Dostala jsem na frak. Moje kondička dostala na frak. Moje hrdost dostala na frak. Moje vytrvalost dostala na frak a moje trpělivost jak by smet. Jen radost zůstala – stálá a neměnná.
Dobelhala jsem se do hotelového pokoje. Vlastně ani nevím jak. Půlku cesty jako bych prospala nebo si jí možná nepamatuju schválně, protože ji moje mysl vytěsnila díky bolesti, která měla v moci celé moje tělo. Přála jsem si jediné – spánek. Nejmíň tak dvacet hodin v kuse. Prvně jsem se ale musela vysprchovat. Tím jsem musela začít, protože jakmile si lehnu, už mě nic nedonutí zvednout zadek z postele.
Doplahočila jsem se do koupelny, která byla součástí mého pokoje. Rozlepila jsem víčka od sebe a můj pohled padl na obří vanu v roku místnosti. Byla tu i sprcha, ale ta vana, jakoby na mě volala. Lákala mě k sobě a já věděla, co potřebuju. Věděla jsem, kdo mě v tuto chvíli může zachránit.
Vycouvala jsem téměř po slepu z koupelny zpět do pokoje, popadla telefon uložený na nočním stolku a vytočila rychlou předvolbu na recepci. Telefon zvonil a já si krátila čekání poklepáváním prstů o dřevěnou desku nočního stolku.
„Dobrý den, u telefonu Sandy Hamiltonová, recepce, jak Vám mohu pomoci?" ozval se milí dívčí hlásek.
„Dobrý den, omlouvám se, že otravuji, ale potřebovala bych zjistit, jestli je v práci ještě jeden číšník," vychrlila jsem ze sebe a slečnu tím nejspíš vyděsila, protože zůstala pár sekund mlčet. Slyšela jsem v telefonu jen její pravidelné dýchání.
„Ehm... dobře?" ozvalo se po chvíli. Měla jsem chuť plácnout si pořádnou facku a radši zavěsit. Ale bolest, která zahlcovala moje tělo, mi to nedovolila. Tak ze sebe dělám totální pako. Nebylo to poprvé a rozhodně ne naposledy.
„Já vlastně nevím, jak se jmenuje," povzdychla jsem si do telefonu. „Byl v baru dole dnes ráno. Je mladý, může mu být tak okolo dvaceti, max dvaadvaceti, blond vlasy, velké modré oči, úsměv přes celý obličej a je hrozně milí." Když jsem vychrlila svůj popis číšníka, připadala jsem si jako totální psychopat. Takto jsem mohla popisovat třetinu mužského osazenstva světa.
„Slečno, neměla bych Vám to říkat, podávat osobní informace o zaměstnancích máme zakázáno, ale vy zníte poměrně zoufale," zaváhala a bylo slyšet, jak se nadechuje. „Nejspíš máte na mysli Luise. Ten popis poměrně sedí a rozhodně měl službu dnes ráno. Vlastně tady ještě je," odpověděla mi recepční a bylo slyšet pobavení v jejím hlase, které nahradilo počáteční zděšení z mého požadavku.
„A myslíte, že byste ho mohla poslat do apartmá číslo 45?" zeptala jsem se okamžitě. „A ať sebou vezme kopu ledu nebo zmrazené zeleniny. On už bude vědět."
Slečna opět mírně oněměla, ale pak mi můj šílený požadavek odsouhlasila a zavěsila. Zavolat s tímhle někdo mě, asi bych mu doporučila psychiatrickou péči a hodně silná sedativa.
Minuty ubíhaly a já čekala a čekala a čekala. Přišlo mi to jako nekonečná doba, než jsem zaslechla zaklepání na pokojové dveře. Vyletěla jsem zpět na nohy a vyrazila ke dveřím. Nedbala jsem na bolest. Ani jsem se nepodívala kukátkem, kdo za nimi stojí, a kdyby tam byl sériový vrah, už by bylo po mě, ale to nehrálo roly. Čekala jsem na Luise s ledem a dočkala jsem se Luise s kopou ledu. Vlastně celým vozíkem ledu, který byl přistavený vedle něj.
Těkala jsem očima na led a zpátky na kluka, který ho přivezl a měla chuť ho obejmout a vlepit mlaskavou pusu na tvář. On byl moje záchrana a ani o tom nevěděl.
„Dobrý den, slečno," usmíval se na mě jako na starou známou. „Sandy říkala, že potřebujete pořádnou zásobu ledu. Tak jsem tady."
Musela jsem se usmát. Nedivil se, k čemu takovou horu ledu potřebuju, prostě ho vzal a dovezl ho ke mně. Neptal se, prostě udělal, co měl a ještě u toho byl milej a k sežrání.
„Děkuju Luisy, jsi moje spása!" poděkovala jsem a hned se zarazila. „Teda, doufám, že nevadí, že ti tykám a říkám jménem. Pokud jo, řekni a já hned přestanu." Blekotala jsem jedno přes druhé a Luis se jen usmíval.
„To je v pořádku, slečno, budu rád, když mi budete říkat jménem." Usmíval se a jeho dobrá nálada byla nakažlivá i přes veškeré vyčerpání pohlcující moje tělo a mysl.
„Tak se na něčem dohodneme Luisy, ano? Když tě můžu oslovovat Luis, tak ty mě budeš říkat Robyn, ano?" Už jsem k němu natahovala ruku. Stiskl ji a pokýval hlavou ve znamení souhlasu.
„Dobře, slečno," vychrlil a hned se zarazil, vykulil oči, když si uvědomil, jak mě oslovil. „Robyn."
A já vyprskla smíchy. Z toho jak se hned opravil. Byl opravdu roztomilý.
„Luisy, můžu tě o něco poprosit?" zeptala jsem se, a když přikývl, pokračovala jsem dál. „Já bych tuhle horu ledu potřebovala ve své vaně."
Vykulil oči a přejel pohledem po celém mém těle, od hlavy k patě a zase zpátky. Následně se jeho tváře zbarvily do mírného červeného odstínu, když si všiml, že jsem jeho pohled, to jak si mě prohlédl, zpozorovala.
„Nechci s ním dělat žádné čuňačinky," zasmála jsem se. „Ale moje tělo je v jednom ohni, svaly mě pálí a mám pocit, že jestli to rychle nepřejde, asi se z toho zblázním. Proto potřebuju ten led. Potřebuju se do něj naložit."
No tohle asi taky nevyznělo úplně nejlíp, ale co se dá dělat. Dívala jsem se na Luise, který pořád stál před vchodem do mého hotelového pokoje a váhal. Dokázala jsem si dost dobře představit, že přemýšlí, jestli jsem se nezbláznila nebo to opravdu myslím vážně.
„Ehm..." odkašlal si. „Takže ten led přesuneme do vaší vany?" zeptal se mírně s povytaženým obočím vzhůru.
To už jsem rychle kývala na znamení souhlasu, popadla ho za ruku a tahala za sebou do pokoje. Sotva stihl chmátnout po madle vozíku s ledem a už se řítil se mnou směrem ke koupelně. Dveře za náma s rachotem zapadly.
Zastavila jsem se až těsně před vanou a ohlédla se na zděšeného Luise vedle mě. Toho chudáka jsem nespíš totálně pohoršila a vyvedla z míry. Mírně jsem se na něj usmála a poprosila ho, zda mi pomůže ten led dostat do vany. Já a moje zubožené svaly bychom to dnes samy nezvládly.
Když byl veškerý led přesypaný, začala jsem k němu připouštět stejně ledovou vodu. Celá koupelna se v tu chvíli proměnila v nepříznivou ledově působící šílenost. Všude panoval chlad. Po rukou mi běhal mráz a chloupky mi stály snad i na zadku. Oklepala jsem se, přestože jsem věděla, že právě tohle potřebuju. Nebylo nic lepšího a míň drastického, co by mi tak rychle pomohlo.
„Děkuju Luisy, teď už to zvládnu sama."
On se jen usmál, trochu nevěřícně koukajíc na vanu plnou příšerně studené vody a ledu, a vydal se pryč z mé koupelny a mého pokoje. Jakmile jsem slyšela zaklapnout dveře, okamžitě jsem rozepla zip kombinézy a shodila ji ze sebe. Na těle mi zbyla pouze sportovní podprsenka a kalhotky. Nic víc, nic míň. Zhluboka jsem dýchala.
Nádech.
Výdech.
Nádech.
Výdech.
A pořád dokola. V duchu jsem si opakovala, že tohle zvládnu, že mi to pomůže a ta bolest, když se ledová tříšť dotkne mé rozpálené bolavé pokožky a svalů, nebude tak hrozná. Za chvíli určitě zmizí. A s ní zmizí i bolest svalů z vyčerpání a starých zranění.
Přibližovala jsem se k vaně plné ledu a zkracovala vzdálenost mezi námi. Husí kůži jsem měla po celém těle, pokrývala každičký kousíček mé pokožky. Zvedla jsem nohu, tu jež hyzdily jizvy a zranění, protože kdybych prvně pozvedla tu zdravou, neudržela bych se vzpřímeně.
Opatrně jsem ponořila palec do ledové lázně a dech se mi zatajil. Byla tak studená. Bodala jako skleněné střepy. Bylo to teď nebo nikdy. Nebylo cesty zpět. Musela jsem to udělat. Ledová lázeň představovala jedinou moji naději, že přežiju i zítřejší den.
Zhluboka jsem se nadechla, abych do plic dostala potřebný kyslík a v rychlosti, tak abych si svoje jednání nemohla rozmyslet, jsem ponořila celé svoje do ledové lázně. Už to nebyl jen paleček jedné nohy, ale moje celé já. Pochroumané a bolestivé já.
Jakmile se moje tělo ocitlo celé, až na hlavu, v ledu, hrdlo se mi stáhlo, stejně jako žaludek. Vykřikla jsem. Aniž bych chtěla. Byla to automatická reakce. Ten zvuk byl plný zoufalství, drásal mi nervy, stejně jako bolest, kterou led způsoboval. Můj výkřik rezonoval celou koupelnou a bylo mi jasné, že ho museli slyšet i ve vedlejších pokojích.
Dýchala jsem, přerývaně. Lapala po dechu a snažila se vydržet, nezpanikařit, nevylézt příliš brzy. Chlad se do mě zabodával, jako malinké jehličky. Stejně jako když tatér bodá jehlami do těla. Po celém jeho povrchu. Naráz. Pořád a pořád. Neustále dokola.
Měla jsem chuť křičet dál, ale moje hlasivky nejspíš zamrzly. Vše uvnitř mě se stáhlo. Proměnila jsem se v chodící ledovou bytost. Buňky, které ještě nestačily zmrznout, zmrznou zaručeně v dalších pár sekundách. Ale musela jsem vydržet. Pro sebe. Pro tým. Protože hokej byl můj život, moje závislost. Vyplatilo se za něj bojovat. Trpět.
Tohle jsem přece znala. Nebylo to poprvé, co jsem ledovou lázeň zakusila. Sice jsem ji nijak moc nevyhledávala, ale čas od času, po příšerném vypětí, byla jedinou pomocí. Stejně jako dnes.
***
~Wess ~
Byl jsem grogy. Ovšem to nezabránilo ani mě, ani klukům uspořádat menší večírek na jednom z pokojů. Večírek je možná sice silné slovo, ale prostě takové posezení. A já se na něj po dlouhé době opravdu těšil. Jako bych měl v žilách novou dávku energie, i po tom každodenním zápřahu.
Rázoval jsem si to hotelovou chodbou a pískal si melodii písně Counting Stars od OneRepublic. Měl jsem dobrou náladu. Bylo osvobozující vypustit ten vztek a slabost, která se mě celý rok držela. Když jsem ji spatřil čekat na letišti, byl to zatracenej šok. Nevěděl jsem, jak se k sobě budeme chovat a jak to všechno zvládneme, ale teď mi to vlastně připadá normální. Přirozené. Její přítomnost je něco, z čeho mám vlastně radost, i když to může znít divně.
Ublížila mi. Ublížili jsme si navzájem, ale jsme dospělí, je nejspíš čas posunout se dál a přejít naše chyby. Odpustit si. A když tohle všechno udělám, když jí odpustím, zůstane jen to, že ji mám pořád opravdu rád a její přítomnost je osvěžující změnou.
Hotel byl ztichlý, všichni byli buďto dole v restauraci s barem nebo zalezlí na pokojích a spali. Procházel jsem okolo tolika dveří, ale zarazil jsem se až na začátku chodby, kde měl pokoj Zach. To v jeho pokoji byla tahle sešlost. Ale to moji pozornost neupoutalo. Upoutala ho postava číšníka z baru, který stojí s jakýmsi vozíkem u dokořán otevřených dveří. Diskutoval tam se ženou. Slyšel jsem, že se o něčem baví, ale nerozuměl jsem ani slovo. To mi ale nezabránilo poznat ten dívčí hlas, který uměl být líbezný, ale taky uměl štěkat jako pěkně nasranej rotwailer.
Pak se vynořila paže, dlouhá, štíhlá, se světlou kůží. Popadla číšníka za ruku a vtáhla ho do pokoje. Dveře se za nimi s rachotem zabouchly.
Co??
Co to do háje má znamenat?
To myslí vážně?
Zamrzl jsem na místě a zíral před sebe, tam kde ještě před pár sekundami stál číšník. Nyní bylo jeho místo prázdné a dveře od pokoje zavřené. On byl opravdu u Robyn v pokoji.
Párkrát jsem zamrkal a zakroutil hlavou. Tohle se mi snad jenom zdá. Jasně, nemůžu čekat, že nikoho nebude mít, ale zrovna číšník z hotelu? Povzdechl jsem si.
Rozlétly se další dveře a z nich vystrčil čumák Zachary. Jednou rukou se opíral o rám dveří a v druhé držel otevřenou flašku whisky. Usmíval se, jak kdyby právě vyhrál v loterii.
„Tak pojď už, čeká se jen na tebe," zavolal na mě a tím mě vytrhl z mého zděšení. Sebral sem se a došel k němu. Když mě uviděl z blízka, jeho úsměv povadl a nahradilo ho svráštěné obočí.
„Na," vrazil mi do ruky láhev. „Ty ji zřejmě potřebuješ víc než já. Vypadáš, jako bys právě viděl ducha."
„Jo, tak nějak, kámo." S těmi slovy a flaškou v ruce jsem zapadl do Zachova pokoje. Pořádně jsem si přihnul, i když jsem věděl, že bych neměl. Tak nějak mi to bylo jedno. Dobrá nálada byla pryč, a na její místo se vracela otupělost.
Zatraceně.