Rozlepila jsem unavené oči, do kterých mi skrz závěsy pronikaly ranní sluneční paprsky, a posadila se na posteli. Dnes byl volný den. Sice jsem se cítila jako zombie mrtvola, ale už jen pouhá myšlenka na výlet po Benátkách, mě dokázala probrat z letargie a vykouzlit mi na tváři úsměv. Byl to důvod, díky kterému jsem dokázala zapomenout na bolavé svaly, protestující koleno a hodiny a hodiny ledových koupelí, které jsem měla za sebou a které mě ještě čekaly.
Vstala jsem, téměř proběhla sprchou, jen abych byla co nejdřív hotová. Nevím, co mě to vlastně včera popadlo, že jsem šla k Owenovi a Wessovy do pokoje a navrhla jim dnešní tour de Venice po mém boku, ale ta představa, že jdu právě po Benátských ulicích sama, i když normálně jsem s tím neměla sebemenší problém, mě znervózňovala.
Po sprše jsem si vyčistila zuby, trošku se namalovala, ale ne moc, stačila řasenka s linkami a pak jsem si rozčesala dlouhé vlasy. Byla jsem zvyklá nosit je v jednom velkém rozcuchaném drdolu nebo zapletené do copů, aby se dobře vešly pod helmu a nikde netlačily, ale dnes jsem měla pocit, že bych měla vyzkoušet něco jiného. Nechala jsem tedy vlasy rozpuštěné, rychle je u konečků natočila a nechala splývat ve velkých loknách po zádech.
Na sebe jsem hodila letní květované šaty na ramínka, ortézu na koleno, na nohy žluté páskové sandálky se zavazováním až na lýtka a podívala jsem se do zrcadla. Usmála jsem se na sebe. Něco tomu ovšem chybělo. Popadla jsem červenou rtěnku, kterou jsem dostala od mamky už pár roků zpět, a když jsem si promnula namalované rty, věděla jsem, že tohle je přesně ono. Popadla jsem malý batůžek, ve kterém jsem si připadala tak trochu jako školačka a vyrazila do hotelové haly, kde jsme se měli s klukama potkat.
Seběhla jsem poslední schody a při tvrdém došlapu toho trochu zalitovala. Koleno protestovalo a to den teprve začal. Ještě že jsem měla ortézu, která ho držela jakžtakž pohromadě. Kluci už na mě čekali a já byla překvapená, že se jich sešla poměrně slušná skupinka. Přidal se k nám i Zachary, Dirk, Nicholas, Raily a Mathies.
Jako první si mě všiml Zach. Jak taky jinak. Otočil se a uznale hvízdnul, až se mým směrem otočili i všichni ostatní.
„Zatraceně, já myslel, že s náma má jít Robyn, ale tebe taky berem, kotě," překonal vzdálenost mezi náma pár velkýma krokama a obejmul mě paží okolo ramen, jako bych byla jeho nejnovější úlovek.
„Jsi nesnesitelnej, víš o tom?" podívala jsem se na něj a rýpla ho loktem do boku, až se mírně prohnul.
„Au," zatvářil se téměř ublíženě, „za co to bylo?"
Owen nad ním vrtěl hlavou, ale bylo vidět, jak mu cukají koutky. Stejně tak jako ostatním. Jediný, kdo měl na tváři vážný výraz, byl Wess. Nebyl zamračený nebo podrážděný, ale spíš soustředěný. Viděla jsem, jak se jeho oči pohybují po celém mém těle. Pomalu nahoru a dolů a zase zpět, až se zastavily u mých očí, do kterých se zaklesly a ne a ne se pustit.
„Za to můžeš poděkovat svojí nevymáchaný puse," ozval se Wess a místo mě tak odpověděl na Zacharyho otázku. Ušklíbl se na něj a vážný výraz byl ten tam, jakoby se vzpamatoval. Jakoby předtím byl v nějakém chvilkovém transu.
„Tak už pojďte, potřebuju kafe, jinak s váma ten dnešní den nepřežiju," vypravila jsem ze sebe a hnala se hotelovou halou ven do rušného dne bez ohledu na bolest kolene, která se ozývala už od časného rána.
První turisté už vystupovali z trajektů i malých kocábek a hnali se do výru velkoměsta za dobrodružstvím, stejně jako my. Ovšem já tolik nespěchala. Měli jsme celý den, a i když bych do svých žil potřebovala dostat pravidelnou ranní dávku kofeinu, vychutnávala jsem si hřejivé sluneční paprsky, které hřály, ale nepálily. Nastupující podzim dával vale nesnesitelnému horku a místo něj panovalo příjemné babí léto.
Pomalými kroky jsem procházela ulicemi v obležení kluků a dívala se všemi směry. Architektura a kouzlo tohoto města bylo neskutečné. Všichni si vždycky stěžují, že jsou Benátky kromě města na vodě, také městem smradu, který se line z vodních kanálů, ale myslím, že se lidé nemohli víc mýlit. Dnes byly Benátky přímo kouzelné, a i když voda v kanálech byla kalná a nešlo skrz ni vidět ani centimetr do hloubky, nesmrděla.
Vcupitala jsem do malé postranní uličky. Nemohla jsem ani rozpřáhnout ruce aniž bych se dotkla zdí okolních domů, tak byla tato ulička malinká. Z obou stran lemovaná budovami tyčícími se do výšky. Vidět bylo pouze nebe vysoko nad jejich vrcholy. Procházela jsem okolo zapadlých krámků s nejrůznějším zbožím. V jednom prodávali typické Benátské sklo, v dalším byla trafika vypadající spíše jako doupě dealerů, následovaná krámky s ručně dělanými maskami – znakem Benátek. Každý, kdo navštíví Benátky, si nějakou musí odvést domů. To je prostě tradice. Je to nevyhnutelné. Kdo nemá jednu z těchto překrásných masek, jakoby v Benátkách ani nebyl.
Vyšla jsem z úzké uličky, kluci v závěsu za mnou, a právě tam jsem se s ohromením prudce zastavila. Benátky byly známým bludištěm a nejspíš jsem měla počítat se vším, ale ten výhled rozprostírající se před námi mi vzal dech.
Zastavila jsem tak prudce až kluci nestihli zareagovat. Někdo přistál přímo na mých zádech, až jsem se zapotácela a klopýtla o pár kroků dopředu. Pohled stále upírajíc před sebe na asi pět set metrů vzdálený most Ponte di Rialto. Tyčil se v dálce jako kulisa tohoto města a prostranství, na kterém jsem se nacházela. V ranním slunci celý pableskoval.
Snažila jsem se nabrat ztracenou rovnováhu, když jsem na svém břiše ucítila silnou teplou paži, která zastavila moje klopýtání a přitáhla mě zpátky, tak abych neupadla. Narazila jsem do pevné hrudi a dlaň, která mě zachytila, neopouštěla mé tělo. Naopak. Pevně se ovinula okolo mého pasu. Teplo pronikající skrz látku šatů bylo cítit na hony daleko a známá kořenitá vůně kardamomu s nádechem máty pohltila moje smysly.
Každičkým kouskem, každičkou buňkou mé existence pulzovala energie. Napětí v každém svalu, mravenčení v konečcích prstů na rukou i nohou a nedostatek kyslíku. To vše jsem cítila ve zlomku vteřiny. Ta touha způsobená jeho blízkostí a dotekem pulsovala a naplňovala okolí houstnoucí mlhou, která se mi tvořila před zorničkami. Zalapala jsem po dechu a přes rty se mi prodralo zasténání, když se jeho prsty na mém břiše pohnuly. Roztáhl je, taky aby zabíraly co největší plochu a mírně jimi začal pohybovat. Hladil mě.
„Jsi v pořádku?" zašeptal mi u ucha a já cítila jeho zrychlený dech. Ovanul mi citlivou kůži na krku, až mi naskočila husí kůže. Všechny chloupky na těle byly v tu ránu v pozoru. Hrudník podpírající mou maličkost, se v šíleném tempu zvedal a opět klesal, jen proto, aby se v další nanosekundě opět rychle zvedl.
„Přestaňte se tady osahávat, nejste sami," promluvil kdosi z kluků a právě tahle slova mě vytrhla z letargie. Okolní mlha mizela a moje mysl se začínala projasňovat. Vrátila jsem se do reality.
Odkašlala jsem si, abych získala sekundu času, a pak jsem mírně poodstoupila. Wessova ruka klouzala po mém těle synchronně s mým posunem pryč od něj, až nakonec sklouzla úplně. Teplo jeho doteku okamžitě zmizelo a nahradil jej chlad. Stesk po jeho přítomnosti.
Kluci se prosmíkli okolo nás a pokračovali v chůzi. Opatrně jsem pozvedla oči a konečně se na něj podívala. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala. Ta jiskra v oku, zářící do všech stran, mluvila za vše.
„Děkuju," pronesla jsem potichu jeho směrem a chystala se jít dál za ostatní. To však nedovolil. Ve vteřině chytil moji dlaň do své a přidržel mě na místě, nehledě na ostatní. Věděla jsem, že jim ta chvíle mezi námi neutekla. Budou si z nás utahovat a předhazovat nám to ještě dlouhou dobu. Nešlo ale nic udělat jinak. Byla jsem tak ponořená v kouzlu onoho momentu a moje srdce bylo na poplach – tlouklo pro správnost okamžiku, že i kdybych uměla vrátit čas, chtěla bych zažít přesně to stejné.
Podívala jsem se nejprve na naše propletené dlaně, pasovaly k sobě jako stvořené jedna pro druhou, a pak pozvedla pohled vzhůru. Naše oči se setkaly a Wess se usmál.
„Podívej," řekl a kývl směrem vedle nás. Podívala jsem se, kam ukazuje a spatřila malou kavárnu v provence stylu. Byla malinkatá, ale zato působila přesně tak, jak jsem si tyto Benátské zašívárny představovala. Byla celá laděná do světle tyrkysové, s velkými okny ozdobenými kvetoucími rostlinami všech možných barev. Na zahrádce před ní stály dva malé stolky s několika různorodě vypadajícími židlemi. Každá byla úplně jiná, přesto k sobě zvláštním způsobem patřily a ladily. Z vnitřního prostoru se na ulici linula jemná jazzová hudba podkreslující celkovou atmosféru. Lahodila mým uším, i když jazz normálně nevyhledávám.
Zesílila jsem sevření své dlaně a tím mu dala najevo svůj vděk. Věděl přesně, proč mi kavárnu ukazuje. Byla přesně moje gusto.
„Je dokonalá," vyslovila jsem v úžasu a chtěla Wessleymu poděkovat. Jeho pohled ale nemířil ke kavárně, jako ten můj. Byl zakleslý na našich propletených prstech.
Díval se na naše dlaně zapadající do sebe, jako by byly stvořené jedna pro druhou a mě v tu chvíli projel celým tělem známý záchvěv tepla. Směsice hřejivé energie a touhy, které mě před chvíli, když pustil ze svého sevření moje tělo, opustila a nyní byla zpět. S ještě větší intenzitou. Energie z našeho doteku putovala do každičkého nervového zakončení mé bytosti.
„Wessley," oslovila jsem ho potichu. Tak aby můj hlas slyšel pouze on.
Vzhlédl ke mně a pohlédl mi do očí. Z toho výrazu... vyschlo mi v ústech. Tváře měl mírně červené, jen lehce, takový náznak, ale na jinak dokonalé stejnorodé pleti působily výjimečně. Ústa se usmívala a v očích, tmavých jako samo peklo, se zajiskřilo. Záře na zlomek vteřina pohltila veškerou temnotu jemu vlastní.
To už se k nám zpět doplahočili i ostatní. Navrhla jsem, že bychom si tady mohli dát brzký brunch a teprve pak se vydat na pořádnou obchůzku po krásách města. Potřebovala jsem kávu a snídaně na doplnění energie by taky přišla vhod. Všichni souhlasili a své role se ihned ujmul pohotový číšník. Společnými silami obsluhy a mých kluků přirazili malé venkovní stolky k sobě a teprve potom jsme se posadili. Naše ruce po celou dobu zůstaly propletené. Ani jeden jsme nebyly schopní druhého pustit.
Teprve když se na nás upřely pohledy všech kluků u stolu, jsem si odkašlala, a vyprostila dlaň z pevného sevření. Okamžitě jsem popadla jídelní lístek a předstírala vybírání pokrmu. Ani sama nevím, co to mělo znamenat, ale těch náhod bylo dnešní ráno příliš.
Zírala jsem na stránky menu a kluci se mezi tím dohadovali mezi sebou, kam zamířit nejdříve. Jestli do Dóžecího paláce, Baziliky sv. Marka, na zvonici nebo most nářků. Byli jak malý caparti, co se na písečku hádají o jednu bábovku.
Obracela jsem stránku za stránkou, neschopná se rozhodnout pro jednu jedinou věc. Chtěla jsem si objednat nějakou místní specialitu, ale můj záměr ztroskotal v momentě, kdy mi Zach vytrhl jídelní lístek z rukou a oznámil mi, že mám přestat. On už nám přece jídlo vybral. Nepřipouštěl žádnou jinou variantu, takže za chvíli na stolcích před námi přistála hromada jídla. Malinké vratké stolky se pod náporem prohýbaly a bylo bez šance, aby se na ně vešlo to, co číšníci nosili na rukou. Bylo tam úplně vše, na co si jen vzpomenete - od míchaných vajec, slaniny, párečků, čerstvé zeleninové saláty, šunky, různobarevné sýry, přes čerstvé ovoce, lívance, wafle, až po zmrzlinu všemožných příchutí.
Byl to ráj pro můj žaludek. Zírala jsem před sebe a nevěděla, kam s očima. Co si dát dřív? Nebo snad všechno najednou?
Když se mě o chvíli později někdo dotkl na tváři a vyrušil tak okamžik rozjímání a kochání se, okamžitě jsem tu ruku narušitelku odstrčila. Bránila mi ve výhledu a to jsem nemohla dopustit. Naštvaně jsem se podívala na jejího majitele a chystala se něco říct, ovšem byl rychlejší.
„No promiň," bránil se Zach a rádoby opatrně stahoval svoji ruku k sobě do klína, „jen jsem tě chtěl ušetřit trapné situace. Tekla ti po bradě z otevřené pusy slina," ukázal demonstrativně na svoji bradu a začal se smát.
Pleskla jsem ho po koleni a taky se začala smát. „Copak se dá neslintat, vždyť se na to podívej." Tentokrát jsem demonstrativně ukázala rukou já, ale na stoly před námi přetékající pod náporem všemožných dobrot.
„Kdybych věděl, že stačí tak málo, abych tě přivedl do extáze, už bych to udělal dávno," pronesl a nabral si na plný talíř ještě slaninu a k tomu lívance polité zmrzlinou. Nad tou kombinací jsem se zašklebila, ale nijak to nekomentovala. Zach je prostě prase, to už jsem si mohla zvyknout. „Donesl bych ti všechno jídlo světa."
„Drahouši," oslovila jsem ho láskyplně, „tobě by ani tahle úžasná snídaně nepomohla. Jídlo je prostě number one." Mrkla jsem na něj a popadla malí talířek, abych si mohla nabrat svoji porci i já, než všechno sní ta banda dětí ve vývinu. Protože jak se říká – vývin nezastavíš.
„Dva jedna pro Robyn, řekl bych," zasmál se Wess. „To máš z toho, že si neodpustíš žádnou provokaci. Robyn je soupeř těžkýho kalibru, brácho. Bacha na to."
Zach se jen zasmál a vecpal si do úst neskutečně velké sousto. Ani ústa nemohl zavřít. Byla to snad polovina lívanců a vypadal přitom jako křeček. Pak jsme se do jídla pustili i my ostatní.