Třída smrti

Bylo mi deset let, když jsem se s rodiči přistěhoval. Vzpomínám na první den v nové škole. Učitelka mě posadila vedle drobného zamlklého kluka, jmenoval se Ondřej Císař. Císař mi věnoval letný pohled ale nepromluvil ani slovo. Zbytek třídy nebyl o moc lepší, pozorovali mě jako vetřelce.

Uběhlo pár týdnů a já se postupně rozkoukával. Začal jsem si všímat různých podivností. 

Ta holka byla z mojí třídy a před rokem zemřela "co se jí asi stalo?" "Příští rok tam můžeš vyset ty" utrousil procházející osmák. Život ve třídě se řídil podle zvláštního až vojenského režimu. Třeba jsem si všiml že spolužáci prakticky neopouštěli třídu... Na záchod chodili jen ve dvojicích a ti které po škole nevyzvedly rodiče chodili ve skupinkách i domů. Brzy jsem pochopil proč.

Listopad už téměř končil a já prahnul po odpovědích. "Chceš skončit jako Hřebačková prcku?!" Vysmíval se osmák, Císař tu moc kamarádu taky neměl. Musel jsem mu pomoct "nedovoluj si na menšího!" křičel jsem. Než se stačil vzpamatovat a jednu mi vrazit po chodbě přešla učitelka. "Počkej příště mrtvolo." Děkuju ti." Císař semnou poprvé promluvil, zkusil jsem využít příležitost "To mluvili o té holce z fotky viď proč umřela?." "Počkej na mě po škole, něco ti ukážu."

Císař mě vedl přes park ke starému zchátralému domu. Cestou začal vyprávět. "Na začátku jsme byla úplně normální třída, až se jednou těsně před prázdninami udělalo Tomkovskýmu špatně na těláku a učitel musel zavolat jeho rodičům.. Už se nikdy nerátil. Třídní nám vysvětlil že byl vážně nemocný a že je teď na lepším místě, měl rakovinu myslím... A tak to začalo. Ve druhé umřel Bouda. Miloval čtyřlístek a rád si v něm listoval i při hodině. Bydlel kousek od školy a domů chodil sám (autonehoda). Šarajovi rodiče se rozváděli a tak se s mámou odstěhoval. Přesto že odjel i tak ho smrt dostihla (zabit vlastním otcem). Po letních prázdninách se rozkřiklo že je naše třída prokletá... Třída smrti tak nám říkali. Starší spolužáci se začali sázet kdo umře jako další. Hřebačková ležela dlouho s chřipkou a tak na ní bylo nejvíc sázek. Z posměšků se staly nadávky. Chtěl jsem jí pomoct ale nikdo mi nevěřil, třída v čele s Frízou ji už odepsala. Máma ji našla oběšenou na šále kterou jí upletla ze strachu aby zase neonemocněla. Čtyři roky čtyři mrtvé, to nemůže být náhoda. Jde to po nás... Teď se vzájemně hlídáme, ale každý se bojí hlavně sám o sebe. Po smrti Hřebačkové tomu věří všichni. Nevím proč, jisté je že každý rok jeden z nás umře. A ty jsi teďka jeden z nás." Byl jsem k smrti vyděšený, jak mohly něčemu takovému věřit?? Spěchal jsem domů, všechno jsem chtěl říct rodičům o šikaně o Hřebačkové o mrtvých spolužácích, ale domů jsem už nedošel(zbili ho osmáci). 

Každý rok jeden z nás umře...

Po dvou týdnech jsem se vrátil z nemocnice, trochu potlučený ale živý. "Věděl jsem že se vrátíš" řekl Císař. Kromě Císaře nebyl z mého uzdravení nikdo jiný zrovna nadšený, ale brzy pozornost všech upoutala nová zpráva. Fríza se pohřešuje. Císař v ten den nebyl ve své kůži dokonce bez omluvení odešel ze školy dřív. Vydal jsem se po škole do jeho skrýše, jestli ho tam nenajdu. Zaslechl jsem křik. Volání bylo čím dál silnější ozývalo se z hluboké výtahové šachty. Císař mě vyděsil, křičel jsem na něho že Fríza je raněný, ale on tam jen tak stál a zíral na mě. "Já vím, ale pomoc zavolat nesmíš." Klid v jeho hlase ve mě vyvolal hrůznou myšlenku. "Nemůžeme jen tak čekat, pokoušet se utéct loví nás to, taky jsi to viděl že jo?"

Císař pokračoval. "Fríza věřil že se z nemocnice nevrátíš, nechtěl jsem o tebe přijít a tak jsem Frízu pozval na návštěvu." Jen tak měl jistotu že přežijeme oba další rok.

A co když, a co když mě vážně zachránil?

Konec