Opírám se o mantinel. Snažím se popadnout dech. Srdce mi v hrudi buší. Naráží na hrudní koš a nemilosrdně ho drtí. Pot mi stéká po zádech dolů pod tričkem. Mikinu už jsem dávno zahodila. Na ní mi bylo moc velké teplo. Led neled. Zima nezima. Všechno jakoby se smrsklo do těch pár nekonečných vteřin, které právě prožívám. Přesně v tomhle okamžiku, kdy mám došlápnout na tu přenádhernou třpytící se plochu zmrzlé vody. Na nohách brusle.
Led. Moje závislost. Moje vášeň. Můj život. A taky moje záhuba.
To všechno pro mě znamená led a hokej. Tak tady denodenně dřu jak kůň, abych se vyšvihla zpátky. Dvakrát zraněné tělo po náročném tréninku protestuje a nohy se mi třepou jako bych nikdy nebyla zvyklá na větší zátěž. Byla jsem zvyklá na nepředstavitelnou zátěž, ale nyní je to jiné. S pochroumaným kolenem a kostmi, to jde hůř. O hodně hůř.
„Torresová, nenech se přemlouvat. Vím, že máš na víc. Tak dělej!"
Při Thomasových slovech zaskřípu zuby. Jak jsem vůbec mohla někdy dovolit, aby mě tenhle hňup a rádoby kamarád trénoval a pomáhal mi s rehabilitací? Copak jsem se už dočista zbláznila? Já toho kluka snad doopravdy nenávidím. Mám chuť obrátit se a zařvat na něj, že ho nesnáším. Aspoň v tuto chvíli.
Ale vím, že to dělá pro mě. Myslí to dobře. Nedovolí mi to vzdát, i když bych s tím nejraději sekla. On to nedovolí. Tlačí mě dál. A dál. A dál. To jen díky němu padám večer únavou do postele a ještě než se stihnu přikrýt peřinou, už spím. To jen díky němu ráno vstávám a dál se snažím. Dál bojuji. Protože on je schopnej mi vběhnout do ložnice, polít mě studenou vodou a pak mě vytáhnout zmáčenou za nohu z postele. Nesnáším ho! Doopravdy ho nesnáším! Ale taky jsem mu vděčná.
Sevřu mantinel v dlaních ještě víc, až mi z té námahy zbělají klouby. Je to můj způsob, jak se vyrovnat s tím, abych na něj neřvala. Zuby mi drkotají o sebe. Pomalu se odhodlám posunout na nekonečnou ledovou plochu jednu nohu. Když se ostří dotkne pevné vrstvy pod ní a zaboří se, je to jako deja vu. Tohle já znám. Přesně tohle miluju. Alespoň tomu tak dřív bylo, nyní je tohle všechno zdrojem bolesti a zoufalství. Pomalinku přenesu váhu na led a vkročím na něj i druhou nohou. Opět se ostří dotkne ledu. Je to tak známý pocit, ta eufórie, ten chlad planoucí z prostoru pod nohami, ty stejné pohyby. Nemělo by mě už nic překvapit, a přesto tady stojím a připadám si jako začátečník. Jako malá holka, která na ledě stojí sotva po druhé.
Ale stojím tam, zvládla jsem to! Teď už jen bruslit. Odrazit se a vyrazit vpřed. Jedna noha za druhou, výměna a znovu. Zapřít se ostřím a vyrazit, rozložit váhu po celé délce. Je to snadné. Bývalo to snadné. Teď mě tento obyčejný pohyb na ledě stojí všechny síly. A nejvíc asi tu psychickou. Mám totiž strach. Konečně jsem si to přiznala. Trvalo to rok. Rok běsnění, trýznění, sebezapření. Rok utrpení, nadávek, rozbitých rukou a kolen, namožených svalů a slz. Jeden tok, než můj pomatený mozek uznal, že má strach a já to dokázala vyslovit nahlas. Tím se to celé stalo skutečností.
Musela jsem si přiznat, že můj největší problém není v mém těle, teď už ne. I když tělo je taky velký problém, není ovšem tak velký jako moje myšlenky a strach. Je to v mé hlavě. Blok, který se snažím překonat.
Zvednu pohled a podívám se na Thomase, který stojí pár metrů přede mnou a povzbudivě se na mě usmívá. Bože, jak já ten jeho úsměv plný naděje nesnáším! Nejradši bych mu ho rozšlápla a byl by pokoj. Vím, že jsem hnusná a hysterická a přeháním, ale nemůžu si pomoct. Nechci se vzdát, ale bojím se, že to tak stejně dopadne a to mě děsí ze všeho nejvíc.
„Thomasi..." zaúpím s pohledem upřeným do jeho očí.
Usměje se na mě ještě víc a natáhne ruku dopředu. Vábí mě k sobě, povzbuzuje.
„Je to jen pár kroků. To zvládneš!" Kdyby jen tušil... Kdyby jen tušil, jak moc mě týrá.
„Nezvládnu..." zaúpím a zatnu zuby. Začínají se mi klepat kolena. Nohy mám v bruslích nestabilní. Jako želé. Poznáte ten pocit, když jste na mol opilý a nohy vás zaručeně neudrží ve vzpřímené poloze. Tak přesně tak si nyní přijdu. Jenže já nic nepila. Kéž by ano, třeba by to bylo snadnější.
„Ne není odpověď. Ne je výmluva, Torresová! Tak pohni tím zadkem, ať už jsi u mě!"
Probodnu ho pohledem a zuby mi znovu námahou a soustředěním o sebe zavrzají.
Tak jo! Tak jo. Tohle dám! Je to pokaždé stejné. Tohle přece znám! Miluju led, miluju bruslení, miluju hokej. Tohle mi přece nemůže nahánět hrůzu! Sakra Torreosová vzchop se! Je to pokaždé stejné. Pokaždé stejná panika, stejné stísněné pocity, stejná hysterie.
Thomas na mě povzbudivě kývne. Vím, že by mi to mělo přinášet útěchu a odhodlání, ale připadám si tak zlomená. Soustředěním se kousnu do rtu a nevnímám bolest. Pouze až kovovou pachuť krve. V tu chvíli, kdy jsem ji ucítila, jsem se pustila mantinelu a trochu se od něj odlepila. Jeden krok. Za ním druhý. Postupně.
„To je ono! Pořádně se odraž! Dneska to zvládneš!" povzbuzoval mě Thomas. Celou dobu se usmíval a natahoval ke mně ruce. Byl jako můj soukromý psycholog. I když na něj neustále nadávám, nedala bych na něj dopustit. Snažil se být mým magnetem, mým středobodem těžkých dní, mou podporou, mým nejlepším přítelem. Pořád ke mně natahoval ruce, a jak jsem se k němu krok za krokem blížila, jeho úsměv nabíral na síle. Byl jako malý kluk, když poprvé uvidí rozsvícený stromeček a pod ním dárky. Kéž bych mu ten úsměv dokázala oplatit.
Neodkázala. Zatínala jsem zuby a soustředěním mi snad každou chvíli musí rupnout hlava. Ale bojovala jsem dál. Jeden krok na vratkých nohách za druhým. A znovu, a znovu... a znovu...
Měla jsem pocit, že s každým překonaným centimetrem ledové plochy se potím víc a víc. Námaha byla neskutečná. A pak jsem na najednou byla u Thomase. Sevřel mě v náručí, podržel mě, když mi nohy vypověděly službu a já bych se zhroutila. Zvedl mě do své náruče a točil se mnou jako smyslů zbavený.
„Vidíš! Já ti říkal, že dneska to dokážeš!"
Smál se a dál mě svíral. Připadala jsem si jako malá. Chválil mě. Jeho smích byl nakažlivý. Tenhle kluk byl plný energie a entuziazmu. Jak to sakra dělá? Jak to dokáže neztratit naději?
„Thomasi, pusť mě už na zem! Točí se mi hlava, ještě chvíli a vyklopím na tebe snídani!" protestovala jsem, ale už se smála spolu s ním. Protože já to zvládla. Doklopýtala jsem na bruslích po ledu až k němu! To se mi za celý rok nepovedlo. Až dnes.
Pustil mě na led, ale dál mě držel. Nepouštěl mě, bál se abych tu námahu zvládla. Věděl, že mimo led dokážu hodně, ale na něm momentálně skoro nic a proto mi nenápadně pomáhal.
„Sakra, ty jsi naposledy snídala?" vyhrkl a zkoumal můj obličej.
Přikývla jsem. „Mám hlad jako vlk!" přiznala jsem.
Thomas mě popadl za paži a táhl mě za sebou. Úplně zapomněl, že by měl dávat pozor, ale v tu chvíli mi to nevadilo. Ten zápal s jakým se staral, mi to vynahradil.
„To musíme okamžitě napravit!"
***
Zastavili jsme před Grill-barem a oba vyskočili z auta tak rychle, jak jen to šlo. Cestou mi dokonce už i kručelo v břiše. Nahlas. Thomas se mohl potrhat smíchy, hajzlík jeden! Auto zapípalo, jak ho dálkovým ovládáním zamkl a pak už jsme se přetlačovali, kdo první vejde do grilu. Měli jsme fakt hlad. Kdyby nás někdo pozoroval, musel si myslet, že jsme se zbláznili.
Otevřela jsem dveře Grill-baru a chtěla vejít. Když mě Thomas popadl za pas a strhl mě dozadu. Nechápavě jsem se na něj podívala, jak si mě přivinul do náručí a obtočil paže okolo mého těla. Co to sakra dělá?
Než jsem stačila něco namítnout, strhl mě za sebe, pustil a vběhl do Grillu.
„To jsi přehnal!!!" zakřičela jsem za ním, když mi došlo, jak mě obelhal a už jsem vběhla dovnitř. Zaplul dozadu na naše oblíbené místo s výhledem na okolí a už v ruce držel jídelní lístek. Nevím, proč se ještě obtěžuje s tím se vůbec do lístku dívat. Znal ho nazpaměť a stejně si vždycky dal to stejné.
Docupitala jsem k němu a probodla ho pohledem.
„Podvádíš!" zavrčela jsem a zaplula na opačnou stranu boxu, naproti němu. S jídelním lístkem jsem se neobtěžovala. Thomas se na mě z poza jídeláku ušklíbl a dál předstíral, že si vybírá.
Okamžitě k nám přiběhla servírka ve staromódní uniformě a sukni tak krátké, že kdyby se ohnula rozhodně by jste jí viděli až do kuchyně. Ale byla moc milá. Už nás tady znala a tak se na nás usmívala jak sluníčko na hnoji.
„Nazdárek lidičky, co si dáte dneska?" zeptala se. „Jako obvykle?"
Já jen přikyvovala na souhlas, kdežto Thomas položil jídelní lístek na stůl před sebe a zadíval se do prostoru, jakoby přemýšlel. Rukou si promnul bradu.
„Přemýšlím, že dneska zkusím něco nového. Zaujal mě tady ten," ukázal prstem na jeden z pokrmů v jídeláku. „Hovězí maso, rajčata, restovaná cibulka, sýr cheddar, opékaná slanina, česnekový dip a k tomu extra porce steakových hranolků. Zní to jako pokrm bohů," rozplýval se a mně se začaly sbíhat sliny. Sakra měla jsem opravdu hlad jak vlk.
Servírka se zasmála a zakroutila hlavou. „Takže jako obvykle," uchechtla se a vyrazila zpátky za bar zadat objednávku kuchařům.
Zmačkala jsem ubrousek, který jsem svírala v rukou a hodila ho po Thomasovi. Pořád měl na tváři ten svůj radostný úšklebek. Trefila jsem se mu do pravé tváře.
„To bylo zaco?" zeptal se rádoby ublíženě, ale já viděla, jak mu cukají koutky úst.
„Za to, že jseš takovej magor!" odpověděla jsem a pak mi tvář zalil úsměv. On je prostě nenapravitelnej blázen. Nikdy by mě nenapadlo, že k Thomasovi budu mít tak blízko. Vždycky jsem ho považovala za namyšlenýho blbečka, co si honí ego. Ale co si budeme, já na něm nikdy nenechala nit suchou a taky mu dělala pěkný naschvály. Jak sám často říká, byla jsem jako osina v zadku. A to mi nejspíš zůstalo. Jenže teď jsou z nás kamarádi. Dovolím si dokonce tvrdit, že hodně dobří kamarádi.
Za chvíli nám donesli naši obvyklou objednávku. Byli jsme tady jako doma, takže se nebylo divit, že už nás mají přečtený. A já se do jídla pustila s takovou chutí, že jsem se hned zakousla do obřího burgeru, až mi po tváři stékala omáčka.
„Ty jsi prase!" smál se mi Thomas a přes stůl se ke mně natáhl, aby mi utřel zapatlané tváře.
Mě to v tu chvíli bylo naprosto jedno. Před ním jsem se nestyděla, byla jsem sama sebou a naprosto spokojená. Jo a taky tady dělali naprosto nejlepší Burgery v celým širým okolí. Takže trocha omáčky na tváři? No problém, kámo!
Setřel mi omáčku z tváře, upatlaný prst si strčil do své pusy a olízl ho. Při tom počínání jsem na něj zvedla obočí a čekala na vysvětlení. Žádné ale nepřicházelo.
„Pak kdo je tady prase," uchechtla jsem se a pokračovala v prasáckým hodování na jídle. Nebyla jsem ten typ naninky, co by burger jedla příborem. Bože, však to by ani nešlo, byl by to hřích jíst takovouhle nádheru příborem. Jsem holka, co jako malá jedla písek a v odřených kolenech měla hlínu. Burger a pizzu jím zásadně rukama a říkejte si, co chcete.
Měla jsem takový hlad, že do mě burger zaplul během pár minut a už jsem si jen olizovala špinavé prsty od omáčky. Pak jsem se rozvalila na sedačce a pohladila si plné břicho. Měla jsem pocit, že mít na kalhotech knoflík, musel zaručeně za chvíli povolit a vydloubnout nějakému kolemjdoucímu oko. Děkuju vynálezci jegín za jeho genialitu.
„Můžeš mi říct, kam to do sebe vždycky nacpeš?" zeptal se Thomas a sám do sebe cpal poslední kousky jídla. „To máš pod stolem batoh a schováváš si to na horší časy? Stejně jako si veverky škudlí oříšky?"
Vyprskla jsem smíchy.
„Žádnej batoh pod stolem nemám! Prostě jsem měla hlad. Copak jsi nikdy neviděl jíst holku burger, když měla hlad?"
„Holku jo, ale ty seš naprosto jinej level, Torresová!" zakroutil hlavou a napil se. Nespouštěl ze mě pohled a kýval na mě obočím.
„S jakýma holkama jsi se to stýkal?" zeptala jsem se rádoby pohoršeně.
„Očividně ne s těma co jí burgery rukama a po bradě jim teče dresing," vyprskl smíchy.
„Tak to jsi o hodně přišel!" trvala jsem na svém. „Jsme totiž ta nejlepší stvoření na světě!" a to už jsme se oba křenili jak blázni. Byla jsem najedená, teda vlastně totálně přejedená, ale spokojená.
Pak se Thomas jako vždy omluvil. Šel navštívit místo, kam i pán bůh chodí sám a já u stolu osaměla. Bloumala jsem pohledem po Grill-baru, až mou pozornost upoutala televize. V přenosu právě vysílali zápas Bostonu s New York Islanders.
V ten moment, jako by se veškerá pohoda a štěstí z před pár okamžiků, vytratilo. Na hrudi jsem ucítila obrovský balvan. Myslela jsem si, že je to pryč, že to mám pod kontrolou. Opak byl však pravdou. Při každé vzpomínce, každé fotce, zápasu i jen zmínce o medvědech jsem to pocítila opět v plné síle. Chybělo mi to.
Automaticky jsem hledala mezi hráči toho jediného. Pohled mi těkal po ledové ploše, kterou zabírala kamera a pak jsem ho spatřila. Číslo 77 vysprintoval dopředu směrem k bráně, kam mu akorát přihrával puk do volného úniku jiný hráč. Automaticky jsem zadržela dech a sevřela ruce v pěst. Ani jsem nedutala. Čas jakoby se zastavil. Vše jsem viděla zpomaleně. Dívala jsem se, jak pokládá jednu nohu před druhou a ledové plocha mezi ním a brankářem se zkracuje. Puk mu dopadl přímo na hokejku a tak neměl ani moc práce s jeho zpracováním. Předvedl rychlou kličku, kterou se na poslední chvíli vyhnul sprintujícímu obránci, ale už neměl čas vymýšlet žádnou složitou kombinaci a tak puk poslal beckendem na bránu. Brankář ještě víc roztáhl betony a snažil se vypíchnout puk z dráhy. Udělal rychlý přesun a už už se natahoval lapačkou, aby zakryl co nejvíc místo nad betony.
Marně.
Puk zasvištěl prostorem mezi lapačkou a betony a padl do sítě za jeho zády. Ozvala se siréna ohlašující gól.
Tleskla jsem dlaněmi do sebe. „Jo!" zavrčela jsem a teprve teď si dovolila vydchnout a znovu do plic nasát tak potřebný vzduch.
Dívala jsem se na něj, jak předvedl dokonalou kymácivou piruetu na oslavu trefy a to už se na něj vrhli ostatní. Plácali ho po zádech a chválili. Pak dojel ke střídačce a se všemi si plácnul. Byla to krásná podívaná. Ukázkový únik obraně, perfektní trefa a zametení podlahy s brankářem protivníků. Chtěla jsem mít radost. Měla jsem mít radost.
Ale původní euforie vymizela stejně rychle, jako přišla a úsměv mi na tváři zamrzl. Vrátil se balvan, který mě převálcoval. Tupě jsem zírala na obrazovku a cítila, jak se mi klepou ruce. Mohla jsem tam být. Mohla jsem být s nimi. S ním. S mojí druhou rodinou. Je možné, aby se v člověku odehrávalo tolik emocí najednou a během sekundy přecházel ze stavu šťastný a pyšný do stavu depresí a sebelítosti?
„Mám to nechat přepnout?" vytrhl mě z myšlenek Thomasův hlas. Trhla jsem sebou a zadívala se na protější část boxu. Seděl tam a díval se na mě se starostmi v očích. Hlavou pokývl směrem k přenosu zápasu.
Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý." Ani nevím, kdy se vrátil. Vůbec jsem si ho nevšimla. Veškerou moji pozornost pohlcovali Bostonští medvědi a hráč s číslem 77.
Vzpomněla jsem si na dres, který mi koupil. Jeho dres, přesně s tímto číslem. Když mi bylo hodně smutno, během toho roku, od chvíle co jsme se viděli naposledy, jsem ho občas vytáhla z hloubky útrob mé skříně, oblékla si ho na sebe, zalezla do postele a snažila se vzpamatovat. Já vím, tohle asi nebyl úplně ten nejlepší způsob, ale vysvětlete to chorému mozku, jako jsem měla já.
Tiskla jsem dres k sobě a ráda si představovala, že pořád voní po něm. I když je to naprostá blbost, nikdy ho na sobě neměl, prostě mi ho jen koupil. Já však měla takovou představu.
Naivní nepoučitelná husa.
„Pojď, půjdeme už," zvedla jsem se a zamířila směrem ven z grillu.