Kdysi dávno někdo přesně určil, co se má stát. Kdo uspěje, kdo selže, kdo bude nemocný, kdo zdravý, kdo se narodí, kdo umře,... Jenže teď mají zemřít nevinní a má se zrodit něco hrozného.
V tuto chvíli na scénu přicházím já.
Ze začátku to bylo j...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
And wecryfor help
Detektivky, romantika a viteály
„Ne že bych to nenáviděla," vztekala se Marlene nad esejí pro profesora Binnse. „Ale nenávidím to. Jak to může někdo chtít dobrovolně studovat? Vždyť je to tak nudné! A tolik dat? To si to mám ke zkouškám všechno zapamatovat?"
„Není to tak strašné. Když si k tomu přineseš hrnek čaje, je to dokonce fajn. Ale to mudlovské právo na Studie? To je teprve něco, tak si laskavě nestěžuj." Mary si povzdechla a natáhla si na tmavomodré tílko šedý pletený svetr.
„Kdybyste dělaly, co máte, už to máte dávno hotový," řekla Lily a klidně si zaplétala vlasy.
Začátek března s sebou přinesl spoustu nových úkolů a nemilosrdné strašení ohledně zkoušek OVCE. Seděla jsem na posteli a v ruce třímala brk a pergamen. Už jsem měla skoro hotovo, ale nevěděla jsem, jak to zakončit. Tahle blbost na téma Vývoje čarodějnické společnosti v cizích zemích mi trvala skoro pět hodit, plus tři čtvrtě hodiny pobíhání po knihovně, abych našla potřebné knihy.
„Kde je vůbec Dorcas?" zeptala jsem se radši, když jsem si uvědomila, jak lehké je vlastně Marls rozzlobit, a podle jejího výrazu šlo usoudit, že k tomu neměla daleko.
„Šla se projít s holkama odvedle," odpověděla Mary a otočila stránku Mudlovského práva. „Ale asi by si měla pospíšit, pokud chce stihnout dodělat tu esej pro McGonagallku. Já to za ni znova dělat nebudu, navíc to téma? Jako haló? Naší mourovatý kóče asi přeskočilo."
Zívla jsem si a protáhla se. „Taky se půjdu projít. Ale asi do knihovny. Už mi chybí akorát závěr. Chcete něco odnést?"
Nakonec jsem vyfasovala docela slušný stoh knih a trochu jsem se obávala, že mi, než projdu tři čtvrtiny hradu, někde popadají. To by madam Pinceovou zrovna nepotěšilo. Raději jsem je nechala vznést vzhůru, aby za mnou plavaly vzduchem. Přece jen jsem šla na procházku a žádný běh se zátěží jsem v plánu neměla.
Vystoupila jsem z portrétu a moji tvář ovál lehký vítr. Lehce jsem se pousmála při pohledu na známé chodby a vydala se ke schodišti. Často, když jsem sama procházela hradem, se mi do mysli vkradly myšlenky vděku. Přemýšlela jsem nad tím, jak moc jsem vděčná za lidi, které mám kolem sebe. Před očima jsem měla tváře mých přátel, rozesmáté a šťastné, že máme jeden druhého.
Začalo se se mnou otáčet schodiště a já otráveně protočila očima. To bude zas trvat, než se to dá do pořádku. Vzala jsem to raději přes chodby u havraspárské věže. Potkala jsem cestou pár mrzimorských děvčat s třepotajícími se žlutočernými šálami. Většina lidí byla zalezlá ve svých společenských místnostech. Koneckonců byl čtvrteční večer – komu by se někam chtělo.
