Mladý stařec

15.

Byl večer toho dne. Počasí bylo příjemně teplé a Šimon uznal, že by bylo škoda strávit ho poslechem hudby společně s četbou uvnitř. Při večeři Amálce navrhl, ať zbytek večera stráví na zahradě. 
,,Nebuďme dnes prosím zavření v domě, když je tak nádherně." 
,,Ano, to je." odvětila mu na to. Na jeho nápad jen souhlasně pokývla hlavou. 

Po večeři si dali na zahradu posezení, na které si položili nakrájené jablka v misce, džbán s vodou a dvě sklenice. Mladý stařec seděl na židli a při poslechu Amálky, která na citeru hrála četl si tentokrát verše básně Přístav ze sbírky Anděl od Izabely Kánské. 
To mělo za následek to, že se na Amélii při hře na ten hudební nástroj nedíval. Většinou jí věnoval několik pohledů, když poslouchal její hudbu. V ten večer však ne, protože byl zaměstnán četbou těch krásných slov. Pro ní byla četba básnické sbírky dobrý důvod, proč jí výjimečně nevěnoval pohledy. Chtěla však vědět, co je na básni, kterou četl v té chvíli tak fascinujícího. Přestala tedy hrát. Položila svou citeru na stůl a šla k němu blíž.
,,Kánská?" zeptala se řečnicky.
,,Kánská a její Přístav." odpověděl jí a půjčil jí sbírku Anděl. Jí to nedalo a hned začala číst nejen očima, ale i ústy tu báseň.
,,Po moři života si pluji svou lodí,
do přístavu, jenž hodně pro mne znamená.
Právě tam se mi nápady v hlavě plodí,
právě tam jsem aspoň na chvíli problémů zbavená.

Ráda se na to místo vracím,
protože právě tam hodím strach za hlavu.
Také tam smutek z paměti ztrácím,
tam si uvědomím, že krásné je vyčnívat z davu.

Pro cizí je přístav místo vzdálené,
já k němu blízko mám.
Tam nemám dlaně ohněm potíží spálené,
pravdu sama o sobě se dozvídám.

Každý má přístav svůj,
jen ho najít musí.
Když je člověk smutný, poručí své lodi: „Do přístavu v mém srdci pluj!",
právě zde člověk se o lepší žití pokusí." 
Do každého slova, verše, sloky, vlastně do celé básně dala velký emoční prožitek. Šimon tak se tak o ní dozvěděl něco dalšího. Že kromě toho, že umí výborně hrát na klavír a citeru je i dobrá recitátorka. Večer usínal nadšen z jejího krásného přednesu. Díky tomu přednesu si o to víc byl jistý, že jí miluje.

Ona na rozdíl od něho neusínala vůbec klidná ani nadšená, až jí to děsilo. V mysli se jí neustále vybavoval ten pohled, který na ní namířili ti dva mládenci Pavlík a Kolář. Ten pohled jí říkal: ,,Jen počkej, Amélie! Však my tobě a tomu starcovi uděláme ze života peklo." 
Proč by ale chtěli Šimonovi a mně něco zlého udělat?, vrtalo jí hlavou. Vždyť je znám ještě ze školy. Byli schopni čmárat na mé notové papíry, když jsem se zrovna učila německou konverzaci, byli ochotní ničit moje učebnice, ale tohle by si doufám nedovolili. V současnosti by si o mne neopřeli ani kolo. Nebo by mne k tomu svázali a já bych ho musela táhnout jako kůň?

Bylo pro ní překvapením, že vůbec usnula a spala do sedmé hodiny ranní. Překvapivě na ty děsivé pohledy skoro zapomněla. Napadlo jí, že by mohla navštívit své pěstouny. Jen tak, sednout si s nimi za jeden stůl, popovídat si spolu, zkrátka jí přišlo, že jejich setkání u kostela nebylo pro ní dostatečné.
Venku v ten den pršelo, jí to ale nevadilo. Byla ochotná si vzít pršiplášť a jít. Oblékla se, učesala se a udělala si snídani. Samozřejmě nezapomněla na Šimona, který si na to, že mu zrzečka dělala snídani navykl. Mladý stařec se probudil, když ona už byla nasnídaná a zrovna hledala nějaký pršiplášť.
,,Amálko, co tam děláš?" zavolal na ní, když se zrovna probudil a slyšel, jak ona hledá si něco ve skříni.
„Hledám pršiplášť, Šimone." odvětila mu dívka a pokračovala ve hledání. Zatímco on vstal z postele, ona ve skříni našla na první pohled prosté světle modré kápí. Měla radost, že našla pršiplášť. Ale stalo se něco podivného, protože když si Amálka na sebe oblékla to modré kápí, zmizela. Zmizela, ano. Stala se neviditelná, protože to kápí, které na sebe oblékla nebyl žádný pršiplášť. Byl to neviditelný plášť to, co našla v té skříni.
,,Kde jsi?" zeptal se jí Šimon, když vešel do jejího pokoje. Amálka netušila, že jí on nevidí, i když ona jeho ano.
,,Stojím naproti tobě." řekla mu, kde stála. 
,,Nevidím tě." rozhlížel se po druhé straně pokoje. Napadla ho jedna věc- Amálka objevila další kouzelnou věc, kterou jeho dům měl, neviditelný plášť.  Aby poznal, zda-li ho škádlí, nebo říká pravdu, poprosil jí, ať mu podá ruku. Dívka ho tedy chytla za ruku.
,,Ty mně skutečně nevidíš?" nechápala, proč to po ní chce. Možná asi chtěl jen se jí dotknout a ona mu to ráda umožnila. Vždy, když cítila jeho kůži na své, její srdce se tetelilo neskutečným štěstím. Milovala ho, však on to ještě nevěděl, protože se ještě ostýchala vyznat mu své city. Když on cítil její dlaň na té své, pochopil, co se děje. Proto se jí ještě zeptal: ,,Jaký pršiplášť sis oblékla na sebe?" 
,,Takové modré kápí." odvětila mu stále nechápavě.
,,Sundej si ho, já tě nevidím." poprosil jí Šimon. Dívka nechápala, proč to má udělat, ale protože už chtěla to vyřešit, poslechla ho a rozepla knoflík po knoflíku to modré kápí. Už jí on viděl.
,,Teď mne vidíš?" zeptala se ho neklidně.
,,Vidím." odvětil jí na to on a pustil se jí. Následně jí vysvětlil, proč jí chvíli neviděl, i když ona jeho ano.
,,Měla si na sobě neviditelný plášť, proto jsem tě neviděl." řekl jí. Ona tak pochopila, proč se tak stalo a dala mu ten plášť. 
,,Nemáš prosím tě nějaký obyčejný pršiplášť na půjčení?" zeptala se ho. Šimon jí nasměroval do svého pokoje, kde ze své skříně vytáhl pršiplášť barvy černé.
,,A na co ho potřebuješ?" zajímal se, když jí v rámci kavalírských způsobů chování pomáhal jí ho obléct.
,,Ráda bych navštívila své pěstouny, teda jestli mi to dovolíš." odpověděla mu.
„Proč bych ti to neměl dovolit?"
„Já jen, jestli nebudeš něco potřebovat."
„Běž navštívit svoje opatrovníky, já nic zásadního nepotřebuji." dal jí svolení k návštěvě. Ona poděkovala, rozloučila se s ním a odešla.

Šimon, když ona odešla přistoupil ke kouzelnému zrcadlu, kterého požádal o pohled na dívku: ,,Zrcadlo kouzelné, cestu Amálky mi ukazuj,
abych jí když tak mohl zachránit, stůj co stůj." Z jeho slov šly slyšet obavy o dívenku. Ač působil klidně, ve skutečnosti ho též děsily pohledy jejich bývalých spolužáků. 
Nevím, jestli jsou takové bestie, jak na nás působili v kostele, netuším. Ale nedovolím, aby oni, nebo ty odporné drbny něco jí udělali. Proto, když bude v ohrožení, půjdu jí na pomoc, rozhodl se on, když viděl Amálčin příchod do hospody U Lišky, přivítání se s jejími pěstouny, kteří měli radost z její návštěvy. Kromě jejich šťastných chvil viděl i ty dva mládence, kterých se bál. Tedy dvojici Koláře a Pavlíka, kteří seděli takzvaně na baru a popíjeli tam pivo. Samosebou, že si neodpustili poznámky na její osobu typu: ,,Klavíristka šla opět poctivě makat, co? A co staříček? Ví o tom, že si radši vyměnila bohatý šat za hospodskou zástěru?" Aby toho nebylo málo, Ladislav jí ještě k tomu plácnul po zadku, byť jen zrovna vstoupila dovnitř. Toto chování donutilo Jiřího dvojici vyhodit z hostince.
,,Okamžitě opusťte tento podnik, pánové! Neplatíte za nic, jen pokřikujete a osaháváte naší Amálku." zakřičel na ty dva hochy.
,,My vám to zaplatíme." bránili se pánové.
,,To slibujete vždy, když sem přijdete, však skutek vždy utek." Hostinský ukázal chlapcům dveře a ještě hlasitěji zakřičel: ,,Ven!" 
Ota a Láďa tedy odešli z hostince. Přitom vyděšené a nepříjemně rozrušené Amálce pohledem Ladislav řekl: ,,Ty ještě budeš litovat, že žiješ."

Když odešli, dívka se z náznaku obtěžování rychle otřepala. Zbytek návštěvy probíhal už v poklidném duchu, však Šimon se na to dál díval pobouřený a naštvaný na ty dva dorostence, kteří nevhodně se vyjadřovali vůči jeho milované Amálce. Zejména na Ladislava, na toho byl naštvaný z té dvojice nejvíce. Nikdo totiž nemá právo obtěžovat ženu! Sledoval jí až do konce její návštěvy, kdy se s nimi rozloučila a odešla z hostince.

Amálka se vracela krátce po druhé hodině odpolední, neb přijala pozvání svých pěstounů k obědu. Slunce svítilo na modrém nebi a teple a příjemné hřálo. Vzduchem proudila ozonová vůně. Pro ní by to mohlo být klidný návrat za Šimonem. Mohl by být, kdyby jí v lese nezastavili její spolužáci z obecné školy Ladislav a Ota. Ti dva na ní totiž v tom lese čekali.
,,Ale, ale, ale. Kdopak se nám tu vrací za dědečkem?" spustil Ladislav, který jí silně chytl za ruku.
,,Naše Amálka!"
,,Co po mně chcete, pánové?" lekla se jich Amálka. 
,,To vám nestačilo vyhození z hostince?" snažila se vyrvat svou ruku z jeho. Však zbytečně.
,,Vyhodili nás kvůli tobě, Amélie. Ty za to můžeš." řekl jí Ladislav.
,,Ano, já můžu za všechno. Já můžu za všechno, co se tobě a Otovi stalo. Já mohu za to, že jste už v první třídě dostali pětku z počtů, já mohu za to, že jste zůstávali po škole, když jste mi počmárali notové papíry!" připomněla mu vše, za co jí nenáviděl.
,,Neštvi nás, panenko." přidal se k útokům Ota. To donutilo jeho kamaráda chytnout jí ještě silněji.
,,Pusť mne, Ladislave!" vzpírala se Amélie. ,,Pusťte mne a nechte mě v klidu odejít! Já už vám dám svatý pokoj!" slibovala ve strachu. 
,,Kluci, prosím. Prosím!" Na její prosbu oni reagovali pobaveným a dlouhým smíchem. Ten je  ale po chvíli přešel, když Ota spadl na zem.
,,Co padáš, ty tupče?!" křičel na něho Ladislav. 
,,Mě něco švihlo." řekl bolavým tónem hlasu jeho komplic. ,,Jau!" vykřikl a vstal.
,,Jak švihlo?" nechápal Ladislav. V ten moment se to Otovi stalo podruhé, ale bolelo to ještě víc.
,,Au! Teď mne to švihlo zas." křikl ještě větší bolestí, než jakou cítil před tím.
,,Jsi blázen, Otyne?!" stále mu nevěřil. Nadávání jeho poskoka na bolest ho donutilo k hlasitému smíchu. To se mu ale vymstilo, protože ho ta neviditelná síla, která švihla Pavlíka švihla také Koláře. I Amálka to pocítila, ale na rozdíl od něho nespadla, jen jí ta podivnost pleskla po dlani. 
,,Jste v pořádku, kluci?" ptala se jich ještě víc vyděšená dívka.
,,Jo, jsme." hrál hrdinu Ladislav, který jí podal ruku, aby mu pomohla. Než on ale vstal, neviditelná podivnost ho zase švihla předmětem podobným holí. 
,,Co se to hergot děje?!" naštvalo Koláře. Odpověď všichni dostali, když ta podivná neviditelná síla odhodila svůj plášť a ukázala se jim. Byl to Šimon, který dvojici švihl holí a omylem tak zasáhl i Amálčinu dlaň. Chlapce to tak vyděsilo, že vstali a dali se do útěku.