Nevěděl jsem, jestli mě šálil zrak, jestli se mi to jen zdálo, jestli můj chorej mozek už tak blouznil, že si jí dokázal vysnít dokonce i tady na našem zápase tisíce mil od místa kde se nachází. Když jsem nad tím bloumal, došlo mi, že je to blbost. Tým sice milovala, ale nevěřím, že by se tady jen tak z ničeho nic objevila. To je holej nesmysl.
„Co se ti proboha honí hlavou? Vzpamatuj se! Kdo se na tebe má dívat, jak se tady ploužíš?!" zavrčel směrem ke mně Zachary, když jsme čekali, až uběhne soupeřův time-out. Nikdo nechápal, proč si ho brali zrovna teď, ale proti gustu. Místo odpovědi jsem jen zavrtěl hlavou a chtěl odbruslit o pár kroků dál. Jenže mě zastavila čísi ruka, která mi v rukavici rádoby sevřela rameno. Podíval jsem se úkosem na toho, kdo se mě opovažuje zastavit a ještě než jsem mu pohlédl do obličeje, podvědomě jsem věděl, kdo to je.
„Má pravdu, Wessy. Co se s tebou sakra děje?" zeptal se Owen a skenoval mě pohledem. „Na začátku jsi jel jako fretka, a pak jak kdyby ti přeplo. Jsi jako tělo bez duše."
„Nech to plavat Owe, nic mi není," zakroutil jsem hlavou podruhé a snažil se vymanit z jeho sevření. Owen ale zřejmě ještě nekončil. Sevřel moje rameno pevněji, aspoň tak jak v hokejové rukavici dokázal a dál mě probodával upřeným pohledem.
„Wessy," oslovil mě. Ne naštvaně, ne vyčítavě, ale starostlivě. „Mluv."
Pokroutil jsem hlavou a kdybych neměl helmu, nejspíš bych si prsty zajel do vlasů a prohrábl si je. Měl jsem nutkání to udělat. Zatracená helma. Zavřel jsem oči a cítil, jak ve mně všechna frustrace z posledního roku kypí. Vznětává se a putuje ven.
„Co chceš sakra slyšet?" obořil jsem se na Owena, když jsem otevřel oči. „Že už mi z toho všeho hrabe? Že mám v hlavě pořád zmatek a že můj chorej mozek ji vidí naprosto všude?"
To už mě Owen pustil. Ruka mu spadla podél těla, ale dál mě pozoroval.
„No, to sem zrovna slyšet úplně nechtěl, ale furt lepší jak nic. Konečně s náma mluvíš a konečně si přiznal, že všechno není v pohodě a netváříš se jako největší mačo. To je pokrok."
Zíral jsem na něj a moje naštvání a frustrace pomalinku vyprchávaly. Owen viděl v mých očích zmatek, ale přesto se usmál. Věděl, že mě dostal.
„To je v pohodě, Wessy. Nemusíš být vždycky v pořádku a ten největší king. Každej z nás má občas blbý období. Ale teď tě potřebujem. Tým tě potřebuje. Tak jim sakra ukaž toho Wesse ze začátku zápasu a vstřel gól!"
Jak může člověk během sekundy takhle otočit? Já toho chlapa asi prostě nechápu, ale i přesto jsem se na něj usmál.
„Provedu, šéfe!" zasalutoval jsem mu a odbruslil do středu kluziště. Time-out skončil a následovala buly. Do konce zbývaly dvě poslední minuty a stav byl 1:1. Potřebovali jsme dostat puk za záda soupeřova brankáře jinak jsme nahraný. Dneska jsme nemohli prohrát! Ne když měl trenér narozeniny.
Bylo to na nás, na první formaci. Owen už se stavěl na buly proti soupeřovi. Nekecám, když říkám, že tenhle borec má nejlepší statistku na buly snad ze všech. Od nás rozhodně a v celkové statistice v naší divizi dotahuje na vítěze. Pracoval jako švýcarský hodinky – spolehlivě a bez sebemenšího zadrhnutí.
Zaujmul jsem postavení kousek za ním, pokrčil kolena, opřel se o ně lokty a hokejka mi samovolně sklouzla na led. Byl jsem připravený. Čekal jsem na puk, který ke mně měl připlout. Oči přimhouřené, v hlavě prázdno, Owenova slova mě vrátila do reality. Potřebují mě. Teď musím udělat všechno pro tým, až pak budu myslet na svůj podělanej život.
Ozvalo se písknutí a puk dopadl na led. Neposedně, jako žabička z kamene na vodě. Owen se po něm vrhl, ale měl co dělat se soupeřovou hokejkou. Zapřeli se do sebe rameny, odstrkávali se navzájem, ale puk ne a ne dostat do bezpečí. Už jsem startoval na pomoc, když soupeřův hráč na buly nepatrným pohybem špičkou hokejky vypíchl puk ze změti nohou, hokejek a ledu a poslal ho kvapem na hráče za sebou.
„Shit!" zaklel jsem, ale nebylo to nic platné. Odrazil jsem se a vyrazil po něm. Krystalky ledu mi odlétávaly od ostří bruslí, ale já viděl jen to jedno – puk v soupeřově držení.
Přihrávali si mezi sebou a snažili se dostat přes modrou do našeho obranného pásma. Až se jim to podařilo. Bruslil jsem za číslem 63, který měl momentálně puk u mantinelu. Poslal ho spoluhráči, ale to už jsem byl u něj a celým tělem ho natlačil na mantinel, až se plexisklo za námi otřáslo. Ihned jsem se však otočil zpět do hry. Puk držela 37čka. Rychle si přihrávali a snažili se dostat do našeho brankoviště, čekali na vypadnutý puk a dorážku.
37čka se napřáhl a puk letěl směrem na Zacha, který měl totálně zakrytý výhled. Zatrnulo mi. Puk prosfištěl mezi bránícími hráči a 63, která se mezi tím přesunula před Zacha, nastavovala hokejku na teč. Puk přesně trefil hranu nastavené hole a na poslední chvíli změnil směr. Zach se snažil, jenže teče jsou prostě svině, však to moc dobře znám, sám se o ně hodně snažím. Zach nestihl zareagovat úplně, jen trhl ramenem ve směru, kterým puk letěl. Poslední naděje v poslední chvíli. Pokud dají gol, je konec. V tu chvíli jsem se snad i modlil, aby uvnitř haly zafoukal vítr a puk vychýlil z dráhy.
Viděl jsem, jak sebou Zachary trhnul na poslední chvíli a díky bohu za jeho medvědí postavu, protože ten magor ho vypíchl. Sice to bylo na milimetry, o jeden míň a byl by puk v síti za jeho zády.
Při odrazu se ta nesmyslná napůl kulatá napůl placatá gumová věc odrazila k Dirkovi, který neváhal a ihned ho posunul rychlým pasem přes obranné pásmo až na modrou. To byla moje příležitost. Vyrazil jsem kupředu a vytvořil si samostatný únik. Když jsem šlápl do vrtule, byl jsem rychlej, jen málokdo mě dokázal při samostatném úniku dobruslit.
Právě oznamovali posledních deset sekund třetí třetiny a já sprintoval na soupeřova brankáře. Neohlížel jsem se, nechtěl jsem nahrávat, věděl jsem, že teď je to na mě. Jen na mě. Musíš, Wessy! Musíš se trefit! Opakoval jsem si v duchu a řítil se dál na brankáře.
Vzdálenost se zkracovala a já za sebou slyšel jen funění a sípavé nádechy, jak se mě soupeřovy obránci snažili dobruslit. Všechno ostatní se vypařilo, hukot diváků ustal, jakoby nikdo ani nedýchal a všichni jen čekali, co se bude dít.
Přehazoval jsem si puk na hokejce z jedné strany na druhou a snažil se brankáře rozpohybovat. Povedlo se mi to, ale nečekal jsem, že přitom proti mně natolik vystoupí z brány, aby mi zabránil v zakončení. Najednou byl skoro u mě, moc možností nezbývalo. Byl to chaos, zpomalený nebezpečný chaos. Poslal jsem puk okolo brankářova betonu, ale rána nebyla přesná, beton byl moc vystrčený do úhlu rány, takže se mi puk povedlo opravdu jen vypíchnout, ale směs k bráně nenabral.
Měl však víc štětí než já. Brankářův beton, natahujíc se v poslední chvíli po puku, mi podrazil brusle a už jsem letěl. Nedalo se zastavit, změnit směr ani se srážce vyhnout. Nejsem superman ani Doctor Strange. Ledové plocha se přibližovala. Pozvedl jsem oči a z posledních sil, ještě v letu, předtím než jsem dopadnul na tvrdou ledovou plochu, jsem napřáhl hokejku a na pasblink s ní trhnul. S nadějí že...
Ozvaly se dvě sirény. Jedna ohlašující konec zápasu a druhá... druhá ohlašující gól.
Vyskočil jsem na brusle, bylo mi jedno, že jsem mě od pádu bolelo celé tělo, a z plných plic jsem zařval. Pak mě zasypala hromada těl, jak se ke mně sjeli spoluhráči. Pokřikovali a plácali mě pochvalně po zádech. Fanoušci šíleli, skandovali, řvali, pískali, smáli se a házeli na led kšiltovky a šály s naším logem. Měl jsem dokonce pocit, že na ledě přistála podprsenka. Snad nebude nikomu chybět. Byla to neskutečná vřava. Tohle snad ani není možný, že se povedlo.
Tělem mi proudil adrenalin a radost jako když vyhrajete v loterii. Byl jsem nabitý energií a takovou silou, že v tu chvíli bych dokázal utáhnout i auto na řetězu.
Než jsem si uvědomil, že je něco špatně, trvalo to. Rozhodčí neměli jasno. Nezvedli paže v gestu uznaného gólu. To jsem si uvědomil až po značné chvíli. Celou situaci šli zkoumat na kamerové záznamy. Až na jejich základě bude rozhodnuto...
Atmosféra se okamžitě proměnila. Hukot davu ustal, pochvalné gesta odezněla. Všichni jsem se zmohli jen na nechápavé zírání. Trenér si nás zavolal ke střídačce. Nastalo dlouhé, téměř nekonečné čekání, kdy trenér pronášel povzbudivé řeči, snažil se nás namotivovat, abychom to nevzdávali. Rozhodčí mezi tím zírali na obrazovky a o něčem se mezi sebou dohadovali.
Zatínal jsem čelisti a místo radosti, která ještě před chvíli vládla, sem měl nervy napnuté k prasknutí. Co když ho neuznají? Co když se puk do brány dostal až po siréně?
To čekání bylo nekonečné. Opět jsem očima zabloudil na tribuny, kde naši fanoušci zaraženě stáli a čekali. Jiní zase pokřikovali a hvízdali. Tahle situace se jim nelíbila stejně tak jako nám.
Vteřiny utíkali, jedna za druhou a přitom se nekonečně vlekly. Sundal jsem si helmu, abych si mohl otřít pot, který mi stékal do očí. Přejel jsem si paží po čele a pak si prohrábl vlasy, abych je dostal do nějaké rozumné formy. Byl jsem zpocený jako hovado, takže to byl nadlický úkol. Ale snaha se cení no ne?
Hypnotizoval jsem rozhodčí, kteří si začali nasazovat ochranné helmy a jeden po druhém vyjeli na led. Rozestoupili se a celý sál zatajil dech, čekal na signál hlavního rozhodčího. Jen ať nerozpaží ruce, jen ať nerozpaží ruce... opakoval jsem si v duchu.
Postava v pruhovaném oblečení, která měla představovat hlavního rozhodčího, dobruslila doprostřed kluziště a pak mu vystřelila natažená paže před sebe.
Zařval jsem radostí, odhodil helmu na led, bylo mi jedno kam a vrhl se klukům do náruče. Znovu. Gól byl uznanej. Vyhráli jsme!
***
Když jsme se konečně doradovali, bylo načase potřást si rukama se soupeřem. Jeden po druhém jsme se plahočili za sebou a potřásali si rukama. Tohle byl vždycky, aspoň za mě, dost blbej okamžik. Oni nám měli gratulovat, když sami prohráli? Jakej nesmysl. Na jejich místě bych měl chuť do něčeho praštit a ne ještě si s někým potřásat rukou.
Rozestoupili jsme se a jeli ke střídačce. Moji pozornost však upoutalo cosi... co vyjelo ze zásobovacích prostor na led. Vypadalo to jako provizorní podium s připravenými bicími, kytarami, mikrofony. Celá aparatura byla řádně zapojená do přenosných generátorů. Zíral jsem nechápavě na tu scénu, která se před námi utvářela a trošku nechápal.
„Překvapení pro trenéra," osvětlil mi situaci Owen a uchechtl se mému pochybovačnému výrazu. Tohle naplánoval on? Jakto, že o tom nevím?
Dál jsem zíral před sebe a byl zvědavej, kdo se za nástroje postaví. Když pak ale kluci vyběhli na scénu a doklopýtali za řevu fanoušků na stadionu na svá místa, spadla mi čelist snad až někam do západního Německa.
Do hajzlu!!! Do hajzlu!!! Do hajzlu!!
Tyler popadl kytaru, popruh si přehodil přes ramena a kráčel k mikrofonu. Rambo se usadil za bicí a porovnal si mikrofon tak, aby byl v přesně požadované vzdálenosti. I zbytek kapely zaujmul svá místa.
„Nazdáááár Bostone!" zařval do mikrofonu Tyler a já málem ohluchnul. „Máme pro vás malé překvápko! Trenér Johnson má dneska narozeniny a právě kvůli němu tady dneska jsme! Doufám, že si to užijete stejně jako my," ušklíbl se. „Jooo a gratuluju k výhře chlapy!"
S těmi slovy zabrnkal na kytaru a Rambo se k němu přidal s bicíma. Začali hrát.