Mladý stařec

10.

Amélie ležela na posteli. Hlavou se jí kromě šťastné euforie honily i různé představy. Byly to představy jejího možného vztahu s ním. Před očima měla krásné iluze, kterými byly dlouhé procházky, na jejímž konci by ona zahrála na citeru a nekonečné sezení u klavíru. 
Krásné představy měla, že? Kdo zamilovaný by neměl? Ráda bych v těch iluzích zůstala, však nebylo jí to umožněno. Když zavřela své oči, ocitla se v budoucnosti za deset let, pokud by byla s ním ve stavu manželském. V té představě ona dvacetiletá osmiletá žena, milující matka dvou krásných dětí- desetileté dcery a pětiletého chlapce a oddaná manželka Šimona Nového, starého muže, který prožíval své poslední dny ve svém životě na lůžku.

Otevřela své oči, protože se polekala z té představy. Proč nad tím vůbec přemýšlím?, zeptala se v duchu nechápavě. Uznala, že nad tím nějak moc přemýšlí. Aby vyhnala své představy, jak ty pěkné, tak i ty ošklivé vyhnala ze své hlavy, rozhodla se vybalit. Ale co se nestalo!
Jakmile si to pro sebe řekla, její kufry se samy od sebe otevřely. Otevřely se i skříně, do kterých se veškeré šaty z kufrů dostaly do tam. Zkrátka všechny věci lítaly po pokoji z místa na místo, což jí zase vyděsilo. Tak vyděsilo, že utekla ze svého pokoje do kuchyně za pánem Šimonem, který seděl za jídelním stolem a pil skleničku vody. Amálka si sedla naproti něho, aby si on všiml jejího vyděšeného výrazu. Nemusel se na ní dívat, stačilo mu si poslechnout její neklidný vzdech. Jak jí uviděl a uslyšel, vstal ze židle a přistoupil k ní. Byl překvapený z toho, že jí něco vyděsilo. 
,,Co se stalo?" zajímal se.
,,V po-pokoji." snažila se vykoktat dívka to, co chtěla říct. Byla z toho tak šokovaná, že se nedokázala schopit na víc vět.
V ten moment si Amélie přála jen jedno- aby se jí dotknul. Buď její tváře, nebo by jí chytil za ruku, zkrátka aby cítila jeho dotyk na své kůži. On též si přál jí pohladit, však jen co se pokusil položit svou dlaň na její líčko, vzpomněl si na slova: Opovažte se jí dotknout!, které vyslovila paní Libuška. 
,,Mluvte, co se děje ve vašem v pokoji?" snažil se zjistit její neklid, který ho sice přitahoval jako magnet, zároveň v něm budil obavy. ,,Máte mrtvou krysu, nebo nějaký nějaký blázen vám hodil do okna mrtvého ptáka?" 
,,To ne!" odvětila víc vyděšeně ona. Chytla ho za ruku. Ano, ona sama se odhodlala k dotyku, když on sám bál se tak učinit. Pro něho to bylo dodání nevídané síly, kterou naposledy dostal přečtením nějaké knihy. Bylo to tak krásné a vzrušující do momentu, než mu zdůvodnila- on to bral jako důvod, proč tak udělala: ,,Pojďte se mnou do pokoje, tam vám vysvětlím." 

Amálka ho dovedla do svého pokoje, kde už věci přestaly lítat z místa na místo. 
,,Utekla jsem, protože před chvíli všechny moje šaty vyletěly z kufrů do skříně." řekla mu.
,,Děje se to tady běžně?" zeptala se ho už uklidněně. 
,,Ano, pokud jste řekla: ,,Ať mám co nejdřív vybaleno, nebo Kéž bych měla vybaleno.", váš pokoj na to zareagoval vykonáním práce." vysvětlil jí Šimon.
,,Počkat..." nechápala Amálka, ,,tento dům je kouzelný?" napadla jí tato dětinská myšlenka, jež učinila na jejích rtech široký úsměv.
,,No, dá se to tak říct." odvětil jí na otázku a podíval se na ní s otevřeným úsměvem. Ona tak viděla pořádně jeho milé hluboké černé oči, na který bylo něco zajímavého a zároveň tak krásného. Zajiskřilo se mu, když se na ní díval. Byla to láska, to co v nich zajiskřilo. Viděla v nich to, že on k ní cítí to samé, co ona k němu. 

Však ovládla jí zbabělost a proto nervózně uhnula pohledem.
„Co bude k obědu?" zeptala se ho.
„A co byste si dala, Amálko?" zeptal se jí ze zájmu.
„Já, já nevím." váhala ve své odpovědi. Nejradši by si dala jen lehký hovězí vývar se zeleninou, ale nechtěla ho urazit. Zároveň tápala v tom, zda-li by byl její požadavek realný.
„Na co máte chuť?"
„Stačil by mi jen lehký vývar." odpověděla mu jednoduše.
,,S nudlemi, zeleninou a hovězími knedlíčky."
,,To bych si dal také." pronesl překvapeně z jejího prostého požadavku. 

Pán s dívenkou odešli do jídelny, kde usedli za stůl. On jí začal povídat o tom, jak to v jeho domě chodí.
,,Tento stůl se prostírá sám od sebe, oheň v krbu vzplane, když je v domě zima. Dále tu mám i zrcadlo, díky kterému si zjišťuji odpovědi na své otázky." Ze svého prsteníčku sundal prsten s velkým kamenem se slovy:„Tímto prstenem jsem přivolal k hostinci ty bělouše." a položil ho na stůl. Amálka byla podivená z věci, který jí byla zatajena. O to více byla překvapená z toho, že se před jejíma očima objevila objednaná polévka. Za tu poděkovala a protože hlad už svíral její žaludek, dala se do jídla.

„Co to tedy znamená pro mne, když máte spoustu kouzelných věcí?" vyslovila ona myšlenku, která se jí motala krátkou dobu.
„Jak to tedy bude s mojí službou?"
„Vaše služba se bude skládat z úklidu a hraní na hudební nástroje." odpověděl jí Šimon.
„Samozřejmě, pokud byste byla ochotná, můžete něco uvařit." 
„Uvařím ráda, když budou koupeny suroviny." odvětila mu na to dívenka. Vstala od stolu, aby uklidila jeho a svůj talíř. To nádobí následně umyla a utřela. Pak přišla k pánovi Šimonovi s otázkou: „Co hodláte dneska dělat, můj pane?". On se usmál a pohladil jí po tváři, čímž jí splnil přání, aby se jí opětovně jakkoliv dotknul. Přinášelo jí to pocit neskutečného štěstí a neodolatelné vášně. Kdyby se s ním znala déle a kdyby si byla jistá, zda ho miluje, nebo ne, políbila ho na rty. Ale ještě váhala ve svých citech, neb měla ještě v čerstvé paměti tu představu o budoucnosti za deset let, které se strachovala. 
,,Dnes bych velmi rád absolvoval procházku ve vaší společnosti." vyslovil své přání.
,,Pokud byste tedy chtěla."
,,To víte, že chci. Chci vás lépe poznat, abych vám byla dobrou služebnicí."

Na společnou procházku si tedy vyšli krátce před západem sluncem. Počasí bylo velmi příjemné, tak akorát na vycházku. Nešli spolu nikam daleko, jen po zahradě spolu kráčeli. Ti dva kráčeli vedle sebe a povídali si o všem různém. O jejím studiu na konzevatoři, jejích snech, o jeho dětství a jeho snech o cestování.
,,V mládí jsem chtěl cestovat daleko, až k Středozemnímu moři. Chtěl jsem objevovat krásy Francie, vášeň Španělska, život v říšských provincií. Též mne lákalo poznávat kouzlo Uherských pastvin, ale i obyčejný život v Čechách a na Slovensku." Všiml si mladý stařec, že ho dívka poslušně poslouchá, ale nijak to nekomentuje. Jen mlčí a pokyvuje.
,,Doufám, že vás moje povídání nenudí."
,,Nenudí, pane Šimone." odvětila mu. Amálka se odhodlala k vyznání.
,,Je mi velmi příjemné vás poslouchat. Jsem s vámi moc šťastná." 
,,Opravdu?" nevěřil jejím slovům.
,,Opravdu, jsem s vámi skutečně ráda." vyznávala se mu dál. 
,,Já taky jsem s vámi šťasten, drahá Amélie." oplatil její vyznání on. 
Slunce zrovna zapadalo na obzor, když se vraceli domů z dlouhého kráčení po zahradě. Oba měli úsměv na tváři od ucha k uchu, který značil jejich nadšení ze společných sympatií. Podotýkám sympatií. Ještě si nevyznali lásku, protože uznali, že první den její služby není na to vhodný.