„Robyn, posaďte se," vyzval mě trenér v okamžiku, kdy jsem vešla do jeho kanceláře a sám si zrovna v tu chvíli sedal za mohutný dřevěný stůl zabírající snad třetinu jeho kanceláře. Celá jeho plocha byla plná nejrůznějších papírů, složek, statistik, tréninkových plánů a dokonce na něm byla položená i hokejka. Znala jsem tuhle kancelář s trofejemi na stěnách, dresy slavných hráčů Bostonu s podpisy, s kartotékou po pravé straně a oknem, které vedlo do postranní ulice u TD Garden.
Udělala jsem, co po mě chtěl a posadila se naproti němu z druhé strany stolu do měkkého polstrovaného křesla. Zapadla jsem do něj jak do peřinky, ale ještě pořád jsem rozdýchávala celou tuhle situaci. Slzy už mi sice netekly, ne po tom, co jsem se ocitla v náručí jediného člověka, který mě dokázal uklidnit a zároveň tak trochu za moji bolest mohl. Já vím, můžu si za ni převážně sama, ale on v tom hraje také velkou roly.
Hřbetem ruky jsem si přejela po tvářích a snažila se setřít pozůstatky slz, které tam mohly zůstat. Nepřipadala jsem si před trenérem blbě. Před kýmkoli jiným ano, ale před ním tomu bylo naopak. Nevím, jestli ve mně probouzel pocit rodičovské sounáležitosti, ale nějakým způsobem se podobal otci. A toho jsem milovala, takže automatická náklonost k trenérovi ptřetvávala.
Dívali jsme se jeden na druhého a trenér mě zkoumal pohledem.
„Byl jsem hodně překvapený, když jsem dnes uviděl tvého bratra a pak tebe. Nečekal bych, že se tady znovu objevíš, i když jsem si to přál. Týmu chybíš. Chybí nám tvůj nadhled, zkušenosti, bojovnost, technika, tvoje přezíravá mysl..."
Jeho slova byla jako rýpání žhavým drátem v ještě zcela nezahojené ráně. Věděli jste celou dobu, že tam je, ale doufali jste, že už nebolí a pak se objeví někdo, kdo má tu moc a zapálí pod ní pomyslný plamen a bolest se rozhoří znovu.
„Nevěděla jsem, co bratr chystá..." pronesla jsem. Nevím, jestli to měla být omluva nebo konstatování. Prostě to ze mě vypadlo.
Trenér se zasmál.
„Jo, to nám všem tak nějak došlo. Řekl bych, že váš bratr bude stejný číslo jako vy. A kluci z týmu v tom taky nebudou úplně nevinně." Na tváři mu pohrával malý úsměv. „Ale to není ten důvod, proč jsem si chtěl promluvit."
„Trenére, já..." začala jsem protestovat, ale nenechal mě mluvit. Vlastně jsem netušila, co tady dělám. Jet do Bostonu bylo zároveň to nejlepší i nejhorší rozhodnutí. Byla jsem tady hrozně ráda, byla to má druhá rodina, ale přinášelo mnoho bolestivých vzpomínek.
„Neodmítej, když ještě nevíš co," přerušil mě a jeho tvář nabrala vážný výraz.
Zmlkla jsem a čekala, co dalšího řekne. Dával si načas.
„Chci, abys nad tím, co ti nabídnu, popřemýšlela. Nezavrhuj to hnedka, ale nech si celý návrh projít hlavou, ano?" zeptal se opatrně a zíral na mě. Čekal na odpověď.
Mírně jsem kývla hlavou na srozuměnou.
„Myslím to vážně, Robyn," varoval mě pevným jistým hlasem a na čele se mu objevila vráska, když ho svráštil.
Nemohla jsem si pomoct, přes to všechno, jsem protočila oči, přesně tak, jak jsem to dělávala dřív, když se mi nelíbilo trenérovo kázání a jeho odměřenost po nástupu do Bostonu. Zvedla jsem v náznaku úsměvu koutek úst. Nemohla jsem si pomoct.
„Rozumím, trenére. Budu o tom přemýšlet, přísahám," potvrdila jsem mu napůl vážně, napůl s úsměvem a on jen zakroutil hlavou. Že by byla zpátky rýpavá Robyn?
„Jelikož je naplánovaná přestávka mezi zápasy, které tým odehraje, rozhodli jsme se vzít kluky na soustředění. Změnit prostředí, vyrazit někam nejen za účelem tréninku, ale i za zábavou. I když trénink bude samozřejmě převládat. Myslím si, že by to klukům mohlo prospět."
Vyprávěl svůj monolog a já poslouchala. Nebudu lhát, ale soustředění v průběhu roku bylo dost neobvyklé a já měla touhu dozvědět se víc. Co za tím vězí?
„Trošku nám to tady drhne, kluci jsou jak na jehlách, někteří utržený ze řetězu, jiní nestabilní a výbušní. Potřebujeme tomu předejít a podávat stabilní výkony. Myslíme si, že by tomu soustředění mohlo prospět."
Přikývla jsem. Stmelit kolektiv je dobrá taktika. Každý potřebuje vypadnout, trochu upustit páru, změnit prostředí. A když si mezi sebou nerozumí hráči, je to základní kámen úrazu. To pak nikdy nemůže fungovat i když jste jako individuál sebelepší hráč.
„Kam se chystáte tým vzít?" odvážila jsem se zeptat.
„Do Benátek."
Málem mi zaskočilo. „Cože?" vyhrkla jsem. „Do Benátek?"
Trenér kýval na souhlas a usmíval se mému šokovanému výrazu. Kdybych v tu chvíli zrovna pila, veškeré tekutiny by teď byly na trenérově oblečení a smáčeli by mu ten jeho úsměv. Zírala jsem na něj s vykulenýma očima a nechápala.
„Mají vůbec v Benátkách zimní stadion?" zeptala jsem se pochybovačně. Dost o tom pochybuju.
„Ne, nemají a o to právě jde. Většina tréninku bude mimo stadion a led. Ale máme domluvené, že připraví provizorní kluziště na místním fotbalovém stadionu. To bude muset postačit."
Trenér to říkal, jako hotovou věc. Podle jeho slov nebylo nic jednoduššího a já se nestačila divit, proč vybral zrovna Benátky, město na vodě, kde o hokeji ví asi tolik, jako já o hraní na dudy... naprosto nic.
„Trenére, ale proč zrovna Benátky? Proč ne nějaké město, kde aspoň mají k hokeji blízko," uvažovala jsem nahlas a nechápala.
„O to právě jde, vypadnout někam, kde hokej není středobod vesmíru. Benátky jsou na to ideální," vysvětloval a já nad tím začínala uvažovat. Nikdy jsem v Benátkách nebyla. Viděla jsem fotografie a videa, město vypadalo úžasně a jednou bych se tam určitě chtěla podívat... Kluci mají štěstí.
„Chci, abys jela s námi," přerušil tok mých myšlenek a já už podruhé během chvíle vytřeštila oči. „Nemusí to hnedka znamenat, že se vracíš k týmu, ale když už jsi tady a ta příležitost je, proč toho nevyužít. V týmu pořád chybí pomocnej trenér a mě by se s těma hňupama rozhodně hodila pomoc. Jen to zkus a potom se můžeš rozhodnout, jestli s náma budeš chtít pokračovat nebo se vrátíš zpátky do Švédska," usmál se na mě, jakoby vycítil ten děs, který se mi začínal kumulovat uvnitř hrudi. „A navíc, Benátky jsou krásný město, to taky není k zahození."
Opravdu mi nabízí, abych jela s týmem na soustředění do Benátek? Po roce, co jsem tady nebyla? Po tom, co jsem ze dne na den utekla? Skončila a nedávala možnost návratu? Kulila jsem na trenéra oči a mlčela. Hlavou mi běhalo snad tisíce myšlenek, některé byly pro a jiné zase proti.
Jet s týmem znamenalo trávit s nimi čas, vrátit se do starých kolejí... kolejí, které mě bavily a naplňovaly. Znamenalo by to být součástí týmu, alespoň na chvíli. Jen pro tu iluzi.
Při té myšlence jsem se usmála. Taky by to znamenalo navštívit Benátky, projít si to úchvatné město, jeho architekturu, nasát atmosféru, vypadnout z koloběhu života, který jsem vedla. Znamenalo by to ale i trávit čas s klukama, několik dnů v kuse, od rána do večera... v Owenem, se Zachen, s Dirkem, s trenérem... s Wesslym Grahamem.
Dokázala bych to? Vídat se s ním a nezbláznit se?
Bylo to lákavé, zatraceně moc lákavé. Ta představa mi vyčarovala úsměv na tváři. Chtěla jsem jet s nimi. Přes všechno, kvůli čemu jsem odsud utekla, na co jsem chtěla zapomenout a zbavit se toho, oni přesto všechno byli moje rodina a chyběli mi. Tohle byla příležitost, jak se k nim alespoň na malý okamžik vrátit, jak naplnit touhu po trénování, po hokeji, po životě...
A tak jsem přikývla.
Co vy? Kývli byste na takovou nabídku nebo jí odmítli?
Rozhodla se Robyn dobře, že pojede s týmem i přes svůj zmatek v hlavě a hlavně srdci?
Moc vám všem děkuji za každé přečtení a každý komentář, to je to nejvíc, co si autor může přát. Jsem hrozně ráda, že jste si v příběhu našli alespoň něco pěkného a že nadále zůstáváte a sledujete osud jedné slečny, pro kterou je hokej všechno.