Dnešní zápas se vydařil. Vyhráli jsme nad Islanders a měli co slavit. Kluci už cestou z ledu plánovali, kam vyrazí a jeden přes druhýho na sebe pokřikovali návrhy. Byli jak malý Jardové, když dostanou novou hračku. Musel jsem se tomu uchechtnout, nešlo to jinak.
Doplahočil jsem se do kabiny, shodil hemu a prohrábl si spocené vlasy, které se mi lepily na čelo. Plácl jsem sebou vyčerpáním na lavičku a ztěžka vydechl. Na tváři úsměv a tělo unavené. Už jsem fungoval asi jen na autopilota.
„Dělejte chlapy, jde se pít!" zahřměl přes celou kabinu Dirk.
Ostatní zahučeli na souhlas a už se řítili do sprch. Nikdo už nečekal ani na trenérovo povolení či jeho nějaký náznak proslovu. To si vynahradíme jindy. Dneska už jsme měli padla. Pomalu jsem se ohnul k bruslím a začal rozvazovat tkaničky.
„Účast povinná!" pronesl Owen a praštil mě ručníkem po hlavě.
Zvedl jsem hlavu, podíval se na něj a promnul si zátylek. Jakoby nestačilo, že mě všechno bolí z tréninků a zapasu a ten blbec mě ještě bije ručníkem. Zamračil jsem se na něj.
„Moc dobře vím, že chceš vycouvat. Nemusíš ani nic říkat. Mám tě přečtenýho jako svoje boty!" vysvětlil mi a já jen zavrtěl hlavou.
„Vždyť jsem nic neřekl," protestoval jsem a pokrčil rameny. Chtěl jsem svoji pozornost obrátit zpátky k rozvazování tkaniček bruslí, ale kluci zdá se ještě nedomluvili.
„Přestaň se už konečně vymlouvat, chlape!" zavrčel Zachary. „Nebyl jsi s náma chlastat už celou věčnost! Dneska prostě jdeš a hotovo."
Štvalo mě to, ale měl pravdu. Snažil jsem se těmhle pijatykám nějakou dobu vyhýbat, ale pravda byla taková, že mi chyběly. Byli jsme super tým, drželi jsme při sobě a přáli si úspěch. Byly jsme rodina, i mimo led. To jsem v moc klubech nezažil.
„Fajn," souhlasil jsem teda a kluci se hnedka začali usmívat.
„To je náš Wessík!" zavýskl Zach. „Vítej zpátky brachu!" Poklepal mě po zádech a vyrazil do sprchy za ostatními. Já si pomalu začal sundávat výstroj a taky se chystat. Sprcha byla to nejlákavější, co jsem teď potřeboval.
***
Vešli jsme do baru, kde už bylo poměrně narváno. Na parketu tančilo poměrně dost lidí, a kapela vyhrávala jako divá. Dneska měl být dvojí večer, prvně živá kapela a pak vyhlášenej DJ. Pro normálního smrtelníka by bylo nemožný se sem dostat na poslední chvíli a bez lístků, ale pro bandu bostonských hokejistů se místo najde vždycky. To musíte prostě umět.
S klukama jsme obsadili několik boxů a hned si objednali. Vychlazená sklenička whisky bylo to pravý ořechový. Pití jsme měli přednostně. Ještě jsme snad ani všichni nestihli říct, co chceme a už nám na stůl přistála první z objednávek.
„Dneska si válel, kámo," pochválil mě Nicolas a drcnul svojí sklenkou do té moji. Automaticky jsem jí zvedl, přiťukl si s ní a napil se.
„Díky, ale měl jsem prostě štěstí. Nebýt Owena, nikdy bych se k tomu puku nedostal. Byla to práce nás všech," pronesl jsem a znovu si upil whisky. V hokeji sice můžete být hvězda a dávat góly, ale vždy je to práce celého týmu. Bez vyhrané buly, bez hráče, který se probojuje podél mantinelu přes modrou čáru, bez přesné přihrávky na hokejku v tu správnou chvíli, bez důvěry a ochoty ostatních přenechat vám tu možnost... bez ničeho z toho by nebyl střelec střelcem.
„Nedělej, seš prostě talent!" znovu ťukl do mé skleničky a zazubil se. „Měl bys to pořádně oslavit. Co takhle si domů odvíst nějakou roštěnku?!"
Zasmál jsem se. „Ta by se spíš hodila tobě, kámo!" s těmi slovy jsem ho poplácal po zádech a vyrazil k baru. Měl jsem kluky rád, ale tyhle opilecký kecy mi lezly krkem a dnes začali brzo. Příliš brzo.
„Dám si dvojitou medovou whisky," mávnul jsem na barmana a opřel se lokty o dřevěnou plochu. Zkoumal jsem prostor přede mnou. Když doputoval ke mně s mojí objednávkou, a předal mi ji, ucítil jsem na své paži čísi dotek. Malá dlaň mi přejela po předloktí a zůstala na něm položená. Podíval jsem se tím směrem a uviděl ženskou ruku s dlouhými červenými nehty, jak se mi zarývají do látky košile a nehodlají mě pustit.
Pomalinku jsem zvedl pohled vzhůru, až jsem se setkal očima s krásnou blondýnkou, která se na mě usmívala svými rudými rty s dokonale bílýma zubama. Oči zvýrazněné líčením, útlý obličejík a na hlavě objemná vřava blonďatých kadeří. Na sobě měla upnuté černé šatičky, které jí sotva zakrývaly zadek.
„Tady má někdo dobrý vkus na pití," pronesla svůdně a usmála se. Přitiskla svoje polonahé tělo k tomu mému a já měl pocit, jako by se mě dotýkala medúza. Pohlcovala mě a chtěla mě vcucnout do sebe. Chtěl jsem utéct. Většině chlapů musela připadat atraktivní, sexy a provokativní. Ideální exemplář pro pobavení na jednu noc. Kdo by takový holce odolal?
Jenže jak se na mě tiskla, usmívala se od ucha k uchu a svůdně mi přejížděla po předloktí dlouhými nehty, vybavily se mi vzpomínky na jinou dívku s blond vlasy. Na dívku tak drobnou, že mi sahala sotva po ramena. Ale tak drsnou, že by mi dokázala nakopat zadek i se zavřenýma očima. Vybavily se mi vzpomínky, jak se usmívala, přirozeně, nenuceně, krásně! Jak se jí okolo úst při tom tvořily vrásky a obočí jí vždy vyletělo nahoru, aniž by o tom věděla. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem si namotával její blond prameny na prsty, na momenty, kdy jsem jí upravoval zbloudilé lokny za ucho a kdy jsem ji držel a tiskl svoje rty na ty její. Oproti ní byla každá blondýna, ať už sebevíc krásná, naprosto bezvýznamná. Žádná teď nebyla ta pravá v porovnání s ní.
„Moje oblíbená," pronesl jsem a zvedl skleničku s whisky na znamení, že jsem naprosto spokojenej. Napil jsem se a chystal se odejít. Její ruka však byla neustále na té mojí. Přidržela mě, jakoby snad mohla zabránit mému odchodu.
„Kam ten spěch?" zeptala se a mrkla na mě. „Pojď si se mnou přece dát drink."
„Už jeden mám," upozornil jsem ji na očividný fakt a uvolnil se z jejího sevření. Její dlouhé nehty sjeli po látce košile a vytratily se. Zamrazilo mě z toho v zádech. Ale ne v dobrém slova smyslu. Namířil jsem si to zpátky ke klukům, kteří na mě nechápavě hleděli a ji jsem nechal stát zmatenou a samotnou u baru. Bylo mi to jedno.
„Kámo, co to sakra mělo bejt?" zeptal se nevěřícně Dirk. Vrtěl u toho hlavou a třeštil oči.
„Co jako?" odpověděl jsem a svráštil obočí. Hodil jsem napůl vypitou sklenici na stůl a zaplul na sedačku.
„Právě tě na baru balila luxusní buchta a ty ses na ní skoro ani nepodíval. Copak tě někdo vykastroval nebo ses dočista zbláznil?"
Jeho nechápavý výraz mluvil za všechno. Nemohl jsem si pomoct a rozesmál se na plné kolo.
„Pokud se ti tak líbí, tak jdi za ní sám. Je celá žhavá si dneska večer domů odvést nějakýho hokejistu, takže to bude snadnej ulovek, brácho!" poplácal jsem ho po rameni a zvedl ke rtům sklenici s panákem. Vrtěl jsem u toho hlavou.
Vím, že tohle Dirk nikdy nepochopí. Sice je to docela fajn kluk a neskutečnej hokejista, ale co se týká holek, chová se jak totální mačo, myslí ptákem. Jako ještě nedávná já. Každá promarněná příležitost je pro něj jako světová katastrofa.
„Víš, že to není vůbec špatnej nápad?!" Promnul si bradu a dělal, že přemýšlí. Pak rychle popadl půllitr s pivem a odplahočil se k baru, kde pořád ještě stála ta slečna. Zakroutil jsem nad ním hlavou. Typickej hokejista. Fakt, že jo.
„Wessy, posuň se," poprosil mě Owen a hned jak jsem mu uvolnil místo, zaplul na koženou sedačku vedle mě.
„Dík za tu přihrávku, dneska jsi válel Owe," pochválil jsem ho.
Owen jen kývl na souhlas, ale viděl jsem, jak si mě prohlíží. Zkoumá můj výraz. Každé moje gesto. Nadzvedl jsem na něj nechápavě obočí.
„Tak co je? Vyklop to! Vidím to na tobě. Chceš něco říct, tak nechoď kolem horký kaše a poď do mě," vyzval jsem ho.
„Jsem rád, žes dneska šel," pronesl místo toho. Moc dobře jsem věděl, že tohle není to, co má na srdci, ale očividně v tomhle případě neplatilo co na srdci to na jazyku.
Povzdychl jsem si. Dost nahlas. „Owene..."
„No dobře, dobře..." zvedl ruce před sebe, jakože se vzdává. Zadíval se k baru a chvíli pozoroval Dirka s tou blondýnou. Kroutil u toho hlavou, ale na mě se nedíval. Jakoby přemýšlel. „Možná že už je načase jít dál," pronesl po chvíli potichu. Sotva jsem ho slyšel. Byl to účel, aby ho neslyšeli ostatní. „Už je to víc jak rok. Celej podělanej rok se dívám, jak chodíš jako tělo bez duše. Snažíš se předstírat, že jsi v pohodě a že tě nic netrápí, ale už nejsi ten samej Wess. Ne Wessley před Robyn. Změnil ses. Neříkám, že k špatnýmu, to rozhodně ne. Dospěl jsi. Jen tě nerad vidím trápit se."
Co jsem mu na tohle měl říct? Nechci mu lhát. Má mě přečtenýho jako otevřenou knihu. To on vždycky uměl. Zatracenej chlap! Takže jsem radši jen seděl, mlčel a zíral před sebe. Rukou jsem pomalinku míchal se skleničkou medové whisky a pozoroval, jak se v ní tekutina převaluje ze strany na stranu. Byl to můj záchytný bod.
„Jak je to dlouho, co jste si alespoň napsali?" zeptal se po chvíli. V ten moment mi zmrzl úsměv na rtech. Nebo by zmrzl, kdyby tam nějaký byl. Tahle otázka...
Moc dobře jsem si pamatoval okamžik, kdy jsme si naposledy vyměnili nějakou zprávu. Né že by jsme si psali nějak často. Právě naopak. Za ten rok bylo příležitostí jen poskromnu. Daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Ale ta poslední... ta poslední byla skoro stejně nepříjemná jako vzpomínka na naše rozloučení.
Wessley: Četl jsem o tobě krásný článek. Podle všeho trháš rekordy v dobrovolničení s dětským hokejem. To je úžasné.
Robyn: Ahoj, moc děkuji. Je to neskutečné pracovat s dětmi. Dodávají mi energii a vůli pokračovat. Když se dívám na ně, nahrazuje mi to hru, která mi tak moc chybí.
Wessley: Tak jako ty chybíš mně...
Tato zpráva zůstala bez odpovědi. Už šest měsíců. Šest podělanejch měsíců.
Ten večer, když jsem jí tohle napsal, jsem byl zoufalý. Měl jsem v sobě pár skleniček whisky a moje mozkové buňky přestávaly fungovat. Jakoby se všechny vypařily. PUF! Přesně takhle jednoduše.
Takže jsem vzal telefon a než si to stihl rozmyslet, napsal jsem jí. Odpověděla téměř okamžitě, což mě potěšilo, překvapilo a dodalo odvahy. A pak jsem jí napsal to, co jsem měl na srdci... Očividně v tom okamžiku platilo co na srdci, to na jazyku. Tedy spíš na klávesnici. A pak jsem čekal... a čekal...a čekal. Odpověď však nikdy nepřišla.
Ta zpráva mi celou dobu vypalovala do mysli díru. Celých šest měsíc. Co se jí asi honilo hlavou, když si ji přečetla? Měla radost? Nebo naopak cítila odpor? Proč neodepsala? Už ke mně vůbec nic necítila? Vzít zpátky jsem jí nemohl. Takže zbývalo jen jediné. Smířit se s tím, že jí nechybím. Život jde dál. Nebo by alespoň měl jít dál.
„Co to s tím vším má společného?" zeptal jsem se místo odpovědi.
„Je to pointa všeho, Wessley. Tak mi odpověz," vyzval mě. Neodbytnej, tvrdohlavej parchant.
Zavrtěl jsem hlavou. „Půl roku..." odpověděl jsem a rezignovaně si prohrábl vlasy rukou. Moc dobře to věděl. Věděl o té smsce, protože jsem mu celou situaci vyklopil při první příležitosti. Jsem prostě beznadějnej případ.
„Půl roku..." zopakoval po mě potichu, jakoby zkoušel ta slova převalovat na jazyku. Jakoby zkoušel, jak zní, když je vysloví. „Když jsem tě před chvíli viděl odbýt tu slečnu, došlo mi, že se pořád ještě držíš nějaký nesmyslný naděje, že se k tobě možná přece jen jednoho dne vrátí. Že když jí dáš čas, přijede a vrhne se ti kolem krku," na moment se odmlčel, „ale to se nestane, Wessy, musíš se s tím smířit, jste každej jinde. Ať už jste k sobě cítili cokoli, nemělo to tak být," znovu se odmlčel. Hledal slova. „Víš moc dobře, že mám Robyn rád, byla jako moje ségra, bože jak moc jsem si jí za tu chvilku oblíbil," to mi povídej, proběhlo mi hlavou. „Ale ty musíš žít dál. Takhle to nejde. Ta holka by ti třeba pomohla na ni zapomenout. Kdyby ses nebránil."
Cože??
Doopravdy mi svatej Owen Black právě navrhl, abych použil nějakou holku jako prostředek k zapomínání na jinou? Co se to sakra na tom světě děje?
„Owene, to je směšný. Nepotřebuju nějakou holku do postele, abych zapomněl na Robyn," zavrčel jsem. Co to s nima se všema je?
„Já jen říkám, že by to mohl být začátek cesty. Musíš žít, chlape."