Budík řinčel jako pominutý. Jen on měl tu moc zničit krásný sen, co se mi zrovna zdál a uvrhnout mě do reality všedního dne. Zběsile jsem šmátrala po telefonu umístěném na nočním stolku a snažila se ho vypnout. Marně!
Zaklela jsem a byla nucená rozlepit oči, alespoň kousíček, tak abych byla schopná rozpoznat, kam po telefonu hmátnout, a posadit se. Pokrývka ze mě spadla a já, za zvuku drnčícího telefonu, zanadávala znovu. Pak už jsem po něm konečně chmátla a s úlevou ten strašný řev vypnula.
Promnula jsem si oči a zívla. Potřebovala jsem kávu a to hodně rychle, když jsem se však podívala na hodiny, pohltila mě hrůza. Nastavit si špatně budík, můžu koneckonců asi vážně jenom já. Měla jsem všeho všudy pět minut, než začne rozcvička, takže žádný kafe, žádná snídaně, žádná ranní sprcha na probuzení. Nic z toho nepřicházelo v úvahu.
Rychle jsem vběhla do koupelny, opláchla si obličej, vyčistila zuby, vlasy zamotala do rozcuchaného drdolu na temeni hlavy, kterému můj taťka vždycky říkal „bobek" a už jsem se hnala do pokoje pro oblečení. Kdybych včera nebyla tak hloupá a vybalila si, nemusela jsem se nyní přehrabovat v kufru a všechno hledat.
Zaklela jsem. Znovu. Ještě že jsem to nepočítala, jinak bych přišla na to, že od samotného rána nedělám nic jiného, než že kleju. Taťka by mi uštědřil pěkný pohlavek a Rambo by mě pochválil, kdyby mě teď slyšel. Nad tou myšlenkou jsem se usmála a vytáhla z kufru první rozumnou věc na oblečení. No i když... rozumnou... Jako první jsem totiž nahmatala svoji starou trenérskou uniformu. Ten modrý overal s malým logem Bruins na pravém prsu nebyl zrovna nejnovějším módním výstřelkem, ale svůj účel splní.
Neměla jsem ho na sobě od doby, co jsem z Bostonu utekla. Ale nedokázala jsem se ho vzdát. Pořád jsem ho měla ve skříni, tak abych na něj pokaždé narazila. Nevím, jestli jsem se tím sama podvědomě trestala nebo jsem si nedokázala připustit, že je všemu konec, ale prostě jsem ten kus hadru měla svým způsobem ráda.
To už jsem se do něj nasoukala a na koleno si navlékla stahovací ortézu. Nebyl to žádný zázrak, ale lepší než nic. Popadla jsem klíče od pokoje a vycupitala na tichou chodbu. Když jsem vystrkala svůj zadek až před hotel, všichni už čekali nastoupení ve sportovním. Trenéra jsem ale nikde neviděla.
Doplahočila jsem se až k Owenovi a popřála mu dobré ráno. Usmál se na mě v odpověď, když si mě Zachary strhl do obětí a pocuchal mi už tak dost chabě držící drdol.
„Podívejme se na ní," pronesl schválně slaďoučkým tónem, jako kdyby chtěl nalákat zatoulaného psa k sobě na pamlsek. „Jak je v tom oblečku rozkošná," smál se mi a mířil na mě ukazováčkem, jakoby snad nebylo každýmu jasný, o kom to mluví.
Štípla jsem ho do boku, aby mě pustil a konečně to zabralo. „Blbečku!" zavrčela jsem a odstoupila od něj dva kroky tak, aby na mě nedosáhl.
„No co, to ti mužskej nemůže složit poklonu?" zeptal se naoko uraženě a já už jen kroutila hlavou.
„Mužskej ano, ale ty ne," rýpla jsem si pro změnu já a všichni se začali pochechtávat.
Zachovy dopadla na rameno velká dlaň a poplácala ho. Pár vteřin na to se vynořil i její majitel, který se smál pokrouceným šibalským úsměvem, až se mu na tvářích tvořili dolíčky. Jeden koutek úst výš než ten druhý.
„To máš za to, že se do ní v jednom kuse navážíš. Už si snad zapomněl, že není žádná křehká květinka?" rýpnul si a mrknul směrem ke mně. Tohle byl ten Wesley, kterýho jsem poznala na samotným začátku. Rýpal, playboy, hokejista, týpek, co věděl, že to prostě umí. Po zádech mi přejel mráz a já nedokázala nic jiného než jen na něj zírat. Ještě že jsem měla zavřenou pusu. Moment! Měla jsem zavřenou pusu, že jo?
„Na to jsem rozhodně nezapomněl," uculil se Zach a já věděla, že přijde odveta. „Ale to, že není žádná květinka sis z nás vyzkoušel nejvíc ty." S těmi slovy poplácal pro změnu Zach záda Wessovy.
Ten se však neurazil, jak jsem si na vteřinu myslela. Ne. Připlácl si dlaň na hruď v místě, kde má pod hrudním košem srdce a předstíral, že ho to ranilo.
„Au," zaskřehotal. „To bolelo." Ale ve tváři se dál ušklíbal. Zírala jsem na ně, dokud se za námi neozval hřmotný trenérův hlas.
„Přestaňte se předvádět princezničky a začněte makat," zahřímal. „Toressová pohni zadkem sem dopředu."
Při zmínce mého jména jsem vystřelila pohledem k trenérovi, který stál na nábřeží také ve své trenérské uniformě a přejížděl pohledem po všech hráčích, jakoby počítal, jestli má všechny své svěřené ovečky pohromadě a nikdo nechybí.
Rychle jsem vykročila směrem k němu a po cestě ještě minula Wesse. Dělilo nás od sebe jen pár kroků. Díval se na mě a když jsem procházela okolo, mrknul a potichu ale se silnou artikulací, tak abych si byla jistá tím, co řekl, mě pozdravil.
Chtěla jsem mu odpovědět, ale moje nohy nezastavovaly, šli dál směrem od něj a já byla po našem včerejším setkání ještě dost v šoku, že jsem se zmohla jen na otočení hlavy a úsměv. Úsměv, který mi rozzářil celý obličej a vydržel mi na obličeji po celou dobu rozcvičky.
Z tváře mi zmizel až při běhu, který jsme měli absolvovat před přesunem pro hráčské vybavení. Ta vzdálenost byla šílená. Dřív bych neměla sebemenší problém, ale dnes... Koleno protestovalo, svaly pálily jako čert a já si v duchu nadávala do největší idiotů, ale nevzdávala jsem to. Už ne.
Trenér mi nabízel, že nemusím dělat vše co tým, že jsem trenérka a navíc jsem měla pochroumané koleno, ale to mě ještě víc pobídlo k popření skutečnosti a zatnutí zubů. Tvrdila jsem mu, že to zvládnu. A tak jsem běžela dál.
Když jsme doběhli zpět k hotelu, opřela jsem se zády o dřevěné hrazení, kde se včerejší večer opíral Wess a snažila se popadnout dech. Dlaněmi jsem svírala stehna a snažila se je promasírovat. Plíce mě bodaly a vzduch, který jsem do nich těžkými nádechy nabírala, pálil. Můj hlas chraptěl a přála jsem si jediné – kafe a postel.
„Jsi v pohodě, Robyn?" zeptal se mě starostlivě Owen. Zvedla jsem k němu hlavu, ale až poté, co jsem se zhluboka nadechla a byla si jistá, že na místě neomdlím. Snažila jsem se na něj dokonce i usmát.
„Jasně. Jsem v pohodě, jen se potřebuju vydýchat," odpověděla jsem. Můj hlas však zněl jako hlas zpěváka metalové skupiny, co denně kouřil čtyřicet cigaret a vypil láhev tvrdého místo snídaně. Zakašlala jsem ve snaze to napravit.
Owen na mě pochybovačně pohlédl. „Seš si jistá?" zkoumal každý kousíček mého těla. Ale ne jako bych byla sexuální objekt, ne to vůbec. Byl to starostlivý pohled. Můj nepřesvědčivý výkon ve lhaní ho neoklamal.
Rozhodně jsem kývla na souhlas, že jsem v pohodě a napřímila se. V tu chvíli mi kolenem projela palčivá vlna bolesti, že jsem měla co dělat, abych se neohnula znovu, tentokrát však zoufalstvím.
Zatraceně!
Měli jsme půl hodiny na to dát se dokupy a připravit si vybavení. Poté nás čekal trénikový program napasovaný přímo na prostory Benátek. Byla jsem něco jako trenér, takže mě se převlíkání do hokejového mundůru netýkalo a tak jsem se rozhodla, že návštěva jídelny hotelu bude rozhodně lepší nápad než se plahočit nahoru do pokoje a pak zpátky dolů. To už bych prostě nemusela zvládnout.
Doplahočila jsem se dovnitř a hledala jednu jedinou věc, kterou jsem nyní potřebovala snad ještě víc než vzduch – kávovar. Hned jak mi blýskla ta šikovná mašinka do oka, vyrazila jsem k ní a děkovala bohu za to, že na mě úplně nezanevřel.
S pořádným šálkem černé kávy jsem se posadila k nejbližšímu stolu a vydechla úlevou. Zvedla jsem hrnek k ústům a pomalinku foukala ve snaze nápoj připravit na pití. Potřebovala jsem kofein, o tom žádná.
„Slečno, nepotřebujete něco?" promluvil na mě kdosi. Zvedla jsem pohled zpoza hrnku s kávou, do které jsem pořád foukala o sto šest, a podívala se na mladého číšníka v černých kalhotách a bílé padnoucí košili. Usmíval se na mě, ale tvářil se poměrně rozpačitě.
„Ou," vyšlo ze mě. „Nemám tady teď co dělat že?" zeptala jsem se a už se zvedala na nohy, v ruce pořád držíc hrnek s kávou, kterého jsem se nehodlala vzdát.
Číšník se na mě usmál o něco víc a zakroutil hlavou. „Tak jsem to nemyslel, slečno. Jen se v klidu posaďte. Vypadala jste vyčerpaně, tak mě napadlo, jestli něco nepotřebujete."
Jeho starostlivost ve mně vyčarovala úsměv. Porozhlédla jsem se kolem, ale nikdo jiný než já, tu nebyl. Teda až na pár dalších číšníků, kteří stáli mezi dveřmi do kuchyně a se zájmem nás pozorovali.
„Ehm, když se teda ptáte..." pronesla jsem váhavě.
Číšník povedl obočí, když jsem nic dalšího neřekla a váhala s odpovědí. „Ano?" pobídl mě a podíval se na koleno, které jsem si pomalými tahy dlaní masírovala.
Kašlat na to, řekla jsem si. Za blba už stejně sem, takže zeptat se neuškodí.
„Sáček s ledem byste neměl?" zadívala jsem se na něj prosebně.
Čekala bych jakoukoli reakci, ovšem to, že se začne smát, jsem rozhodně nečekala.
„Jistě, slečno, hned jsem zpátky," usmál se na mě, potlačujícím hlubší smích a vyrazil pryč. Jeho kolegové zapluli spolu s ním do kuchyně a když se vynořil, držel v rukou sáček mražené zeleniny a pospíchal ke mně.
„Led nám došel a zavážet ho budou až odpoledne, ale doufám, že mražený hrášek poslouží stejně," usmál se na mě a já si od něj vzala mražený hrášek zabalený v látkové utěrce, aby nestudil příliš.
„Děkuji," hlesla jsem. Nohu, kterou mi tepala bolest, jsem pozvedla na druhou židli a přitiskla k ní sáček s mraženou zeleninou. Se sykotem se mi nadzvedla ramena. Trochu šokem, trochu úlevou. Zmražená zelenina způsobovala sama o sobě pichlavou bolest, ale ta vnitřní, která mě nyní trápila, pomalinku odeznívala.
„Kdybyste cokoli potřebovala, třeba další mraženou zeleninu, stačí zavolat," mrkl na mě číšník a už se pakoval zpět do kuchyně.
Usmála jsem se a zavolala na něj poděkování. Akorát vcházel do kuchyně, takže se ještě otočil a usmál se, než odešel úplně. A já tam pak seděla jak pecka a modlila se, aby se koleno vzpamatovalo.
Seděla jsem tam, jak nejdýl to šlo, ale byl čas se zvednout a vyrazit za ostatními. Takže jsem odložila provizorní ledovací zařízení a vstala i přes protesty mého kolene. Odnesla jsem prázdný hrnek na barový pult a nechala tam i napůl rozmrazený hrášek. Pak už jsem spěchala na další fázi dnešního tréninku.
Až venku, když mě ofoukl vlahý vánek, jsem si uvědomila, že jednu nohavici mám promáčenou vodou z mraženého hrášku, ale už nebyl čas na převlékání. Takže jsem zakroutila hlavou a pokračovala dál.
Nábřeží bylo najednou úplně jiné. Původní podlahu nyní zakrývaly lány jakési gumy, která tvořila provizorně postavené hokejové hřiště, akorát bez ledu. Byla to působivá podívaná a já jen zírala, kdy to všechno stihli, protože ještě ve chvíli, kdy jsme sem doběhli, tu nic nebylo.
„Toressová, to je dost, že jste tady. Rozdejte všem kolečkové brusle," pobídl mě trenér a ukázal paží k velkým báglům, které se povalovaly opodál. Byly plné nejrůznějších kolečkových bruslí. „Měly by vyjít pro každého a jsou i náhradní. Vemte si taky jedny."
Kývla jsem na souhlas a vydala se tam, kam ukazoval. Pomalu jsem se ohnula k batohům a prozkoumala, jaké velikosti v nich jsou. Byly univerzální. Daly se nastavit v rozmezí asi pěti velikostí, takže nebude až tak těžké je roztřídit jednotlivým hráčům.
„Hej, kluci," zavolala jsem, „pojďte za mnou."
Pomalu ke mně jeden po druhém došli a já jim dle velikostí nohou rozdala kolečkové brusle. Jedny byly také pro mě, a když jsem je vytáhla z vaku nadepsaného mým jménem, zaklela jsem. Nahlas. Až se po mě kluci podívali.
„Zabiju ho!" zaklela jsem znovu a zírala na růžové kolečkové brusle v mých rukou. Kluci okolo se mi začali pochechtávat a já měla chuť zakroutit krkem jim a pak i trenérovi. Tohle mi fakt dělá naschvál. Jednou je to super stařík a v druhé chvíli ten nejotravnější chlápek na světě. Jen počkej, trenére, tohle ti nedaruju.
Posadila jsem se na obrubník a snažila se do nich nasoukat. S odporem jsem zavazovala tkaničky a upevňovala si brusle na nohou. Pod nos jsem si mrmlala nadávky a začínala plánovat odvetu. Pomsta bude sladká.
„Máš tam ještě jedny i pro mě?" vytrhl mě z nadávek Wessův hlas.
Okamžitě jsem zvedla oči od růžových tkanic na růžových kolečkových bruslích a pohlédla na muže tyčícího se přede mnou. Stín, který na mě vrhal, mě celou pohltil a já se zadívala do jeho očí. Temných studní, které mě kdysi dokázaly pohltit. A stejně se jim to dařilo i nyní.
„Jasně," odpověděla jsem a snažila se vstát, jenže nedostatečně upevněné kolečkové brusle byly mojí zhoubou a tak jen co jsem se vydrápala na nohy, už jsem zase padala na hubu. Teda, ne doslova, protože mě zachytila Wessova silná paže. Poraněná noha neměla dostatečnou oporu a já nebyla schopná stát pevně na nohou.
„Posaď se," pobídl mě Wess, a zatlačil mě do sedu. „jen mi řekni, jaký si mám vzít."
„Děkuju," usmála jsem se a zůstala sedět. Nesnášela jsem ty růžové pohromy na mých nohou. Mračila jsem se na ně a měla chuť je hodit do železného sudu a zapálit. „Brusle jsou univerzální, stačí si je podle velikosti tvojí nohy nastavit a utáhnout."
Kývl na mě, že rozumí a vydal se k batohu pro jedny ze zbylých bruslí. Pak se spolu s nimi posadil vedle mě na obrubník a začal se do nich obouvat. Vnímala jsem jeh přítomnost. Zavazoval tkanice a já zpod sklopených řas hleděla na jeho ruce, které se pod jednotlivými tahy napínaly. Věděla jsem, že bych měla pokračovat v uzlování svých tkanic i já, ale nedokázala jsem se donutit k tomu odtrhnout od něj oči. Jen jsem zírala. Nic víc.
„Jestli chceš, můžu ti pomoct," ozval se a já ihned vstřelila očima vzhůru. Díval se na mě a jeho pohled mi potvrdil, že moc dobře ví, na co jsem celou dobu tak koukala.
„Jo... ne...víš... to je dobrý. Zvládnu to," vychrlila jsem ze sebe, ale bylo mi jasné, že už nic nezakecám. Wess se na mě usmál a tím mi moji domněnku potvrdil. Pak se ke mně naklonil o něco víc a ramenem se dotkl toho mého.
„Nemusíš se bát," zašeptal k mému uchu, „všichni budeme opatrní." S těmi slovy se ohnul, klesnul na koleno a rychlými hbitými pohyby prstů dotáhnul a zavázal moje růžové brusle. Pak vyskočil a s nataženou dlaní mi nabízel pomoc. Zadívala jsem se do jeho obličeje a pomalu vložila svojí ruku do té jeho. Pevně ji stiskl a pomohl mi na nohy.