám ještě doběhl Luis s balíčkem mražených zelených fazolek. Poděkovala jsem mu a ledovou oblohu si převzala. Chtěla jsem si ji ihned přitisknout ke koleni, ale během rádoby chůze, při které mě Wess prakticky tlačil dopředu, to nešlo.
Nejspíš si všiml mého zmateného výrazu. Nezaváhal, mírně se sklonil, protáhl jednu ruku pod mými stehny a s křikem úleku letícím z mého hrdla mě pozvedl do náruče. Dopadla jsem na jeho rychle se zvedající hruď a celé mé tělo i přes chlad, který se rozprostíral uvnitř mě, zaplavila vlna tepla.
„Teď si můžeš dát ten led na koleno," vysvětlil mi a mírně si mě v náručí poposunul. Přikývla jsem a i přes dech zadrhnutý v hrdle z jeho blízkosti, která se mi najednou naskytla, jsem si ledovou zeleninu přitiskla ke koleni. Zasyčela jsem, když se zmrzlé balení dotklo mého těla. Studilo to jako čert i přes látku džínů.
V náručí mě donesl až ke dveřím našeho lékaře. Pohodil si mě tak, aby mě na malý moment udržel v jedné ruce. Nechápu, jak se mu to povedlo, protože nevážím zrovna nejmíň a popravdě jsem se i zděsila, že mě upustí, ale zvládl to.
„Polož mě na zem," protestovala jsem. „Teď už to opravdu zvládnu sama. Nesl jsi mě celou cestu. Musím být těžká."
Zavrtěl hlavou. „Nesmysl."
V tom se dveře pokoje rozletěly. Stál v nich náš týmový lékař Charlie v pyžamu se Spidermanem. Každý medvěd je zřejmě nějakým způsobem šílený a právě proto je v tomto týmu i tenhle doktor.
„Co se děje?" zeptal se, když nás uviděl. Pořád ještě jsem byla ve Wessleyho náručí s mraženými zelenými fazolkami přitisknutými ke koleni. My zase zírali zpět na něj a jeho ultra supr čupr pyžamo.
První z nás se vzpamatoval Wess. „Robyn uklouzla a špatně spadla na koleno."
Charlie se zamračil a podíval se na mě se svraštělým obočím. Wessleyho popis působil až moc přímočaře a vážně. Ovšem kdyby Charlie věděl, co jsme všichni dole v restauraci prováděli, nejspíš by jsme si to za rámeček nedali.
„Tak pojďte dovnitř," vyzval nás, otočil se a vešel do pokoje. Wessley automaticky vykročil za ním, bez toho aniž by mě položil na vlastní nohy. Protestovala jsem, ale marně. Wess mě jen mlasknutím jazyka o patro umlčel, jak neposlušné dítě.
„Polož ji tady na postel, Wessy," ukázal vedle sebe na rozestlanou postel. Wess neváhal a už mě na ní pokládal.
„Tak se na to podíváme," zablekotal Charlie a čupnul si k mému koleni. Sundal z něj zmrazené zelené fazolky a položil ruce opatrně na mokrý flek na mých džínách. Prohmatával moje koleno a na čele se mu začala tvořit vráska. Mračil se a to se mi vůbec nelíbilo.
„Wessy," oslovil ho a upřel na něj pomračený pohled. „Potřebuju, abys ji sundal ty zatracený džíny, ať se na to koleno můžu pořádně podívat."
Wess se pochybovačně podíval z doktora na mě a zase zpátky.
„Na co čekáš, copak si nikdy neviděl ženskou bez kalhot?" zeptal se a podrážděně si odfrkul . „Ty tak," zabrblal si pod nos.
Viděla jsem, jak Wess zaťal čelist a levou dlaň, kterou se ještě před chvíli dotýkal mých zad, zaťal v pěst, až se mu nehty zaryly do kůže na dlani. Nebylo to o tom, že by v životě neviděl ženu bez kalhot. Viděl a rozhodně nebyla jen jedna. Šlo o to, že jsem to byla zrovna já. Něco se mezi námi stalo a pokaždé, když jsme se ocitli blízko sebe, napětí by se dalo krájet. Byl jsem jako dva magnety přitahování nezměrnou silou i přes veškerou snahu. Stvořeni jeden pro druhého. Tak jsem to alespoň vnímala.
„Tak pohni sebou," popohnal ho Charlie ne moc milým tonem. Na to, že si potrpěl na Spidermana, byl docela bručoun.
Wess ke mně udělal dva kroky a překonal tak vzdálenost, která nás od sebe dělila, naklonil se nade mě, ale jeho mohutné dlaně se zastavily těsně u mého pasu v místech, kde pod volnou bílou košilí zelo zapínání džínů.
„Můžu?" zeptal se potichu a zvedl ke mně pohled. Byl tak blízko, když se nakláněl. Cítila jsem jeho dech na tváři. Každou moji čichovou buňku naplnila vůně mentolu prostoupená sytými podtóny kůže a kardamonu. Vůně, která mi byla nesmírně známá a podněcovala ve mně touhu. Touhu po muži naklánějícímu se nade mnou. Stačilo by se natáhnout, kousek se předklonit a přitisknout rty na pokožku odhaleného krku lesknoucí se potem.
Ani nevím, kdy k tomu moje tělo dostalo pokyn, ale už jsem kývala hlavou na znamení souhlasu. Nebyla jsem schopná ho vyslovit, ale kývání bylo dostačující. Wess přesunul své ruce k mým bokům, pomalu odsunul jemnou látky bílé košile a rozepnul knoflík džínů. Když se jeho prsty obmotaly okolo zipu, viditelně se zarazil. Zhluboka polkl, až se mu ohryzek divoce zhoupl. Po tváři dolů mu stekla kapička potu. Nikdy jsem neviděla nic rajcovnějšího.
Plynulými pohyby mi rozepnul zip. Jeho prsty se zahákly za vršek džín a přitom se naše pokožky setkaly v letmém doteku. Strnula jsem. Každá buňka v těle a každičký chloupek se postavili do pozoru. Zalapala jsem po dechu. Potichu, přesto jsem věděla, že to Wessleymu neuteklo. Na milisekundu se jeho prsty zarazily v pohybu, vzhlédl a naše pohledy se setkaly.
Chvíli setrval u mých očí, ale jeho ruce pokračovaly v práci. Pomalinku, tak aby mi neublížil, mi stahoval látku džín dolů. Klouzala po ní a odhalovala moje holé nohy barvy bílého písku, až se objevila jizva způsobená předchozími zraněními. Ten pohled mi i nyní, přestože jsem svoje tělo a i jizvy důvěrně znala, naháněl hrůzu. Kdykoli jsem ji viděla, byla to pro mě ledová sprcha. Připomínka toho, co jsem byla a co se stalo. Bylo ohavná. Hyzdila jednu celou nohu a já věděla, že ji budu mít navždy.
Wess mi stáhl nohavice pomalu dolů, jedno po druhém mi vyvlékl chodidla a opatrně mi položil zraněnou nohy na polštář, který mezi tím popadl a vložil pod pochroumané koleno. Cestou ještě zavadil prsty o místa, na kterých byla nejvíce viditelná moje prořitá zranění. Drsnými bříšky prstů přejel po ploše jizvy. Pomalu. Procítěně. Jakoby ji zkoumal, hýčkal. Jakoby si chtěl zapamatovat každičký její kousíček a nikdy na něj nezapomněl. Zhluboka u toho dýchal a mně se zdálo, jakoby se čas zastavil a ustrnul v tomto okamžiku. Byl jen on a já, okolí i Charlie zmizeli.
Nikdo se ještě nikdy na moji jizvu nedíval s takovou úctou, s respektem a láskou, jakou jsem viděla právě v tomto momentu ve Wessleyho očích. Jako by na mě byla právě ona tím nejhezčím. Tím, co si zaslouží zbožňování už jenom proto, že prostě je.
Zachvěla jsem se.
„Ehmm..." vytrhlo mě z bubliny „Wess a Robyn" mírné odkašlání. Odtrhli jsme se od sebe s Wessem oči a prsty, které ještě před milisekundou hýčkaly moji zjizvenou tkáň, byly pryč. Místo nich se objevila nevítaná zima, proudící do každého kousíčku mého těla.
Wess odstoupil a jeho místo zaujal Charlie. Znovu si ke mně přidřepl a prsty si to štrádoval po mém koleni. Nahmatával, mačka, místy kroutil. Vráska na jeho čele se prohlubovala s každým dalším pohybem.
Bála jsem se, že to nevěstí nic dobrého.
Mlčel, příliš dlouhou dobu a ponechával prsty na mé kůži. Znovu a znovu přecházel po stejných místech. Měla jsem nutkání jeho ruky netrpělivě odstrčit a vyštěknout na něj. Potřebovala jsem vědět, co mi je.
„Sakra, Charlie..." zaúpěla jsem místo toho. Ruce jsem ovšem držela na původním místě a stálo mě to veškeré úsilí. „Tak už mě nenapínej."
Doktor zvedl ruce z mého kolene a promnul si bradu. Pak se na mě podíval. Z výrazu, který nasadil, se nedalo vyčíst zhola nic. Netušila jsem, co se mu honí hlavou. Alespoň že bolest, která ještě před chvíli spalovala moji nohu, odezněla.
„Koleno je v relativním pořádku," pověděl. Můj žaludek se okamžitě zhoupl. Úlevou tak velkou, že by se dala krájet. „Jen jsi blbě došlápla, a jelikož je tvoje koleno permanentně v háji, dostalo šok. Nic víc. Chce to jen ledovat a zítra nebo za pár dní budeš zase v pohodě."
Srdce mi sklouzlo snad až někam na jižní pól, jakou ve mně jeho slova vyvolala úlevu. Cítila jsem, že bolest odezněla, ale to ještě nemuselo nic znamenat, takže jsem se obávala doktorových slov, zvlášť potom jak se tvářil.
„Dám ti sebou chladící ortézu. Stačí jen udržovat koleno v klidu a chladu," instruoval mě a už štrachal mezi kopou věcí, které se válely všude po pokoji, aby našel tu, kterou měl na mysli. V okamžiku, kdy se mu ji podařilo vyprostit, ji vyšvihl a s úsměvem se otočil ke mně.
Hodil chladící ortézu Wessleymu, který ji obratně chytil. Hokejové reflexy, jak jinak.
„Pomož jí ať nemusí dneska koleno namáhat. Zítra už by všechno mělo jít líp," přikázal mu Charlie. Poté popošel ke dveřím pokoje, otevřel je a zíral naším směrem. Jasný signál, že ošetřování právě skončilo a už dál nemáme plýtvat jeho časem. Bručoun jeden. Jak tento týpek může nosit pyžamo se Spidermanem?
Chtěla jsem vstát a už se pomalu posouvala po posteli k jejímu okraji, když si toho Wessley všiml. Okamžitě ke mně přispěchal.
„Počkej," vychrlil ze sebe a už se ke mně skláněl. Pak si ovšem uvědomil, že v ruce svírá chladící ortézu a podával mi ji.
„Zvládnu to sama, Wessy," protestovala jsem.
„Na to zapomeň," důrazně zavrtěl hlavou a chladící ortézu mi vrazil do rukou. „Vezmi prosím tu ortézu a neodporuj." Díval se mi přitom do očí a upíral na mě pohled, který nepřipouštěl námitky. „Aspoň jednou v životě. Prosím," dodal už mírnějším tónem.
Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Nakonec jsem to však vzdala. Mohla bych se s ním hádat, ale pravda byla taková, že jsem nechtěla. Líbilo se mi, když se choval jako rytíř na bílém koni. Když mě nesl, připadala jsem si důležitě. Důležitá pro něj.
„Dobře," souhlasila jsem potichu a pevně sevřela chladící ortézu v jedné ruce. Druhou jsem se opřela o Wessovo rameno. Podepřel se a zvedl si mě do náručí. Pevně mě přitiskl k sobě a už jsme vycházeli z doktorova pokoje. Dveře za námi ihned zapadly, sotva jsme stačili překročit práh.
„Chceš jít k sobě do pokoje nebo ještě půjdeme dolů za ostatními?" zeptal se mě, když jsme byli napůl cesty od doktorova pokoje.
Půjdeme. Půjdeme.
My. Ne on sám, ale my dva. Spolu. Ta slova se mi líbila.
„Ještě nechci jít k sobě na pokoj," odpověděla jsem a mírně pokrčila rameny.
Usmál se. „Takže jdeme zpátky za ostatními. Drž se pevně," s těmi slovy přehmátl, přichytil si mě o to pevněji a už si to rázoval po schodech dolů směrem k restauraci.
Když se před námi rozevřely prosklené dveře, objevila se velká místnost a já se divila, kdy všechen ten svinčík stihli uklidit. Protože ještě v okamžiku našeho rychlého odchodu za doktorem, tady byl bordel jako v tanku. Nyní už po něm nebylo ani stopy. Všichni seděli za stoly, povídali si, ale nálada měla hodnoty někde hluboko pod bodem mrazu.
Prošli jsme dovnitř. Já ve Wessleyho náručí a všichni se otočili našim směrem. Zachary okamžitě vystartoval ze židle.
„Tak co? Jak ti je?" ptal se a hlas mu mírně přeskakoval.
Wess mě mezitím donesl až ke stolu, u kterého jsme předtím seděli. Owen mu pomohl odtáhnout jedno z mohutnějších pohodlných křesel, do kterého mě poté můj „vozka" položil. Rozplácla jsem se v křesle a najednou se nade mnou tyčilo minimálně deset hokejistů s pohledy plnými očekávání.
„Budu v pořádku," oznámila jsem jim a demonstrativně zvedla vzhůru chladící ortézu. „Chce to jen klid a ledovat."
Celou místností se rozlehlo úlevné vydechnutí
Věřím, že jste trpělivě čekali na další kapitolu, tak tady pro vás mám jednu delší. Snad se líbila a budu ráda za jakýkoli názor :-)