Santa Loki

Santa Loki

„Ty ozdoby s křídly trochu nahoru... Ne! To je moc! Trochu dolů! Ale no tak! To tady nemá nikdo smysl trochu pro dekorace? Sakra, Fandrale, uhni.“

Frize rozčílením šlehaly blesky z očí, jak moc se snažila o dokonalou výzdobu. Silného Asgarďana, balancujícího na vysokých štaflích, málem shodila z výšky deseti metrů na zem díky svým kouzlům. Zamířila energii na ozdoby, které se lehce vznesly z veliké krabice a náhodně se rozmístily po větvích vysokého smrku, stojícího v hlavním sále Asgardského paláce.

Fandral zakroutil oči. „A to jste mě nutila, abych pověsil všechny ozdoby ručně, Výsosti?“ neodpustil si uctivou ironickou poznámku.

„Já jsem starší osoba, Fandrale. Svojí energií už musím šetřit.“

Jistě, jistě. Přesto jste nejmocnější čarodějkou ve Vesmíru, chápu, pronesl si kousavě voják, ale bez řečí slezl ze štaflí a odstoupil dál od stromu, aby se na tu nádheru mohl podívat sám.

„No, hezký,“ zhodnotil to se zamyšleným výrazem, když si prohlížel vánoční strom v celé své kráse. Musel uznat, že se to královně přeci jen povedlo. Ozdoby zářily ve zlatých barvách různých tvarů široko daleko a zdobily každou silnou větev mohutného stromu. Na koncích každé větvičky byly přidělané i malé, kouzlem vyrobené svíčky, a ještě byl ozdobený i zlatými řetězy s bílými vločkami. Začínaly ho až bolet oči, jak moc strom zářil.

Frigga si pyšně s úsměvem povzdechla a poplácala Fandrala po rameni. „Dobrá práce. Ještě nezapomeň uklidit ty krabice a vyzdobit stěny.“

Fandral při jejích slovech sebou trhl. A to mají být Vánoce svátky pro odpočinek. S mohutným povzdechem se pustil do práce.

TTT

Thor se zamyšleně díval z okna na celé město pod sebou. Věděl, že se lidé snaží veselit, chystat vše na přicházející zimu a Vánoce. Pozoroval, jak si Asgarďané se smíchem prohlíží všelijaké zboží vystavené na stáncích tržiště na hlavním náměstí. Dřív Vánoce nikdy neslavili. Sám ani nevěděl, že nějaké takové svátky vůbec existují. Dokud nepotkal ji. Jeho lásku ze Země - Jane Fosterovou. Už při pomyšlení na ní se mu tváře zčervenaly a usmál se tím úsměvem, kterému lidé říkali zamilovaný. Nechtěl si přiznat, že ho něco jako láska dokáže přemoct. Jenže Jane ano.

„Už zase myslíš na tu dívku?“ ozval se za ním hluboký hlas, při kterém se rychle vzpamatoval.

Otec se na něj díval se zvědavým výrazem - jeho jediné oko měl přimhouřené, ale úsměvem věděl, že u Thora popírání, by byla jen zbytečná snaha.

„Ano,“ povzdychl si svalnatý blonďák. „Samozřejmě, že myslím. Nikdy jsem k nikomu nic nepocítil tak, jako pociťuji k Jane, otče. Ty to jistě víš. Ani ti to tady nemusím vyprávět.“

Odin, opírající se o vysokou hůl, se zasmál. V těžké zlaté helmě a vlajícím plášti přikrývající těžké brnění, vykročil pomalým krokem k němu. „Synu, samozřejmě, že vím, co vše se odehrává ve tvých myšlenkách. Abych byl upřímný, někdy si přeju, abych to nevěděl,“ odmlčel se a Thor raději zavřel oči. Věděl, na co otec přesně naráží. „Ale věř mi, Thore, že tě mám velmi rád, jsi můj nejdražší syn, přesto nemůžu splnit to, co čekáš.“

„Já vím, otče, jsem si toho vědom.“

Odinova vážná tvář se změnila v úšklebek. „Tak snadno to obvykle nevzdáváš. To nechceš ani vidět můj vánoční dárek?“