Povídka o Ženách

Umělec k Umělci sedá

Poznal ji na lodi, která mířila od Karibiku k Jižní Evropě tedy přesněji na Krétu. Alexej Wright si zrovna objednával si čaj s mlékem, když k němu přistoupila a jen tak tázavě konstatovala: ,,Pán si přeje okoštovat anglickou kulturu, jo?" na okamžik se neznámá, nejspíš slečna, zamyslela, a pak dodala: ,,Ste Rus, že?" usmála se jako by ji už pobavil.
Překvapení nedal najevo a s teatrální lhostejností jsem jí přívětivost oplatil. ,,Ne tak úplně, maminka pochází z Petrohradu, nýbrž otec si ji přived do svého rodného Ealingu."
,,O, narodil jste se v jedné ze čtvrti viktoriánsky vzhlížejících domků z cihel. Krásné místo."
,,Kdy jste navštívila Ealing?" Nějak mu to nesedělo. Neřekl by, že byla ženou poměrů s takovými financemi. A hlavně na to vypadala mladá.
Zasmála se a její bíle zuby kontrastovaly s tmavší pletí a vlasy. ,,Nikdy," přiznala.

Zalíbila se mu. Světle modré volné šaty kolem ní vlály. (Hodily se k jejím tančícím duhovkám stejné barvy.) Mohly být klidně mateřské, to se mu ovšem nezdálo. Vzhledem tkvěla mlaďounkým. Později mu prozradila, i když to stálo spousty přemlouvání, že čerstvě slavila osmnáctiny. Ostatně, lichotily jí. Nejvíce při pohybu jakmile odhalily její postavu. Její hezká lýtka. Její klíční kosti. Poprsí nikoli. Nezdál se zklamaný, zaujala ho tím, co viděl dosud, tím se cítil uchvácen. Později mu vysvětlila, že na sebe nerada upoutává mužskou (manželky se zlobí, řekla doslova) pozornost, což podle něho a nejspíš všech bytostí s aspoň jedným zrakovým orgánem naprosto nesplňovalo účel, jelikož byl drasticky a rychle zabit, díky ševelícímu kouzlu a přesto neslyšnému, jež ji oplývalo.
Také skonal po káždém pohledu na ni v šatech, které lze nazvat těžko těsnými. Skutečnost dělající šaty nezvyklé se vykreslovala teniskami pastelových barev, jimiž byly poseté, nikoli puntíky. Jak živ takový kus šatníku neviděl. Jak živ nespatřil takovou ženu. Nikdy dřív si pořádně ani neuvědomil, že ženy se neoblékají pro muže.

Zkoumavě ji přejel očima, a pak se otázal: ,, A vaše jméno, slečno?"
,,Dominica." To přímo křicí... ne řve: Cizinka, pomyslel si.
Chvíli mlčeli, a tak se odhodlal. ,,Tak Dominico... mé jméno vás nezajímá?" usmál se v otázce.
,,Ani ne," odvětila vesele a otočila se na bosé noze a odešla.

Poprvé spatřila svět na nemocničním sále v Dominikánské Republice v náručí matky, která pro ni, právě narozenou, pojala to silné zároveň jemné jméno. Její rodiče se označovali za velké vlastence a křesťansky založené. Nejdřív se bránila, ale později pochopila, že mít víru je jednodušší než život bez ní. Nevěřila, že na nebesích sedí kdo ví jaký muž a rozhoduje o životech lidí, ale věděla, že tak nikdy nebude sama. Také si byla jista, že ona je ona a to z nějakého důvodu.
Navíc si potřebovala zodpovědět proč, jak to a od koho uměla vidět věci, jež oči nikdy fyzicky nespatřily, ani spatřit nemohly. A dokázala je oživit, stávaly se jejími dětmi po každém pohybu rukou, jež vedla štětec. Vždy říkala, že si užívá více malování než milování a on se smál.
Také vždycky rokovala o pořizování si dětí, že by se mělo považovat za zločin, dokonce týrání. Neustále se ptala: Jak můžete být tak sobečtí a nechat dobrovolně přivést na svět dálšího trpícího človíčka, který vyroste, prozře a na jazyku začne převalovat chut na sebevraždu?
Četla hromady a hromady knih, v níž narazila na důvod, proč existují tací lidé jako ona a přišla i na vysvětlení, které ji znepokojovalo a říkalo, že ona se ostatně bojí ze všech nejvíc. Podle všeho jeden mizantrop a dramatik v jednom nikdy nechtěl děti, následně se toho spousty stalo a nakonec se z něho stal neoficiální opatrovník jednoho dítěte, o které se staral a miloval ho. Mluvil o rodičovství, o tom že se snažíme upěnlivě své dítě ochránit před světem, ikdyž víme, že to není možné. Nejspíš se bála, že když ztratí své myšlení, ztrátí víru, sebe nevyjímaje. Chtěl jí říct, že změna není zločin a jediné, o co může přijít je ten strach, ovšem přišlo mu, že stojí jen o vyslechnutí svých každodenních strastí a otřesů jejího přesvědčení. Čím méně si byla jista, tím více zvolávala a nechtěla se pustit svého názoru, který měl již zmíněný dramatik na začátku knihy stejněznějící, což se ke konci změnilo a to ji frustrovalo. Kniha to byla Byt v Paříži. Ta se stala důvodem, proč chtěla město navštívit. Samozřejmě slyšela o Pařížském syndromu a i jej zvážila a situaci tedy vyhodnotila: Chtěla zažít město takové, jaké opravdu je, nezajímala jí imaginární romantická aura podle zamilovaných párů z knih město obklopující. Zajímalo jí umění a to přímo mělo být i ošklivé.