Lesy šeptají Tvé jméno

15. U Rudé Hory

S Jude jdu směrem k Rudé hoře již příští den. Mám po delší době volno, a proto se scházíme už brzo ráno, na půl cesty od Windsmithu a Prescottovi rezervace. Nikdy jsem neodbočovala v tomto bodu cesty do houštin lesa, ale problém mi to nedělá. Naopak. Cítím mírné svrbění i slastný čistý vzduch. V New Jersey jste se ho mohli také nadýchat, když jste zajeli za město. Ale uprostřed něj... Uprostřed něj ne.

Jude má na sobě jako obvykle střídmé do béžova laděné šaty a spletené vlasy obtočené kolem hlavy.

„Jak dlouho vlastně rozumíš indiánům?"

„To víš, od mala mě to táhlo k lesu. Spřátelila jsem se s jedním indiánským chlapcem a... Děti se obecně učí rychleji jazyky." mrkne na mě zezadu svýma velkýma mandlovýma očima. Kývnu. „Takže jsi odsud? Znáš západní pobřeží dost dobře?"

„Vyrostla jsem tu. Můj otec odjel do Kalifornie kopat zlato, a přivezl s sebou po pár letech malého Thoma. Matka to dost těžko brala." Jude si kouše ret. „Otec se vrátil bohatý, a proto jsme si mohli postavit větší dům a živit krk navíc."

„Srostla jsem s lesem. Beru se za jeho součást. Kdyby nebyl, co by ze mě bylo?" potřásá hlavou. Všímám si, jak se mimoděky dotýká každého stromu, který mine. Lehce, s opatrností, se špičkami prstů.

„Pracuju tu už šest let, od patnácti." dodává spíš pro sebe, než pro mě.

„Je tu pořád tvůj indiánský kamarád?" napadá mě.

„Ne, odešel s pár dalšími víc do vnitrozemí." usměje se. „Potom co..." na chvíli se zarazí, zavrtí hlavou, jako kdyby si nebyla jistá, jestli mi může prozradit víc. „Zkrátka odešel. Měl před sebou svou cestu. Nešel tu držet. Byl nevyzpytatelný. Moc prudký."

Mlčím.

Jude také mlčí. Do doby, dokud se před námi nezačne otvírat udupaná cesta. Společně s ní se rozšiřují vzdálenosti mezi stromy a na světlo přichází otisky vysokých bot. Rudá hora je blízko. Blíž od Windsmithu, než jsem si myslela. Překročíme poslední oddělení od snění v lese a na povrch se dostává surová realita dne.

Prostranství, na kterém leží hora, je obrovské. V podstatě by se dalo říci, že se jedná o mýtinu s posekanými stromy, na jejíž jedné straně leží pokračování lesa a na druhé vidím louku a otevřenou krajinu. Z té strany, odkud na mě hledí otevřený prostor, je u hory postavený dřevěný dům. Železné vozíky kolem něj, jsou na otevřené krajině a vedle nich se v provizorní ohradě pasou koně. Druhá strana, směrovaná do lesa, je úplný protiklad. Horská krása přírody, nedotčenost. Kdybych šla dál, narazím zřejmě na rezervaci. Divím se, že tu žijí indiáni v symbióze s takovým hlukem.

Anebo prostě musí?

„Jak to, že tu nemají železnici nebo něco podobného? Vždyť vozíky musí táhnout celou dálku do Windsmithu." podivím se nahlas.

„Nemusí. Podívej, za ohradou vede cesta do Puccu, daleko od útesů."

„Onu je tu ještě poblíž jiné město?" divím se. „Nepamatuju si, že bych z dostavníku viděla krom Windsmithu na cestě něco jiného..."

„Ano, Windsmith sice vlastní Rudou horu, ale nemá tolik vybavení na to, aby si dovolilo zpracovávat veškeré suroviny. Pucca je zpracovává a tím platí částečně Windsmithu. Železo je taky jejich zdroj obživy." vysvětluje Jude.

„To znamená, že horníci musí víc těžit." zamumlám si pro sebe. „Můžeme jít kousek blíž?"

„Můžeme" kývne Jude. Vydáváme se štěrkovou cestou blíž a blíž vstupu do hory, z níž se ozývá hukot a řinčení. Tloukání.