Uslyšet její jméno a poté uvidět její obličej na středové kostce bylo jako dostat ránu elektrickým obuškem. Nečekané. Zatraceně co tady dělá?
Díval jsem se, jak schází mezi diváky a neskutečně pomalým krokem, jako by si nevěřila, jako by tam ani jít nechtěla, prochází dolů a míří ke dvířkám v mantinelu a poté na led.
Byla to ona. Byla tady. Pořád stejně krásná. Ty dlouhé blond vlasy splývající jí po ramenou a zádech dolů. Drobné sportem utvářené tělo a obří mikina. Ruce schované v kapsách a ten nevinný, zasmušilý, skoro vylekaný výraz. Vypadala jak laň, kterou pronásleduje lovec. Tak vyděšená. Ne úplně ve své kůži. Jakoby tady ani nechtěla být.
Ten pohled mi bral dech. Zhluboka jsem se nadechl. Potřeboval jsem kyslík. Hodně kyslíku. Ještě jsem rozdýchával odehraný zápas a teď tohle. Za to mi Owen zaplatí. Určitě v tom má prsty.
Celý rok mi chyběla. Tak moc mi chyběla. Celou dobu jsem přemýšlel, jaké to bude, až se někdy znovu potkáme, jestli se to někdy stane a teď tady byla, kráčela kousek ode mě a já se nezmohl na nic... naprosto na nic.
Když se pak naše oči střetly... Všechno ostatní se rozplynulo. Zápas, hokej, stadion, řev diváků, kapela, spoluhráči... nic nebylo důležité. Jen ona. Ona jako středobod mého vesmíru. Jenže s ní se vrátily i veškeré pocity. Ty dobré, ale i ty špatné. Všechno to, co jsem cítil v den, kdy mě odmítla. Kdy přišla na letiště a řekla, že neletí. Že se mnou nejde zpět domů.
Viděl jsem, jak zalapala po dechu, jak se jí ještě víc zakabonil obličej. Vnímal jsem okamžik, ve kterém jí vylétla ruku k ústům a zdráhavě se pohladila po rtech... Na co asi v tu chvíli myslela?
Moje tělo se chtělo rozběhnout k ní. Popadnout ji do náruče a už nikdy nepustit. Ale ten šok, který mnou prostupoval, mi to nedovolil. Zkoprněl jsem a jen zíral. Nic víc.
.......
Došla jsem až k podiu. Pohled upřený na osobu, která bude o nedlouho mrtvá. Nebo alespoň zmrzačená. Na svého bratra. Obočí svraštělá, rty v jedné lince stisknuté k sobě a z očí mi snad musely lítat blesky. Prvotní šok mě přešel, tedy vlastně ne, nepřešel, ale přetavila jsem ho v hněv a zlobu. Vůči Tylerovi.
„Za tohle zaplatíš," zavrčela jsem, když jsem došla až k němu. Řekla jsem to tak potichu, že to mohl slyšet jen on. To je taky dobře, nebylo to pro cizí uši, jen pro ty jeho. Zmetek jeden!
Tyler se však jen usmál a přitáhl si mě paží, kterou pak nechal ležet na mých ramenou, k sobě. Přitáhl si mikrofon blíž k ústům, usmál se a zhluboka se nadechl.
„Tohle moc často neděláme, ale dneska je vyjímečnej den, takže udělat výjimku je jasná volba," promluvil do mikrofonu a úsměv mu z tváře ne a ne zmiznout. „Existuje píseň, která není v žádném albu a na žádném koncertě jsme ji nehráli." Při těch slovech jsem se napjala. Ramena mi strnula v naprosto dokonalé přímce. Byla jsem jako pravítko, jen do mě cvrnknout.
To nemyslí vážně! Prosím nedělej to, Tylere! Prosím ne!
Podíval se na mě láskyplně, jakoby mi dokázal číst myšlenky a věděl, jak moc mě tohle dostane, ale jeho pohled byl taky napůl prohnaný a pak pokračoval.
„Dneska by jsme vám ji ale chtěli zahrát. Pro vás a hlavně pro trenéra," obkroužil pohledem dav. „Sestřičko," oslovil mě mírně a sundal paži z mých ramen, „mikrofon je tvůj," s těmi slovy mi ho vložil do dlaní, obtočil okolo něj moje prsty a popošel o pár kroků dál. Popadl svoji kytaru a přejel prsty po strunách, přesně tak aby vydali první potichý tón písně.
Dělá mi to schválně, že jo? Protože tohle by mi normální, milující bratr nikdy neudělal, ne před celým totálně vyprodaným hokejovým stadionem. Před týmem, ve kterém byli lidi, co jsem zbožňovala, co mě svým způsobem utvářeli, podíleli se na mém štěstí i bolesti. Já ho doopravdy zabiju!
Vrhla jsem po něm vražedný pohled a mezi zuby procedila: „Zabiju tě!" Ne nahlas, ne na celé kolo, ale pěkně potichu. Artikulovala jsem tak zřetelně, jak to jen šlo, aby pochopil, co tím chci říct. Tohle si odskáče. Karma je totiž neúprosná, najde si tě. Táj se však jen ušklíbl a znovu brnknul o struny kytary. Provokoval mě. Dával mi tím najevo, že se čeká jen a jen na mě.
Když se k němu přidal Rambo a po něm ostatní a stadionem se začala linout melodie písně, byla jsem ztracená. Byla to má píseň. Song, který jsem zpívala jen já. Byl to náš bojový a motivační song. Můj song.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem do plic dostat dostatečné množství kyslíku, který pak měl putovat do mého mozku, aby zatraceně začal už fungovat.
Nebyla jsem žádný John Lennon, Madona, ani Adéle, ale nezpívala jsem nejhůř. Měli jsme to v rodině, ovšem na brášku jsem nikdy neměla. Nepletla jsem se mu do řemesla, to byla jeho parketa a moje parketa byl zase hokej. Šli jsme si každý svojí cestou, ale tahle píseň, ta jediná, byla jen a jen moje. Vždy jsem ji zpívala já, nikdo jiný a tak to mělo i zůstat. Bylo to takové naše nepsané pravidlo, domluva bez smlouvy. Tyler mluvil pravdu, nikde ji nehráli a nebyla na žádném albu, byla to jen naše soukromá hra. Až do teď. Zřejmě.
Pozvedla jsem mikrofon k ústům.
A začala zpívat. Zprvu váhavě, hlas mi kolísal a já si připadala jako nervózní puberťačka, co se snaží udělat dobrý první dojem, ale rozhodně jí to nejde.
Znovu jsem se nadechla, potřebovala jsem kyslík. Moje oči však zůstaly zavřené. Nevím, jestli bych je dokázala otevřít a podívat se okolo. Tiskla jsem je křečovitě k sobě, až mi z koutků pravého oka vytekla slza. Cítila jsem ji. Stékala mi po tváři a zanechávala za sebou nepatrnou slanou stopu. Nebyla vidět, ale já ji cítila. A pak přepadla přes hranu mé čelisti a byla pryč.
V tu chvíli jako by se moje srdce i hlas probudily. Slova songu se ze mě linula jako by na tom závisel celý můj život. Zpívala jsem o strachu, odhodlání, boji, odmítnutí, nevzdávání se, radosti, odvaze, o mém životě. Zpívala jsem a moje srdce krvácelo ve stejném rytmu v jakém z mých očí tekly slzy. Bylo toho tolik, všechno, co se na mě v tu jednu chvíli valilo. Vzpomínky, dobré i ty špatné, místo, na kterém jsem byla, lidi, kteří tady byli se mnou.
Když dozněla poslední slova, hudba linoucí se z reproduktorů utichla, kluci odložili kytary, paličky a mikrofony, znovu jsem otevřela oči. A ještě že jsem to udělala ať nyní, otevřít je dříve, nejspíš bych neodzpívala ani jednu sloku. Upíraly se na mě oči všech přítomných.
„Byla jsi úžasná," pošeptal mi do ucha Rambo, který se nějakým způsobem, ani nevím jak, ocitl za mnou. Rychle mě objal, do rukou mi vložil dárkovou tašku a popohnal mě k trenérovi.
Rychle jsem si hřbetem ruky v over size mikině otřela tváře od slz a pomalými krůčky se vydala jeho směrem. V ruce jsem křečovitě svírala ucha dárkové tašky, jen tak pro jistotu. Byl to jakýsi můj opěrný bod, spojitost s krutou realitou.
Trenér se na mě usmíval, a když jsem k němu došla, pevně mě objal. Nebudu lhát, že v tu chvíli jsem nevěděla, zda se k němu přitulit nebo raději utéct. Tenhle den byl zase jen další jedna velká katastrofa. Setkání s minulostí tváří v tvář. Děsivé, temné, bolestivé a přesto tak nějak správné a žádoucí.
„Moc rád tě po tak dlouhé době vidím, Robyn," zahlaholil, jen co mě pustil ze svého sevření. Snažila jsem se na něj usmát, věřte mi, opravdu jsem se snažila, ale myslí, že z toho vylezl jen nějaký škleb podobný Gloomovu výrazu. No fakt, viděli jste ho někdy tvářit se rádoby mile a hodně? No tak přesně tak, jsem v tu chvíli musela vypadat.
„Všechno nejlepší k narozeninám..." popřála jsem mu a hlas se mi na poslední, zprvu nevysloveném slově zadrhl, „... trenére."
Usmála se na mě a znovu mě objal. Jenže to už mu chtěli gratulovat i ostatní.
„Zajdi za mnou pak do kanceláře, myslím, že si máme o čem promluvit," stihl mě ještě vyzvat, než se otočil a vnořil do davu plného gratulantů. Jen jsem nepatrně kývla a pakovala se pryč. Přeběhla jsem led zpátky k hrazení. Ani nevím, jak se mi povedlo nehodit pořádnýho placáka, a už jsem stála nohama pevně na zemi, která neklouže. Procupitala jsem okolo střídačky, nedbala na volání kluků z týmu, kteří tam ještě seděli. Moje nohy šli automaticky dál.
Zastavila jsem se až v prázdné chodbě, kde na stropu poblikávalo světlo. Zhasnout, rozsvítit, zhasnout rozsvítit, zhasnout, rozsvítit a pořád dokola. Až tam jsem si dovolila zastavit. Opřela jsem se zády o zeď a rukama se zapřela o kolena. Zhluboka jsem dýchala a chtěla začít plánovat způsob, dost nepříjemnej, prohnanej a bolestivej, jakým Tylera a Ramba přizabiju. Ne, slyšeli jste dobře, opravdu jsem řekla přizabiju, nechtěla jsem je zabít, to ne, to by bylo moc milosrdné řešení. Já jim to dám pěkně sežrat.
Zhluboka jsem dýchala a čas kolem mě běžel jako by ho nic nezajímalo. A asi to tak i bylo. Co byl život jedné ztroskotané hokejistky proti času vesmíru? Nic, jen zrnko prachu v moři hvězd... nepatrné, zanedbatelné, téměř nevítané...
„Roby..." ozvalo se z dálky a ten hlas způsobil, že se mi podlomila kolena, s žuchnutím jsem sjela po zdi a dopadla zadkem na studenou podlahu.