Na ledě

Kapitola druhá

„Nemůžu uvěřit, že jsi jim to vážně řekla," ozvalo se z hnědovlásčina telefonu. „Já taky ne," přiznala Stephanie. „Jenže už jsem to dál nemohla vydržet," pokračovala, „nemohla jsem dál sledovat, jak se den za dnem ničí. Na Georgovi to sice není vidět, ale já to poznám. Poznám, že mu máma chybí. Jako nám všem." Na konci se brunetce roztřásl hlas. „Stephanie, poslouchej mě. Tuhle fázi už máš za sebou. Oplakávala jsi ji už dost dlouho. Tohle by nechtěla a ty to víš." „Máš pravdu. Děkuju, Ally," řekla brunetka teď už o něco klidnějším hlasem. „Za málo," ujistila ji její nejlepší kamarádka.

„Tak to bysme měli jednu věc a teď mi pověz, jak se z tebe stala krasobruslařka!" vybídla ji Ally a v pozadí hovoru to zašumělo, což značilo, že dívka, která se na druhém konci telefonu nepochybně rozvalovala na své posteli, změnila polohu. „Měla jsem vědět, že tě bude zajímat zrovna tohle," rozesmála se Stephanie. „Hej!" vykřikla Ally. „Na moji obranu, ty a sporty nejste úplně nejlepší přátelé." Brunetka obrátila oči v sloup, ale protože si uvědomila, že ji její kamarádka nemůže vidět řekla: „Ještě ty začínej. Bohatě mi stačilo, že moje rozhodnutí zpochybňuje brácha. Nepotřebuju to slyšet ještě od tebe." „Dobře, dobře. Promiň, ale teď mi řekni, jak se to stalo."

„Řekla jsem si, že chci nějak využít svůj volný čas. Na výtvarku mám asi tolik talentu jako na ty na dějepis, zpívám, jako když kočku taháš za ocas, a tak mi zbyl už jenom sport. Krasobruslení mě vlastně vždycky fascinovalo," řekla Stephanie zasněně. „A jsi si tím jistá?" zeptala se jí Ally skepticky. „Pamatuješ, jak dopadl tvůj pokus s Atletikou," dodala ta blonďatá zrádkyně. „Ty potvoro! To si říkáš kamarádka? Slíbila si, že o tom už v životě nepromluvíš a navíc, tohle bude jiný," řekla hnědovláska, ale její hlas zněl všelijak, jen ne jistě. „Takže ty mi tvrdíš, že neskončíš v nemocnici, jakmile vkročíš na led?" zeptala se Ally a Stephanie úplně viděla, jak blondýnka povytáhla pochybovačně obočí. „Bruslit náhodou umím a už se s tebou odmítám bavit o tom, co se stalo ve druhé třídě!" odbyla svou kamarádku rázně.

„A kdy začínáš?" zeptala se jí Ally se zájmem. „Už zítra," odpověděla jí. „Vlastně se na mě můžeš přijít podívat," dodala Stephanie po chvilce, kdy zvažovala všechna pro a proti. „Moc ráda!" vypískla Ally. „Tak jsme domluvené."

Dívky spolu telefonovaly ještě další hodinu, během níž stihly probrat, co si zítra vezmou na sebe, rasy psů, které by si Ally mohla pořídit, kdyby byli její rodiče svolnější a dostaly se až ke knihám, které blondýnka v poslední době přečetla, ale které ji v celku zklamaly.

„Tak zítra ve škole," loučila se Stephanie. „Zítra! A drž se!" řekla Ally a zavěsila. Brunetka si povzdechla. Ráda by se držela, jenže neměla čeho. Topila se. Jenže čeho se tak mohla zachytit, když byla uprostřed oceánu? Zavrtěla hlavou. Zbytečně to dramatizuje. Všechno se zase srovná a bude to jako dřív, namlouvala si. Věděla ale, že nic už nebude jako dřív. Nikdo jí nedokáže vrátit ženu, na níž jí záleželo ze všech nejvíce. To její matka držela tuhle rodinu pohromadě, a když teď byla pryč, zdi, jež celé ty dlouhé roky budovala, se postupně, jedna po druhé, rozpadaly.

Hnědovláska přemýšlela, jak dlouho může trvat, než se její rodina dá dohromady. Myslela si, že ta ztráta prostě přebolí a oni se, v rámci možností, vrátí do normálu. Jak se ale ukázalo v praxi to bylo mnohem složitější.

Stephanie se rozhodla, že si dá rychlou sprchu. Popadla všechny své věci a zamířila do jediné koupelny v domě. Jakmile za sebou zamkla dveře, svlékla se. Nehodlala ztrácet čas. Vlezla do sprchy a doufala, že teplá voda dokáže smýt zážitky dnešního dne. A přesto, že to znělo neuvěřitelně, teplá sprcha očividně dokázala divy.

Po chvíli se dívka skutečně uvolnila a dala se do zpěvu, který skutečně nebyl zrovna dvakrát čistý, ale jí to ani v nejmenším nevadilo. A z krátké sprchy, která měla původně trvat tak pět minut, se vyklubala sprcha dlouhá nejméně půl hodiny. Dívka se totiž rozhodla, že když už se má umýt, tak se vším všudy, a tak zahájila péči o své vlasy.

„Steph! Pohni! Už jsi tam půl hodiny," ozvalo se zpoza dveří. Hnědovláska si povzdechla a vypla vodu. „Však už jdu," odpověděla a jala se vysoušet své vlasy. „A navíc i kočka, kterou taháš za ocas, zní líp," ozval se její bratr a ona si živě dokázala představit jeho úšklebek. „Vysmahni, nebo toho budeš litovat!" křikla a slyšela smích a vzdalující se kroky. Za pět minut už opouštěla koupelnu a když míjela svého bratra vesele se na něj zazubila. Z nějakého nepochopitelného důvodu měla dobrou náladu, a to i přesto, jak George kritizoval její pěvecké schopnosti. Bylo teprve devět hodin, a tak se rozhodla, že si připraví věci na zítřejší trénink.

Seběhla proto schody a vydala se k velké skříni, která by jistojistě mohla být vchodem do Narnie, kdyby v ní byly kabáty. Jak se ale dívka již v útlém věku ujistila, jejich almarou se do Narnie rozhodně nedostane, za to pár modřin si z oné, ne tak úplně kouzelné, skříně odnesete.

Stephanie otočila starým klíčem a začala se prohrabávat vším tím harampádím, které do skříně během let nastrkali. A že toho nebylo málo. Po úporném boji se švihadlem však brunetka našla, co hledala. Tím měla tu jednodušší část za sebou. Teď jí ještě zbývalo uklidit ten nepořádek, který udělala, když hledala své brusle.

Když se jí podařilo narvat všechno harampádí zpět do skříně, všechna energie, která se tak záhadně objevila, byla zase pryč. V obýváku se ještě svítilo, a tak se rozhodla jít ho ještě zkontrolovat.

Televize běžela, ale neviděla, že by se na ni někdo díval, a proto ji vypnula. Když se však otočila, spatřila, že v křesle leží její otec. Věděla, že ho následující den budou bolet záda, ale neměla to srdce ho probudit. Věděla, že má problémy usnout. Proto vzala ze stoličky deku a opatrně ho jí přikryla.

„Dobrou noc, tati," zašeptala a políbila ho na čelo. Než zhasla, ještě naposledy si svého otce prohlédla. Vypadal tak uvolněně, klidně a bezstarostně.

Zhasla a vycouvala z místnosti. Vybelhala se do schodů a zavřela se v pokoji. Ze skříně vyhrabala černé legíny, rolák a chlupatou vestu. Doufala, že jí v tom zítra nebude zima. Vše to i s bruslemi uložila do batohu a dotrmácela se k posteli.

Stephanie se k posteli otočila zády a bez dalších cavyků do ní spadla. Zabořila se do měkoučkých peřin a na chvíli si připadala jako v nebi.

Zachumlala se do pokrývek a hleděla do stropu. Jelikož měla podkrovní pokoj, strop byl šikmý, a tak nebylo divu, že toho dívka využila. Polepila ho všemožnými citáty z filmů a seriálů, nebo oblíbených písniček.

„Svět patří odvážným," přečetla nahlas. Nevěděla, kde to sebrala, ale vlastně na tom ani nezáleželo. Důležité bylo, že přesně tak si teď připadala. Odvážná. Nezáleželo na tom, co říkali ostatní. Ona se už dávno názory cizích lidí neřídila. Proč taky? Stejně se nikdy nezavděčí všem a hrát si na něco, co není, pro ni nemělo valný význam.

Zhasla lampičku, jež se nacházela na nočním stolku, zavřela oči a snažila se vybavit si nějakou šťastnou vzpomínku. Dělala to každý večer před usnutím. Byl to takový její rituál na zahánění nočních můr, protože když myslela na něco krásného, nemohlo se jí přeci nic stát, no ne?

Tohle jí řekla maminka, když byla malá a její noční můry byly tak živé, že se bála podívat pod postel. A s myšlenkou na ženu, jež ji sedmnáct let utvářela, se odebrala do říše snů.