XII.

323 24 16
                                    

Tuto kapitolu věnuji @annasaraarethebest 

1. Září -1972-

Remus si přesně pamatoval, jak nádraží devět a tři čtvrtě vonělo, když se na něm jako jedenáctiletý chlapec ocitl poprvé. Suchý kouř, nedopalky cigaret, slunce a neznámo. V žaludku ho zašimrala nostalgie. Na její vychutnání mu však nezbýval čas, ozval se táhlý zvuk píšťalky a rudá lokomotiva upustila páru, která se mávajícímu davu rozpouštěla u kotníků. Velké nádražní hodiny ukazovaly jedenáct hodin dopoledne a vagóny se se skřípotem daly do pohybu. Dvanáctiletý chlapec se na poslední chvíli procpal mezi vzlykajícími postavami a udýchaně vyskočil do dveří posledního vagónu. V levé ruce pevně svíral odřený kufr a na bledé, zjizvené tváři mu pohrával vítězný úsměv. Vlak vjel do tunelu a Remusovi zmizelo prosluněné nástupiště z dohledu. Sedl si na schůdky a dovolil si chvíli jen blaženě zírat do tmy. Světle hnědé vlasy mu cuchal vlhký vzduch tunelu, od jehož stěn odskakovaly jiskry z kol vlaku. Vagonem se rozsvítila hřejivě žlutá světla a studenti se odvraceli od oken a rozcházeli do jednotlivých kupé. Remus se zvedl a houpavým krokem se rozešel vylidněnou uličkou. Po očku nakukoval do dveří kupé, ve kterých seděly hloučky žáků a jeden přes druhého se hlasitě vítali a smáli. V jedné z několika rožnutých luceren narážela do skla můra. Remus cítil vosk na dřevo, kůži a stáří... Minul další kupé, tentokrát spatřil trojici nervózních prváků, jak se rozpačitě seznamují. Vlak vyjel z tunelu a uličku opět zalilo vlažné, zářiové slunce, ve kterém se třpytil prach. Lucerny jedna po druhé zhasly a Remus se blížil ke konci vagónu. Minul blonďatá dvojčata, která si pamatoval i z minulého roku, mohla chodit tak do šestého ročníku a oba, dívka i chlapec, hráli famfrpál za Havraspár. Všemi silami se snažil neomaleně nezírat na dívčiny dlouhé nohy v úzkých vybledlých džínách. Minul kupé, ve kterém sám strávil svou první cestu do Bradavic. Nyní bylo nacpané staršími studenty, kteří byli zjevně uprostřed války s čokoládovými žabkami... Remus je nechal věnovat se své vyspělé zábavě a to už byl na samém konci vagónu. Nervózně se ošil, když po dvou měsících opět uslyšel hlasy svých spolubydlících. Na chvíli zauvažoval nad zbabělým ústupem a narukováním do odboje proti čokoládovým žabkám. Ze všeho nejvíc totiž nesnášel otázky, obzvlášť ty dobře mířené... Ale jedno tajemství navíc nemůže ničemu škodit. Podvědomě se dotkl blednoucího monoklu pod levým okem, o svém létě rozhodně mluvit nehodlal. Otevřel dveře dřív, než si to stačil rozmyslet. Tři chlapci seděli namačkaní vedle sebe na kožené sedačce, přes jejich klíny leželo naleštěné koště. ,,...a jak už jsem říkal, má zrychlení z nuly na osmdesát za minutu, což ho dělá třetí z nejrychlejších košťat současnosti! Měli jste vidět výraz mýho táty když..." říkal právě James, sedící uprostřed trojice, dost hlasitě na to, aby ho slyšelo i vedlejší kupé. Všichni měli oči skloněné nad tím, zjevně fascinujícím, kusem dřeva. Remus se pro sebe ušklíbnul. Měl chvíli času na to, prohlédnout si své spolubydlící a zhodnotit své nadcházející možnosti. Peter, sedící blíž u dveří, se moc nezměnil. Nevysoký chlapec, mírně při těle, s blonďatými zplihlými vlasy a typicky britským protáhlým obličejem. Ohromeně si prohlížel koště a napjatě poslouchal Jamesův výklad. Zdálo se, že brýlatý chlapec je o pár centimetrů vyšší, než když ho viděl naposledy a ani brýle na jeho nose už nepůsobily tak abnormálně velkým dojmem. Světle hnědé oči mu zářily hrdostí zpod rozcuchaných vlasů a opálenou tvář měl zčervenalou, jak se snažil vystačit s dechem. ,,...opatrně!..." vyhrknul, když se Peter opovážil dotknout se jemných větviček na konci násady, a plesknul ho přes ruku. Sirius, sedící u okna, se očividně celou situací náramně bavil. Ruku měl přehozenou přes Jamesova ramena, v očích mu jiskřilo zrovna jako majiteli koštěte a očividně se snažil potlačit smích. Vlasy měl značně kratší než předchozí školní rok, už mu nepadaly do šedivých očí. Vedle Jamesova opálení, působil jeho obličej velmi světle. V jejich ročníku sklízel Sirius nemalou pozornost především kvůli svému původu, ovšem jeho vzhled mu na popularitě rozhodně neubíral. Remus se na chvíli zastyděl za své zjizvené tělo a sluncem spálený nos. Na rtech mu ale pohrával nepatrný úsměv. Ztěžka položil své zavazadlo na ošoupanou podlahu. Tři chlapci sebou, k Remusově škodolibému pobavení, škubli a konečně zvedli pohledy od lesklé násady koštěte. ,,Remusi!" Vyhrkl Peter a neohrabaně se zvedl ze sedačky. Málem při tom svrhnul koště na zem, Jamesovy spolehlivé reflexy naštěstí nezklamaly. Brýlatý chlapec se teatrálně chytil za srdce a s pusou plnou nadávek radši vylezl na sedačku, aby mohl svůj poklad uschovat do zavazadlového prostoru nad ní. ,,Tady si někdo potrpí na dramatické vstupy..." brblal ještě, když seskočil dolů. To už se zvedl i smějící se Sirius. Nastala rozpačitá vteřina nebo dvě, kdy Remuse polila hrůza, že by ho snad chlapci mohli chtít obejmout. Naštěstí se ale všichni uskromnili na poplácání po rameni a Remus o něco uvolněněji dosedl na protější sedačku k oknu. Vedle něho usedl Peter. Naproti nim se zpět k oknu usadil Sirius a k němu James. ,,Kde jsi byl? Málem jsme tě šli hledat." Posunul si James brýle na nose. ,,Hledat mě, by ale znamenalo opustit tvoje úžasný koště." Hádal Remus a patou zasunul svůj kufr pod sedačku. ,,Aspoň někdo to chápe!" Sjel Petera a Siriuse přísným pohledem. ,,A co na něj říkáš?" Remus nasadil grimasu hlubokého zamyšlení. ,,Je takový dost...dřevěný." pronesl nakonec důležitě. ,,Konkrétně ebenové dřevo, sto osmdesát centimetrů dlouhé..." Jamesovi zřejmě Remusův nezájem nijak nebránil od přednášky. To už se Sirius rozesmál. Zato James s planoucími tvářemi ztichl a sebevědomě zvedl bradu. S hrdým výrazem, jemu tak vlastním, se zeptal: ,,Tak jaký byly prázdniny?" Remus cítil, jak se mu tvář vyhladila do neutrálního výrazu. James Potter jde vždy rovnou k věci. Viděl, jak ho Sirius rádoby nenápadně šťouchnul loktem do žeber a jak Peter zvědavě natáhl krk. Než se ale stačil vůbec nadechnout, už mluvil Sirius. ,,Nebyl jsi na Příčný ulici." Prohodil do vzduchu, jeden koutek rtů výš než ten druhý. Remus nebyl hloupý, možná mu scházela mazaná inteligence, kterou byli obdarováni dva černovlasí chlapci, ale člověk, který má co skrávat, pozná divadlo. Tohle byla hra, s rolemi a scénářem. 

FEAR MAKES PEOPLE DO TERRIBLE THINKS Where stories live. Discover now