Na ledě

Kapitola osmá

Už když se Stephanie ráno probudila, věděla, že tento den bude něčím zvláštní. Že bude jiný. Jak by taky ne, měly to být jejich první Vánoce bez mámy. Povzdechla si. Myslela si, že se přes to už alespoň trochu přenesla. Jenže teď, když věděla, že k večeři její matka nepřijde, a že s nimi nebude rozbalovat dárky... Prostě to na ni všechno dolehlo.

Sesunula se na zem a rozplakala se. Uvědomila si, že všechna ta práce a tréninky ji rozptylovaly. A když se nad tím tak zamyslela, přesně za tím účelem do toho šla. Aby přestala myslet na minulost a zaměřila se na to, co je tady a teď. Jenže teď přišly svátky a s nimi i dlouhé nicnedělání. Najednou se neměla čím zaměstnat. A to ji děsilo.

Když se dala alespoň trochu do kupy, oblékla se a rozhodla se, že udělá vánoční snídani. Palačinky! S nově nabytým odhodláním seběhla schody a ocitla se v kuchyni. Nikdo tam nebyl. Ještě aby ano, vždyť bylo půl deváté. Divila by se, kdyby se sem někdo doloudal před desátou.

Vytáhla si všechny potřebné ingredience a jakmile se dala do přípravy snídaně, přepnula na autopilota. Nechala své myšlenky, aby se volně rozutekly. Jenže to neměla dělat.

Vrátila se do toho dne. Nechtěla si to přehrávat, ale jako by ji její mysl neposlouchala. Všechno bylo normální. Byl krásný letní den, prázdniny byly v plném proudu. Věděla, že její mamka si jela něco zařídit do práce. Byla advokátka, u ní to bylo normální. Žádný důvod k panice.

Šla s Ally ven. Na pláž. Chtěly si užívat. Druhák měly úspěšně za sebou a starosti na dva měsíce zmizely. Byl čas se bavit! A taky že se bavily. A to si Stephanie vyčítala. Ona se bavila s kamarádkou, zatímco její máma umírala! Tohle si nemohla jen tak odpustit.

Kdyby zůstala doma a mamku trochu zdržela... nemuselo se to stát. Jenže ona doma nebyla. Byla s kamarádkou. Přemýšlela, co si do háje myslela. A co si měla asi tak myslet? Byl to den jako každý jiný.

Víte jak v knihách a filmech má vždycky hlavní hrdina nějakou zlou předtuchu? Tak přesně takhle to nefunguje. Jak byste mohli vědět, že se stane něco zlého? To přeci nejde. A přesto si Stephanie přála, aby to věděla. Ani se s ní nerozloučila!

Byla to nehoda. Její mamka prostě řídila a na křižovatce to do ní nabořil kamion. Na místě byla mrtvá. On to přežil. Bylo to správné? Ne. A spravedlivé? Taky ne. A přesto se to stalo. Jestli Stephanie někdy věřila na šťastné konce, tak ve chvíli, kdy se dozvěděla, že je její máma po smrti, přestala. V té chvíli pochopila, že život prostě není fér. A pořád se ptala proč. Proč zrovna její máma? Co komu udělala? Jenže nikdo jí na to nedokázal odpovědět.

Ona si myslela, že odpověď zná. Její máma byla skvělý člověk. Takový konec si nezasloužila. Jenže lidé často nedostanou to, co si zaslouží.

Ani si neuvědomila, že brečí. Rychle si utřela slzy a tentokrát věnovala plnou pozornost palačinkám. Bylo to tak lepší. Alespoň prozatím.

Když dolů přišel její táta a uviděl palačinky, do očí mu vhrkly slzy, otočil se a vrátil se po schodech do svého pokoje. Steph věděla, že ho to bolí. Ji to taky bolelo. Jenže palačinky byly tradice. Nemohla je jen tak vyšoupnout z Vánoc. To by nebylo správné. Chtěla, aby její mamka žila dál, proto tu tradici chtěla uchovat.

Prostřela tedy na stůl a na každé místo dala talíř s palačinkami, jen místo její matky zůstalo prázdné. Znovu ji píchlo u srdce. Raději se nad tím moc nepozastavovala a vydala se pro zbylé dva obyvatele domu.

Když se všichni sešli u stolu, zavládlo mezi nimi napjaté ticho. Když se George podíval na palačinky, žádné zvláštní reakce si u něj Stephanie nevšimla a brala to jako dobré znamení.