BUT DADDY I LOVE HIM || larry cz ff || dokončeno

KAPITOLA 33.

Loui si otíral slzy z očí, za ním přicházel i jeho táta, který vypadal taky zkroušeně.

,,Ahoj. Můžu- můžu se zeptat, co se děje?" zeptal jsem se opatrně a pomohl Louisovi vzít batoh.
,,Nech nás vydechnout, Harry," řekl Mark.
,,Jasně, pardon."

Loui a Mark si sedli za stůl, já se opřel o kuchyňskou linku. Chvíli bylo úplné ticho.

,,Holky jsou ještě ve škole?" zeptal se nečekaně Mark.
,,J-jo, nejspíš. Doma nejsou," odpověděl jsem.
,,Phoebe, Daisy a Lottie mají tanečák, Georgia a Félicité taky přijedou později, protože mají odpoledku," odpověděl Louis. Divím se, že si to pamatuje. Já si sotva pamatuju svůj rozvrh.

,,Víš, Harry... Mamka v práci zkolabovala. Nemohli ji probudit, tak zavolali záchranku a odvezli ji do nemocnice. Teď leží v nemocnici a-," fňukal Louis. Já si jen zakryl ústa. Markovi stékaly slzy po tvářích.

,,Mamka je hodně nemocná. Má rakovinu. Těžkou leukémii," rozbrečel se. A já taky.

Nedokážu si představit, jaké to pro ně musí být. Už takhle mě bolí u srdce, jenom z toho, že je nemocná Louiho mamka, tak skvělá a hodná žena. Vždycky nám pomohla, je tak mladá.

Nevěděl jsem, co mám dělat, co mám říct a věta "to je mi moc líto" je už tak trapná, ohraná a nedostačující, že jsem radši mlčel.
Lou vyběhl nahoru do svého pokoje. Asi chce být sám.

,,Opravdu nevím, co na to mám říct. Já- nedokážu si to představit. Moc se omlouvám, pokud vám tu teď budu překážet, klidně pojedu domů," žvatlal jsem.
,,Harry, nic říkat nemusíš," řekl Mark, přešel ke mně a položil mi své velké ruce na má ramena.

,,Vím, že tě tahle událost mrzí. Nemusíš nám to dokazovat. Teď ale prosím nechoď pryč, teď tě tu potřebujeme," vysvětlil mi.
,,Dobře," odpověděl jsem jenom a do očí se mi znovu navalily slzy.

,,Myslíš si, že můžu jít za Louim nebo chce být sám?" zeptal jsem se.
,,Běž tam nenápadně třeba odnést tašky. Buďto ti řekne, že máš jít pryč nebo tě tam nechá," řekl a já přikývl. Popadl jsem tašky a vyběhl po schodech nahoru. Zezdola jsem slyšel pláč.

Zaklepal jsem a pomalu vešel. Lou tam ležel na posteli úplně zhroucený a bez života.
Sedl jsem si k němu a pohladil ho po paži.

On si mě přitáhl k sobě, lehl si vedle mě a pevně mě objal. To jsem nečekal, čekal jsem, že bude chtít být sám. Ale samozřejmě mi to nevadí, pokud mě chce mít u sebe, budu tu pro něho, vždycky.

Pevně mě svíral v náručí a vzlykal. Slzy mu tekly po celém obličeji. Já ho hladil po vlasech a taky nemohl zadržet slzy. Bylo mi hodně na nic, zaprvé z toho důvodu, že Johannah je skvělá máma, hodná žena s dobrým srdcem, spravedlivá a přátelská. Zvládá vychovávat šest dětí. A za druhé, je mi na nic z toho, když vidím Louiho brečet.

Takhle v náručí jsme leželi několik minut, možná hodinu, dokud nepřišel do Louiho pokoje Mark s Phoebe, Lottie a Daisy. Mark jim už asi řekl, co se stalo, protože jejich obličeje nebyly tak veselé, jako vždycky. Byly to bolestí zkřivené obličeje doplněny kapkami slz.

Vrhly se na postel a objali Louiho. Já si došel pro další kapesník, koukal z okna a plakal.

Johannah, chybíš nám...🥺

~ hstylesweetcreature 💚