Cesta přes vodní masu přímo do Benátek byla stejná pro nás jako pro ostatní smrtelníky. Takže jsme teď seděli na lodi a nechali se vést přes vodní plochu přímo k přístavišti. Zabrali jsme celé jedno patro lodi a batohy s vybavením byly poházené snad úplně všude. Připadala jsem si zase jako dítě na školním výletě, které sebou vláčelo půl domácnosti v krosně větší než je samo. To mi ale nezabránilo užívat si tuhle chvíli.
Seděla jsem na přídi lodi. Vlasy mi čechral vítr a odfoukával mi je z tváře. Sluníčko svítilo, a i když jen mírně, bylo příjemně. Dívala jsem se jak loď, řítící se dopředu, čeří vodu těsně před námi a za sebou zanechává zvlněné proudy. Také k nám dorážely vlny způsobené jinými loděmi, které pluly před námi.
Míjeli jsme okolní ostrovy a já už přemítala o tom, zda bude čas udělat si výlet na ty vyhlášené – Muráno a Buráno. Moc ráda bych se tam podívala. Míjeli jsme také známý Benátský hřbitov a okrajové části, které byly plné zeleně, stromů a kvetoucích rostlin. Toho si v centru moc neužijeme, takže jsem se kochala, dokud to jde.
Za sebou jsem slyšela hovory ostatních a jejích smích. Myslím si, že ať už to nikdo z nás nečekal, na tohle soustředění jsme se všichni těšili.
Loď zaparkovala na hlavním přístavišti spolu s dalšími plavidly a mi se jako masa těl začali hrdnout ven. Lávka se houpala, když jsem na ní položila nohu, ale v tu chvíli šek veškerý strach pryč. Nahradilo ho nadšení. Takže jsem přehupsala lávku i s kufry v rukou, div že jsem nezahučela do vody pod ní, a než jsem se nadávala, stála jsem zase na pevné zemi.
Ubytování jsme měli hned kousek od přístavu, takže jsme věci nemuseli táhnout daleko. Popadla jsem kufr a tašku s výstrojí a vydala se na cestu za ostatními, když Owen popadl moji cestovní tašku a přehodil si ji k té svojí přes rameno. Vytáhla jsem na něj zvědavě jedno obočí, ale jinak jsem neprotestovala.
„No co, ještě jsou mezi náma gentlemani," usmál se na mě hravě.
„Přesně tak!" zahalekal Zachary z druhé strany a popadl teď pro změnu můj kufr. Zakroutila jsem na něma hlavou.
„Děkuju, kluci," poděkovala jsem, „ale víte, že bych to zvládla sama, že jo?"
Oba dva se na mě v tu chvíli zamračili, ale moje zavazadla nepustili.
„Co si to o nás myslíš, drahá Robyn?" zeptal se naoko znepokojeně Zach. „Že by sme nechali mladou slečnu tahat se s těžkýma věcma? Ty máš teda mínění."
Tvářil se pohoršeně a já se neubránila smíchu.
„Jsi pako!" prohlásila jsem a pokračovala v cestě k hotelu. V tu chvíli jsem také zabloudila očima před sebe. Můj pohled se střetl s pohledem tak temným, až mě zamrazilo. Šel před námi, ale jen tak napůl, protože se u toho zvládal dívat ještě naším směrem.
Usmála jsem se na něj. On mi úsměv bohužel neoplatil. Jeho pohled se zachmuřil a obrátil se zpět před sebe a já se teď mohla dívat jen na jeho rozložitá svalnatá záda rýsující se pod sakem a napínající se pod tíhou tašek. Povzdechla jsem si.
„Neboj, jen potřebuje čas," pronesl Owen potichu a mrkl na mě. Jak ten člověk muže vědět, na co zrovna myslím? Asi jsem očividně dost průhledná.
Plácla jsem ho po rameni a zrychlila krok. Nemusela jsem se tahat s taškami, takže mi to šlo samo. Cupitala jsem mezi klukama a nestačila zírat všude kolem sebe. Byla jsem zvyklá na cestování, nový místa, krásná i škaredá města, miliardy lidí, ale Benátky, to byl prostě sen.
V hotelu jsme dostali klíče od pokojů a na zbytek dne volno. Kluci mi pomohli s věcma až do mého pokoje a pak se vydali do těch svých. Když jsem osaměla, udělala jsem to jediné, co snad každá bláznivá holka. Rozběhla jsem se a skočila na obří postel, až se se mnou zakymácela.
Smála jsem se jako pominutá, rozhazovala rukama a znovu a znovu se odrážela od matrace a vyskakovala.
V tom se ale rozlétli dveře do mého pokoje a s rachotem třískly do stěny za nimi. Kluci se vřítili dovnitř a zděšeně na mě zírali. Přiletěli sem jako velká voda a zastavili se až kousek od postele. Oba se opírali dlaněmi o kolena a nevěřícně zírali na scénu před sebou.
„Proboha, co to děláš?" vydechl Zachary a zíral střídavě na mě a na postel. Snažila jsem se zastavit, ale jak jsem byla rozlítaná, nešlo to. Smála jsem se jako pominutá a mezitím popadala dech. Tolik k mé dospělosti.
„Neříkej mi, že jsi to nikdy nezkoušel?" vychrlila jsem ze sebe nevěřícně, když se mi povedlo alespoň trochu zastavit a nedechnout se.
Zachary povytáhl jedno obočí nahoru. „To rozhodně ne, jsem dospělý a vychovaný jedinec!" pronesl s vážnou tváří, která byla spíš grimasou, jak se snažil nevybuchnout smíchy. Pak se ale narovnal a během vteřiny přesunou své mohutné brankářské tělo blíž k posteli a skočil do ní za mnou, až se celá zprohýbala a naklonila se k jeho straně, takže jsem se skutálela přímo na něj a padla mu do náručí.
Oba jsme se smáli jako pominutí a Zach mě do toho začal lechtat. Snažila jsem se mu vykroutit, ale bylo to jako bojovat se svěrákem. Naprosto jsem neměla šanci.
Vřískala jsem, ať přestane, že už nemůžu a jestli toho nenechá, tak se počůrám. To ho konečně donutilo zpomalit a pustit mě. Owen na nás pořád nevěřícně zíral a tak jsem popadla polštář, jeden z těch přeživších, co zůstal na posteli, a hodila ho po něm.
„No tak, usměj se, kapitáne," vyzvala jsem ho během hodu. Owen samozřejmě polštář obratně chytil a teď si ho přidržoval u hrudi.
„Mysleli jsme, že tě tady někdo přinejmenším vraždí," vysvětlil mi, ale už se usmíval i on. Posadil se do křesla a polštář položil vedle sebe.
Pokrčila jsem rameny. „Ne, jen jsem nemohla odhodlat. Tohle jsem dělávala vždycky, když jsem dojela na nový hotel. Je to něco jako taková moje soukromá tradice."
Oba dva kroutili hlavami. „Ty jsi prostě šílená, Torresová, víš to?" zeptal se s úsměvem Zach.
„Rozhodně!" potvrdila jsem a věděla jsem, že je to pravda. Člověk musel být tak trochu šílený, aby přežil v okolním světě.
Seděli jsme tam a povídali si. Bylo fajn, mít kluky zase po takové době u sebe a já si připadala, jako by ten rok mezi mým působením v Bostonu a tímhle soustředěním, vůbec neuběhl. Jediný co tomu chybělo, nebo spíš kdo, byl Wessley. Jeho přítomnost mezi bandou kluků u mě v pokoji a hlavně v mém životě.
„Chtěla bych si jít trochu zaběhat, co vy na to? Jdete se mnou?" zeptala jsem se a podívala střídavě se na Owena a Zacha.
Zach zakroutil hlavou a nevěřícně si poklepával na čelo. „Ty jsi vážně šílená! Máme jediný den volno a ty chceš jít běhat?"
Přikyvovala jsem a usmívala se jako měsíček na hnoji.
„Se mnou rozhodně nepočítej, Torresová," odmítl mě Zachary a už vstával z mé postele. „Já si jdu pustit film a nabrat síly na to, co si na nás trenér nachystal." S těmi slovy zmizel z mého pokoje.
Ovšem Owen tam pořád seděl. Obrátila jsem svoji pozornost na něj a pozvedla obočí v němé otázce.
Opřel se dlaněmi o kolena a vstal. Zamířil si to ke dveřím ven z pokoje, stejně jako jeho spoluhráč před pár vteřinami, ale ještě než odešel, houkl přes rameno: „Za deset buď minut venku. Na opozdilce nečekám." A byl pryč.
Bingo! Mám sparingpartnera.
Rychle jsem vyskočila na nohy a začala se přehrabovat v kufru, dokud jsem nevytáhla svoje běžecké legíny s motivem noční oblohy a hvězd. Pak jsem šátrala po sportovní podprsence a tílku. Navlékla jsem se do oblečení, natáhla ortézu, zavázala si botasky a už se řítila ven z pokoje.
Kapitán už na mě čekal před hotelem a protahoval si ruce. Když jsem se k němu přiblížila, jen se na mě usmál a kývl. Přidala jsem se k protahování a za chvíli už jsme vyběhli do neznáma. Ani jeden z nás to tu neznal, ale nezabránilo nám to vydat se vstříc dobrodružství. Běželi jsme podél pobřeží tak dlouho, jak jen to šlo, až jsme dorazili k parku na samotném okraji Benátek.
Běželi jsme sice pomalu, ale moje koleno i přes veškerou dřívější péči lékařů a nasazenou ortézu protestovalo.
„Mohli by jsme si na chvíli odpočinout?" zeptala jsem se Owena udýchaně a aniž bych čekala na odpověď zamířila jsem k pítku s pitnou vodou a svlažila si zpocený obličej i krk. Owen po mě udělal to samé. Pak jsme se posadili na nedalekou lavičku a oddechovali. Vsedě jsem si ještě protahovala nohy, aby úplně neztuhly a zpáteční cesta nebyla horor, ale bylo to spíš jen na oko.
„Jakto, že jsi tady vlastně s náma, Robyn?" zeptal se po chvíli.
„Trenér mě pozval," opověděla jsem váhavě.
Owen se uchechtl. „To mi tak nějak došlo, maličká. Ale jakto, že jsi se rozhodla jet? Myslela jsem, že s náma nechceš mít nic společného."
„Tak to není," odpověděla jsem rychle a pak si uvědomila, že na tom možná přece jen něco bude. Bylo. „Možná ze začátku."
Owen na mě kývl, čekal, že budu pokračovat a tak jsem se pustla do vysvětlování. Zasloužil si ho.
„Ze začátku jsem prostě potřebovala zmizet. Můj život už i tak byl v troskách. Nemohla jsem dělat jedinou věc, kterou jsem uměla a kterou jsem milovala. Litovala jsem sama sebe a ještě jsem si měla zachovat důstojnost před mužským hokejovým týmem jako jediná holka, která jim má říkat, co mají dělat. Bylo to zatraceně těžké po tom všem. A pak jsem se zamilovala," smutně jsem se nad tím přiznáním usmála. „Neplánovala jsem. Ježiši marja, jasně že jsem to neplánovala. Wess byl jako osina v zadku hnedka od začátku. Nemohla jsem ho vystát a on mě taky ne. Byli jsme jako dva protipóly, které to od sebe odpuzuje a pak v jednu chvíli jako by jsi přepl vypínačem, ty póly se obrátily a už nás od sebe neodpuzovaly. Naopak nás k sobě přitahovaly takovou silou, až to bylo neúnosné. Nikdy jsem to nezažila. Byla jsem jako v pohádce," při té představě jsem se ušklíbla. „Jenže i v pohádkách se stávají strašlivé věci a já najednou měla zlomené srdce a nevěděla, jak se s tím srovnat," odmlčela jsem se. „Útěk byl pro mě v tu chvíli jediným řešením."
Owen pozorně poslouchal a vnímal každé moje slovo. Viděla jsem, jak o všem, co jsem řekla, přemýšlí. Na čele se mu tvořila vráska, jak kroutil obočím k sobě.
„A pak? Když si pro tebe Wess přijel a všechno ti vysvětlil?" zeptal se opatrně. „Proč jsi se pak nevrátila s ním?" Upřel na mě svůj pohled, pod kterým jsem se ošila. Čekal na odpověď. Upřímně ho zajímala.
„Pak když jsem věděla pravdu..." hlas mi trochu přeskakoval. Musela jsem si odkašlat. „Pak jsem se na jednu stranu styděla. Ale to nebyl ten důvod. Věděla jsem, jaký je život hokejistů, jak se okolo vás neustále motají krásné a hlavně vypočítavé ženy. Věděla jsem, že tohle bych nejspíš zažívala pořád dokola a netušila jsem, jestli bych to zvládla." Owen už vrtěl hlavou a chtěl mi skočit do řeči, ale zarazila jsem nataženou rukou. Ukázala jsem mu, ať mě nechá domluvit.
„A taky jsem byla zlomená. Hluboko uvnitř sebe samé jsem musela najít rovnováhu a smířit se s tím, kde teď jsem a co jsem. Hlavně taky s tím, co už nemůžu, a je pro mě tabu. Věděla jsem, že to není lehké, trápilo mě to každou vteřinu mého bdění a v noci, když jsem usnula, zdály se mi sny o tom, jak znovu bruslím, jak nastupuju do zápasů, jak fanoušci skandují... a pak jsem se zase probudila do reality." Cítila jsem, jak mi po tváři stéká zbloudilá slza a rychle jsem jí hřbetem ruky setřela. „Potřebovala jsem znovu najít sama sebe."
„A teď už jsi našla sama sebe?" zeptal se.
Usmála jsem se na něj a vstala.
„Doufám, Owe, doufám, že ano," poplácala jsem ho po rameni. „Tak pojď, poběžíme zpátky."
Cestou už jsme toho moc nenamluvili, i když jsme běželi pomalu, protože moje koleno neskutečně protestovalo. Každý jsme si hlídali dech a kochali se okolím, ponoření hluboko v myšlenkách. Takže nám doběhnout k hotelu trvalo snad dvakrát delší dobu. To už se začínalo stmívat a Benátky zahalilo přítmí přerušované svitem pouličních lamp odrážejících se od vodní hladiny. Kouzelná atmosféra, která se každému musela vrýt pod kůži.
Z mnoha podniků byla slyšet hudba a několikrát jsme dokonce viděli páry tančící před bary společenské tance. Sukně šatů se dívkám vlnily do rytmu a pánové v oblecích tančili s dámami takovou rychlostí, že vyzkoušet to já, zamotají se mi nohy a už je nikdy nikdo nerozmotá.
Když jsme doběhli, nebo teda spíš se doplahočili, k našemu hotelu zpozorovala jsem u břehu osamělou postavu. Zastavila jsem se a zírala na něj. Moje tělo vědělo, kdo to je. Nevnímala jsem Owena, který pokračoval dál v chůzi a něco mi říkal. Stála jsem jako přimražená k podlaze pod mýma nohama a nebyla schopná se hnout.
„Hej," zavolal na mě, když se vrátil, aby zjistil, co se stalo. „Co se děje?"
Já ale pořád zírala před sebe, na osobu hledící do dáli přes vodní plochu.
„Já asi... asi ještě... nepůjdu..." vykoktala jsem a rukou nedbale pohodila k břehu.
Owen následoval pohledem moji ruku a na tváři se mu promítlo poznání. Usmál se a kývl, že jde dovnitř.
„Děkuju za běh," poděkovala jsem mu a rychle ho obejmula, než stačil odejít. Pak už byl pryč a já zůstala sama a dívala se na záda muže, který mi kdysi ukradl srdce.
Chtěla jsem jít za ním, ale odhodlání, které jsem měla ještě před pár sekundami, jakoby zmizelo. Vypařilo se jako pára nad hrncem. Zhluboka jsem se nadechla a pomaličku vykročila. Postupovala jsem potichu, opatrně. Krok za krokem. Nevím, jestli jsem podvědomě nechtěla, aby mě zpozoroval a utekl, nebo jsem se tak bála, že bych utekla já, kdyby mě uviděl. To už jsem ale zkracovala vzdálenost mezi námi a měla pár posledních sekund na to si to rozmyslet.
Neudělala jsem to. Neutekla jsem jako zbabělá krysa. Naopak. Potichu jsem došla k němu a opřela se o zábradlí jen pár centimetrů od něj. Nepodívala jsem se na něj, ale zahleděla se do dáli stejně jako on.
„Je to krásná podívaná, že?" pronesla jsem. Nečekala jsem odpověď, bylo to spíš takové konstatování. Periferně jsem vnímala, jak ke mně Wessley otočil hlavu. Přikývl.
Vnímala jsem hudbu, která k nám doléhala z místních restaurací, ale jen tak okrajově. Byla to kulisa situace, která mě těšila a lámala mi srdce zároveň. Veškerá moje pozornost byla soustředěná na něj. Na muže postávajícího vedle mě a zírajícího daleko před sebe.
„Co tady vlastně děláš tak sám?" zeptala jsem se. Teď už jsem odpověď čekala. Nebo v ní aspoň doufala. Ovšem to ticho, které mezi námi panovalo, bylo jako propast. Naprosto jsem ji ale chápala. Po tom všem jsme nemohli navázat tam, kde jsme skončili, v tom dobrém. Bylo toho tolik nevyřčeno a tolik promrháno. Ani jeden z nás netušil, jak se k tomu druhému chovat.
Čekala jsem a odpověď nepřicházela. Mlčení, které panovalo, bylo jako když vám někdo šlápne na hruď těžkou ocelovou botou a vy nemůžete dýchat. Tak jsem se cítila. Tak moc na mě ticho mezi tímto mužem a mnou doléhalo.
Sklopila jsem oči a odstoupila od dřevěného zábradlí, o které jsme se oba opírali.
„Radši už půjdu dovnitř. Nechtěla jsem tě rušit," řekla jsem potichu a povzdechla si. Pak jsem se pomalu otočila a se shrbenými zády a pocitem beznaděje, kterou jsem si nejspíš zasloužila, zamířila k hotelu.
„Potřeboval jsem na vzduch," ozvalo se za mnou a já zamrzla na místě.
On mi odpověděl! Otočila jsem se a podívala se na něj. Už nehleděl do dáli, kamsi do míst rozprostírajících se za vodní plochou. Teď byl otočený čelem ke mně a o zábradlí se opíral zády.
„Omlouvám se, nechtěl jsem být nepříjemný," snažil se usmát, ale bylo vidět, jak moc velké potíže mu ta snaha dělá. Pozvedl ruku a prohrábl si dlaní vlasy. Jak typické Wessovské gesto. Byl nesvůj.
Popošla jsem pár kroků zpět směrem k němu. Ale ne úplně. Na to jsem si netroufala.
„Nemusíš se omlouvat. Moc dobře to chápu a nedivím se ti," i já se snažila usmát. „Nejsem ten pravý člověk, se kterým by sis zrovna teď chtěl pokecat. Na tom není nic špatného, vážně."
„Tak jsem to nemyslel," znovu si prohrábl vlasy. „Zatraceně, nevím jak se chovat, když jsi tady."
Ihned jak to vyslovil, vykulil oči. I jeho, stejně jako mě, překvapilo, že ta slova pronesl nahlas. Ale už byla vyslovena a bylo v nich tolik upřímnosti. Na nic si nehrál. Teď neměl masku tvrďáka. Nyní přede mnou stál nejistý kluk, kterému bylo ublíženo a on neví, jak zabránit tomu, aby se to nestalo znovu. Chápala jsem to, byla jsem na tom stejně. Jak komunikovat s někým, koho zároveň milujete a koho se bojíte?
„Mám to stejně," zašeptala jsem.
Ne vždy totiž v člověku vyvolává strach někdo mocný, nabušený svalovac, vrahoun nebo příšera. Ne, někdy je to jen obyčejný malý človíček, nepatrné slůvko pronesené v tu pravou chvíli, někdo, komu dáme moc tím, že mu věnujeme svoje srdce. Tím riskujeme všechno. Bohužel ne vždy se nám srdce vrátí v původním stavu. Většinou je totiž tak poničené, že nevíme, jak ho znovu dát dohromady. Nevíme, jestli pomůže lepidlo, izolepa nebo jestli pomůže vůbec něco? Někdy však má tu moc, zpravit rozbité srdce, právě jen ten, kdo ho takto poničil. A toho se nejspíš bojíme ze všeho nejvíc.
Dneska jsem měla nějaký až moc produktivní den, takže vám přináším další kapitolu a snad vám tím udělám radost a bude to taková odměna, za to nekonečné čekání.
Užijte si ji a budu ráda za každou reakci a komentář ke kapitole :-)